Chcete být v balíku? L'Etape v Prachaticích ukázal, že je to fakt pro každého

Přemýšlíte, jestli závodit na silnici, ale bojíte se pelotonu? L'Etape by Tour de France vám ukáže, jak vás silniční závod dokáže pohltit a přinést zážitek, na který nezapomenete – i když jste spíše pro klidné ježdění.

Sledujete Tour, Giro, Vueltu? Obdivujete Pogačara, Vingegarda nebo van der Poela a sami hltáte stovky a možná i tisíce kilometrů na silničním kole? Ale radši sólo, nebo maximálně s pár kamarády pěkně v klídku a říkáte si, že závodit na silnici není nic pro vás, protože se bojíte jízdy ve větším balíku?

Nebylo to vůbec děsivé

Měl jsem to podobně. Ale ochutnal jsem L'Etape a buďte si jistí – pohltí vás to. Vymáčknete ze sebe víc, než byste sami očekávali a zážitek je to na celý život.

A ani ta jízda v balíku není nijak strašidelná. V Prachaticích se na start horské L'Etape by Tour de France na maličkém náměstí a do okolních uliček postavilo tisíc závodníků. Opravdický balík, tak jak ho známe z televizních přenosů z Tour, ale drželo sotva prvních pár desítek nejlepších borců, kteří výkonnostně odskočili už v prvním stoupání na Libínské sedlo.


Ostatní stovky účastníků se jako korálky rozvěsily za nimi, takže jakékoli obavy z jízdy ve větším zhuštěném pelotonu byly ty tam.

A jaká tedy byla prachatická horská zkouška L'Etape by Tour de France? Intenzivní zážitek opravdu od začátku do konce. Nad Šumavou se honily mraky a pořadatelé i účastníci doufali, že se nám to vyhne. Nevyhnulo. Pršet začalo na druhém kilometru a s drobnými přestávkami až do cíle, ale bundu jsem celý závod vezl v kapse, takže aspoň ta zůstala suchá…

Šumava v plné síle

Skandování, klaksony, muzika, místo na cestě mezi diváky sotva na šířku řídítek.

Na startu jsme se asi 5 minut prošli pěšky přes náměstí, než se 1000 lidí procpalo uzoučkou uličkou ven na hlavní silnici. Pak už to mohlo začít. A hned výjezd na Libínské sedlo, kde se pole krásně natáhlo. Vyhlídl jsem si borce v repre dresu, co jel slušné tempo, věrný svému dresu vagónky Nymwag jsem se zapojil do tohoto vláčku a v háku jsme doskakovali snad stovky lidí jednoho po druhém.


Po šesti kilometrech stoupání byla většina lidí rozřazená tak nějak podle výkonnosti. Já tedy někde na konci třetí stovky. Následovaly přejezdy skrz šumavské vesničky a mezi nimi se vinuly krásné asfaltky. Jen ty slibované výhledy trochu kalila hustá mračna, z nichž se valila voda.

Fanoušci jako na Tour, kostky jako v Roubaix

V každé vesničce byly skutečně davy diváků, kteří vzali L'Etape za svou pouliční párty, fandili, tleskali, křičeli, popíjeli. Někde hrála muzika. Pro nás, kteří se tudy míhali, opravdu parádní zážitek.

Před Českým Krumlovem jsme ve dvojici s jiným klukem zkusili náročnou silničářskou disciplínu. Dojet větší skupinu, která byla na dohled. V televizi to vypadá, že borci nastoupí a mají to za chvilku docvaknuté. Ale my těch 200 metrů jsme ve dvou dotahovali snad 15 minut. Strašná dřina, ale klaplo to.


To už jsme byli v polovině závodu a čekal nás průjezd Českým Krumlovem. Mokro, kostky, komplet zavřené centrum pro náš průjezd a mraky lidí podél bariér. Hodně opatrně proklouzaný zážitek, ale super ti diváci. Každý z nás si opravdu mohl na chvíli připadat jako ten Pogačar.

A pak začaly opravdové galeje horské etapy. Pořádné kopce.

Jako první přišel výjezd na Kleť. Začátek stoupání znovu oblepený davem fanoušků v nejprudší pasáži. Tahle fanzóna byla vyhlášená už z loňského ročníku jako nejlepší. A lidi to tu fakt vzali za své a bavili se, déšť nedéšť. Skandování, klaksony, muzika, místo na cestě mezi diváky sotva na šířku řídítek. Nádhera, na ten krpál nás to vyhnalo skoro samo.

Medaile a těstoviny – zasloužená odměna

Pak zase hodně deště, pár menších brdků a další nekonečný výjezd na Libín tentokrát z druhé strany.

Závěrečný sjezd na mokru do Prachatic jsme ve skupině asi pěti kluků sjeli radši v klidu a pak už jsme si mohli užít cílovou rovinku a pokus o spurt na kostkách na prachatickém náměstí, kde nás na pásce vítal maskot Tour de France, čert Didi, aplaus diváků mlátících do bariér, jako bychom finišovali o první místo. A zasloužená finišerská medaile.


Organizátory chválím i za pasta-party, kterou připravili pro účastníky po dojezdu. Těstovinové hody byly skutečně luxusní na doplnění vydané energie.

Takže jaké to je, dát si závod na silničním kole? Těch 110 km a 2200 metrů převýšení jsem při svých 100 kg dal za 3:47 h. Tohle jsem ze sebe v životě nevymáčknul, takže dávám 10 hvězdiček z pěti. Super to bylo. A příště zas. Pojeďte taky!