Z Bernu až k Brnu (1/2)

Další bláznivá tisícikilometrová výzva. Tentokrát ovšem ne sólo…

Architektkou tohohle nápadu byla kamarádka, která chtěla vyzkoušet ujet tisíc kilometrů v kuse. Start v Bernu, cíl ve Vídni a na trase Curych, Bregenz, Mnichov, Pasov a odtamtud po Dunajské cyklostezce až do rakouské metropole. Váhal jsem aspoň minutu? No jasně že ne!

Cesta do Bernu

Původně jsem chtěl i cestu do Švýcarska absolvovat kolmo, ale nakonec se tenhle plán nepotkal s realitou v práci. Okej, takže jak se tam nejlépe a co nejekonomičtěji přepravit? Letadlo jsem do svých plánů nezahrnul z principu. Vlakem by to bylo pohodlné, ale dost nákladné. Při vyhledávání jsem zjistil, že je levnější přejet vlakem celý Rakousko až k hranicím se Švýcarskem (asi 2/3 vzdálenosti) než kratší švýcarský úsek.

Autobusem by to taky šlo, z Vídně se dá jet FlixBusem. Akorát že se dvěma i třemi přestupy (často uprostřed noci). A ta částka taky nesouhlasila (s mými představami).

Zkoušel jsem štěstí i v několika facebookových skupinách Čechů a Slováků žijících ve Švýcarsku, kde se nabízejí spolujízdy z/do Česka a na Slovensko. Sice se mi žádnou spolujízdu ulovit nepodařilo, ale získal jsem tam klíčový a poměrně překvapivý tip: doprava linkovým autobusem ČSAD Tišnov!

Tak to by mě samotného nenapadlo. Což by ještě nic neznamenalo, ale nenapadlo to strejdu Googla ani tetu umělou inteligenci.

Jezdí všichni – malí, velcí, páni, dámy, na městských kolech i na silničních.

Ale je to tak – z Brna do Bernu jezdí přímá noční autobusová linka. Nástupní místa ještě v Praze a Plzni, vystoupit můžeš v rakouském Bregenz a ve Švýcarsku potom v St. Gallenu, Curychu, Lucernu nebo v Bernu. Z konečné na konečnou za 2200 Kč. Jedinou otázkou tak zůstávalo, jestli mi do busu vezmou kolo.

Volám na jejich linku a sympatická paní mi říká: „Vy chcete jet v neděli? Tak to si zavolejte tak ve čtvrtek, kolo vám vezmeme, když autobus nebude moc obsazený.“ Ve čtvrtek není prodaná ani půlka míst, takže mám slíbeno, že mi ho naloží. Za další čtyři stovky. Okej, takže dobrodružství může začít.

Bus vyjíždí v 6 večer ze Zvonařky. Kolo je naložené tak, jak je, nemusím nic demontovat, dokonce ani sundávat kola, prostě ho hrknu dolů a modlím se, aby se mu po cestě nic nestalo. A aby si ho třeba v Curychu v 6 ráno někdo nevzal s sebou.

Cesta byla moc fajn. Teda aspoň pro nás skladný vrchaře není noc na autobusovým sedadle úplně vzadu u okýnka žádná tragédie. Ten dvoumetrovej pán, co seděl a pak zkoušel ležet vedle mě – ten tak relaxovaně nevypadal. Naštěstí vystupuje už v St. Gallenu a od té doby mám celou zadní pětku pro sebe.

První naprosto amatérskou chybou bylo vykašlat se na roaming. Tady nejsme v EU a tak mi asi pět minut po přejetí hranic cinknou hned po sobě dvě SMS. První, že jsem vyčerpal 75 % dat, a druhá definitivní – 100 % dat pryč a pápá.

Naštěstí je v buse Wi-Fi, tak se rychle přihlásím a do aplikace Mapy.com stahuju offline mapu Švýcarska (1 GB), Vorarlberska (to je malý, 80 MB bylo stažený hned) a Bavorska (1,2 GB). ČSAD Tišnov si zaslouží pochvalu i za to, že data nemá nijak objemově limitovaná.

Takže když v pondělí po osmé hodině ráno vystupuju na bernském terminálu, vím dvě věci: se světem můžu komunikovat maximálně po SMSkách nebo telefonovat (zabíjet čas hledáním veřejnejch wifin se mi fakt nechce a nemám k tomu důvod). Ale díky úspěšně stažené offline mapě tady nezabloudím. A když jo, tak se snad zas najdu.

Bern

Než se v parku v centru města potkám s kamarádkou (nestojí o publicitu, tak jí budu říkat prostě kamarádka), projedu si trošku tohle hlavní město. I když… vlastně by se mu tak nemělo říkat. Bern totiž ve švýcarské ústavě status hlavního města nemá. Sídlí zde sice vláda a parlament, ale jinak je to „jen“ hlavní město Bernského kantonu.

