Rohálovská 50 – tohle jinde nezažiješ

Jsou závody, které si odjedeš a zapomeneš. Ale Rohálovská 50, to není jen závod. To je zážitek.

Konec dubna, jaro a závodní cyklistická sezóna už točí slušnou kadenci, no a já jsem úplně v klidu, protože mě se to přece netýká. Kvůli jistým okolnostem jsem se rozhodl, že letos závodění vynechám. Že potřebuju trochu vydechnout a budu si jezdit jen tak pro radost. Jenomže znáš to. Člověk míní...

Rohálovskou 50 jsem zkusil poprvé vloni a vlastně nechápu, jak je možné, že mi existence tohoto kulťáku tolik let unikala. Jak se blížil den startu, pořád se mě někdo ptal „Jedeš Rohálovku?“ Odolával jsem do poslední chvíle a nakonec se v pátek před závodem přihlásil. Protože – jaká by to byla radost z cyklistiky bez závodů? No... a už v tom zase lítám. 🙂


RAAB Force Rohálovská 50 (tak zní celý oficiální název akce) je jiná, než ostatní tuzemské závody. Je proslulá svou atmosférou, diváckou kulisou, zajímavými pointy na trati a taky vysokým počtem účastníků. Ve startovní listině jsem napočítal 722 jmen. Mazec!

Rohálovku pořádá sportovní klub Vesani.cz každý rok na jiné téma a letošní 17. ročník byl oblečený do dresu trilogie Slunce, seno... Podtitul byl Slunce, Giro, Rohálovka.

Jak si „vylepšit“ start

V Prusinovicích nás 25. duben přivítal skoro letním počasím a ve srovnání s předchozími dny jen mírným větříkem, takže na sebe letos poprvé „krátký/krátký“ bez návleků, vestiček a jiných zbytečností. „Půjdu na start dřív, ať mám dobrou pozici na rozjezd“, přemýšlel jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel.

Letěli jsme to tam třicítkou pěkně jeden za druhým, já poslední, moc jsem před sebe neviděl... a najednou jsem letěl doopravdy.

Při příjezdu do startovního koridoru u místní knihovny jsem ale zjistil, že mě museli slyšet úplně všichni, protože úplně všichni použili stejnou taktiku, takže jsem se i přes brzký příchod musel zařadit do davu asi sto metrů od startovní čáry. Startovní výstřel, kterým předseda JZD poslal závodníky na trať Rohálovky, jsem tam vzadu ani neslyšel. A to byla ještě slušná grupa závodníků za mnou.


První dravci vyrazili do boje, my museli ještě asi půl minuty čekat, než se ty stovky dresů před námi daly do pohybu. Tak jedem! I když „jedem“ je silné slovo, prvních několik desítek metrů jsme spíš jen koloběžkovali. 😄 Konečně i my ze zadních startovních pozic jsme mohli zacvaknout do pedálů obě tretry a vydat se do boje.

Před námi bylo 50 km a necelých tisíc výškových metrů. Rozjížděcí asfaltová rovinka, kličkovaná při posouvání se dopředu a pak už kousek polňačky a první stoupání po louce. Tady bylo krásně vidět, jak dlouhý ten barevný závodní had je. A i když byla vyjetá cesta široká, závodníci byli nahuštění jak sardinky, takže najít skulinu na předjetí byl problém.

Ještě horší to bylo po vjezdu do lesa. Brzda, plyn, pořád dokola, předjíždět se dalo jen horší stopou mimo stezku. Ale i tak se mi podařilo ulovit docela dost skalpů a posunout se dopředu.

Vzestup a pád

Po necelých 5 km nás trasa vrátila zpátky do Prusinovic a za hektického skandování fanoušků a za doprovodu libých tónů dechovky jsme znovu projeli i prostorem startu. Už bylo i víc prostoru, takže když jsme sjeli z asfaltu do terénu, poslal jsem tam nějaké ty watty navíc a průběžně si vylepšoval pozici.

