Tour de ORP JMK aneb 500 km za 23,5 hodiny

„Áleee, jenom tady po jižní Moravě,“ odpověděl jsem kolegovi v práci na otázku, kde jsem to zase byl na kole o víkendu. A mluvil jsem pravdu. Jen jsem nedodal, že to bylo 501 km za 23,5 hodiny.

Projekt, který mám pracovně nazvaný Jihomoravský kraj, už si piplám nějakou dobu. Zhruba přesně před rokem mi tady vyšel článek o návštěvě všech jihomoravských okresních měst během jednoho ridu, kde svoje plány v kraji vína a vápencových jeskyní představuju, tak jestli jsi ho nečetl(a), mrkni sem, ať to nemusím opakovat.

Zkrátka a dobře, po levelu 1 (projetí území všech jihomoravských okresů během jedné jízdy) a levelu 2 (projetí všech okresních měst během jedné jízdy) přišel level 3. Cílem bylo projet všechny obce s rozšířenou působností (ORP) v Jihomoravském kraji. Jo, samozřejmě během jedné jízdy.

Těch „óerpéček“, jak se v úřednických kruzích s oblibou říká, je celkem 21. Nebudu tě (ani sebe) zatěžovat velkým vysvětlováním, co ona rozšířená působnost znamená a obnáší, od toho tady ty ani já nejsme. Klíčová otázka zněla: Jak těchhle 21 bodů spojit do nějaké smysluplné trasy?

AI jako plánovač trasy

Napadlo mě obrátit se s tímhle zapeklitým úkolem na fenomén dnešní doby – na umělou inteligenci. Uvidíme, holka, co umíš. Do free verze Chatu GPT jsem vloni na podzim nadatloval: „Ahoj, chtěl bych podniknout cestu na silničním kole a během ní navštívit všechny obce s rozšířenou působností (tzv. ORP) v Jihomoravském kraji. Startovat a končit chci v Brně. Můžeš mi navrhnout co nejkratší trasu?“

Počítač zachroustal a umělá inteligence začala psát odpověď: „To je skvělý nápad na dobrodružství! Abych ti mohl navrhnout co nejkratší trasu, budu muset udělat následující: 1. Seznam ORP v Jihomoravském kraji. 2. Naplánovat optimální trasu, která pokryje všechny tyto ORP a zároveň minimalizuje vzdálenost. Pokud souhlasíš, mohu teď sestavit seznam ORP a poté navrhnout trasu.“

Souhlasil jsem. Umělotina mi poslala 17 ORP, takže jsem jí musel pomoct a doplnit ještě Kuřim, Moravský Krumlov, Slavkov a Židlochovice. Ale dobrý, dobrali jsme se ke správnému seznamu. Pak jsem jí ještě napsal, že chci jet po asfaltkách a pokud možno se vyhnout silnicím první třídy, protože i když jsem tak trošku magor, nepotřebuju zhynout pod koly kamionu (to už jsem jí nepsal).

Odpověď zněla: „Děkuji za upřesnění. Navrhnu trasu, která bude preferovat klasické asfaltové silnice a vyhýbat se silnicím 1. třídy, pokud to nebude znamenat výrazné prodloužení trasy. Dám ti vědět, až budu mít návrh hotový!“

Pak se dva dny nic nedělo. Když jsem to urgoval, cítil jsem se, jako kdybych si dopisoval s najatým grafikem, kterýmu platím směšnou hodinovou sazbu a on kvůli tomu fláká svou práci pro mě, protože dává přednost perspektivnějším klientům. Nebo místo práce jezdí na kole. Nebo prostě třeba má problém s alkoholem. Sliby a výmluvy, nic víc.

Když tyhle řádky čte moje šéfredaktorka Zuzka z MTBIKER, musí se asi hodně smát, protože jsem jí tenhle článek slíbil poslat ve čtvrtek ráno. Teď se blíží čtvrteční poledne a já ještě nejsem hotovej! Že by se ChatGPT ty výmluvy učil u mě???


