Alpe Adria – i v dešti absolutní krása

Cyklostezka Alpe Adria, oficiálně známá jako Ciclovia Alpe Adria Radweg, je jedna z nejoblíbenějších a nejkrásnějších cyklostezek v Evropě.

Po návratu z naší nejdelší trasy z Benátek do Porta jsme přemýšleli, kam bychom se mohli vydat příště. Volba padla na Alpe Adria, protože některé cesty už dobře známe po cyklovýletech do Itálie nebo Slovinska a tyto končiny milujeme.

Trasa vede přes Alpy a spojuje Rakousko s Itálií. Nabízí jedinečné scenérie – od horských vrcholů až po pobřeží Jaderského moře. Má přibližně 415 km a je vhodná pro gravel. Začíná v Salcburku a končí v italském městě Grado.

Plánování cesty

Trasu, podle které jsme jeli, jsme našli v aplikaci Komoot, ale orientovali jsme se i podle značek – cesta je docela dobře značená, hlavně v Itálii. Ubytování jsme si zabezpečili dopředu přes booking.com na všechny noci. Snažím se s ubytováními komunikovat dopředu i to, že jedeme na kolech a může se stát, že přijedeme dříve nebo v našem případě i později.

Když cestu plánujeme, rozsah kilometrů přizpůsobujeme ubytování nebo městům, která chceme vidět. Trasa Alpe Adria nám vyšla na 4 dny, z Grada jsme se pak vydali do Slovinska a cestu ukončili v Klagenfurtu, odkud jsme jeli vlakem zpět do Vídně.

Odjezd 10. září 2024

Sbalili jsme se na 10 dní a vyrazili ráno na vlak z bratislavské Petržalky do Vídně. Z Vídně jsme měli lístky do Salcburku, které nás pro 2 osoby s koly i s místenkami vyšly na 97 eur. OBB – rakouské železnice mají obvykle docela dobré ceny lístků, pokud si je kupujete ve větším předstihu. Z Vídně do Benátek nás to začátkem roku vyšlo na osobu i s koly na 40 eur. A to jde o podstatně delší trasu.

Salcburk - Obervellach

Po necelých 3 hodinách ve vlaku jsme nasedli v Salcburku na kola. První den na kole bývám velmi ambiciózní, Dominik to má stejně. Máme pocit, že musíme jet rychle. Dnes to však bylo na místě, protože jsme vyjeli až ve 12:00 a čekalo nás 131 km.

První den byl ale skvělý. Trasa nás vedla přes krásná městečka, řeky, šotoliny a pěkné cyklostezky. Za Golling an der Salzach jsme se ale ocitli na docela dlouhou dobu na hlavní silnici bez krajnice. Kamiony kolem nás fičely docela rychle a cítila jsem velký respekt, protože takovou trasu jsem nečekala.

Až 50 či 60 km nádherných asfaltových cyklostezek, s tunely, mosty, kavárničkami, prostě nádhera.

Krásná, ale náročná část cesty přišla, když jsme projížděli přes město Bad Gastein, což je nádherné lázeňské městečko a opravdu stojí za to zastavit u vodopádu, který teče středem města přes několik kaskád. Za Bad Gasteinem to bylo už jen mírné stoupání do Böcksteinu, odkud nám jel vlak do Mallnitzu. Jinak se tudy nedá dostat. Vlak z Böcksteinu jezdí přibližně každou hodinu a s kolem na osobu vychází na 10 eur. (Pozn.: zkontrolujte si, zda ve vámi plánovaném termínu vlak jezdí, ideálně přímo na stránce Gasteinertal)


Po vystoupení z vlaku nás čekal už jen krásný, sedmikilometrový sjezd do města Obervellach. Ubytováni jsme byli v typickém rakouském „gasthausu“, kam jsme dorazili ve 21:00 totálně zdrcení. Hlavně já, protože jsem měla nové tretry. Myslela jsem, že je už mám zajeté, ale hluboce jsem se mýlila. Takovou bolest kolen jsem snad ještě nikdy nezažila. Hned po snídani a úpravě kufrů na mých tretrách jsme vyrazili do naší další zastávky - Tarvisia.

