Podzimní Veřovické vrchy: Výhledy, které si musíš zasloužit

Asi každý má nějakou tu svoji TOP trasu, kterou jezdí nejraději, protože ví, že si ji stoprocentně užije. Někdo jich může mít i několik. Jaká je ta moje?

Je podzim. Tady v Beskydech těch pěkných podzimních dnů letos zatím moc nebylo, takže když to jedno ráno na konci října vypadalo, že bychom si mohli po dlouhé době užít slunečný den, nachystal jsem bike, sebe a kameru a vyjel jsem. Tam, kam jezdím rád. Hodně rád. Do Veřovických vrchů. Protože takové počasí se prostě musí využít naplno!

Beskydy jsou na podzim opravdu nádherné, ostatně stejně jako v každém jiném ročním období. Je tady hodně listnatých nebo smíšených lesů a to umí na slunci udělat krásně barevnou atmosféru. A vlastně nejen na slunci. Ale když svítí, je to přece jen lepší.


Veřovické vrchy, kam jsem vyrazil, jsou menší pohoří. Vlastně jen osamocená skupina několika kopečků. Já je vnímám jako takovou bránu do Moravskoslezských Beskyd. Mám je v podstatě „za rohem“, takže kromě toho, že tam jezdím rád, jezdím tam i často.

Celé „pohoří“, včetně nejvyššího vrcholu, Velkého Javorníku (918 m n.m.), se dá objet kolem dokola po asfaltových lesních cestách, ale já mám nejraději trasu po hřebeni právě až na Velký Javorník, který je z mého pohledu poslední v řadě. Trasa není dlouhá, ale je náročná, technická, zamakám si a na závěr mě čekají jedny z nejkrásnějších výhledů na Moravskoslezské Beskydy a široké okolí.


Na místo, kde trasa začíná, což je rozcestí Jehličná U Obrázku (456 m n. m.) nad obcí Krhová, to mám z domu lehce stoupavých 8 km. Ideální na zahřátí. A na tomto místě začíná i video, které najdeš pod článkem.

Z rozcestí na Jehličné se můžeš vydat i na tu zmíněnou okružní trasu kolem Veřovických vrchů, ta je skvělá pro gravel. Ale já chtěl do terénu, přece jen, měl jsem pod sebou svoji Orbeu OIZ M-Team AXS a to je bike, pro který je profil i terén této hřebenovky jak dělaný.

Sklon je místy fakt extrémní, když jsem najel na kámen, málem jsem se převrátil dozadu.

Hned úvodní metry na hřeben Veřovických vrchů dokážou slušně prověřit. Stoupání na Oprchlici začíná krátkým úsekem se sklonem kolem 30 % a párkrát už se mi ho podařilo vyjet, ale většinou prohrábnu a musím tlačit. Stejně to dopadlo i při této jízdě. Potom už sklon prvního stoupání spadne pod 20 % a postupně klesá, ale do kopce je to ještě kus.

Já mám tuto trasu rozdělenou na 3 části. První část trasy přes vrcholy Oprchlice (638 m n. m.) a Trojačka (709 m n. m) ti ukáže, o čem to na hřebeni bude. Terén se rychle střídá, hlína, kamení, chvilku jedeš bukovým lesem, chvilku cestou mezi vysokou lesní trávou, nahoru, dolů… je tam všechno.


Tato první část končí sjezdem na rozcestí Trojačka - hřeben (658 m n. m.), kde je i krytý dřevěný přístřešek. A k tomuto rozcestí je možné z místa, ze kterého jsem startoval (Jehličná - U Obrázku), vystoupat relativně pohodlně po asfaltové lesní cestě a trasu si tak zjednodušit. Těch možností zjednodušení je na trase víc, k tomu se dostanu postupně.

Druhá část začíná stoupáním na Huštýn. Vzhledem k tomu, jak prudké stojky občas na trase jsou, je to docela mírné stoupání bez technických úseků. Trasa vede mezi mladými stromy a z jednoho místa probleskne krásný výhled mimo jiné na obec Hodslavice, rodiště Františka Palackého.


