Tisíc najednou z Murteru do Mikulova (1/2)

Z cesty z dovolené jsem si udělal druhý pokus o pokoření magické hranice – ujet tisíc kilometrů během jedné jízdy.

Kdo ujede 800 kiláků najednou, ten už ujede i 1000. A limity tu máme od toho, abychom se je snažili překonat. Zhruba tohle mi jelo hlavou během těch dvou dní, kdy jsem se válel na pobřeží Murterského moře a pomalu si dával dohromady trasu.

Tak kudy to vezmu tentokrát?

Na dálkových cestách nerad jezdím stejnými cestami. Vždycky zbývá tolik neobjevených možností! Ano, zákonitě to s sebou nese riziko, že ta dřívější trasa byla lepší, ale tím si my hledači nových cest, krajin, výhledů a zážitků nenecháváme naše přesvědčení zkalit.

Takže před začátkem cesty vypadalo moje trasování takhle: Z ostrova Murter pojedu přes Benkovac a Posedarje, tam přejedu na pobřežní magistrálu a na té vydržím až do Senje. V Senji to otočím do kopců pohoří Velika Kapela, přejedu je a dám Chorvatsku sbohem na mostě přes hraniční řeku Kupu.

Ve Slovinsku mě cesta vede přes Novo Mesto na jihu až k Mariboru na severu. Následovat bude zastávka v Leibnitz u kamaráda Petra. Odtamtud vyrazím na severovýchod, vyhnu se alpským kopcům a přes maďarský Györ a slovenské Komárno a Bratislavu už zamířím domů.

Prvních 200 po paměti

Je úterý 7. července, 10:32. Mávám holkám a startuju. Je krásně teploučko, teplota atakuje Celsiovu třicítku.

Na první část cesty ani nepotřebuju navigaci. Stejně jsem už od moře jel před dvěma lety (přečíst si to můžeš tady a tady). Takže jen heslovitě.

Cyklostezka podél Vranského jezera je pěkná. Tohle bylo jediné místečko, které pro mě bylo nové. V Drage uhneš z hlavní doprava a pak až do Pakoštane jedeš podél největšího chorvatského jezera. Ne úplně po břehu, ale na dohled. Hezký a hlavně bez aut, která tě na silnici předjíždějí rychlostí, za kterou by dostala pokutu i na dálnici.


V Benkovaci dělám tradiční pauzu, zásobuju se cukrem (zmrzlina) a kofeinem (Cola). A honem dál.

První stovka cinkne ve Starém Městě (v mapě to najdeš jako Starigrad) a já se rozhodnu neoslavit to v některém z početných obchodů a pokračuju v cestě, protože se cítím dobře. Po hodině už toho lituju – jsem vypitej, zmoženej odpoledním vedrem a jak na potvoru tady v téhle oblasti žádnej obchod není.

"Tak tohle byla dost amatérská chyba, Honzo…" běží mi hlavou, zatímco koukám přes záliv na oblouky vysokého mostu, který spojuje pevninu a ostrov Pag. Když jsem po něm projížděl vloni v opačném směru (tedy k moři), byl jsem možná v podobném stavu dehydratace jako teď. Akorát to jsem měl do cíle v Zadaru necelý dvě hodinky, zatímco teď mám ještě všechno před sebou. No hergot, musím to dojet do Karlobagu!

Dorážím tam před pátou odpolední a okamžitě beru šturmem místní potraviny. Ani se nezalamuju zamykáním kola, prostě ho opřu o zeď, ono tady na mě počká. Cola, Jamnica, RedBull a něco k jídlu – dej sem pršut, sýr a housku! Sedám u mola na jedinou lavičku, která není na přímém slunci, a všechno to do sebe nacpu.

Pak se ještě stavím na nábřeží na zmrzlinu a dělám si tlustou mentální poznámku: Když vidíš otevřenej obchod, zastav a nakup. Nikdy nevíš, kde potkáš další.


Pětapadesát kilometrů mezi Karlobagem a Senjem je pěkně zvlněných, od úrovně moře se tu stoupá až do výšek přes 300 metrů a pak zase zpátky. Ale protože vím, že mnohem horší je to v opačném směru, tak si to docela užívám. Navíc už je čas největších veder za mnou. Teď se slunce chystá do hajan za hory na obzoru – hádám, že to budou kopce na istrijském poloostrově.