Obervellach – Tarvisio

Druhý den nás čekalo 110 km. Cesta byla oproti včerejšku méně náročná, kolem 650 m převýšení a cesty byly skvělé, plné cyklostezek. Na této trase už bylo cítit popularitu Alpe Adria, v určitých pasážích se cyklostezky začaly plnit převážně důchodci na elektrobicích. Tak krásné je vžít se do života rakouských důchodců... Každopádně, tato cesta byla opravdu pěkná.


Do Tarvisia jsme přijeli ve velmi dobrém čase, ubytování jsme měli v Adriatic Rooms, měli skvělý prostor na kola, dokonce i pumpu a paní domácí byla velmi milá. V Tarvisiu jsme si konečně dali pizzu. Když někdo ochutná pizzu v Itálii, je to vždy ta první věc, na kterou se nejvíc po cyklistice těší.

Tarvisio - Udine

Třetí den jsme zažili jednoznačně nejkrásnější úsek Alpe Adria. Krásné výhledy kolem měst Pontebba a Dogna, to bylo úžasné. Až 50 či 60 kilometrů nádherných asfaltových cyklostezek, s tunely, mosty, kavárničkami - prostě nádhera. Zde jsme pocítili, proč je Alpe Adria takovým ikonickým místem pro cyklisty. I skrze brutální déšť, který nás tady zastihl, nás tento úsek absolutně okouzlil.

Udine jako město jsme si kvůli dešti moc neužili, protože jsme se snažili vysušit si věci na další den.

Udine – Grado

Čtvrtý den Alpe Adria byl už jen takovým „doťuknutím“ – 60 kilometrů do Grada. Velká paráda, protože nás čekalo jen klesání až k moři. Cestou jsme projížděli přes krásná města, jakým je například Palmanova. Itálie je všeobecně nádherná – všude, kam se jen podíváte, dýcháte krásu a historii.


Přibližně 5 kilometrů od Grada jsme měli ubytování v letním kempu, a jelikož bylo mimo sezónu, bylo to klidné a hlavně dostupné. Až na restauraci, která byla právě kvůli tomu zavřená. Shodili jsme z kol brašny a vrátili jsme se na večeři do Grada.

Grado - Portorož

Cestu po Alpe Adria jsme si prodloužili o návštěvu Slovinska, jelikož tuto zemi máme nesmírně rádi. Zamířili jsme do Piranu a městečka Portorož, kde jsme měli bydlet v karavanu. Cestu jsme už znali se zastávkou v Terstu, kde je to vždy jako v každém větším městě s jízdou na kole – náročné. Za hranicemi už ale Slovinsko disponuje docela slušnými cyklostezkami, obzvláště v této oblasti.

Piran je krásné město, i když nám labužnický zážitek ve Fritolin u Cantini opět nevyšel, jelikož najít stůl pro nás s koly bylo ještě náročnější než bez nich. Zahnuli jsme do vedlejší uličky a dali si rybí pochoutky v běžné reštice.

Atmosféra tohoto místa, ještě k tomu v tak nepříznivém počasí, byla mrazivá.

Z Piranu do karavanu ve městě Portorož nás čekal jeden brutální kopec, který jsme však bez problémů zvládli. Karavan byl skvělý, až na to, že tam byla opravdu zima a okno na záchodě se nedalo zavřít. No a opět déšť, který nám kapal ze střechy do karavanu celou noc. Na ráno jsme se ještě nikdy tak moc netěšili.

Portorož – Pivka Jama kemp

Cestou z Portorože jsme opět přejeli do Itálie a pak opět do Slovinska. Stoupání byla dost brutální, ale na hranici ve městě Basovizza byla perfektní pekárna Marc, kde měli tu nejlepší pizzu a koláčky. Alespoň tak jsme to v té zimě a po 13kilometrovém stoupání vnímali.

