K nejzápadnějšímu bodu Jihomoravskýho kraje

Když jedeš jeden den na východ, musíš – v rámci vyvažování – druhej den na západ.

O co tady jde? Pokud jsi nečetl/a předchozí článek o výpravě k nejvýchodnějšímu bodu Jihomoravského kraje, tak doporučuju si to doštudovat, protože to tady nebudu opakovat. Nejsem placenej od počtu znaků, ale od poutavosti příběhu, víme? (O prémiích za selfíčka zase někdy jindy…)

Fun fact: Psal jsem na podporu Mapy.com, jestli by nejsevernější, nejjižnější, nejvýchodnější a nejzápadnější bod Jihomoravského kraje mohli na mapě označit, a přišla mi zpráva, že u územně-správních celků velikosti kraje to nedělají. Moc nevím, jak s takovouto arogancí naložím, ale asi to dopadne jako obvykle – prostě se s tím nějak smířím a pojedu životem dál…

Takže tedy dobrá. V pátek 29. prosince 2023 jsem dobyl nejvýchodnější místo svého rodného kraje. Vrátil jsem se tak nějak před 11. hodinou večerní. V ideálním světě bych si dal rest day a na další štreku se vydal až na Silvestra, ale na poslední den v roce jsem dostal za úkol mít už jiný program, tak bylo potřeba vyjet bez dnu volna.

Oproti cestě na východ si na západ beru zimní bundu. A taky zimní čepici. A taky nepromokavý návleky na rukavice. Jak dobře jsem udělal! Ale to jsem v 9 ráno, kdy jsem vyjížděl, ještě netušil.

Trasu jsem si načrtl velmi povrchně, skoro by se dalo říct lajdácky. Mezi startem a kótou Z (jako západ) žádný záchytný bod. Prostě na punk – Mapy.cz, najděte mi optimální trasu pro silniční kolo. Ani cestu zpět jsem nějak nepromýšlel. Jediné dvě věci, které jsem nechtěl, bylo překřížit trasu a vracet se stejnou cestou.

Po včerejším stoupání na hřeben Bílých Karpat si od kopců neodpočinu ani dnes. Vysočina svoje jméno nedostala jen tak pro nic za nic. A právě přes jihovýchodní cíp tohoto kraje vede moje trasa.

Jede to, jede. Nohy na to, co mají za sebou (280 km z předchozího dne a 3000 nastoupanejch metrů), nějak fungujou, ale forma snů to teda není. Navíc je to s výjimkou sjezdu do Oslavan skoro furt do kopce. A od západu fouká dost nepříjemnej vítr. Docela si přeju, ať vydrží, abych měl podporu na cestě zpátky.

Přeřazuju na lehčí převod, když se ozve nějakej divnej zvuk a páky přehazovačky přestanou fungovat.

Když chcete k nejzápadnějšímu bodu Jihomoravskýho kraje, musíte to vzít přes Vysočinu. Teda nemusíte, ale je to kratší. Nechám se vést paní z navigace. V Jaroměřicích si dopřeju krátkou pauzu na bagetu a colu na místní benzince. Dobrý, ale rychle dál! Když se v jednom místě cesta stočí na chvilku k východu, říkám si, že se najednou jede dobře – ten vítr je fakt otravnej!

Deus ex machina

Jedu, jedu, a najednou při pohledu do mapy zjišťuju, že takhle jsem jet nechtěl! „Paní, ***, tudy jsi mě měla navigovat po cestě zpátky! Jak ta moje trasa teď bude na mapě vypadat, ses po… mátla na rozumu?!“ Nadávám robotické ženě ve sluchátku, která mě (jako už několikrát předtím i potom) svedla na scestí. Ale paní mě má v paži podobně jako Neilson Powless trio žluťásků z Vismy na letošním Dwars door Vlaanderen, tak se rychle přestanu rozčilovat a rozhlížím se, kam jsem se to sakra zase dostal.

Právě jsem sjel do údolí Dyje, do místa, kde stojí pod skálou zrekonstruovanej Svobodův mlýn. Od něj se vinou serpentýny nahoru. Přidej si k tomu klesající zimní odpolední slunce a výsledkem je opravdová krása. Fotku nemám, nenašel jsem správnej úhel, abych tam tohle všechno dostal.

O tom, že už jsem blízko svého cíle, mě informuje cedule s nápisem „Jihočeský kraj“. Protože nejen přes Vysočinu vede ta správná cesta k nejzápadnějšímu bodu JMK. Dojedu na hranici s Rakouskem, odkud je kýžená meta asi 600 metrů po polňačce. Ve srovnání se včerejší hřebenovkou pokrytou sněhem je tohle selanka – jedu si normálně na kole (i když to trochu drncá).


Hranice mezi dvěma kraji vypadá jako hranice mezi dvěma poli. Fotím, točím a pak brejlím do mapy, kudy bych mohl udělat elegantní okruh. Přece nepojedu tak, abych si překřížil trasu, to je těžký hřích. Tak co kdybych to vzal přes Rakousko, objel celej národní park Podyjí a do Česka vjel až u Hnanic a Znojma? Hmm? Tak jo!


Naplácám to do navigace a „Paní, snaž se to nepodělat!“ A takhle začal ride snů! Slunce zapadá, červánky na východě a hlavně na západě jsou dechberoucí, vítr jde najednou do zad a mě čeká asi 30 km rakouskýho asfaltu s minimálním provozem a pár hezkejma sjezdama. Takhle den před Silvestrem fakt paráda lambáda!


Zastavuju až ve Znojmě – zase benzinka, zase bageta a cola. To už mi domů zbývá jen něco přes 60 km, tak jedu. Jede se báječně, za cestu tam jsem zregeneroval včerejší kiláky a teď je to za odměnu.

Rup, škub a zdarec!

Celá idyla trvá až do Ivančic (což znamená asi 80 suprovejch kiláků, a to není málo, díky za to, paní z navigace musím koupit kytku nebo co). Když ale pod pověstným stoupáním do Neslovic přeřazuju na lehčí převod, ozve se nějakej divnej zvuk a páky přehazovačky přestanou fungovat. No dopr..., to vypadá na přervaný lanko. Řazení na lehčí převody šlo ztuha celej den, tentokrát jsem asi zabral víc, než jsem měl.

Naštěstí tam zůstal lehkej převod, se kterým ivančickej kopec vyjedu v pohodě. Tak zkrátka jedu, na rovinkách motám jak debil a šinu se rychlostí cca 12 km/h. Poslední hodinka jízdy tak narostla asi na hodinu a půl. Naštěstí to je kopcovatý, takže sjezd do Tetčic ok, kopeček v Rosicích ok, pak kopec do Žebětína (nahoru i dolů) ok, kopeček na Kamechy ok a odtud už až dolů taky ok.

Průměrná rychlost dostala díky tomuhle finále na zadek jak Del Toro od Simona Yatese ve 20. etapě Gira 2025, ale hlavní je, že jsem dojel! Takže to byla tehdy tečka za rokem v sedle par excellence!

Epilog

Nakonec se z podezření na přetržený lanko vyklubala únava plastového dílu v páce. Tehdy jsem měl na gravelu Microshift. To víš – první kolo… Můj kreativní mechanik Michal Šnajdr AKA Šnajdy si s tím poradil na pána, ani neobjednával novou páku, vrazil tam dva šrouby, zabrousil a bylo hotové vybavené.

Link na Stravu máš tady.