Hardcore Balkán: Když se ze spontánního nápadu stane pořádné dobrodružství

Balkán, kola a téměř žádné plány – kombinace, která slibovala dobrodružství, ale realita překonala všechna očekávání.

Čtyři dny, stovky kilometrů, nepředvídatelné situace a spaní na místech, která by vás ani nenapadla. Toto je příběh o tom, jak se z jednoduchého nápadu stal pořádný zážitek.

Když jsme ve čtvrtek po práci s Livií nasedaly do auta směr Mostar, měly jsme jen mlhavou představu o tom, co nás čeká. Věděly jsme, že chceme projet Balkán na kolech, ale detaily jsme nechaly na spontánnost. Bez dopředu rezervovaného ubytování, s minimální výbavou a maximální chutí na dobrodružství jsme se vydaly na cestu, která nás prověřila fyzicky i psychicky.

Ukázalo se, že Balkán je nejen krásný, ale také nekompromisní. A hlavně: brali jste si už někdy na cyklovýlet kasr?

Cesta s jediným cílem - být ráno v Mostaru

Z Bratislavy jsme vyrážely ve čtvrtek večer. Měly jsme před sebou cestu dlouhou 1000 kilometrů a více než 10 hodin. Plán? Téměř žádný. Věděly jsme jen to, že na druhý den, tedy v pátek, chceme začít naše cyklodobrodružství v Mostaru.

Cesta byla dlouhá, ze začátku nás trápily i plné cesty, které se později během noci vyčistily. Cestou jsme si museli na 2-3 hodinky zdřímnout, protože ani jedna z nás už nezvládala řídit.

Do Mostaru jsme přijely asi kolem 7:30 ráno. Auto jsme zaparkovaly u známého Tonyho, který nám dal možnost nechat auto před jeho prací. Tak jsme se o něj alespoň na 4 dny nemusely bát.

První den: Start z Mostaru s nejasným cílem

Když jsme konečně vyrazily, bylo 9:45. Byl to první výlet, kdy jsem netušila, kde budu večer spát. Při zpětném pohledu nechápu, jak jsem po probdělé noci zvládla ještě 200 kilometrů v sedle.


První kilometry byly chaotické – hustý provoz v Mostaru, nervozita a moje kolo, které se chovalo divně. Až později jsem zjistila, že jsem měla špatně nastavené ráfkové brzdy, které mi celou dobu zpomalovaly kolo. Po jejich povolení se mi šlapalo o dost lehčeji.

Po úvodních 40 kilometrech jsme odbočily na méně frekventovanou cestu, což znamenalo méně aut a více klidu. Krátká zastávka u stánku s ovocem se změnila na menší kulturní šok – když jsme se ptaly, kde můžeme zahodit prázdné lahve, prodavač jich bez váhání hodil do příkopy. Trhalo mi to srdce, tak jsem je raději vzala s sebou.

První přechod hranic na kolech

Čekal nás přechod hranice na kolech. Je to jeden z nejsilnějších momentů, na který si vzpomínám. I když je to ironické, protože z Bratislavy jezdíme Rakouska skoro každý den, překročení hranic z Bosny do Černé hory mělo jiný nádech. Byla jsem z toho podobně překvapená jako policisté na hranici. Ti nás asi taky nečekali.


Během nekonečného stoupání jsme se dočkaly zaslouženého odpočinku na benzínce, kde jsme si dokoupily pití a jídlo. Přidala se k nám i kočička, která byla očividně také žíznivá a začala pít z otevřených bidonů.

Ujely jsme pár kilometrů a naplnily se naše největší obavy – objevili se divocí psi. Najednou se za námi rozběhli z ničeho nic dva z nich. V tom momentě jsem si nebyla jistá, jestli jim dokážeme ujet. Kasr jsem měly sice po ruce, ale soustředila jsem se na silné dupání do pedálů. Nakonec se nám podařilo se jich zbavit. Tep vysoký, adrenalin vysoký – ale konec dobrý.


Po krásném sjezdu k jezeru Bileće jsme dorazily do Nikšiće, kde na mě dolehla únava. Hledání místa na spaní se stalo prioritou. Když jsme minuly billboard s nápisem „Hostel“, v duchu jsem toužila zastavit, ale neodvážila jsem se to vyslovit.

A tak jsme pokračovaly dál...

Zoufalé hledání noclehu

Pokračovaly jsme dále ve směru na Podgoricu. Čím blíže k městu jsme byly, tím mi bylo jasnější, že hledat bezpečné místo na spaní bude obtížné. Několikrát jsme zastavily a dívaly se na mapu – až jsme narazily na místo, které připadalo v úvahu.

Pokud si myslíte, že máte dostatek vody, nemáte.

A teď, prosím, nesuďte mě. Zastavily jsme u hřbitova. Ne u hrobů, ale za plotem u smuteční síně. Preferovaly jsme ohrazenou část, protože divocí psi jsou na Balkáne známou hrozbou.


Za tmy a v únavě se nám těžko posuzovala bezpečnost okolí, a tak jsme to riskly a rozložily jsme si karimatky se spacáky. Usnula jsem jako zabitá.

