Jak se fotí světový pohár MTB – Michal Červený

Světový pohár MTB, olympijské hry i legendární Cape Epic – tam všude stojí s fotoaparátem Michal Červený. Jak vypadá zákulisí focení největších závodů horských kol a co se za poslední roky v této práci změnilo?

Před čtyřmi lety jsme si na MTBIKER povídali s fotografem Michalem Červeným o tom, jak se dostal k focení, jak vznikaly jeho první cyklistické snímky a jak se postupně propracoval ke spolupráci s velkými značkami i mezinárodními organizacemi. V prvním rozhovoru otevřeně popsal své začátky, první klienty i tehdejší pracovní zázemí.


V tomto pokračování se proto vracíme k aktuálnímu pohledu: jak dnes vypadá jeho práce na vrcholných akcích, co se za poslední roky proměnilo a kam směřuje dál.

Michale, co se u tebe změnilo od našeho posledního rozhovoru v roce 2022?
Hrozně rychle to uteklo. Pracovně se toho moc nezměnilo, pořád se živím sportovní fotografií a primárně fotím jako oficiální fotograf světový pohár horských kol. Zažil jsem další olympijské hry a asi takovou největší změnou, kterou vnímám, je, že vloni ukončil svou veleúspěšnou kariéru Nino Schurter.

Samozřejmě, že to vlastně „nic neznamená“, jen mi přijde, jako by tam někdo chyběl. Jako by tam chyběl šéf, ikona, se kterou se od začátku prolínaly naše kariéry dlouhých skoro dvacet let.

V osobním životě pak přišla vloni na jaře velká změna narozením mé dcery Anny. Jsem rád, že jsem si mohl dovolit trochu zvolnit, být víc doma a zároveň se pak zase víc těším do práce.


Jaké nové výzvy před tebou teď stojí?
Čeká mě další kompletní sezóna světového poháru a mistrovství světa horských kol, to je dohromady asi 50 dní focení a 12 destinací od Jižní Korey po Severní Ameriku. Do toho nějaké další projekty a pro mě nově i pár gravelových akcí. Už jsem začal focením týmu Specialized Off-Road Racing v Gironě a dvoudenního závodu Santa Vall a v plánu je i pár dalších akcí v průběhu sezóny.


Často musíš odevzdávat první fotografie prakticky okamžitě po dojezdu závodu. Jak náročné je pracovat pod takovým tlakem?
Tohle je jedna z věcí, která se také pořád zrychluje. Doba si to žádá a bohužel je tak trochu jedno jak dobrou fotku pošlete, ale hlavně, aby byla první. Fotografie už neodevzdávám jen okamžitě po dojezdu závodu, ale už i v jeho průběhu.

Často si závod pustím až druhý den doma, abych věděl, jak to vlastně bylo.

Přiznávám, že to nemám rád, protože se fotky posílají rovnou z foťáku na FTP server a jednak nemám kontrolu nad finální podobou fotky a druhak se nezřídka stane, že při posílání fotky přijdu o nějaký jiný moment. Navíc je tam občas další stres s padajícím připojením či přetíženou datovou sítí, když je zkrátka moc lidí s telefony na jednom místě. Jinak ten tlak mám celkem rád. Dělám to dlouho a vím, že si v tomhle můžu věřit. Samozřejmě, pořád jsem fotograf a ne neurochirurg. 🙂


V cíli bývá doslova chumel fotografů. Jak těžké je vybojovat si dobrou pozici? Existuje mezi fotografy určitá hierarchie?
Je pravda, že fotografů, kameramanů a různých content creatorů přibývá a v podstatě každý větší tým má jednoho nebo dva takové lidi. Organizátoři se to snaží trochu omezovat, ale moc se jim to nedaří.

Třeba ve světovém poháru do prvních pěti bikerů v cíli funguje jakási hierarchie podle důležitosti médií, které jednotliví lidé zastupují a pak už je to spíš takový chaos, kdy se každý snaží ulovit nějaké snímky emocí mezi vyčerpanými sportovci, do toho tam „překáží“ manažeři, soignieuři se zas snaží utřít co nejrychleji ze závodníků prach nebo bláto a je to celkem blázinec.


