Tisíc najednou z Murteru do Mikulova (2/2)

Přečti si, co tisícikilometrová cesta udělá s tvou hlavou aneb zápisky cyklošílencovy.

První díl končil větou: "Za sebou mám po 32 hodinách 516 kilometrů, před sebou druhou noc a Rakousko." Je až srandovní, jak na dlouhejch cestách nikdy, ale fakt nikdy nevíš, co máš vlastně ještě před sebou.

Jediný, o čem jsem věděl, že před sebou nemám, bylo setkání s kamarádem Petrem v Leibnitz, protože Petr pracuje jako sommeliér v restauraci a v době, kdy jsem se k jeho městu blížil, už byl dávno v práci. Tohle se na dlouhých cestách bohužel stává, že vyjedeš v nějakej čas s tím, že je potenciálně možný, abys byl v určitou hodinu o den později někde na konkrétním místě, ale praxe pak vypadá docela jinak.

Nestihl jsem to asi o čtyři hodiny. Tak Péťovi píšu omluvnou zprávu. Když pak zastavím u kukuřičného pole na čůrání, na chvilku si sednu a chvilku si hraju s mapovou aplikací. Protože mě něco napadlo…


Napsala mi kamarádka z Mikulova, že by chtěla vrátit průvodce Pobaltskými státy, kterého mi půjčila na jaře. Že tam o víkendu jedou. Aha! Já ale tu knížku nechal dcerám v Brně, plánovali jsme společný výlet.

Po chvilce uvažování tak přišlo rozhodnutí – z jihu Rakouska nezamířím na severovýchod do maďarského Györu a pak přes Slovensko do Mikulova, ale vezmu to… přes Brno, kde vyzvednu knížku a pak se vrátím zpět k nám do rakouského pohraničí.

Upravená trasa je podobně dlouhá a vede přes Graz, Bruck an der Mur a lyžařské středisko Semmering do Vídně. Tam vypnu navigaci a pojedu už po paměti posledních 200 kilometrů Vídeň–Mikulov–Brno–Mikulov. Tak jo, plán je jasnej, teď už to zbývá jen ujet ☺️

Graz(ie)

Do Grazu přijedu před půlnocí. Slepě věřím navigaci a do druhého největšího rakouského města se nechávám přivést po různých opičích cyklostezkách – furt někde potmě zatáčím, ale nakonec jsem šťastně dorazil.

Najednou se mi nechce dál. A taky je mi trochu zima. Vyhlížím vhodnou lavičku, na které bych na chvilku spočinul, a nakonec to zabalím klasicky na autobusové zastávce jen kousek od místa, kde Štýrským Hradcem prochází dálnice. Zjišťuju, že banány z Nového Města, které jsem tentokrát nevezl na podsedlové brašně, aby na mě zákeřně nezaútočily, se mi v pytli na zádech rozmačkaly. Takže je potřeba je urychleně sníst.

Sedím, klimbám a hlavou mi jedou myšlenky spíše poraženecké.

"Honzo, proboha, proč si tohle děláš? Proč si tu cestu nerozdělíš na dva pětisetkilometrové úseky a uprostřed si nedáš nocleh jako normální lidi? Podívej se na sebe! Sedíš tady jak troska o půlnoci na zastávce, jíš a piješ jenom proto, že víš, že musíš, ale o chuť na cokoli jsi dávno přišel. Jediný, co chceš, je…"

Jedu v jakémsi podezřelém obláčku euforie. Úsvit, kafe a čokoláda – to musí být ta kombinace.

A tady hlavu zarazím. Ne, ty jedna overthinkující myslivno, nech si to! Jediný, co chci, je tuhle výzvu dojet! Je mi jedno, kdy to bude. Netlačí mě žádnej časovej limit, není to závod. Mám plán ujet 1000 kilometrů bez noclehu a ty mi to svým kňučením nezarazíš! Takhle jsi mě pokoušela druhou noc i na mé cestě k moři, už tě znám a vím, že ráno to bude zase dobrý. Tak teď už jen přežít pár hodin…

Zhruba po hodině a čtvrt nasedám a pokračuju. Cestu mi ještě v Grazu mírně zkomplikuje uzavřená cyklostezka, se kterou navigace nepočítala, ale nakonec najdu značenou objížďku. Vzpomenu si na uzavírky cyklostezek v Česku, kde se nikdo se značením objízdné trasy nenamáhá, a připisuju Rakousku další plusové body.