Podařilo se nám tentokrát udělat si zajížďku k hradu Predjama, což je ikonické slovinské místo. Stálo nás to podstatný kopec dolů a pak nahoru, ale Predjama je opravdu krásná.

Blížili jsme se k milované Postojné. Lépe řečeno, k milovanému kempu Pivka Jama. Město Postojna samo o sobě není ničím extra zajímavé, pokud si odmyslíme nedalekou jeskyni Postojnu, kvůli které je tento region velmi navštěvován. Avšak na nás a hlavně na Dominika tento kemp udělal obrovský dojem už před rokem, kdy jsme sem přijeli poprvé.

Kemp je obklopen lesem a ubytováváme se v bungalovu. Pro dvě osoby na noc nás to vyšlo kolem 50 eur. V kempu je skvělá reštika s velmi milou obsluhou a připlatili jsme si i za snídani.

Pivka Jama kemp - Bohinjské jezero

Z kempu jsme odjížděli v brutální zimě. Teploměr na Wahoočku psal 7 stupňů, pro nás pocitově čistá nula. Oblékli jsme si všechno, co jsme s sebou měli.

Po Slovinsku se jezdí na kole dobře a konkrétně tato místa již důvěrně známe. Přes periferii Ljubljany, kde jsou skvělé cyklostezky, jsme s přehledem profrčeli. Později jsme jeli přes krásné vesničky, v Prebačevě jsme se zastavili na skvělé místní jogurty, které měli čerstvé v automatu. Společnost nám dělaly také dvě krásné border kolie.

Před Bledem začalo opět pršet a pršelo až po Bohinjské jezero. Když jsme přijeli do Hostelu pod Voglom, řekli jsme si, že bychom sem mohli přijet někdy znovu. Prý je to tady skvělé i v létě a není tu tolik turistů jako v Bledu - to jsme se dozvěděli od Slovenky Martiny, která zde sezónně pracovala. Vyměnili jsme si informace o povodňové situaci v Bratislavě a okolí a my jsme se dozvěděli, že vlak do Vídně nám nakonec nezruší, ale všechny vlaky směrem do Bratislavy ano.

Bohinjské jezero - Klagenfurt

Při odchodu jsme si konečně prohlédli nádherné jezero, které jsme den předtím jen tak letmo zachytili, protože pršelo. Samozřejmě, počasí bylo stále nestálé a věděli jsme, co nás dnes čeká - Tržič a několikakilometrové stoupání na hranici Slovinska a Rakouska. Hranice prochází přes tunel pod horu Polna peč, který stavěli vězni z nedalekého koncentračního tábora Ljubelj. Dnes je tam památník a kousek dál restaurace. Atmosféra tohoto místa, ještě k tomu v tak nepříznivém počasí, byla mrazivá.

Tunelem projíždíme pomalu po chodníku. Za tunelem nás čekal studený sjezd a ještě pár menších stoupání, které při sjezdech vždy oceníme, ať se alespoň trošku zahřejeme. Do Klagenfurtu jsme dojeli docela brzy, dali jsme si oběd a čekali na vlak.

Ve vlaku jsme řešili, zda se ubytujeme ve Vídni, nebo pojedeme nocí na kolech domů. Nakonec jsme z jiné stanice ve Vídni našli spoj do Wolfsthalu, což je městečko u hranic. Když jsme z vlaku vystoupili, jen tiše jsme šlapali směrem domů a sledovali, jakou spoušť tady voda za těch pár dní způsobila.

Každopádně, na Alpe Adria budeme vzpomínat s velkým potěšením, ale pokud počasí a náš čas dá, někdy v létě si tuto trasu určitě rádi zopakujeme. Kvůli těm krásným cyklostezkám, výhledům a italské pizze se to opravdu vyplatí.