Jak je ze screenshotů patrné, během naší konverzace jsem se zvládnul přestěhovat z Brna do Mikulova. Pak jsme se konečně dobrali alespoň k pořadí ORP, v jakém bych to měl podle Chatu GPT jet. Moc se mi to nezdálo, AI to vymyslela tak, že mám dojet do nejsevernějšího bodu trasy (Boskovice) a odtud to vzít rovnou čárou až do Mikulova. No ale dobře, slíbila poslat mapu. A té už jsem se nedočkal. Inu, zadarmo ani AI nehrabe…

Projekt jsem dal k ledu a rozmrazil ho až letos na začátku září, kdy jsme měli na úřadě školení na AI.

Dostali jsme za úkol zadat umělině nějaký svůj projekt, tak jsem si vzpomněl na Tour de ORP. Uvidíme, kolik se toho AI zvládla za půl roku naučit. A taky, jak moc se placená ChatGPT 5 liší od free čtverky.

A ejhle! Během chvilky jsem dostal jak kompletní seznam ORP, tak trasu, která dávala smysl. Robůtek navrhl i vygenerovat soubor GPX pro navigaci, ale to už jsem ho zarazil a naťukal si to do Mapy.com růčo. Udělal jsem jedinou úpravu, a sice přesun Šlapanic a Brna z konce štreky někam doprostřed.


Pobavilo mě, že mi AI nabídla rozdělení trasy na etapy podle ubytování. Ne, miláčku, žádný ubytování nebude, pojedu to v kuse! Naklikaný na Mapách to ukazuje 487 km a asi 2500 výškovejch metrů. Ale kdo Mapy.com používá, ví, že tahle čísla musí brát s rezervou – zvlášť těch výškových metrů je v reálu vždycky víc.

Perný (tý)den

Celej ten týden jsem si neudělal moc lehkej. V pondělí po práci 116 km na lovu čtverečků ve znojemským okrese. V úterý byl na radaru déšť, takže jsem po dlouhé době vynechal náš mikulovský OKOLO social ride. Abych to dohnal, vydal jsem se ve středu ulovit pár čtverečků k Poysdorfu. Ale ještě v Mikulově jsem sebou fláknul při jízdě na kostkách po schodech do kopce a dost blbě jsem si narazil levý zápěstí, takže jsem ulovil jen dva a pak to otočil zpět. Mizernejch 50 km.

Ve čtvrtek jsem měl domluvenej servis kola v Brně – moje přední kolo dostalo nová ložiska v předním náboji a totéž potkalo i ořech vzadu. Pak jsem ještě kamarádce v jiné části Brna dovezl kvas na chleba a hurá zase domů na jih – 120 km. No a v pátek jsem si vymyslel, že už jsem dlouho neviděl kluky (a holky) z brněnského Asphalt Cycling Labu, se kterýma jsem pravidelně jezdil každej pátek, dokud jsem byl v Brně. Dal jsem s nimi teda jen kousek jejich trasy – z centra Brna do Rosic – ale celkem to stejně udělalo hezkých 138 km.

Proč tě s tím tady otravuju? Rozhodně ne proto, že bych se chtěl nějak vychloubat nebo si měřit pindíky. Moje dlouhodobý krédo zní, že nezáleží na tom, kolik toho ujedeš, ale jak si to přitom užiješ. Chtěl jsem jen prakticky demonstrovat, proč jsem celou sobotu proflákal a vesměs „prožral“ – tělo si prostě řeklo, že bude regenerovat, a do Tour de ORP se mu nějak nechtělo. Nakonec jsem se z baráku vykopal až chviličku před sedmou večer.

Jižně od Mikulova najíždím na cyklostezku na Březí, mávám městečku se zámkem a na své sociální sítě dávám příspěvek, kam se chystám, a výzvu „Checkuj storička“. Mám v plánu udělat z každé obce s rozšířenou působností fotku s aktuálním časem. Původní záměr byl vyfotit se v každém městě u radnice, ale pak jsem to přehodnotil na fotku u něčeho/čehokoli, co mě v té které obci zaujme.

