Žhavých 3500 metrů k Baćinským jezerům

Chorvatsko, Makarská riviéra, azurové moře, zelené borovice a olivovníky a vápencové stěny pohoří Biokovo.

Pohled na typickou kýčovitou kulisu této části pobřeží Jadranu se neomrzí, a když už se tam ocitnu, tak mě vždycky láká nějakým způsobem zdolat nejvyšší vrchol těchto přímořských hor, Sveti Jure.

Poprvé jsem tam vyjel i s rodinou autem, ale všechny další pokusy už byly hezky za své. Ať už nádhernou a náročnou turistikou, nebo na kole. Na silničním, na horském... no a abych to měl kompletní, tak letos jsem si do Chorvatska přivezl jeden z nejvyšších modelů z letošní gravelové řady Lukk od Rock Machine, model CR-80, který jsem měl zapůjčený na test.


Trasa, kterou jsem si naplánoval, byla pro tohle kolo jako dělaná. Lukk CR-80 je totiž z celé řady tak nějak nejmíň terénní. Je to spíš silnička postavená na gravelovém rámu určená pro rychlíky, kteří mají rádi svižnou jízdu po asfaltu, klidně i rozbitém. Je osazen „stopětkou“ od Shimana a v Rock Machinu ho obuli do 32 mm plášťů.

Že se v terénu nebude cítit úplně komfortně ani kolo ani jezdec, jsem zjistil hned po prvních 9 testovacích kilometrech, kde jsem na šotolinové cestě cvakl duši.


Na celý další článek by možná stačil příběh o tom, jak jsem potom zjistil, že taška s náhradní duší a nářadím zůstala doma uprostřed obýváku (nějak se zapomněla naložit), jak jsem v kufru auta našel aspoň sadu lepení a dojel do Makarske, abych tam zjistil, že potřebný rozměr duše tam mají jen s motoventilkem.

Asi jsem vypadal dost zoufale, protože ten chlapík za chvilku zvedl závoru a ukázal mi, že můžu jet.

Jak jsem druhý den ráno zjistil, že kolo je zase prázdné, protože tam byla ještě jedna malinká dírka... no a jak jsem si nakonec musel pro duši zajet autem až do 90 km vzdáleného Splitu. Nikde blíž prostě k sehnání nebyla. A plánovaný výlet jsem chtěl odjet za každou cenu, takže Decathlon ve Splitu akci zachránil.


Ráno mi budík zvonil ve 2:30. Trochu masochismus, navíc jsem v noci moc nezabral, ale chtěl jsem vyjet co nejdřív, než přijde žhavé peklo, které podle předpovědi mělo později nastat. Trefili jsme období, kdy byly přes den fakt vysoké teploty.

V klidu jsem posnídal, sbalil něco k jídlu, gely, naplnil dva sedmičkové bidony a 2,5 litrový vak, hodil batoh na záda a o půl čtvrté jsem vyrazil tradičně z pláže od hladiny moře do kopce. Mým prvním cílem byl už zmiňovaný nejvyšší vrchol pohoří Biokovo, Sveti Jure.


Tma, ticho, liduprázdno. I tak brzy „ráno“ už bylo 27 °C a já začal ukrajovat první výškové metry. Na devětadvacetikilometrové cestě na vrchol mě jich čekalo něco přes 1700. Po asi 5 kilometrech jsem mohl sledovat svítící pobřežní městečka, včetně Podgory, ze které jsem startoval a o kilák a půl dál jsem dojel k vjezdu do Přírodního parku Biokovo. A tam moje cesta málem skončila.

Závory přes cestu, u nich zaparkované auto ostrahy parku a před ním na židli podřimující chlapík. Když viděl, že se k němu blíží světlo, postavil se a zavelel STOP. „Park otevírá až v 6 hodin“ sdělil mi Chorvatsky. No, tak to je v háji.


Přemýšlel jsem, co dál a asi jsem vypadal dost zoufale, protože ten chlapík za chvilku zvedl závoru a ukázal mi, že můžu jet. Tak to bylo vofous. S díky jsem vyrazil dál. Jedna serpentina za druhou, kolem restaurace Vrata Biokova, kolem prosklené vyhlídky Skywalk Biokovo, pořád výš a výš.

