Český úlet - 1000 km za 50 hodin

Co takhle navštívit Lednici, Neratov, Pražský hrad, Červenou Lhotu, Landštejn, Hardegg a Bratislavu? A co tak na kole a za dva dny? Hoďte na něj síť.

S odstupem si dovolím zhodnotit BRM 1000 - Český úlet. Předně ještě jednou děkuji Láďovi za společnost těch skoro celých 1050 km. Velká poklona za fyzičku i morál v mnoha situacích.

A jak se jelo?

Po startu Štefan Polák (organizátor za Randonneurs.sk) nasadil mírné rozumné tempo, provedl nás z Bratislavy do Rakouska přes Cyklomost Slobody. Dál jsme se s Láďou odpojili a po zhodnocení výkonu nasadili naše tempo. Původní se nám zdálo příliš nízké.

I tak se ale krotíme a rovinky s větrem v zádech se snažíme jet kolem 180 W (i když Láďa by rád rychleji) a ukazuje se, že moje a jeho watty nejsou na rovině rozhodně stejné, což přičítám mé větší výšce, a tedy i větší čelní ploše.


S větrem v zádech pokračujeme přes Lednicko-valtický areál až do Lednice na druhou kontrolu. Odtud pak k Novým Mlýnům a do Brna. Kvalita asfaltu místy není nejlepší, a k tomu se přidávají ještě cyklostezkové bizáry, kterých si ještě užijeme dost a dost.

Přes Brno se probíjíme po cyklostezkách a vlastně na to, jaké Brno pro cyklisty je, jedeme docela rozumnou pohodovou trasou až do Obřan na konečnou, kde najíždíme na cyklostezku podél Svitavy. Ta je příjemným zpestřením a vítaným zchlazením při teplotách atakujících 35 °C.

Na začátku Adamova, po cca 180 km, pak poprvé (a rozhodně ne naposled) stavíme na benzince na něco studeného, doplníme bidony a frčíme dál do kopce.

Následuje první větší stoupání před Blanskem a od Blanska pak údolím Svitavy do Letovic, kde napodruhé nacházíme normální hospodu Havírna a dáváme polévku a pití. Následuje více zvlněný úsek do Moravské Třebové. Kopce jedeme v klidu a snažíme se nechytit úpal, roviny šlapame spíše také zadrženě. Přesto držíme průměrku opravdu vysoko a některé úseky máme na Garminu přes 35. Fouká stále silně do zad.

Náměstí v Moravské Třebové nás vítá pítkem, které využijeme k doplnění bidonů a omytí. Hned vedle pak doplníme studené pití v supermarketu, kam se do klimatizovaných prostor nastěhujeme i s koly.

Výhled z prázdného Hradčanského náměstí stojí za to.

Dál vše probíhá ve stejném stylu, jen kopců výrazně přibývá, až kolem Cotkytle, Výprachtic a Jablonného končíme v podhorské krajině s prudšími stoupáními. Kolem Mladkova projíždíme gravel úsek zavřené silnice. Kdybychom věděli, že nebude rozhodně poslední nebo nejhorší!

Cestou ještě několikrát stavíme na pití, abychom pak v Bartošovicích dali konečně večeři – normální jídlo.

Dále pokračujeme kolem poloprázdné Divoké Orlice ke kostelu do Neratova, kde je další kontrola. Krásný kostel nás z dálky vítá varhanní hrou – je tu koncert, z pramene doplníme vodu a za chvilku pokračujeme. Nízké slunce se krásně zrcadlí a láme paprsky ve skleněné střeše poutního kostela.


Divoká Orlice nás vede až do Orlického Záhoří, kde začíná stoupání na nejvyšší bod trasy – Šerlich. Kupodivu ho celkem pohodlně zdoláváme. Na silnicích je klid a pohoda, nikde nikdo a jen škoda, že nás pak brzdí auta, která dojedeme ve sjezdu do Deštného. Jede se celkově příjemně, provoz prakticky žádný a pomalu se stmívá, tak nasazujeme světla a za chvíli i reflexní vesty.