Slunce zapadá hodně brzy, už někde u Nového Přerova. Je tu září a za pár týdnů i rovnodennost. A po ní pomalu už čas dlouhých bibsů, bund, rukavic a dalších zateplovacích vychytávek. Ale nepřivolávejme to! Objíždím Hrušovany nad Jevišovkou, projíždím Šanovem a Slupí, kde se zrovna dnes konaly slavnosti chleba. Chtěl jsem se tam původně podívat, ale nakonec mi to nevyšlo – tělo přece řeklo, že chce regenerovat!

Hecování v Jaroslavicích

V Jaroslavicích ve stoupání sklepní uličkou vzbudím svým průjezdem takové ovace a vlnu povzbuzování, že to hecnu a pro potěchu skupinky vinných degustátorů jdu ze sedla. Jejich pokřiky slyším ještě za kopcem ve sjezdu. Tož, sranda musí být.

Do centra Znojma dorazím po dvou hodinách od startu. Je 21:06 a za sebou mám 58 km. A před sebou? Už jenom 439. Tak hurá do pedálů a ať to utíká!

Na své trase jsem si města označil od 1 do 21. Mikulov jako místo startu i cíle nechávám jako číslo 21, takže Znojmo je první odškrtnuté óerpéčko. A současně okresní město.

Je čas na převléknutí do pyžamka. Tak říkám svému merino dresu s dlouhým rukávem, který je nejstarším kouskem mého cyklošatníku – právě v těchto dnech slavíme společně 4 roky plné poctivé dřiny a potu. Přidávám i návleky na kolena a z bibsů si tak dělám tříčtvrťáky. Ještě si s sebou vezu bundu-větrovku a lehké rukavice, tentokrát jsem nic nepodceňoval.

Jo, ještě jsem neřekl, že když jsem se na ten seznam 21 obcí díval, zjistil jsem, že už jsem v každém z nich na kole někdy byl. Čili u řady z nich taky vím, kudy se do nich/z nich jede. To je i případ cesty spojující Znojmo a Moravský Krumlov. Večerní pohodička, kterou jsem jel naposled asi před rokem (taky potmě).

Tehdy jsem dokončoval okruh spojující okresní města a vzpomínám si, že byl tehdy hroznej protivítr. Teď si jedu úplně krásně a bez problému. Přední světlo svítí, zadní bliká, na rovných úsecích si lehnu do hrazdy (říkám jí HHH – Honzova hibernační hrazdička) a bavím se tím, že problikávám dálkovýma světlama všechny řidiče, kteří neztlumí ta svoje. Funguje to znamenitě.

V Krumlově jsem chvilku před tři čtvrtě na jedenáct. Fotím se u své oblíbené dopravní značky, která připomíná hodně smutnýho smajlíka. Sorry, Moravský Krumlove, jistě máš hezčí dominanty, ale je tma. Čas 22:40, ujetých km 93.

Vzpomínky na ivančickej kopec

Vyšlapu zkratkou kolem zámeckého parku a pak pokračuju přes kopec do Ivančic. Tyhle dvě ORP dělí jen asi 11 kilometrů, takže jsem tam coby dup. Čas 23:11, ujeto 104 km. A hurá do Rosic, které jsou taky nedaleko.

Při stoupání do pověstného ivančického kopce vzpomínám na své minulé průjezdy. Letos jsem ho jel asi jen jednou – na lednové volejbalové soustředění našeho kamarádského týmu v Předklášteří.

Ale nejvíc legendární bylo, když jsem tudy jel na cestě z nejzápadnějšího bodu Jihomoravského kraje asi den před Silvestrem 2023. Na začátku stoupání jsem si při řazení urval něco v páce a nemohl jsem řadit. Naštěstí jsem měl zařazenej lehkej převod, takže jsem ten kopec vyjel. Ale potom na rovinách a z kopce jsem šlapal jak divej a jelo mi to po rovině sotva 15 km/h. To všechno na konci zimního výletu o délce cca 250 km.

Tentokrát mě ivančickej kopec nechá projet bez toho, abych musel předložit nějakou obětinu. Jen několik řidičů aut zase musím dálkovým světlem přátelsky upozornit na to, aby se nechovali jako ... a ztlumili světla, když proti sobě vidí jet cyklistu.