Pomalu přibývalo světla a už jsem občas zahlédl i stožár na vrcholu Sv. Jure. Ještě byl daleko a vysoko, ale blížil se. Ten úsek od Skywalku stoupá většinou jen mírně, místy cesta dokonce klesá.


Slunce se vylouplo zpoza obzoru a byl to úžasný pohled. Ještě nehřálo, teplota se stoupající nadmořskou výškou klesla na příjemných 19 °C. Zbývalo vyjet poslední úsek zase v serpentinách a měl jsem to. Konečně vrchol. A samota. Protože bylo asi čtvrt na 7 a park teprve před chvílí otevřel závory pro první autoturisty. Sveti Jure v záři ranního slunce byl jen můj.


Dlouho jsem si tam užíval tu samotu, z výšky sledoval slunce, jak stoupá a byl to skvělý pocit. Vlastně mě vyrušil až zvuk prvních aut, které ten den na vrchol Sveti Jure přijely. Tak, konec rozjímání.

Mým dalším cílem byla totiž Baćinská jezera a k nim jsem to měl docela daleko. Parádní sjezd po místy rozbitém asfaltu, zastávka na vyhlídce Skywalk Biokovo, která už byla v obležení turistů. Tohle místo určitě stojí za návštěvu. Prosklená konstrukce ve tvaru půlkruhu, která vyčnívá z útesu ve výšce 1228 m n.m. Pod sebou máte prázdno a kolem sebe nádherné výhledy.


Od Skywalku jsem sjel ještě níž a na chvilku jsem zaparkoval i v horské restauraci Vrata Biokova. Dobrá kávička a domácí limonáda, rodinná atmosféra, příjemná obsluha. Dokoupil jsem i vodu a doplnil vak a bidony, protože slunce už začínalo nabírat na síle. A tohle je něco, co doporučím v těchto podmínkách každému.

Pokud máš cestou možnost doplnit tekutiny, udělej to. I když jich budeš mít ještě dost. Ve výhni, jaká byla třeba tento den, se hodí každá kapka. A může se stát, že dlouho nebudeš mít kde natankovat.


Kousek od restaurace jsem sjel z Biokovské cesty na sedmikilometrový šotolinový úsek. Šotka docela hrubá, místy i hluboká, popravdě, po zkušenosti s defektem jsem se tady necítil moc jistý v kramflecích a jel jsem fakt opatrně. Na širších gumách by to samozřejmě bylo cajk, ale na těch silničních…

No ale ta atmoška - v křoví se schovávali divocí koně, občas jsem musel se sevřenýma půlkama objíždět krávy, které se tady normálně toulají. A k tomu výhledy na hory, zase ta samota, cikády a taková ta specifická vůně. Vlastně to byl hezký úsek.


V osadě Kozica jsem zase najel na typicky hrubý chorvatský asfalt a několikakilometrovým klesáním s pěknými serpentinami a výhledem na dálnici pod horami sjel do stejnojmenné obce Kozica. Odtud jsem sice mohl jet pohodlně po pěkné silnici přímo na Vrgorac, ale já měl v plánu ještě objet Mali a Velki Šibenik. Což znamenalo další dřinu a pot.

Skupina sedmi sladkovodních jezer a taková zajímavost tady je tzv. kryptodeprese.

Nejdřív asi 500 výškových metrů do vesničky Poljica Kozička. To spojení mě prostě lákalo. Z Kozice do Kozičky. Asi by to nebyl až takový problém, ale slunce to rozpálilo naplno a těch 38 °C (zatím) už bylo docela dost. Hadičku z camelbaku jsem skoro ani nevyndával z pusy a zásoby vody rychle mizely.


Cesta kolem Šibeniků je parádní. Krásné výhledy na Biokovo, v dálce jsem mohl pozorovat Sveti Jure a vzpomínat na ranní chládek, který tam byl. Když jsem s jazykem na dresu vyjel nahoru do Kozičky, myslel jsem, že už mám stoupání za sebou. Ale pak se cesta zvedla ještě na dalších víc než 200 výškových metrů do sedla Milina Zasida.


