Tip na dovolenou: Chorvatsko, Krk – ostrov stvořený pro MTB

Letošní prodloužený velikonoční víkend, jsem se rozhodla strávit pilováním techniky v Čechy oblíbené destinaci – Chorvatsku, konkrétně na ostrově Krk, kam se dá pohodlně dojet autem a je prošpikovaný traily výhradně pro horské kolo.

Dojet z Česka na jih za pár hodin je docela pohodlné, zvlášť když se můžete v řízení střídat (vzala jsem s sebou kamaráda Honzu) a netrefíte špičku ve Vídni, tedy pokud vyjíždíte z Moravy.

Celý pobyt, který obsahoval 3 plné dny, jsem si předem naplánovala do tří etap. Pokusila jsem vybrat trasy tak, ať se neopakují pasáže a zároveň, kvůli probíhajícímu závodu 4Islands, abych zbytečně nezacláněla profíkům na tlustých pláštích, kteří jedou dvoj až trojnásobným tempem po trailech.

1. etapa: severní

• Parametry: 46 km, 630 m převýšení, 80 % terén
• Mapa: mapy.cz

Ráno pršelo, a jelikož jsem nevěděla do čeho jdu přesně, zvolila jsem variantu objet trasu až odpoledne - snad povrch vyschne a já nedojedu jako prase.

Kolo bylo připraveno, lehce podhustit pláště, protože z ranní procházky bylo zřejmé, že ostré kameny a trny jsou na každém kroku, připevnit si náhradní duši a sadu na její výměnu, kdyby mlíko v pláštích náhodou nestačilo, nakřečkovat si jídlo do kapes, načíst trasu do cyklopočítače a poprosit Honzu, necyklistu, aby pro mě dojel, kdyby se něco zkomplikovalo.

Trasa vedla mezi kamenitými pastvinami, na kterých bečely ovce, romantika na každém kroku. Prvních pár kilometrů uběhlo rychle a člověk se stačil adaptovat i na vyhýbání se větvím s trny nebo fest kamenitým zatáčkám, kde zadní kolo rádo ustřelovalo. Částečně jsem kopírovala dálkovou trasu značenou modře, Camino Krk, po které lze obejít celý ostrov a vypadá, že stojí za to.


Obecně cyklotrasy byly i pěkně značeny, teda pokud jste si pamatovali, po jakém čísle jedete, či na které číslo odbočit, ale pokud jedete podle navigace, neměla jsem téměř žádný problém.

Zhruba v půlce trasa stočila doprava a já se začala vracet, do té doby jsme já i kolo byli čistí jak z obchodu, ale ranní deště ve stinných rovinkách nestačily vyschnout a nabrala jsem si vodu i do zásob do treter. Příjemné osvěžení začalo zebat, zvlášť když kaluží neubývalo a občas klasika, že kaluže ve vyjetých kolejích od traktoru se jezdí středem, překvapila hlubší dírou právě v té „bezpečné“ střední cestě.


Vymotala jsem se z džungle a natrefila jsem na značící fáborky z etapy závodu, která tudy projížděla včera. Nadšení vzrostlo, když máte možnost projet si trasu a zažít (nebo alespoň se navnadit) na vlastní kůži adrenalin závodníků. Měli to účastnící fest náročné, traily byly rozježděné v blátě a mě začalo pomalu docházet.

Mé malé doporučení: stáhněte si i offline mapy, protože v lesích jsem často nechytala signál a vědět, za jak dlouho je možnost doplnit zásoby v obchodě, když je otevřený (3. obchod už byl ), se hodí. Doplnila jsem cukry tekuté i pevné, vyjela kamenité stoupání a zbýval sjezd na ubytování.

Tady opět doporučení, dívat se hodně před sebe. Naštěstí brzdy brzdily, a tak jsem nevjela do zavřené cesty, přes opuštěnou pastvinu. Občas takové chytáky jsou, nicméně tyto brány se dají otevřít a zavřít a majitelé nejspíš počítají s průjezdem/průchodem návštěvníků, proto je na zátarasu i cedulka s nápisem ať nezapomene zavřít.


První den byl pro mě náročný z hlediska množství terénu, čili pořád být na pozoru, ale přesně proto jsem sem jela! Jo a mapy trošku s převýšením kecají, k vaším naplavovaným trasám připočítejte 10-15 % navíc.

2. etapa: jižní

• Parametry: 42 km, 740 m převýšení, 85 % terén
• Mapa: mapy.cz

Opět brzo ráno pršelo, ale dnes měl v plánu se připojit i kamarád, který sice nejezdí na kole, ale vymysleli jsme, že si půjčí e-bike. Po snídani jsme sjeli do nedalekého městečka do půjčovny kol.

Nenapadlo mě, že v sobotu bude zavřeno, ale stačilo se zeptat, česky, sousedky, ta udělala rychlý telefonát a za pár minut vyšel pán, že zrovna dobíjí kola, ale že teda jo, že nám poskytne jedno kolo. Poprvé jsem měla možnost si vyzkoušet na silnici e-kolo a musím uznat, že je to docela sranda, takže až tělo vypoví, je tu plán B.