Ale co je to kilák proti těm třem stům, které mám ještě před sebou?

Trošku to hecuju, abych do Rosic dojel ještě před půlnocí. Žádnej význam to nemá, snad kromě toho, že mi to vedle nohou zaměstnává i hlavu. V Rosicích na náměstí fotím sochu „Jana Tichýho“ (takhle je to tam fakt napsaný). Je 23:52 a ujeto mám 116 km. Tak to už jsem za pětinou! Po pěti hodinách od startu. Vzhůru do Tišnova!

Nezkřížíš trasu svou!

Tady v okolí Brna to znám dobře, navigaci jsem vypnul už v ivančickým kopci a jedu podle sebe. Do ucha mi hraje muzika nerušená pokyny, kam mám zahnout, nebo (moje nejoblíbenější) „Teď pokračujte rovně“. Z Rosic mířím zadem do Ostrovačic, odtud houpavou silničkou (až tam bude novej asfalt, bude to boží tréninkovka) k Novému Dvoru a odtud po novém asfaltu nad Hrad Veveří.

Pak sjedu do Veverské Bítýšky, neudělám chybu a do Chudčic nejedu přes to 12 % stoupání, ale hezky po široké silnici. Pak houpačka nahoru-dolů do Sentic a odtud už na hlavní a do Tišnova. Dorazím v 1:06 se 143 km v nohách. Fotím se u bariéry staveniště, protože náměstí se rekonstruuje, a zase svištím dál. Směr nedaleká Kuřim.

Dbám nepsaného přikázání pro cyklistiku v časech Stravy, jež zní „Nedopustíš křížení trasy své“, tak se nevracím na silnici 385, ale jedu zadem do Drásova, odtamtud do Čebína a teprve na novém kruháči se napojím na třistapětaosmdesátku. V Kuřimi jsem v 1:41 a kiláky narostly na 154. Fotím se u místní četnické stanice. Příští zastávka: Blansko!


U Lipůvky mě překvapí mlha, která se povaluje pod kopcem vedle silnice. No toto! Na začátku září?! Pomalu bude čas navléct si větrovku a rukavice, zvlášť když mě teď čekají nejvyšší polohy z celé trasy. A mezi Šebrovem a odbočkou na cyklostezku do Adamova u Nového Hradu je klesavý úsek. Tak šup oblíct a svištíme.

Noční žravka a jak na ni

Druhé okresní město: Blansko. Čas 2:36, km 174. Začínám přemýšlet o tom, že bych něco snědl. Ale co? Dvě ze čtyř tyčinek jsem si už sežral a v tomhle kraji není v noci otevřená ani benzinka, ani čekárna na vlakovým nádraží, kde mívají automaty s pitím a bagetama (opravdu jsem se do té blanenské pokoušel dostat).

Kousek od Rohlenky se mi stane věc, kterou nejvíc nesnáším.

No nic, musím dál, ještě to není opravdovej hlaďák, spíš mě jen tak pohoňává mlsná. No tak jedem dál na Boskovice a uvidíme… V tuto noční dobu mě ani nenapadne schovávat se na nějakých cykloobjížďkách a směle se pouštím po hlavním tahu přes Rájec-Jestřebí, Doubravice nad Svitavou a Lhotu Rapotinu.

V Boskovicích jsem ve 3:29, ujeto 192 km. Na chvilku si sednu na Masarykově náměstí na lavičku, sežeru zbylé dvě tyčky a říkám si „Tak, a co teď?“ Nakonec přece jen pohrdnu nonstop otevřenou benzinkou, která tu v Boskovicích je, a vydám se na cestu do Vyškova.


Čeká mě největší stoupání dne (teda noci). Ve Valchově si ještě odlovím čtvereček, kterej ale znamená stoupání po štěrkovém úseku. Ale co je to kilák proti těm třem stům, které mám ještě před sebou? Při sjezdu brzdy kvílí jak Viktorka u splavu – to na kotouče sedla mlha. Ostatně už v průběhu cesty a pak po dojezdu zjišťuju, že mi mlha totálně sežrala olej z řetězu.