Výheň a ve všech vesničkách, kterými jsem projížděl, úplné mrtvo. Nikde ani noha, o obchodu nebo hospodě jsem si mohl nechat zdát. A nikde žádný stín. Naštěstí ze sedla byl krásný dlouhý sjezd a potom jsem v podstatě po rovince dojel do nějakého většího města.

Tím, jak jsem vodu šetřil na případné „co kdyby“, jsem měl už docela žízeň, jazyk se mi lepil na patro a nechtělo se mi ani moc přemýšlet. Takže mi nejdřív nedošlo, že to město je Vrgorac. Zaparkoval jsem u benzínky, která byla první na ráně a na ex do sebe nalil litr coly. Naplnil jsem vodou i bidony a vak a dál už se jelo zase veseleji. Ven z města, další sjezdík, k jezerům jsem to měl asi 20 kilometrů.


Ujeté kilometry se přehouply přes stovku, teplota se přehoupla pár stupňů přes čtyřicítku a nekompromistě se tam držela (když jsem zastavil, šlo to až k padesátce), takže když se objevil nějaký strom, vždycky jsem se chvilku vydýchal v jeho stínu. Naštěstí na trase nebylo žádné větší stoupání, jen semtam nějaký brdek, takže jsem ten úsek pomalu, ale jistě ukrajoval, až jsem JE konečně uviděl.


Baćinská jezera. To je skupina sedmi sladkovodních jezer, šest z nich je vzájemně propojených a taková zajímavost tady je tzv. kryptodeprese. To je pojem, o kterém jsem netušil, že existuje, ale jednoduše to znamená, že hladina jezer je výš, než hladina moře (v tomto případě o cca 80 cm) a dna jezer jsou zase níž, než mořské dno. A tím, že jezera jsou blízko Jadranu, tak do nich prosakuje mořská voda, a proto je voda v jezerech u dna slaná a u hladiny sladká.


U jezer je fakt moc hezky. Voda byla sice teplá, ale i tak to bylo příjemné osvěžení. Kolem vede vyšlapaná stezka, místy i vysypaná šotolinou, takže po chvíli relaxu na břehu s nohama ve vodě jsem se projel i mezi jezery. Tak jsem jel a kochal se… jenže po chvíli jsem začal mít pocit, že nějak plavu. To snad nééé! Zase defekt!


Ještě že jsem ty duše koupil dvě a měl s sebou náhradní. Najít místo ve stínu, rychlá, už nacvičená výměna duše, kontrola pláště, nález a extrakce zapíchlého trnu a frčíme dál. Defekt mě trochu zdržel a dotlačil k rozhodnutí zbytek trasy zjednodušit a vynechat gravelové úseky, které ještě byly v plánu.


Byl jsem kousek od moře, za chvilku jsem dojel na začátek Makarské riviéry a do Gradacu. Už jsem byl zase bez vody a slušně vysmažený (od slunce ), takže v shopu u pláže jsem koupil 4 a půl litru chlazené vody, litr jsem hned vylil na sebe a zbytek vypil a nalil do bidonů a vaku.

To by snad na těch závěrečných 35 km po přímořské magistrále mohlo stačit. Jedno SiSko na restart a pak už jen šlapat podél Jadranu v docela silném provozu až do Podgory.


Dobrého stačí málo , 166 km a 3531 výškových metrů v těchto podmínkách bylo až až. Horko bylo extrémní, nalil jsem do sebe celkem 12 litrů tekutin. Úplná sranda to nebyla. Na druhou stranu, pro mě je takto strávený den na dovolené u moře daleko zábavnější a paradoxně si víc odpočinu, než když bych se měl válet na pláži.

Podíval jsem se na místa, kde jsem nikdy nebyl, potrénoval, nasbíral nové zážitky a mám na co vzpomínat. Máš to taky tak?


Víc fotek najdeš v galerii.

Trasu naleznete na mapy.cz nebo Strava.