Podle Wikipédie tady žije 137 tisíc obyvatel, takže je populačně srovnatelný s Plzní. Za jméno tohle město vděčí medvědům (Bären), kteří tu dodnes žijí u řeky ve speciálním výběhu. (Odpoledne se na výběh jedeme podívat z mostu, ale žádného medvěda nezahlídneme – je vedro, tak jsou asi schovaní v křoví a spí.) Koneckonců má Bern medvěda i ve znaku.


Čeho si hned při první cestě do centra nemůžu nevšimnout, je čilý cyklistický ruch. Přestože je Bern kopcovitý, tak se tu na kole jezdí úplně běžně. Jezdí všichni – malí, velcí, páni, dámy, na městských kolech i na silničních.

Cykloinfrastruktura? Jasně – cyklopruhy a cyklostezky jsou tady všude. Dobře označené a používané. Když přijedu k nádraží a chci si jít nakoupit, zaparkuju uvnitř v budově na hlídaném patrovém cykloparkovišti, které funguje 24/7 zdarma, k dispozici je tu i kompresor na dofouknutí kol a dokonce i dílna. Ano, tak takhle nějak to musí vypadat v cyklistickém ráji.


Přípravy na tisícikilometrovou cestu z Bernu do Vídně se odehrávají v parku za katedrálou nad řekou Aare. Celou trasu si rozdělujeme do kratších úseků a každý z nich pak optimalizujeme. Cílem je minimalizace nastoupaných metrů. Kde jde zůstat v údolí nějaké řeky, zůstáváme v údolí.


Nakonec nám z toho vychází šest úseků. Bern –> Curych (cca 120 km), Curych –> Bregenz (cca 100 km), Bregenz –> Mnichov (cca 200 km), Mnichov –> Altötting (cca 100 km), Altötting –> Pasov (cca 90 km) a pak ten zbytek – Pasov –> Vídeň (cca 300 km). Kde naženeme zbývající stovku, to necháváme na později.

Jako nejpohodlnější varianta se jeví dojezdit zbývající kilometry sem a tam po Donau Inselu ve Vídni.

Řekni sýr! Emmental!

Na cestu se vydáváme po sedmé hodině večerní. Rychle ještě nakoupíme nějaké jídlo v podzemním obchodě v centru a pak už vyrážíme směr severovýchod. Že po cestě z Bernu potkáváme velkou dopravní ceduli s nápisem Psychiatrie? No jasně, pane docente Chocholoušku, už jedem!


Když se ohlédneme, vidíme na jižním obzoru vysoké hory. To jsou Bernské Alpy. Nás nečeká horská etapa, ale zvlněné to bude až do Pasova dost a dost. Až poslední úsek bude mírně se svažující placka podél Dunaje.

To ale hodně předbíhám, zatím nám cedule u cesty říká, že nás vítají v údolí řeky Emme. Neboli v Emmentalu. Žádnej děravej sýr si tu nekoupíme. Je večer, obchody jsou zavřené a stejně – zásoby máme nakoupené z Bernu. Tak pokračujeme dál.

Jak tak jedeme údolím kolem lesa, pobaví mě pohled na zaparkovanou malou helikoptéru. Vypadá to, jako by si někdo zajel na chvilku na chatu. Akorát si místo džípu vzal rychlejší stroj. Inu, blahobyt level Švýcarsko.

Nejedem závod, cílem je to ujet.

Už je tma a provoz je mírný, tak se moc nezdržujeme najížděním na cyklostezky a hrneme to po silnici. Po cestě do Curychu je potřeba překonat pár údolí, což vždycky znamená nejdřív sjezd k řece a potom zase stoupání.

Curych? Nie zurück!

V největším švýcarském městě jsme někdy po jedné hodině v noci. Svačíme na zastávce autobusu na předměstí a pak už se částečně po silnici a částečně po cyklostezkách prokousáváme nočním městem. První úsek máme za sebou, 120 kilometrů nám trvalo asi 6 hodin.

Přejedem pár kopců a jsme v kantonu Thurgau. Aha, takže odsud zřejmě pochází tradiční moravská vinná odrůda Müller-Thurgau! Celému kantonu dala jméno řeka Thur. Tu potkáváme zrovna, když se začíná rozednívat. Cítíme únavu a na chvilku to zabalíme na zastávce autobusu. U relativně rušné silnice to ale není ono, tak hledáme jiné místo.

Azyl nakonec najdeme v Zuzwilu na dětském hřišti. Hodinku si schrupnem a pak odpočatí pokračujem v krasojízdě.