• Balkán HC Den 1: sekce Aktivity
• Trasa: 200 km, 2206 v.
• Čas: 8 hodin

Druhý den a směřování do Albánie

Ráno nás vzbudil ruch cizích lidí. Asi jsme někoho výběrem místa na spaní překvapily. Rychle jsme se pobalily a nasměrovaly jsme si to přímo do Podgorice, kde jsme doplnily kofein a kalorie. Měly jsme před sebou další dlouhý den.

I když byl číselně méně náročný než ten předešlý, nedostatečná regenerace z předchozího dne se podepsala na našem fyzickém stavu. Dnes nás čekalo překročení hranic dvakrát, a to z Černé Hory do Albánie a zpět do Černé Hory.


V Albánii mě hned okouzlila pohostinnost lidí, ale doprava byla čistý chaos. Po krátké přestávce ve městě Shkodër, které obklopovalo stejnojmenné jezero, jsme se vydaly zpět do Černé Hory.

Protivní protivítr v Černé Hoře

V momentě, kdy jsme přejely hranice z Albánie zpět do Černé Hory a otočily jsme se směrem na severozápad, nás začal trápit protivítr.


Ke konci dne mi už pořádně docházela energie. Opět došlo na „krájení chleba“. Kde budeme spát? Protože nás následující den čekal přívoz z Lepentari do Kamenare, nechtěly jsme od něj být daleko. Zároveň já už jsem ale u konce sil a potřebovala jsem se vyspat.

Úředníci nás překvapili otázkou, jestli máme důkaz o vlastnictví kola.

Náhodně jsme tedy zabočily směrem k malému letišti Tivat. Tam jsme našly opuštěnou budovu, která vypadala polorozpadle. Byl v ní i nějaký nábytek. Opět jsme neuměly analyzovat bezpečí prostředí, tak jsme se únavou složily.

Kola jsme položily mezi nás a zeď a před sebe jsme daly stoly, které jsme našly. Nevím, co je nápadnější - najdete-li dvě ženy spát na zemi, nebo pokud najdete dvě ženy spát na zemi a před nimi je stůl? Teď už se tomu jen směju, ale zároveň uznávám, že to bylo odvážné.

• Balkán HC Den 2: sekce Výjezdy
• Trasa: 178 km, 1436 v.
• Čas: 7,5 hodiny

Třetí den: Dehydratace a krize

Probudily jsme se, překvapivě živé a já jsem ráno měla obrovský hlad, zatímco Livia vypadala, že ji nic netrápí. Natlačila jsem tedy do sebe zbylé kalorie, které jsem měla a pokračovaly jsme směr přívoz.

Tehdy jsem poprvé pocítila benefity merina. Jediné, co tehdy na mně nesmrdělo, byl Isadore merino base layer. Pocit svěžesti však napomohl k lepšímu pocitu a pokračovaly jsme dál. Po cestě jsme se zastavily v pekárně, kde jsme si koupelně dopřály trošku osvěžení.

Tehdy jsem poprvé pocítila benefity merina. Jediné, co na mě tenkrát nesmrdělo, byl Isadore merino base layer. Pocit svěžesti ale pomohl k lepšímu pocitu a pokračovaly jsme dál.

Přívoz byl příjemnou změnou. Naštěstí jsme si to dobře naplánovaly, a tak jsme na něj nemusely čekat. Dnes nás čekal přechod z Černé hory do Bosny, potom do Chorvatska a nakonec zpět do Bosny. Celkem cestovatelský den.


Těsně před městem Herceg Novi jsme začaly stoupat. Dlouho a ještě delší dobu. Trošku nepříjemnou situaci vyvolala oprava cesty, která nás odklonila na krátkou objížďku, která byla strmější, než jsme si přály. Naštěstí jsme se nemusely nikde vracet ani nic na 40 km objíždět. Byla to jen malá zajížďka.

Poučení z tohoto dne je, že pokud si myslíte, že máte dostatek vody, nemáte. Když uvidíte místo, kde si můžete vodu doplnit, zastavte a doplňte. Bude vás to stát jen pár minut, ale později na to nedoplatíte.


Jak už to bývá, taková poučení vyplývají z chyb v reálných situacích. Byly jsme přibližně v polovině stoupání, když mi došla voda. Teplota se totiž vyšplhala nečekaně rychle a já jsem pila víc než jsem čekala. Lívie už taky neměla vody dostatek, tak jsem se snažila jen vydržet do dalšího města. Ale jak to na Balkáně v horách bývá, vzdálenosti mezi městy mohou být někdy větší, než byste chtěli.

Přijely jsme do baru a poprosila jsem o 10 (slovem deset) espress.

Proto mi je trochu líto, že jsem si toto sice dlouhé, ale nádherné stoupání až tak neužila, protože jsem byla velmi žíznivá. Když jsme přijely na hranice s Bosnou, pánové státní úředníci nás překvapili otázkou, jestli máme důkaz o vlastnictví kola. To jsem opravdu nečekala. Už ani nevím jak, ale asi z dehydrovaného výrazu usoudil, že nás opravdu nemá trápit a pustil nás přes hranice.