Za Olešnicí pak následuje po přehlédnutí odbočky v navigaci návrat několik kilometrů po tankodromu do kopce a brutální stoupák na Borovou. Nakonec se asfalt vylepší a po novém dojedeme na Dobrošov. Mineme pevnost a následuje pěkný sjezd na další kontrolu do Náchoda.

Tady se na benzince v noci sjíždí místní existence za nákupem chlastu a cigaret, tak něco pojíme, doplníme zásoby a vyrážíme na kopec směrem k zámku. Ten sice mineme, ale stejně se jím můžeme kochat na více místech. Na kopci nad Náchodem to konečně vypadá na sjezd do nížiny. A taky že jo. Až do České Skalice je to skoro zadarmo. No a do Jaroměře taky, protože (kdo by to čekal) pořád fouká do zad.

Z Jaroměře následuje úsek po Labské cyklostezce na Kuks, který je parádně osvětlen, takže i když tu není kontrola, uděláme pár fotek a míříme podél Labe do Dvora Králové, kde už kontrola je.

Tady se opakují scény z benzinky v Náchodě, jen s tím rozdílem, že tentokrát přijede i státní policie. Párek v rohlíku, cola, Magnézka a jedem dál. Není čas ztrácet čas.


Stoupák na Doubravice je předposlední, než se dostaneme do rovin Polabí. Na novém asfaltu se jede moc pěkně nahoru a pak i dolů. Proletíme Miletín, rodiště Karla Jaromíra Erbena a míříme vstříc trati 300 zatáček Gustava Havla, a tedy i Hořicím. Tady je to poslední předpolabské stoupání a pak už jen placka skoro až do Prahy. Mimochodem, pořád nám fouká do zad.

Za Hořicemi je kousek pěkný asfalt a pak následují tankodromy, na které bych nejraději zapomněl. Naneštěstí i vím, že jdou kousek jižněji objet. Vysvobození nastává u Dymokur, kde konečně nastoupí asfaltové cesty hodné toho názvu.

Do Nymburka doletíme, už notně vytavení. Uděláme fotku a záznam do appky na kontrole u kostela a jedeme do Lysé, kde mám možnost sprchy a převlečení se do čistého. Láďa mezitím na benzince dává kafe, doplňuje cukry a neúspěšně zkouší spát. Bojuji se zimou, která je ale čistě subjektivní, protože není méně než 16 °C. Přesto se navlékám do bundy a kompletních návleků. Láďa naopak jede v krátkém. Prostě dva opačné extrémy, jak se ukáže i později.

Cesta do Prahy je taková nemastná neslaná, možná proto, že to tu znám jak své boty. Alespoň svítá, což nám zvedá náladu, i když se ještě teploty rozhodně nezvedají, a po sjezdu k Vltavě je vysloveně zima (stále 16 °C).


Pokračujeme po cyklostezkách směrem do centra na Hradčanské náměstí, k Bráně gigantů. Samozřejmě vymetáme na Malostranské ty brutální kočičí hlavy, abychom dojeli do Nerudovky k dalším. Výhled z prázdného Hradčanského náměstí ale za to stojí.

Slunce je nízko, všude klid a jen Masaryk shlíží na Prahu ze svého stupínku. Hradní stráž nás zvědavě pozoruje, když se konečně svlékáme do krátkých (teda vlastně jen já), a pak už vyrážíme si napodruhé užít (jsou to po slovensky mačacie hlavy?) na Malostranskou. Podél Vltavy po cyklotrase a pak cyklostezce, pod Baranďákem na další kontrolu v Komořanech. Je tu klasicky zavřeno, jako ve všech kavárnách po cestě, protože jsme tu zkrátka moc brzo.

Cestou ale ještě na benzince u Krabcycles hodnotíme stav těl i myslí, kontrolujeme radar a shodujeme se, že prostě pojedeme, protože nechceme zmoknout a ještě z jednoho důvodu. Vítr nám pořád fouká do zad.