Zbývá přejet už jen posledních pár kopečků a pak už sjedeme k Bodamskému jezeru (Bodensee), kde se stýkají tři státy – Švýcarsko, Rakousko a Německo. Projíždíme zemědělskou oblastí, kde se žije ještě postaru. Jsou tu vidět pole, sady, louky i chovy hospodářských zvířat (hlavně prasat).

Vypadá to, že místní tu hospodaří hodně soběstačně. Všechno jim tu roste, vzkvétá a zraje. Krásný kousek země!


Sjet k Bodamskému jezeru znamená ztratit asi 100 výškových metrů, takže stačí chvilka příjemného sjezdu a jsme dole. V pekárně a cukrárně v Hornu dáváme kafe a snídani, pak po cyklostezkách pokračujeme k rakouským hranicím.


Do Rakouska vjíždíme chvilku před půl jedenáctou dopoledne. Je úterý. Za sebou máme 225 kilometrů a do cíle úseku v Bregenz chybí ještě 15. Tedy… UŽ JEN 15!

Zkouším zapnout data, jestli tady budou fungovat. A ono jo, s přechodem na rakouského operátora začnou na telefonu šíleným tempem skákat notifikace, co jsem všechno zmeškal. „Mno… ale já mám dovolenou, no ne?“ řeknu si a data zase vypnu.

Jednodenní vynucený digitální detox mi totiž přinesl do duše dlouho nepoznaný klid. A kromě toho to radikálně prodlužuje životnost baterky telefonu.


V Bregenz si dáme oběd, na chvilku se natáhneme u jezera a pak… na Mnichov, Vávro, na Mnichov! Měníme kurz z východního opět na severovýchod. Čeká nás 10 kilometrů na rakousko-německou hranici a potom cesta regionem Allgäu. Do Mnichova je to 200 kiláků, tak to bychom tam měli ve středu ráno být.

Následujících 40 kilometrů je dost krušných. Nastoupáme během nich 300 výškových metrů, ale není to jeden kopec, jede se stylem nahoru-dolů. Navíc začal foukat nepříjemný protivítr. A srpnové odpolední vedro na výkonnosti taky nepřídá. Ještě že je v každé vesničce hřbitov a u něj vodovodní kohoutek. Často toho využíváme k osvěžení.

Padá druhý večer, máme za sebou 300 kilometrů a blížíme se tak ke třetině cesty. Na předměstí Memmingenu (hlavního města internetovejch obrázkovejch fórů) zastavíme, abychom se podívali do mapy, jestli to vezmeme mezi domy nebo po hlavní. Najednou na nás volá pán, který jde kolem a venčí psa. „Slyším češtinu. Potřebujete poradit?“ Tak to je dobrej úlet. Tady ve Volkratshofenu bych naturalizovaného našince fakt nečekal.

V Memmingenu si dáváme krátkou pauzu u fontány s jednorožcem. Město vypadá fakt hezky. I když jsem o něm nikdy dřív neslyšel, líbí se mi tady. Stmívá se, tak jen rychle něco sníme a jedeme dál.

To je konec!

Je něco málo po desáté večerní a my se (zase) škrábeme do kopce asi hodinu po výjezdu z Memmingenu, když kamarádka zastaví a prohlásí, že dál nejede. Že se potřebuje normálně vyspat. OK. Máme to nastavené tak, že se nehecujem, respektujem se a řídíme se tím, že když si potřebuješ odpočinout, tak se zastavuje. Nejedem závod, cílem je to ujet.

No kde ale teď najít nocleh? Zkoušíme Booking a ejhle! Tři a půl kilometru zpátky ve vesničce Erkheim nabízejí obytnou maringotku za dost přátelskej peníz. Check-in mají do 11 večer, to stíháme. Tak to objednáváme a obracíme kurz. Než dojedem do Erkheimu, přijdou potvrzovací maily, kód od boxu s klíčem a podrobnej návod, kde maringotku najdeme.

Zásadní otázkou je, jestli se nám dovnitř podaří nastěhovat kola. Je to trošku Tetris, ale nakonec se to povede. Ubytování má výhodu i v tom, že si můžeme nabít veškerou elektroniku – powerbanky, světla i telefony.

Popravdě i já jsem rád, že se natáhnu. Krizi jsem neměl, ale únavu cítím. Takže rychlou sprchu a šup do peřin.


Ujet tisíc kilometrů najednou se nepodařilo. Ale to, že padly naděje, není nejdůležitější zpráva dne. Důležitější je, že kdo padl večer do postele, ráno vstane a pojede dál! Pokračování příště!

• Ujetá vzdálenost: 336 km
• Nastoupaných metrů: 2324
• Hodin: 36:50:47
• Hodin (v sedle): 17:16:13

Link na Stravu najdeš zde.