Vyjeli jsme směrem k moři, začátek byl opět kamenitý, ale velmi zábavný a podle Honzy bylo kolo i lehce ovladatelné a pláště s hrubším vzorkem držely perfektně. Jak to tak bývá, co jste si sjeli, to si musíte taky vyjet a nejlépe dvojnásob. Příkré stoupání začalo a já za sebou jen slyšela stupňující se nadávky a dotazy, kdy že to pojedeme po hladké cyklostezce.

Řidiči byli docela ohleduplní a objížděli bahenní cyklistku bezpečně.

Nechtěla jsem nahlas říkat, kolik procent z dnešní vyjížďky je asfalt, tak stačilo odpovídat „už brzy“. Opět jsme částečně kopírovali Camino a potkávali jsme i dálkové chodce. Je příjemné být na takových destinacích mimo sezónu. Nikomu nepřekážíte ani vy a ani turisté.


Cesta se začínala zase klikatit mezi stromky a objevovaly se i parádní sjezdy. Za mě byly sjezdy určitě vhodnější pro celopéro, mám ráda to houpání a také mi mou domněnku potvrdil Honza, kterého už úsměv přešel nadobro s tím, že ho bolí zadnice a už neví jak si sednout.

Naštěstí jsme dojeli do Krku, kde měli obchodů otevřených víc a studený drink zlepšil e-bikerovi náladu. Já teda ze sjezdů byla nadšená, mám pocit, že když jedu na oči, nemám tolik strach a sjedu věci, na které bych se normálně neodvážila. Ale určitě pomohl i fakt, že kameny byly suché a kolo na nich perfektně drželo.

Před cílem nás ještě překvapil trail, který vypadal, že po něm snad nikdo ještě nejel, byl zarostlý a my dostali šlehy větvičkami do celého těla, taková pomlázka po Chorvatsku.

3. etapa – střed ostrova

• Parametry: 57 km, 1100 m výškových, 70 % terénu
• Mapa: mapy.cz

Třetí den bývá kritický, ale chtěla jsem pobyt využít na max a také konečně ráno nepršelo. Vyjela jsem přes pár už známých pasáží, než jsem znovu narazila na trasu závodníků chorvatského Epicu. Tato porovnávání se mi velmi líbí, myšleno porovnávání technických znalostí a čtení terénu a také fáborky závodu dávají určitý klid na duši, že se to sjet/vyjet přece dá, že už tudy někdo jel.

Lesní sjezd byl stále ještě mokrý, tudíž jsem dostávala pravidelné zásahy odstřikujícím blátem a do toho číst cestu ať nevjedu do šutru přímo uprostřed trailu. No co si budem, děsná psina!


Po tomto sjezdu, kdy jsem byla docela durch, jsem byla ráda, že cesta směřovala vzhůru a téměř podél pobřeží. Teda ne úplně po pobřeží, ale na moře jsem viděla a mohla jsem se kochat. Cyklostezska/trasa Epicu se najednou stočila na ryze turistickou a začala pořádná dávka adrenalinu. Technické výjezdy, které jsem ne všechny vyjela, rozbité, ale zábavné sjezdy a já doufala, že v těchto končinách netrefím ráfek nebo nazažiju jinou podobnou švandu. Sáhla jsem si pořádně na dno, ale neskutečně mě ta obtížnost bavila.

Přišel delší, asi 3 km sjezd, po turistické trase, plné ostrých kamenů a naštěstí ten den bez turistů. Bez fulla by to opravdu nešlo. Škoda, že na fotkách to nejde poznat, jak trasa vypadala, ale v hlavě mě napadalo, jak by se Véna (stavitel tras na Prima CUP) tetelil blahem.


V takovém sjezdu jsem netrefila odbočku a sjela jsem zbytečně víc, takže jsem se pak musela vracet kus po hlavní silnici. Řidiči byli docela ohleduplní a objížděli bahenní cyklistku bezpečně. Nebo to mohl být můj pocit, nevím, bylo mi to už jedno, už mi došlo. Obchod v takových končinách nebyl, zásoby dojedeny a stejně byla neděle, o svátcích, otevřeno nebylo nic.

Pár kilometrů jsem projela v deliriu, až jsem dorazila na již známou stezku, po které jsem byla schopna se vrátit na ubytování. No na konec srandy kopec, protože převýšení se opět minulo naplánovaným číslům, ale dojela jsem!


Po jídle jsem konečně mohla s bystrou myslí zhodnotit třídenní intenzivně-zážitkovou dovolenou. Jednoznačně mě Chorvatsko nadchlo po stránce vyblbnutí se na horském kole, jarní jadranskou přírodou v rozpuku a jako bonus jeho dostupností z Čech za pár hodin. Ještě jednou hvala ti Hrvatska!