Druhá noc je fakt úplně jiná než ta první. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem si to svištěl chorvatskými horami a jediné, co mě zastavilo, byl defekt. Teď se ploužím, klepu kosu a co chvilku dělám zastávku. Na jedné sním celou oříškovou Milku, kterou jsem si koupil včera před polednem v Novom Meste. Od té doby se rozpustila, ale teď, zhruba ve dvě ráno, už je zase hezky ztuhlá. Jako já.

Přes bundu s rozbitým zipem jsem si oblíkl krátkej dres, aby to tolik neprofukovalo. Funguje to jen částečně. Vím, že s funkčním zipem bych si zatopil zevnitř, no ale co už.

Hledám kafe. Zn.: teplý!

Projíždím vesnicemi a městečky rozesetými jako korálky podél řeky Mur. Krátká letní noc už se přehoupla do své druhé a chladnější půlky. Všichni a všechno spí a já toužebně (a marně) vyhlížím funkční automat na kafe. Poznávám místa, kterými jsem projížděl, když jsem tudy před dvěma lety jel svou tehdy první pětisetkilometrovou jízdu.

Narážím na nápojový automat, kde jsem si tehdy taky doplňoval pití, ale je jen na studené drinky, hergot! V Peggau nejdřív zajedu k místnímu Sparu (automat, který jsem zdálky zahlídl, byl na cigára), pak jsem kafe hledal na zdejším nádraží – v Česku kávový automaty na železničních stanicích jsou třeba i v Šakvicích, tak proč by nemohl být v Peggau? No ale nebyl.

Nakonec jsem uspěl až o 10 kilometrů dál ve Frohnleitenu, a sice u benzinky a myčky aut. Možná to vypovídá něco o štýrské povaze, ale nemám sílu ani mentální kapacitu z toho cokoli vyvozovat. Kupuju kafe a sedám si na lavičku. Je příšerně hnusný, ale je teplý.

Kdyby bylo nějaký mistrovství v sezení a tupým zírání, tak se asi přihlásím, jen za tuhle noc bych měl slušně potrénovaný. Hecuju sám sebe. V tomhle mistr být nechci.
💬 Honzo, vstávej!
🗨️ Kolik hodin?
💬 No, je asi půl čtvrté ráno, čtvrtek 9. července, a na cestě jsi 41 hodin.
🗨️ Potřebuju ještě jedno kafe, než pojedu.
💬 Kafe si nedávej, je hnusný jak pád z kola v šedesátikilometrové rychlosti. Podívej se, jestli nemají něco jinýho.
🗨️ Jé, Heiße Schokolade!

Čokoláda mi bodla, stejně jako ta necelá hodina sedění a zírání. Jedu dál! Však taky východní obzor (který je kvůli kopcům proklatě vysoko) začíná blednout, takže odteď už to bude jen lepší. Čau, automate s 24-hodinovým provozem, díky, že jsi tu byl...

Proboha, fakt už si vykládám s neživými předměty? Ještěže už mám před sebou jen necelejch 400 km. Jsem už významně za půlkou a to psychologicky pomáhá.

Přicházející den mi vždycky nalije do žil novou krev, do hlavy optimismus a do nohou touhu šlapat. Což třetí den na cestě fakt bodne. Jedu v jakémsi podezřelém obláčku euforie. Úsvit, kafe a čokoláda – to musí být ta kombinace. Možná jsem si k tomu pustil do ucha nějakou obzvlášť super muziku, to už si nepamatuju, ale jo, teď to jede po celé té protrpěné noci suprově a toho se musí využít.

Na Semmering!