Severovýchodní cíp Moravského krasu – tu plošinu nad Jedovnicemi – mám moc rád. Jsou tu přes den krásné výhledy a všechno je před tebou jako na dlani. Teď na konci noci sice výhledy nejsou žádné, ale zato jsou tu krásně vidět hvězdy. Dělám si fotku oblohy mezi Ludíkovem a Němčicemi během čurací pauzy a pak zase hurá dál.

15% zrada ve Sloupě

Ten kopec mezi Sloupem a Šošůvkou – to projektoval kdo??? Místy to má i 15 %, sice to není dlouhé, ale zato výživné.

A pak už jsem u Kojálu, je asi 5 ráno a východní obzor se začíná barvit teplou, temně oranžovou barvou svítání. Tyhle okamžiky mám na noční cyklistice nejraději. Dělám si nadšené video, ale nikam ho nesdílím, vůbec to nevynikne. Jen kousek dál a chvilku později fotím siluetu větrného mlýna v Ruprechtově a svítání v údolí pod ním.


V 6 jsem ve Vyškově, a protože místní supermarkety jsou ještě zavřené, mířím na jistotu na nádraží. Dávám si kafe, bagetu a půlhodinku oraz na lavičce v čekárně. Oproti venku je tu přece jen tepleji. Po přestávce se fotím u vyškovské plachty Fuck Putin. Čas 6:28, kilometrů 235. Pouštím se na cestu do Šlapanic a Brna.

Už je světlo, tak balím světlomet do brašny na řídítkách. Posloužil dobře. A jen doufám, že už ho do konce jízdy nebudu potřebovat. Tedy že dorazím do Mikulova ještě za světla. Kdybych to jel z Vyškova přímou trasou, tak to dělá nějakých 80–90 kiláků. Koneckonců párkrát vlevo na jihu zahlédnu masiv Pálavy. Ale protože jedu Tour de ORP, tak ještě nejsem pořádně ani v půlce.

Cyklozm*d vs. autozm*d

Kousek od Rohlenky se mi stane věc, kterou nejvíc nesnáším. Řidič proti mě nepočká, až mě mine, a předjíždí pomaleji jedoucí auto. Takže se proti mě řítí dvě auta. Ukazuju mu ten stejný prst jako před chvílí ve Vyškově Putinovi, víc se s tím dělat nedá.

Už jsem v minulosti uvažoval, že bych debila ostříkal bidonem, že bych po něm ten bidon hodil, nebo že bych ho vzal šutrem. Ale vždycky jsem to zavrhl. Riskovat cizí život (zvlášť těch nevinných lidí v předjížděném autě) je asi přece jen trochu moc, když chceš ... za volantem poučit o tom, že tohle je za hranou pravidel silničního provozu a bezpečnosti pro cyklistu vůbec.

Nemáš, milý čtenáři, náhodou nějakej tip, jak proti tomuhle nebezpečnýmu a úplně zbytečnýmu riskování bojovat? Napiš do komentáře.

Fotku ve Šlapanicích dělám přesně hodinu po fotce vyškovské. Je tedy 7:28 a kilometr 260 říká, že jsem právě překonal půlku trasy. Tak hurá. Na fotce je Bistro Park, moje oblíbená šlapanická štace. A tradá do Brna. Je ráno, je hezky, takže se to šlape jedna báseň.

V Brně na Svoboďáku jsem ještě minutku před osmou ranní. Tedy přesněji 7:59. Tachometr na Stravě říká 270 km. Říkám si, že by to možná chtělo druhou snídani, ale moc se mi nechce zdržovat se v nedělním Brnisku, tak otáčím stroj na východ a o silnici jižněji se vracím do oblasti, odkud jsem přijel.


No… tedy vlastně o dvě silnice níž. Nechal jsem si vypnutou navigaci a místo na Dvorska a pak dál na Prace a Křenovice jsem ze Slatiny vyjel na Sokolnice a Telnice. No co, vracet se nebudu, vezmu to tedy přes Šaratice a Hrušky a do Slavkova se dostanu ne kolem Billy a golfového hřiště, ale od jihu. Zastávku udělám v Lidlu. A jak řekl, tak taky udělal!