Následuje asi nejobtížnější sekce trasy, kdy až do Tábora jedeme hodně zvlněnou krajinou s mnoha kopci, členitým profilem silnic a místy i mizerným asfaltem. Snažíme se probíjet vpřed a v Prčičích se už už stavujeme na jídlo, abychom si vyslechli, že bouřka je tu za hodinu. Takže na jídlo stavíme až za kopcem ve Střezmíři, kde už fakt zastavit musíme. Na gely a tyčky se nedá jet věčně.


Do Tábora to má být z kopce, ale dostáváme pár dalších cyklotrasových bonusů (máme pro ně krásné sprosté slovo vyje…). Tábor, kontrola, cvaknout appku a jedem dál.

Nejdřív po cyklostezce a pak následuje bonusový gravelový trail podél vody. Planá, stále fouká do zad a konečně míříme do pěkné krajiny mezi rybníky a remízky na Červenou Lhotu. Samozřejmě fotíme, dáváme kofolu, ale pak zas pokračujeme. Začíná být znovu docela teplo, po celém dni, kdy bylo spíš zataženo a dusno vykukuje sluníčko.

Únava je velká a každý mizerný úsek snášíme hůř a hůř.

V Jindřichově Hradci se pak stavujeme u Ládi doma, dáváme sprchu a dobíjíme, co se dá. Na trasu se pak vracíme zhruba za hodinu a pokračujeme směr Lásenice. Dělá se znovu pěkné vedro, a znepříjemní nám tak stoupák do Nové Bystřice, který je ale jinak docela pohodový, místy ve stínu a pěknou krajinou bez provozu.

Nová Bystřice, kofola na náměstí, zchladit se pod pítkem a razíme. Tady mi začíná docházet a Láďa na mě spíš čeká. Dojíždíme na kontrolu na Landštejně, ale hned zase pokračujeme dál podél hranic. To bude i postup další cesty až do cíle – kopírovat hranice z jedné či druhé strany. Ve Slavonicích na náměstí zadáme kontrolu, dáme zmrzlinu a hned zas pokračujeme. Vítr nám pořád fouká do zad.


Před Uherčicemi fotím rozříznutý bunkr a ve vsi pak dáváme poslední občerstvení v Čechách. Stmívá se, tak se opět přepínáme do nočního režimu a přemítáme, kde případně přespat, jestli vůbec spát, jestli stihneme ujet dešti a hlavně, jestli vydržíme nespat i druhou noc.


Tohle přemítání se hodí do stoupání od Dyje po šíleném asfaltu do Stálek. Dál už je to pak pohoda až na hranice. Mimochodem tahle část trasy je skvělá. Nikde ani živáčka, jen širé lány obilí a pozdní teplý letní večer.

Sjezd k hradu Hardegg nás překvapuje horskými parametry a oba nás překvapí i krásný hrad umocněný noční atmosférou bez lidí. Následuje stejně horské stoupání. Už se oba vidíme v rovinách, tak nás psychicky likviduje každý kopeček.


Nakonec přece jen následuje sjezd do nížiny. Nevím, jestli je to únavou, nebo nevyspáním, ale oběma nám přijde brutálně dlouhý. Navíc cestou potkáváme dost zvěře, takže oči na stopkách a ruce na brzdách. V jednom případě se to opravdu vyplácí.

Konečně dole, konečně další kontrola, zas benzinka, ale tentokrát v docela normální společnosti. Dáváme myslím kafe, dobíjíme a zas meditujeme, jak to zvládneme přes noc. Velkou motivací nám je blížící se déšť.

Zas jedeme, krásné hladké asfalty střídají noční můry zámkové dlažby a milionkrát spravovaného asfaltu, únava je už velká a každý mizerný úsek snášíme hůř a hůř. Ještě stavíme na benzince mimo trasu v Mikulově, kde nastávají obvyklé noční výjevy. Doplníme kofein, cukry a vodu, a jedeme. Do Valtic na předposlední kontrolu už je to jen kousek, i když místy opět po cyklostezkových bonusech.