Je pět ráno a já jsem v Bruck an der Mur. Hele, za jeden a půl dne a dvě noci jsem přijel z Murteru k Muře. No, vlastně tuhle řeku potkávám už od hranic se Slovinskem, ale teprve teď si uvědomuju tu názvoslovnou podobu. Fotím si kolo na mostě.

Právě na tomhle místě moje trasa mění kurz ze severozápadoseverního na severovýchodní. Čeká mě šedesát kilometrů vzhůru údolím říčky Mürz, které zakončí ostřejší stoupání do známého a pro svou blízkost Česku oblíbeného lyžařského střediska Semmering.

Poslední kilák má průměrný sklon 8,5 % a maximum na jednom místě 31,5 %!

Po hodině je euforie z konce noci tatam jako Jonasovy naděje na vítězství v letošním ročníku Tour de France. Musím si zase na chvilku sednout. Pro zachycení svého aktuálního rozpoložení si do telefonu nahrávám zprávu na diktafon. Přepis (očištěný o četná zvolání „tyvole!“) je zde:

„​​Je třetí den ráno. Jsem mezi Bruckem an der Mur a Semmeringem. A jsem úplná troska. Sedím tady na lavičce, musel jsem zastavit, abych něco snědl. Úplně hotovej. Třetí ráno prostě, rozumíš. 660 kiláků. Přede mnou už jenom(!) 340. A… tyvole!
…
Našel jsem v zavazadle pršut, na kterej jsem úplně zapomněl. Plus nějaký tyčinky.
…
A ty mraky, co tady plujou! Jsou úplně nízko nad zemí! Úlet! Jsem v horách. Taky je tady pěkná kosa. Musím se najíst a jet dál, jinak tady zmrznu. Sluníčko je schovaný za mrakama, občas vykoukne. A je tady zima! Všichni tady chodí v kraťasech, prostě horalé nebo co. No nic, konec, čau!“

Reklama na dlouhý jízdy, že? 😃

Vítr v ksichtě. To poslední den chceš!

V 8 zastavuju u jednoho supermarketu na snídani, jsem asi v polovině cesty mezi Bruckem a Semmeringem. Leberkäse AKA houska se sekanou musí být, k tomu nanuk (zima už evidentně není) a RedBull pro nakopnutí hladiny taurinu. A frčím dál. Většina cesty údolím vede po cyklostezce číslo 46 – Semmeringradweg, jen někdy je potřeba použít hlavní silnici.


Nahoru to trvá ještě dvě hodiny. Nejprudší stoupání přijde nakonec, poslední kilák má průměrný sklon 8,5 % a maximum tu podle Stravy v jednom místě dosahuje 31,5 %! Nevím, jak jsem to udělal, ale tentokrát zůstávám na kole.


Je 10 hodin dopoledne. Jsem v nadmořské výšce 985 metrů a jsem na cestě 46,5 hodiny. Za sebou mám 707 kilometrů, což znamená, že do splnění tisíce kilometrů už chybí číslo začínající dvojkou! A to už se dá ujet. Tak foto a vzhůru dolů!


Sjezd je prudkej, ale krátkej. Navíc na téhle straně hor začne foukat od severozápadu. Sakra, z tohohle směru vítr vůbec, ale vůbec nepotřebuju! Koukám na počasí a vidím „rychlost větru 21 km/h, v nárazech až 42“. No tak to třetí den prostě chceš. Doplňuju tekutiny v Hoferu a pokračuju na Vídeň.

Navigace mě tentokrát neposílá přes Vídeňské Nové Město, ale podél dálnice přes Wöllersdorf. A je to tady pěkně do kopce. Zbytečnýho, dodávám. Přes Wiener Neustadt je to placka. Ale už tý nebohý ženě z navigace ani nenadávám – nemám na to energii.

Tři další hodiny a jsem ve Vídni! V jižní části se nějak zamotám, pořád nemůžu trefit tu správnou trasu a pěkně mě to štve. Červencové odpoledne dokáže zatopit i v tak zeleném městě, jakým Vídeň je, a ze mě se společně s potem vypařuje i trpělivost. Nakonec se – už v blízkosti centra – nalepím na cyklistu, kterej to celkem švihá. Mám takovej pocit, že jsem ho jednou potkal už před Vídní, kdy mně v jednom kopci hezky ujel.