Cape Epic je jedním z tvých nejoblíbenějších závodů a brzy znovu startuje. Plánuješ svou účast i letos?
Na Cape Epicu jsem byl myslím už třináctkrát. Je to můj nejoblíbenější závod, protože pro fotografa se tam kombinuje prakticky všechno. Je tam skvělé světlo, krásná příroda, profesionální i amatérští sportovci, dobrodružství a emoce. A to celé trvá osm dní.

Mám Jižní Afriku strašně rád, už tam mám i hodně přátel a každé jaro si to užívám. Letos ale vynechávám a místo toho bych se rád do Afriky podíval až na konci sezóny na gravelový etapák Gravel Burn.


Nejčastěji tě vídáme na MTB a cyklokrosových akcích. Láká tě víc silniční cyklistika, jiné sporty nebo projekty mimo sport?
Mimo cyklistiku a sport už fotím opravdu minimálně. Dřív to bylo více, ale teď je cyklistika v podstatě celoroční aktivitou a nemám na nic dalšího už prostor. Sezóna končí na konci října a v prosinci začínají týmové kempy a focení nových produktů na další rok…


O silniční cyklistice přemýšlím, fotil jsem ji třeba na olympijských hrách, na mistrovství světa nebo Strade Bianche. Je to sice ta královská disciplína cyklistiky, jak se pořád dokola říká, ale na focení to není úplně nejpřívětivější. Z jiných sportů by mě lákal nejvíc asi motorsport. Líbí se mi kromě těch sportovních výkonů samotných i to, když má sport za sebou i nějakou technickou stránku a také se odehrává v hezkém prostředí.


Jak vnímáš závody samotné – sleduješ souboj o vítězství, nebo jsi plně soustředěný jen na svou práci?
Většinou se snažím co nejvíc koncentrovat na práci, ale i druhým okem trochu sledovat závod a vím, kde se kdo zhruba pohybuje, abych se mohl orientovat a třeba reagovat na nějaké nenadálé situace jako pády nebo defekty. Často si ale závod pustím až druhý den doma ze záznamu, abych věděl, jak to vlastně bylo.


Jedním z tvých oblíbených jezdců byl dlouhé roky Nino Schurter. Kdo tě baví z nové generace?
Nino je můj vrstevník, mám k němu velký respekt a byl pro mě ikonou horských kol. Z nové generace bych řekl, že Christopher Blevins. Známe se už docela dlouho, strávili jsme spolu dost času po závodech i v kalifornském Santa Cruz, kde žije. Je to hrozně skromný kluk, který konečně dokázal jako první Američan od roku 1991 vyhrát světový pohár. Kolo má jako bývalý bikrosař neskutečně v ruce, ale dokáže si užívat i jiné věci, než že by žil jen kolem. Třeba skládá hudbu a dobře rapuje.

Z holek potom Evie Richards. Je moc milá, bezprostřední a skvěle na kole vypadá, takže se to dobře fotí.


Myslíš si, že může být někdo v budoucnu stejně dominantní jako Nino Schurter, Jaroslav Kulhavý nebo Julien Absolon ve svých nejlepších letech?
Výkony ve sportu obecně se pořád zlepšují, všechno jde dopředu, atleti jsou vyrovnanější. A právě proto si nedokážu představit, že by se v příštích generacích objevil někdo tak odskočený, že by dokázal triumfy Nino Schurtera překonat. Zářným příkladem od vedle je Tadej Pogačar, takže samozřejmě se to stát může.


Světový pohár se mění – okruhy se zkracují, zrychlují a hledají se nové destinace, změnil se majitel. Zůstává Michal Červený stále u toho? Kde se vidíš v tomto dynamicky se měnícím prostředí? Ovlivňují tyhle změny nějak tvoji práci?
S přechodem světového poháru MTB pod Warner Bros. Discovery se změnila celá vizuální stránka a musím říct, že z mého pohledu to bylo určitě ku prospěchu. Zmizelo dříve všudypřítomné mlíko, igelitová páska ohraničující celé tratě. To byl za mě obrovský posun, protože mám rád čisté fotky.

Také jednotlivé pasáže jsou teď čistší, a ne zas tolik zalepené reklamou. Tratě jsou také stále více a více technicky náročné, dynamické a okruhy kratší, takže se jezdí víc kol. To je samozřejmě i plus pro nás fotografy.

Co mi naopak vadí, je velká prioritizace televize. Aby měly kamery dobrý záběr, divácké zóny se posouvají pořád dále a dále od trati. Chybí potom ten těsný kontakt s fanoušky a atmosféra tím ztrácí. Pochopitelně i na fotkách.