Pro slavkovské foto jsem si vybral bizarní stavbu asi z devadesátých let ve tvaru Napoleonova třírohého klobouku. Svým způsobem mě fascinuje. Máme 10:10 a 305 km. Začínám trošku litovat, že jsem si před jízdou nenamazal sedací partie. Posledních 200 km bude lahůdkovejch.

Do dalšího ORP – Bučovic – je to kousíček. Konkrétně 11 km. Po cestě si odlovím ještě jeden gravelovej čtvereček a přitom najdu sýrařskou farmu Člupy. Takže potom fotka z náměstí, čas 10:46 a km 316. A teď na Kyjov, Vávro, na Kyjov!

Co to vlastně dělám?

Když konečně sjedu ze silnice první třídy číslo 50 (provoz je tu i v neděli ne úplně příjemnej, ale těch pár kilometrů snad přežiju) a v Nesovicích se vydám do kopce, mám radost, jak to krásně šlape. V Mouchnicích ještě vymetu jeden čtvereček, kterej jsem si natrasoval. Zajížďka je to asi 50 metrů a obnášelo to jen zahnout do slepé ulice, kolem které jsem snad desetkrát nevšímavě projel. Někdy je ten tilehunting jednoduchej. Ale většinou ne!

Přijde mi, že proti větru ve srovnání s dosavadním tempem skoro stojím.

Pak poprvé a naposledy a jen na chviličku opouštím Jihomoravský kraj a projíždím cípkem kroměřížského okresu. Ale jen projedu Jestřabicemi a pak jsem zase v Grolichově. V Kyjově před radnicí jsem skoro přesně v poledne. Čas 11:59, km 346. Nacházím na zemi příznačný odznáček, tak ho hned zakomponuju do fotky a do storička přidám oblíbenou písničku Jiřího Schmitzera Máte na to?


A jede se ještě pořád na východ! Vůbec poprvé jedu do Vracova po cyklostezce, na kterou mě vytrvale posílá místní rodák Míša Šnajdr. Tož dobré to bylo! Pak Bzenec, pak dlouho šlapačka po rovině, pak zahnout doprava… a hele, Veselí nad Moravou.

Tady se mi hodně líbí, obloha je modrá, řeka i kanál dodávají městu nový rozměr, přístav ještě voní novotou. Navíc promakaná cykloopatření a značka vyzývající chodce a cyklisty, aby se chovali k sobě ohleduplně. Je 13:09, já mám v nohách 372 km. Takže zbývá už jen pohodových 130, to už je jen jako nějakej normální výlet na odpoledne. Nejvýchodnější bod trasy je pokořen!

Nový cíl: Dej to pod 24 hodin!

Otáčím se na jihozápad, další štace je Hodonín. Projíždím Strážnicí, pak Petrovem, míjím místní slavnou sklepní uličku, ale nezastavuju. Jednak zkouším takovej experiment – od konce srpna nepiju – a jednak stejně není čas.

Napadlo mě totiž, že celou cestu zkusím dokončit do 24 hodin. Můj dosavadní čtyřiadvacetihodinový rekord ze závodu Letovická 24h je totiž nějakých 477 km. Teď to vypadá, že by mohl padnout! Ale to se povede jen tehdy, když se nebudu flákat, zbytečně zastavovat a debužírovat. S dalším cílem v hlavě zalehnu na HHH a dupu těma nohama.

Po silnici I/55 se mi jede tak dobře, že ignoruju paní z navigace a místo do Rohatce pokračuju až na nový kruháč u Pánova. Tam to teprve stočím na Hodonín. Páté a předposlední okresní město na trase. Vzpomenu si, jak jsem se tu vloni fotil před radnicí a volím stejné místo, ale tentokrát opačný pohled – na kostel. Je 14:33, já zapisuju 16. ORP a rovných 400 km.


Z Hodonína se obvykle vydávám přes Slovensko někam dál, ale teď jedu po moravském břehu hraniční řeky Moravy. Najednou vidím kostru pterodaktyla, kterak hlídá vinici. Originální!