Ve Valticích před zámkem Láďa prohlásí, že potřebuje 20 minut spánku. Já jsem zrovna v dobrém stavu, a pokud bych na tak dlouho zastavil, totálně bych vytuhl a začal mít zas zimnici. Dohodneme se teda, že pojedu dál, a kdyžtak vychcípnu někde po cestě a potkáme se.

Nakonec nevychcípnu a po dalších 100 km bez zastávky dojedu do cíle. Láďa se prospí 10 minut a prý ho vzbudí vedro, zvonící zvony a vyrazí mě stíhat. Vítr nám pořád fouká do zad.


S vidinou cíle, s větrem a deštěm v zádech jedu docela svižně. Na rozdíl od Ládi neminu poslední kontrolu na benzince, na kterou se musí vracet, a pokračuji probouzející se nížinou kolem poetických vinných sklepů a moderních větrných farem směr Bratislava.

Aby nás ten kvalitní rakouský asfalt neukolébal, tak dáme ještě průjezd staveništěm a hurá k Dunaji. Ještě naposled ho přejíždím u Hainburgu a přes jeho středověké brány pokračuji na hranice na Slovensko. Bonusová cyklostezka a pak už ta normální mě přivádí do cíle. Konečně.


Bylo to krásné a náročné dobrodružství a dostálo svému názvu. Úlet vedl spoustou pro mě neznámých míst. Asi bychom si trasu víc užili, kdyby nám vítr pořád nefoukal do zad a spolu s předpovědí deště nás tak nenutil k rychlému tempu.

Na druhou stranu poprvé v životě jsem zajel 1000 km pod 50 hodin celkového času, což považuji na takové trati a v denních teplotách kolem 35 za dobrý výkon. Také Láďa předvedl skvělý výsledek, se kterým je jistě spokojen.

Co dodat? Díky organizátorům! A teď už se jen těšit na příští rok na Paris-Brest-Paris, kam jsme si oba tímto výkonem vyjeli volbu jakékoli startovní vlny.

Ještě si dovolím malý dovětek k neuvěřitelnému fenoménu. Na startu byla předpověď jasná (Windy) – bude foukat do zad postupně tak, jak se budeme posouvat v čase a prostoru. Samozřejmě jsme to brali spíš jako vtip, ale zadařilo se. A samozřejmě byly kousky, kde foukalo proti (nepochopitelně mezi Nymburkem a Lysou, když směr jsme nezměnili a předtím i potom foukalo do zad) nebo z boku, ale byly to desítky minut, kilometrů. Případně se při setmění vítr utišil, nebo byl zcela neznatelný. Celkově byl ale zajisté popřen základní zákon cyklistiky: „Fouká stále proti.“

Co je BRM?

BRM (Brevet des Randonneurs Mondiaux) jsou cyklistické vytrvalostní akce 200, 300, 400, 600 a 1000 km, které mají být dokončeny ve stanoveném časovém limitu: 13 h 30 min pro BRM200, 20 h pro BRM300, 27 h pro BRM400, 40 h pro BRM600 a 75 h pro BRM1000. Pořádají se téměř v 70 zemích na 5 kontinentech. Tyto nesoutěžní akce jsou skvělým způsobem, jak začít s dálkovou cyklistikou a získat zkušenosti.

Jak začít s brevety?

Můžete se přihlásit v příštím roce na české BRM u Randonneurs.cz, anebo kdekoli ve světě. Pokud jsou vám vypsané distance málo, existují i LRM, kde se nacházejí i akce delší než 2000 km. Mimochodem příští rok se jede BRM Paris-Brest-Paris, což je taková mekka všech brevetů.

Záznam trasy na Strava.com.
Podrobnější trasa s kontrolami na Randonneurs.sk.