Vrchol Huštýna je ve výšce 748 m n. m., kousek pod ním je další dřevěný přístřešek. Sjezd je nejdřív mírný a po pravé zatáčce a vjezdu do lesa zrychlí. Jsou tady volné kameny a levá zatáčka, o které vím, že lehce vynáší. Vím to proto, že před několika lety jsem si tady vyhodil rameno a zničil přilbu. Teď navíc bylo všechno schované pod listím, takže bylo rozumné udržet se na uzdě, občas sáhnout i po brzdách a být opatrný.

Rovinky na tomto hřebeni nečekejte, takže po sjezdu trasa zase plynule najede do prudkého stoupání na Hodorf (766 m n.m.). Kus před vrcholem je další přístřešek, od kterého pamatuju panoramatické výhledy na severní stranu, na obce Mořkov, Veřovice, Štramberk, na celé Odersko… Ale dnes je to všechno zarostlé. Z Hodorfu další pěkný sjezdík a po něm vzhůru na Krátkou.


Kopec Krátká se dá objet po vrstevnici na jižní straně, ale pro mě je výzvou při stoupání na vrchol vyjet co nejvýš. Takže do kopce. Ta stezka plná kamenů a kořenů ti to nedá zadarmo. Je to stoupání, které se mi nikdy nepodařilo vyjet celé, ale tentokrát jsem to dal hodně vysoko.

Ten sklon je místy fakt extrémní, a když jsem předním kolem najel na kámen, který mě zastavil, málem jsem se převrátil dozadu. No nic, pár metrů pěšky. A pak, zase v sedle, pořád do kopce, jsem projel strašidelným lesem. Pokroucené kmeny stromů na mě působí tak trochu hororově, hlavně když mě tady zastihne mlha.


Na této trase mě baví, že ve směru, v jakém ji většinou jezdím a v jakém jsem ji jel i teď, je docela motivační. V tom smyslu, že i když jedeš po hřebeni a přes vrcholky kopců, tak vlastně pořád jedeš lesem a nějaké výhledy jen občas tušíš mezi stromy. Ty nejkrásnější výhledy si musíš zasloužit, vydřít. To je ta motivace.

A první z nich se ti otevře na vrcholu kopce Krátká (767 m n.m.). Vpravo vidíš údolí Rožnovské Bečvy, část Hostýnsko-vsetínské hornatiny a Javorníky. Dobrý, ale ten hlavní výhled se vyloupne za vrcholem kopce, když se trasa zlomí do sjezdu. Před sebou zničehonic vidíš homole dalších kopců Veřovických vrchů, Dlouhou a Kamenárku a za nimi vykukují Ondřejník, Radhošť a další beskydské kopce, vlevo otevřený výhled na Štramberk a široké okolí.


Výhledy si užiješ jen chvilku, pak zajedeš do lesa a po sjezdu z Krátké trasa zase hned začne stoupat. Jak jinak. Z Krátké na Dlouhou. I Dlouhá se dá „podjet“ a trasu si tím můžeš zjednodušit, ale to já nechci. Stoupání na Dlouhou se zdá dlouhé , hlavně proto, že se jede pomalu. Volné kameny pod vrstvou listí, Garmin mi v jednu chvíli ukazoval sklon 27 %, a když už se zdá, že bude vrchol, pokračuje stoupání dál po lesní pěšině.

Vrchol Dlouhé (860 m n.m.) je nenápadný, schovaný mezi stromy a trasa tady zase přechází do sjezdu. Pořád nahoru dolů. Vrstva listí i tady nutí k opatrnosti a je potřeba ve sjezdu pečlivě volit stopu.


Sjezd končí na rozcestí pod Kamenárkou. Vrchol Kamenárky (862 m n. m.) jsem vynechal, protože z tohoto směru se nahoru na kole vyjet nedá, nahoře není nic zajímavého a hlavně, po úbočí Kamenárky vede parádní singletrail. Po červené značce, vždycky si ho skvěle užiju. Mám ho už dost dobře najetý, vím, kde je kořen, kámen nebo lehký skok. Ale teď to bylo díky spadanému listí trochu složitější a i tady to chtělo víc přemýšlet.