Mezi touhle špičatou sluneční postýlkou se rozprostírá moře, v něm postupně ostrovy Pag, Rab, Krk, Cres a další… a celé to v končícím dni vypadá naprosto bohovsky. Kdybych byl víc fotograf, tak zastavím, nachystám kompozici, možná použiju stativ a trochu delší čas…

Ale tady se na žádná kdyby nehraje. Vytáhnu ze zadní kapsy dresu opocenej telefon, zběžně otřu čočku o dres a cvak cvak cvak cvak cvak! Mlátím fotky jednu za druhou, však ono aspoň něco z toho vyjde.

Bílé monstrum

V Senji jsem v 9 večer. Tady musím natankovat na celou noc. Hele, támhle je čerpací stanice Lidl! Velká Jamnica, ještě větší Cola, pršut, ještě jeden pršut, rohlíky, müsli tyčinky… Ale moment, kde je RedBull? Jak nemáme?! Co teď???

No co by, musím vzít zavděk nějakým jiným energeťákem. Mají tady Monster. Půllitrová plechovka mi připadá moc velká – energy drink se nepije proto, aby hydratoval, ale aby nastřelil hlavu nějakým oblbovákem. A hlava pak řekne tělu „Né, ty nejsi unavený, to se ti jen zdá. Ty jsi čerstvý jako rybička támhle v moři, tak koukej makat!“ A tělo řekne „Aha vlastně, no asi máš pravdu, tak já teda jedu.“

Po zběžném průzkumu nabídky beru dva bílý Monstery s přídomkem Ultra. OK, tak zkusíme, co to je za bestii.

Vyjdu z obchodu, prohodím pár slov s pánem, kterej na mě koukal ve frontě a teď se ptá, odkud a kam jedu. „Z Murteru. Do Česka. Co? Kde spím? Nespím.“, Když mu to říkám, má čím dál vyvalenější oči. Pak nasedá na skútr, popřeje mi hodně štěstí a mizí ve tmě.

Sedám si na obrubník a dávám si lehkou večeři. Pak tam pošlu jedno to bílé monstrum. Má jinou chuť než RedBull, na kterou nejsem zvyklý, moc mi to nechutná. Tak rychle, vejdi, neuškoď a hlavně pomoz mi zůstat při smyslech co nejdýl! Teď, když mě čeká výšlap od moře až na nejvyšší bod celé tisícikilometrové trasy.

Ten kopec je nejhorší ještě v Senji – hned ze startu solidních 15 %. Brzy se to naštěstí srovná a sklon osciluje kolem 8 %. V první části stoupání je to spíš víc, potom míň. Minu vesnici Klarićevac. Během necelých 15 kilometrů se dostávám do nadmořské výšky kolem 800 metrů, průměrný sklon je 5,1 %, maximum podle Stravy 17,8 %. V dědinách tady nahoře štěkají psi, ale naštěstí jsou zavření.

Maximum 32,8%! Prostě totální poprava. Připadám si jak horolezec.

Jsou asi dvě hodiny ráno a prohoupávám se masivem Velike Kapely. Chvilku dolů, pak zas nahoru. V jednom ze sjezdů se mi do cesty připlete kámen tak blbě, že ho zadním kolem trefím. Vlastně nevím, proč jsem se mu nevyhnul nějak líp, viděl jsem ho relativně z dálky. Předním kolem ho při minimanévru minul, ale zadní to koupí naplno.

Hned po nárazu se ozve zlověstné Ssssssss!, jako bych přejel Nagini, a zadní duše je během pár metrů prázdná jak bodový konto Picnicu PostNL v letošní sezóně. Sesedám a nadávám. Tohle byla úplně zbytečná chyba. Naštěstí ráfek je v pořádku. Vezu dvě náhradní duše, tak se nezdržuju lepením, stejně je to určitě cvaklý na dvou místech o díru pro nipl. Za 15 minut jsem zase v sedle a krasojízda pokračuje.

Sjedu na kraj města Ogulin a pouštím se opět do dalších kopců. Bílé monstrum funguje na 120 %, únavu necítím a noční jízdu si užívám. Párkrát na mě vyběhnou psi, ale je to vždycky tak náhle, že si nestihnu připravit bidon na protiútok, tak jenom zařadím turbo a nechávám ty krvelačné slintající obludy za sebou.

Je to až trochu s podivem, že jsem ještě nepotkal čokla v nějakým 5% kopci, kde by neměl problém mě dohnat. A tak trošku tuším, že si tím, že to tady píšu, koleduju o to, aby se mi při příští výpravě na Balkán tohle „přání“ vyplnilo.

Snídám ve Vrbovsku. Je středa 8. července, 4:44. Zastavuju u kavárničky u silnice, nadrzo lezu do prázdné zahrádky, dávám si rohlík s pršutem a přitom pozoruju jasnící se východní obzor. Na hranice se Slovinskem to mám už jen 15 kilometrů.