Zeptaly jsme se ho, jestli nám nemůže dát trochu vody, nebo jestli by nám poradil, kde je nejbližší restaurace. Ta byla jen 5 km od hranic a z kopce dolů už jsem hypnotizovala před sebou sklenici s vodou. Dočkala jsem se.

Doplnění vysněné vody a směřování do Chorvatska

V městečku Grab jsme našly super restauraci, kde jsme se rovnou i dosyta naobědvaly. Doplnily jsme energii a pokračovaly jsme směrem do Chorvatska. Už od mala mám pocit, že pokud byste mi zavázali oči a vyložili mě v Chorvatsku bez toho, abych o tom věděla, budu vědět, že to je Chorvatsko. Vzduch v téhle zemi jednoduše voní jinak než kdekoli jinde.


Čekal nás nádherný a ikonický sjezd do Dubrovníku a poté přejezd přes toto město. Na cestě byl daleko větší provoz než jinde. Už jsem si přála, abychom ji měly za sebou.

Z Dubrovníku nás čekala klasická chorvatská přímořská cesta, bohužel, plná kamionů. V městečku Slano jsme odbočovaly, jak jinak, do kopců. Tady jsme i doplnily zásoby, protože jsme nevěděly, kdy bude další šance. Moje sily začínaly opět být na pokraji. Zatímco Livie hýřila energií, já jsem jí moc neměla.

Projely jsme přes nejmenší hraniční přechod, který jsem do té doby viděla, jak jinak, na kopci Tehdy jsem poprvé pocítila to, jak je důležité najít si parťáka, který má podobný styl jízdy. A i tak se pravděpodobně stane, že se občas neshodnete. V tomto momentě nastal zlom. Já už jsem opravdu nemohla a Lívie si pohrávala s myšlenkou, že by jela i přes noc a dorazila až k autu.

To mě v hlavě ještě víc demotivovalo a dostala jsem blok. Tehdy jsme kvůli mé neexistující zásobě energie musely zastavit na ne úplně nejlepším místě – bylo to v poněkud vyšší nadmořské výšce, to znamená, že tam bylo v noci přirozeně chladněji.

Noc jsme však zvládly (tedy Livii praskla nafukovačka, ale ona je z jiného těsta).

• Balkán HC Den 3: sekce Aktivity
• Trasa: 139 km, 2042 v.
• Čas: 7 hodin

Čtvrtý den: Kofeinová terapie

Probudily jsme se polomrtvé, poločerstvé. Pobalily jsme se a vyrazily doplnit vitamín K (kofein) do nejbližšího města, které naštěstí nebylo daleko. Stále jsem byla v kritickém stavu a počet káv, které jsem byla schopná a ochotná vypít naráz, se drasticky zvyšoval.

Přijely jsme tedy do baru a poprosila jsem o 10 (slovem deset) espresso. Pán z baru vykoukl ven a přesvědčil se o tom, že jsme jen dvě a ne celý autobus turistů. Odpověděl, že nám 10 káv neudělá. Přemýšlela jsem, jestli se mi to jen nezdá. Tak jsem se ho opravdu snažila přesvědčit, aby nám těch 10 káv udělal, že my to opravdu vypijeme. Rozdělily jsme si to tedy v poměru Livia 4, já 6 a slušně jsme je všechny vypily jako dámy.


Plán výškových metrů na ten den byl pozitivní, pouze do 600 metrů, ovšem i těch 600 se zdálo nekonečných. Cestou jsme projížděly okolo krásného Svitavského jezera a v městečku Čaplijna jsme se zastavily a doplnily kalorie. Tehdy jsem objevila balkánsky zázrak jménem Lokum. V podstatě cukr s cukrem obalený v cukru, občas i s ořechy. Raději nepočítám, kolik kousků jsem snědla, ale dodalo mi to naději, že se do Mostaru dostanu.

Balkán bez gravelu není Balkán

Nakonec, co by to byl za Balkán, kdybychom nezažily i gravel. A tak jsme místo jízdy po cestě za plného provozu jely jemným gravelem vedle železnice. Ale neměnila bych. Naštěstí tam byl klid a nechtěly jsme být sražené na posledních kilometrech.

I když nám to šlo pomalu, Mostaru jsme se dočkaly. Jako za odměnu jsme šly se známým Tonym na pizzu, kde si Lívia dala zasloužené pivo, na které se jí sbíhaly sliny poslední 4 dny.


I když jsme dojezdily, vyhráno ještě nebylo. Čekala nás noční cesta do Bratislavy. Navzdory únavě se mi domů řídilo lépe a těsně po půlnoci jsme dorazily šťastné a zdravé domů.

• Balkán HC Den 4: sekce Aktivity
• Trasa: 90 km, 586 v.
• Čas: 4 hodiny

Shrnutí

Balkán doporučuji všemi deseti. Nádherné scenérie, milí lidé (kteří jsou o trochu méně milejší za volanty a také méně chápaví k problému znečištění).

Určitě bych si na návštěvu Balkánu na kole vybrala jaro nebo podzim a také bych preferovala jet minimálně ve dvou. Byl to nádherný zážitek, který doporučuji opravdu každému.