Teď to díky mírnějšímu profilu a neustálému zastavování na semaforech nemá tak jednoduché. Nakonec chvilku pokecáme. Děkuju mu za to, že mě provezl Vídní až k Dunaji, odtamtud už bych mohl jet skoro se zavřenýma očima.

Pocit „Už jsem doma“

Dunaj. Na Gelbebrücke (tak se přezdívá cyklistickému mostu vedoucímu podél Nordbrücke kvůli žlutému nátěru zábradlí) se dívám na tachometr. 812 km. Do Mikulova to odsud mám přibližně 80 km a pak už jen 120 do Brna a zpět. Velkou výhodu pro mě představuje, že posledních 200 kiláků pojedu místy, která důvěrně znám.

Vím, kde to vzít doleva, kde doprava a kterým výjezdem mám opustit kruhový objezd. Ani na výškový metry to už nebude nijak náročný. Zbývá už jen jediný – tuhle dvousetkilometrovou cílovou rovinku ujet.

Českou hranici přejíždím po osmé hodině večerní. Mám smíšené pocity. Na jedné straně pumpuje triumfální pocit do těla endorfiny, na straně druhé moje hlava ví, že i když jsem doma v Mikulově, tak tohle ještě není cíl.

Přijíždím domů, dám si rychlou sprchu, sundávám z kola podsedlovou brašnu a… zpátky na trať! Jestli bylo nejtěžší na celé cestě vykopat se po skoro 900 kilometrech ujetých naráz z domova zpět na silnici? No, když to srovnám s nočním hledáním kafe a odpoledním větrným vedrem ve Vídni, tak vlastně ne. Jsem nadopovanej šťastnýma hormonama, Mikulov-Brno-Mikulov jsem jel víc než stokrát a pocitově milionkrát. Tady už se nemá moc co pokazit. To vyjde!

Do Brna dorážím před půlnocí. Beru knížky, kvůli kterým jsem přijel, a otáčím zpět k jihu. Při kontrole tachometru zjišťuju, že bych si kromě tisíce kilometrů v kuse mohl odškrtnout ještě i další metu – Everesting. Tedy nastoupání minimálně 8848 metrů během jedné aktivity. Tenhle odznáček mi ještě chybí, i když při loňské cestě k moři jsem ho měl proklatě blízko. Tak si trasu Brno-Mikulov natrasuju kopcovatější – beru to přes Ořechov, Pouzdřany, Pavlov a Klentnici.

Je pátek 10. července, 2:39 ráno. Vjíždím po hrázi mezi 2. a 3. Novomlýnskou nádrží do Dolních Věstonic a tachometr se z 999,9 přetočil na 1000,0 km! Euforie! Je to tam! Po 44 hodinách v sedle a 64 celkově. Ještě ale nejsem doma – stoupání v Pavlově a potom z Pavlova do Klentnice bude poslední výzva.

Po půlhodině od dosažení tisícovky cinkne i druhá výzva – Strava hlásí 8848 metrů. Je 3:11. Tak jo! Jsem v Klentnici, zbývá jen pár výškových metrů nahoru a pak už se svezu zadarmo. Jen si neustlat v ostré zatáčce na pravou ruku v Mikulově nahoře na Dukelské…

Všechno dobrý! Je 3:25 a já jsem (už zase) doma. Tentokrát už definitivně. Vyklapu po schodech poslední výškový metry a svalím se do postele. Kámo, je to tam!

Statistika aneb pár čísel místo epilogu:

• Hodin: 64:53:13
• Hodin (v sedle): 44:52:17
• Ujetá vzdálenost: 1013 km
• Nastoupáno: 9474 m
• Průměrná rychlost: 22,6 km/h
• Maximální rychlost (podle Stravy): 82,7 km/h
• Spotřeba Coca-Coly: 8 litrů
• Spotřeba RedBull + Monster Ultra: 7
• Selfies za celou cestu: 0(!!!)

Link na Stravu je tady.