Dřevěný hraniční most přes řeku Kupu (s tou jsme se poznali už na mé cestě k moři, vzpomínáš?) přejíždím chvilku před půl sedmou. A hned za hranicí převlíkám dres. Už je den, tak nebudu jezdit v dlouhým merinu.

Denní dres a čepici namočím v řece, ať mě aspoň chvilku chladí. A je to dobrej nápad, hned po pár stech metrech se silnice naprosto očekávatelně zvedá a míří z údolí Kupy někam k výšinám. Nojo, Dobrodošli v Sloveniji!

Ujet těch 50 kilometrů od hranic do Nového Města (Novo Mesto) mi trvalo celou věčnost! Zabrat mi dá obzvlášť jedno stoupání po místní hrubé panelce, na kterou mě paní z navigace poslala ze silnice – miluju tyhlety zkratky. Jeden a půl kilometru, 150 metrů převýšení, průměrnej sklon 10,1 %, ale maxima na několika místech přes 20 %!

No tak na tohle se při tomhle povrchu můžu víte co. Sesedám a poprvé tlačím. Lepší přijít o trochu důstojnosti než se převrátit na záda.

Do Nového Města dojedu už zase trošku prázdnej a těším se na brunch. Máme půl jedenácté, jsem tedy na cestě přesně 24 hodin. Během šmejdění po supermarketu dostávám náhlou chuť na tlačenku – kolageny by se teď setsakra hodily, nicméně tady budu mít asi smůlu. Ale pak ji opravdu najdu a raduju se jak malej Tadej, když vyhrál svůj první závod. Vypadá to jako tlačenka, chutná to jako tlačenka. A dokonce se to tak i jmenuje!

V drogerii kupuju vlhčené ubrousky na ruce. Na dlouhých cestách je to super věc. Otřeš tím zpocené ruce, ulepená řídítka a v případě potřeby i místa, kam slunce nesvítí.


Za další dvě hodiny jsem na břehu Sávy ve městě Krško. Projedu tunelem zrušené železnice (slovinská podoba rails-to-trails) a mířím do kopců Kozjanského národního parku. Na reliéfu trasy vidím ostrou a poměrně vysokou špičku a říkám si, že tohle asi bude bolet…

Furt se nic neděje, silnička se vine údolím, já si už už říkám, že to bylo zbytečný strašení, a pak to přijde. Bum – úzká asfaltečka vystřelí k nebi a já podruhé rezignovaně a pokorně sesedám. „Paní navigátorko, to se fakt nedalo objet?? Neříkej mi, že to je normální běžná trasa pro cyklisty!“ Tohle se nedá.

175 výškovejch metrů na 1,41 kilometrech, průměr 12,4 % a maximum 32,8 %!!! Prostě totální poprava. Připadám si jak horolezec. Později – už doma – koukám do mapy a ano, objet by se to dalo. Na místě se mi ale nechtělo ani vracet, ani hledat alternativu, tak zatnu zuby a šlapu (po svejch) hore kopcom.


Zařeknu se, že na úzké bílé silničky už se zavést nenechám a důsledně volím žluté silnice druhých tříd. Občas tím v kopcích sice brzdím dopravu (včetně kamionů), ale jsme přece ve Slovinsku, v zemi, kde je silniční cyklistika díky Pogačarovi, Rogličovi a dalším světovým hvězdám posvátná. Za celej průjezd Slovinskem ani jeden frustrovanej klakson, ani jedno umytí ostřikovačema.

Je krásný vědět, že ne všude se řidiči chovají jako idioti. Ve Slovinsku je cyklista prostě součástí provozu.


Do druhého největšího slovinského města Mariboru vjíždím chvilku před 18. hodinou. Vlastně bych ještě hodinu nebo dvě pokračoval, ale to už bych se dostal do Rakouska, kde obchody zavírají v 19 hodin. Takže si vyfotím podvečerní říční scénu na mostě přes Drávu a pak zapluju do jednoho z místních nákupních center.

Jak tak klapu po mramorové podlaze kolem obchodů s luxusním zbožím, smradlavej, zpocenej, špinavej a unavenej, trochu protáčím oči v sloup a trochu se směju – hodím se sem stejně jako Peter Sagan do dojezdu vysokohorské etapy.


Beru Colu, jednoho RedBulla a jedno bílé monstrum, k tomu rohlík a kabanosky a jdu si to ven zkonzumovat. Za sebou mám po 32 hodinách 516 kilometrů, před sebou druhou noc a Rakousko.


Dokončení příště.