Zimní trojdeňák plnej nesplněných cílů

Na Vánoce 2023 jsem byl nějakej bezprizorní. Tak jsem si naplánoval výlet z Brna do Liberce, pak přes Ještěd k česko-polsko-německýmu trojmezi, odtamtud někam do Polabí a pak zpátky do Brna.

Jenomže zimní cyklistika je, jak už jsem se za ty roky naučil, jako letenka s Ryanair – když nemůžeš hejbnout s datem cesty, občas je cena za takovou cestu mnohem vyšší, než sis na začátku myslel/a…

Den první: Sněhu jak v Medellínu

První etapu z Brna do Liberce, naplánovanou na 23. prosince 2023 jsem skrečnul. Sto procent dětí a půlka dospělejch (všichni, kteří před svátkama nikam nemuseli) jásali, protože to vypadalo, že v nebeským Lidlu mají Kolumbijskej týden. Sníh se sypal a sypal vytrvale po celej ten boží den. Já jsem nejásal.

Bylo mi jasný, že v takovým počasí na silnici nemůžu. Možná bych to tehdy zabalil úplně, ale v Liberci už jsem měl zaplacené ubytování a nechtělo se mi to nechat propadnout. Tak jsem to místo směr Vysočina namířil na brněnský hlavní nádraží a nechal se vézt na sever. Podle předpovědi mělo totiž na Štědrý den přijít oteplení a s ním obleva – všem dětem pro zlost, smutek a depku, ale mně pro radost.

Den druhý: Štědrý a mokrý

Z Liberce jsem chtěl vyjet na Ještěd. Odtamtud zamířit k nedalekému trojmezí, kde se dotýká hranice České republiky, Polska a Německa. Další plán nebyl úplně definitivní, ale chtěl jsem končit někde východně od Prahy. Myslím, že v Poděbradech.

No, hezky jsem si to naplánoval, ale počasí bylo proti. I když teplá fronta dělala, co mohla, rozpustit těch asi 30 čísel sněhu přece jen nedokázala lusknutím prstu. A to jí po část dopoledne v tom rozpouštění pomáhal i déšť!

Když jsem si na Štědrý den ráno kupoval snídani v místním supermarketu (v ubytku mi řekli, že v tento den snídaně nepřipravujou), pobavil mě tam takovej nenávistnej zelenej pokladní. Vlastně jsem tyhle Vánoce bojkotoval podobně jako on.


První půlka štědrodenního ridu byla zimní. Projel jsem kolem legendární konečné tramvaje, která vozí Liberečáky až na sjezdovku. Skvělý! Pak jsem se pustil nahoru po pěkně prohrnuté silnici. Ale cesta od Výpřeže k vrcholu Ještědu vypadala neprohrnutě, tak jsem to ani nezkoušel a jel dál. Kvůli mlze jsem raketu Karla Hubáčka ani nezahlídl. Nejvyšší vrchol Jizerek musím dobýt někdy příště. Ideálně až bude slušnější počasí.

Neprohrnutých úseků se zbytky sněhu po cestě k trojmezí přibývalo, tak jsem v Jítravě změnil trasu a pokračoval po slušně upravených silnicích 1. a 2. třídy. Změna trasy byla ale super v tom, že se mi povedlo úplně neplánovaně ulovit jednu moc povedenou ceduli do sbírky. Selfí time!


Tenhle kousek Česka jsem objevoval poprvé. Počasí se postupně umoudřilo, dokonce přestalo pršet a začalo to být dobrý. Bezděz, Ralsko, Trosky… wow, chci sem ještě!

Jeli za mnou v autě a házeli mi pod kola petardy.

Po třech hodinách jízdy a 60 kilometrech jsem ve Středočeském kraji! Projíždím Bělou pod Bezdězem a ještě kousek a jsem v Mladé Boleslavi. Hledám nějakou hospodu, ve které bych si dal polívku, ale všechno je zavřené, tak jedu dál.

Protože jsem si zkrátil původní trasu, rozhoduju se, že dojedu dál než do Poděbrad. Koukám se na mapu a koukám po penzionu, kde by mě ubytovali v tento sváteční den. Pak se začnu smát, protože mi dojde, že kdyby tehdy byly mobily a internet, tak by se před dvěma tisíciletími dost podobně choval Josef, který by brejlil do smartphonu a na Bookingu hledal ubytko v Betlémě na jednu noc pro dva (až tři).

Nakonec uspěju v Čáslavi. Je to asi 40 kilometrů za Poděbradama, ale času je dost a čím víc toho ujedu dnes, tím míň cesty mi bude zbývat ve finální etapě zítra.

Stezka kolem Labe na trase Nymburk, Poděbrady, Kolín byla zaplněná lidma, co korzovali, aby si udělali hlad na kapra/řízek a salát. Ale prokličkoval jsem. Od Kolína to v posledním úseku švihalo jak Indiana Jones v nejlepších letech.


Do Čáslavi dojíždím před 17. hodinou, což je akorát tak čas na to, abych se ubytoval, ujistil se, že i tady mají všechny hospody zavřeno, a ještě stihl nakoupit ve Vietčerce na náměstí Jana Žižky z Trocnova. Nudlovka, plzeň a spát! Tichá noc, přesvatá noc.

Den třetí: Boží (po)hod(a)

Z noclehu v Čáslavi jsem se cestu do Brna rozhodl začít prohlídkou Kutné Hory. Ano, není to úplně na trase, ale proč si trochu nezajet. Když jsem vyjel, zjistil jsem, že je to nejen proti směru jízdy, ale hlavně proti šílenýmu větru. Ještě jsem na svých cestách nezažil, že by mě vítr sfoukl ze silnice. Všechno je jednou poprvé, jak se říká. Naštěstí tam zrovna byl vyasfaltovanej nájezd, tak se to obešlo bez pádu.


O co hůř se jelo do Kutné Hory, o to líp se jelo z ní. A to až někam na Vysočínu, přesněji do Krucemburku, kde se paní z navigace Mapy.cz rozhodla protáhnout mě po silničkách, který se v zimě neudržujou. Deset až dvacet čísel sněhu, v něm dvě vyjeté koleje, v nich teče potok z tajícího sněhu.

A v jedné z nich jede magor na gravelu s podsedlovkou, která se kývá ze strany na stranu, což je pro stabilitu to stejný jako udržet balanc na rozparáděným texaským bejkovi. Ale vždycky jsem stačil vycvaknout, takže bez pádu, i když ve sjezdech to párkrát bylo o fous.


I proto jsem se v Novém Městě na Moravě rozhodl ignorovat všechny malé silničky a stejně jako včera jsem vsadil na silnici 1. třídy, která mě dovedla přes Bystřici nad Pernštejnem a Kunštát až do Sebranic. Jakmile jsem se dostal do známých míst, už jsem věděl, že to do Brna dojedu. Přes Svitávku známou trasou.

V Blansku jsem měl incident s debilama, kterým nepatří do rukou nejen zábavní pyrotechnika a alkohol, ale ani volant – jeli za mnou a házeli mi pod kola petardy. Trochu jsem se uklidnil colou a tyčinkama na benzince (díky Bohu otevřené). Pak už dojezd do Brna přes Adamov a Bílovice.


Ukončit ride v hospodě, jevilo se mi jako nápad stejně dobrý jako nejistý (vzhledem k datu), ale Pub U dvou přátel v centru Brna nezklamal. Burger a Ale je lepší kombo než plzeň a instantní nudlovka. Boží hod jsem tak zakončil božími hody.


Linky na Stravu přikládám jako vždycky. 1. den chybí (vlak jsem netrackoval), 2. den je tady a 3. tady.