Realita je taková, že samotným focením nestrávím víc než 20% času.

Downhill tím začíná trpět a v některých destinacích je znát meziroční odliv fanoušků podél tratí. Rád samozřejmě jezdím do nových destinací. V minulých letech to byly tři nové tratě v Brazílii. V exotickém a barevném prostředí se vždycky dobře fotí a Brazilci tenhle sport milují. Přišly jich desítky tisíc a vytvořili parádní atmosféru.


Spolupracuješ s největšími značkami v oboru. Máš ještě nějakou vysněnou spolupráci?
Jo, určitě. Já nikdy nejsem se svýma fotkama úplně spokojenej, takže skončím jednu zakázku nebo focení a už si říkám, jak to udělat pro příště lepší a těším se na to. To je to, co mě pořád motivuje. Vysněná spolupráce je focení pro některý z top brandů, v nějaké ikonické lokalitě, s top sportovci a hlavně bez tlaku, s relativně neomezeným časem, kdy bychom si mohli dovolit luxus čekat třeba i několik dní na světlo a dokonalé podmínky.


Co máš v plánu do budoucna? Co bys chtěl fotit za pět nebo deset let?
Chtěl bych se víc posunout právě ke komerčním zakázkám, byť obecně takových ubývá. Možná i úplně změnit sportovní prostředí, ale jsem si dobře vědom toho, že profotit se na takovou úroveň v jiném sportu je dlouhodobá záležitost a mně už není pětadvacet.


Jak vidíš budoucnost cyklistické fotografie – drony, AI, nové formáty obsahu?
O fotografii jako takovou nemám strach. Je to řemeslo a myslím, že tu pořád bude mít své místo. Pokud do fotky zasáhne AI, už to nebude fotografie, ale nějaký obraz.

Dron nemám, ale sleduji, jak se pořád zlepšují, pro video jsou už teď zásadní, fotograficky diváky také dokážou obohatit, ale musí jít o opravdu povedené snímky, aby skutečně zaujaly. Rozhodně je to ale efektivnější než si pronajmout vrtulník, kde je každá minuta velmi drahá a dobrý výsledek to určitě automaticky nezaručuje.


Jak funguje finanční stránka tvé práce, když nefotíš přímo pro tým nebo konkrétní značku?
Jsem freelancer, pracuji na volné noze. To znamená, že si mě jednotlivé značky, organizace, týmy nebo sportovci najímají ať už na jednotlivé zakázky nebo třeba na celou sezónu světového poháru.

Opačný postup je, když ode mně někdo poptá nějakou konkrétní fotografii. Ať už to jsou média, kde spolupracuji i s pár agenturami anebo opět značky, jednotliví sportovci a často také fanoušci, kteří chtějí domů hezkou velkou zarámovanou fotku.

Realita je taková, že samotným focením nestrávím víc než 20% času. Zbytek je sezení u počítače, editování, komunikace s klienty, řešení smluv, plánování, bookování, cestování atd. A samozřejmě se s tím pojí také poměrně velké náklady, hlavně na to cestování a techniku.


Láká tě Tour de France? Fotil jsi ji, nebo je to ještě výzva do budoucna?
Láká mě moc, samozřejmě. Je to vrchol cyklistiky a jedna z nejsledovanějších sportovních událostí světa obecně. Bohužel pro mě se koná tři týdny v červenci a vždy se mi kryje s nějakou nasmlouvanou prací. A není to tak, že bych jen tak přeskočil do stejné úrovně v silniční cyklistice, dostal bych na Tour motorku a mohl si fotit tři týdny, co bych chtěl. Byl jsem se podívat před dvěma roky na etapě přes Galibier, bylo to úžasné jako dovolená. Určitě v budoucnu na pár etap vyrazím.


Co by dělal Michal, kdyby nebyl profesionálním fotografem?
To je výborná otázka.🙂 Focení mě chytlo na vejšce, kde jsem studoval marketingovou komunikaci. Začal jsem k tomu cestovat, najednou mě to začalo živit a už jsem u toho zůstal. Občas si říkám, kde bych byl, kdybych stejné množství času a úsilí věnoval něčemu jinému. Baví mě marketing, produkce, tak možné něco takového.


Vzkázal bys něco čtenářům?
Ať si ve zdraví a spokojenosti užijou letošní sezónu!