Trasa přes Veřovické vrchy není dlouhá, ale každý metr je zážitek.

Přes Rybníčky jsem dojel na velké rozcestí U pramene Jičínky. Sjíždějí se tady asfaltové cesty od Veřovic a od Rožnova pod Radhoštěm a mě odtud už čekalo poslední stoupání na nejvyšší vrchol Veřovických vrchů, na Velký Javorník. Malá sváča, krátká zajížďka k prameni Jičínky, kde jsem naplnil bidon a jdeme na to.


Tady začíná třetí část této trasy. Od rozcestí vede asi 2,3 km dlouhá asfaltka až na vrchol, místy je už sice dost rozbitá, ale pořád je to asfaltka. Ale já většinou po půl kilometru odbočím zase do terénu a nahoru vyjedu po červené značce přes rozcestí Malý Javorník.

Jednak je to tudy zajímavější, stoupání vede šutroviskem a chce to přemýšlet nad stopou a taky se v tomto stoupání už je na co dívat. Protože po pravé straně se začínají ukazovat Beskydy. Taková ochutnávka toho, co přijde nahoře.


Kousek pod vrcholem jsem se zase napojil na tu asfaltovou cestu a po ní už pohodlně dojel těch pár výškových metrů k chatě. Vlevo od cesty je při dojezdu vrchol Velkého Javorníku s dřevěnou rozhlednou, vpravo luxusní podívaná na Beskydy, a když se přede mnou vyloupla turistická chata, přišla ta odměna, pro kterou si sem jezdím, a kterou si musíš zasloužit.


„Letadlové“ výhledy na Moravskoslezské Beskydy, Lysou horu, Ondřejnický masiv, Palkovické hůrky, Štramberk a lom Kotouč… a v dálce Ostravsko a Polsko. V chatě si můžeš koupit něco k jídlu nebo k pití, kávu, zákusek (mají tady rakvičky ) a sednout si venku na lavičku a jen se dívat. Chata tady stojí od roku 1935 a otevřeno je každý den kromě pondělí.


A kdyby ti výhledy od chaty nestačily, stačí popojet kousek až na vrchol kopce (918 m n.m.), vyšlapat si 102 schodů na dřevěnou rozhlednu, která je vysoká 26 metrů a poskytne ti nádherné kruhové výhledy na všechny strany. Vstup je zdarma. Já jsem tentokrát nahoru na rozhlednu nešel, ale doporučuju si ty schody vyšlapat.


Hlavní hřeben Veřovických vrchů jsem měl za sebou. Od rozcestí Jehličná U Obrázku, kde jsem začal natáčet, to mám na vrchol Velkého Javorníku asi 16 km a kolem tisíce výškových metrů. Dá se potom vyjet ještě na Malý Javorník nebo na Kyčeru, ale já už se pustil dolů na sedlo Pindula po úbočí těchto kopců.


Při sestupu na Pindulu se vyloupnou zase další a další krásné výhledy a každý je jiný. Sjíždí se po pěkné svážnici, jen posledních asi 700 metrů je trochu náročnější úsek, zkratka po modré značce. Ze sedla Pindula je možné jet dál do Beskyd, třeba na Pustevny nebo na Radhošť. Tuto trasu jsem jel v lednu, na reportáž se můžeš podívat tady.


Trasa přes Veřovické vrchy není dlouhá, ale každý metr je zážitek. Když to shrnu, na docela krátkém úseku si vyšlápneš slušné výškové metry. Je to poměrně náročná trasa, v terénu, prostě „pure MTB“. Celou dobu jedeš v krásném prostředí, většinou mezi stromy a odměna v podobě výhledů čeká až na konci, ale stojí za to.

Samozřejmě po celé trase je potřeba zachovat i velký respekt k přírodě. Pro mě je hřeben Veřovických vrchů jedna z NEJ tras, které si můžu tady v okolí zajet.


Celý okruh, který je na mapce, měl 51,4 km a 1275 výškových metrů, trasu najdeš na Strava. Úsek trasy z článku a videa najdeš tady.