Břeclav, 15:26 a 423 km. Nezajíždím ani do centra, protože tam mají tu debilní značku zákaz vjezdu cyklistům. Tak si jako super věc v Břeclavi fotím jejich cyklopruh. Ne nadarmo se tomuto poslednímu okresnímu městu na mé trase přezdívá Moravská Šanghaj, cyklodopravu tu mají zvládnutou hezky.

Propočítávám trasu. Abych zvládl dojet v limitu, zbývají mi tři hodiny a nějakých 75 kilometrů. To je pořád hratelný, když udržím průměr nad 25 km/h. Reliéf je rovinatý, trasa vede přes Hustopeče, Židlochovice a Pohořelice do Mikulova. Co mi trochu dělá vrásky na čele, je vítr od severu.

Takže teď skoro 35 km pojedu proti větru! Schovám se snad až v lesíku před Židlochovicema. Nezbývá než doufat, že ten vítr vydrží i na cestu z Židlochovic zpět na jih a foukne mi do zad.

Vítr od severu

Z Břeclavi jedu přes Ladnou a pak se napojím na silnici 425, která mě dovede až do Židlochovic. Přijde mi, že proti větru ve srovnání s dosavadním tempem skoro stojím.

Hustopeče, náměstí a futuristický kostel. Čas 16:26 a km 447. Přesně hodina z Břeclavi, to jsou jednoduchý počty. Průměrka proti větru je 24 km/h. Soudruzi, takhle ten plán nepřekročíme… No nic, budu doufat, že na jih se pojede rychleji než na sever.

Lehám na HHH a snažím se o co nejaerodynamičtější poleh. V Židlochovicích se vyhnu koloně aut výjezdem na mostek, dělám fotku u své oblíbené kavárny Bystrá židle a hned zas pryč! Jo, čas 16:59 a km 462. Čtyřicet kiláků za hodinu a půl, to dělá… 26,67 km/h v průměru. Jestli mi teď bude do zad foukat to, co mi dulo hodinu a půl do ksichtu, mohlo by se to povést.


V Pohořelicích na kruháči s pohořelickým kaprem jsem za 24 minut. Takže čas 17:23 a km 473. Průměrka vyskočila na 27,5! Sakra, vypadá to reálně! Na fotku se ani nesnažím kolo nějak aranžovat, prostě ho položím na trávu před kruháč, cvakám fotku, pak zacvaknu tretry do pedálů a tradá. Zbývá poslední óerpé – Mikulov!
Přemítám, kudy to bude nejkratší.

Nakonec volím cestu přes Novou Ves (kousek po frekventované silnici 52, ale je tam široká krajnice a hlavně není čas), pak na Brod nad Dyjí, odtud do Dolních Dunajovic a z Dunajek zpět k silnici 52 a po obslužné komunikaci do cíle.

Zdá se mi to, nebo se vítr stočil a teď duje od východu? Mezi Brodem a Dunajovicemi to není zase nic moc, ale přejedu kopec a už mám na dohled Pernou, Bavory a Svatý kopeček. Zvony kostela v Dunajovicích odbíjejí šestou večerní, vypadá to dobře!

Yeeeeeees!

Závěrečná brdka u Bavor a pak stoupáníčka v Mikulově štípnou, ale už vím, že jsem to stihl. Stavím kolo před naši radnici. Čas 18:29, km 501. Je to tam!

Dál nic? Ale kdeže!

Původně jsem si myslel, že Tour de ORP moje objíždění Jihomoravského kraje končí. Ale pak jsem našel další hec! Jmenuje se to Obec s pověřeným obecním úřadem. Těch je v kraji 35. Už jsem to zadal do Chatu GPT.

Prej to bude asi 650 km. Na západě za Znojmem pojedu do Vranova, na severu do Letovic a až do Velkých Opatovic, na východě přibyla Velká nad Veličkou. A nějaký obce uprostřed taky, jako třeba Ždánice nebo Klobouky u Brna. Takže bude ještě prdel! Vidím to nejpozději na příští září

Záznam na Stravě máš tady.