To mi docela dodávalo energii, protože, co si budem, formu ani hlavu nemám nastavenou do race módu, spíš jen na takové to domácí ježdění. Ale tohle pomohlo. Šlapanec na krutolouku u Pacetluk mi připadal kratší než vloni a do úseku kolem Hradu jsem najel na chvostu skupinky, která ten skorosingl projížděla pěkně svižně, takže se za námi udělala slušná díra.


Letěli jsme to tam třicítkou pěkně jeden za druhým, já poslední, moc jsem před sebe neviděl... a najednou jsem letěl doopravdy. Zavadil jsem levým pedálem o krnál trčící ze země, to mě rozhodilo jak hadrového panáka, přední kolo naštorc, rychle jsem popřemýšlel, jaká nadávka bude pro tuto slavnostní chvíli nejvhodnější a sotva jsem ji vyslovil, žuchl jsem na zem jak pytel brambor.

Hned jsem vyskočil, jakože v pohodě, důkladně zkontroloval, jestli je Orbea v pořádku, zběžně zkontroloval sebe a už jsem musel rychle uhnout, protože se na mě hnal závodní vláček. Všichni, které jsem si popředjížděl, se kolem mě zase prohnali, bylo jich asi 50, žádná mezera, do které bych se v tom singlu mohl zařadit, takže jsem musel počkat až na konec toho vlaku.

Rohálovka je jezdivý závod, který zvládnou i technicky méně zdatní bajkeři. Až na jedno místo.

Mezitím jsem utišil Garmin, který na mě řval, že jsem měl nehodu (jako bych to nevěděl), zjistil, že mám odřené předloktí a koleno a že nemůžu došlápnout na levou nohu, protože achilovka. Ale když jsem sedl na kolo, tak asi po kilometru si sedla i ta achilovka a skoro jsem o ní nevěděl. Což se celkem hodilo, protože jsem měl za sebou teprve 12 kiláků, takže končit se mi ještě nechtělo.

Umýt nohy a zpátky do boje

Začal jsem se zase prokousávat dopředu, z Karlovic se fičelo po prašné písčité polňačce až do Líšné. Otevřený úsek, kde je dobré jet ve skupině a střídat. Já to štěstí neměl a vychutnal jsem si ho o samotě.

Daleko před sebou jsem viděl skupinu, ale dojel jsem je až u Líšenského brodu. Ten je vždycky obklopen hlučnými fandy, což je super, takže o něm víš už dlouho dopředu. I přes sucho v něm bylo vody dost, takže příjemné ochlazení dolních končetin.


Příjemným lesním úsekem jsme dojeli zase až k Prusinovicím, ale směrové šipky nás navedly na dvoukilometrové stoupání po panelové cestě, kde byli zase roztroušení fandící diváci. Někteří dokonce převlečení za krávy, v tom horku to muselo být opravdu fajn. 🙂 Každopádně to je prvek, který umí nakopnout.

Žlutá cedule s obrázkem zadnice nás informovala o tom, že jsme v půlce a trasa se zlomila do jednoduchého lesního klesání k rybníčku u Lipové. Na hrázi jsem chtěl předjet borce přede mnou, ale naštěstí jsem si všiml vysokého hrbu s ostrým nájezdem, který byl napříč přes hráz, takže jsem situaci přehodnotil a zacouval zpět za borce. Stejné štěstí asi neměl závodník, kterého tam zrovna ošetřovali. Tak snad bude v pořádku.

Přes rokli na singly

Rohálovka je jezdivý závod, který zvládnou i technicky méně zdatní bajkeři. Až na jedno místo. Místo, kde mají během závodu stanoviště záchranáři i se sanitkou, kdyby náhodou. O co jde? Rohálovská rokle. Skoro kolmý sjezdík po single pěšince na dno rokle ke korytu potoka a potom zase prudký výjezd zpět na lesní cestu. Docela výzva dát to v sedle.

Já měl to „štěstí“, že jsem kousek před roklí dojel skupinu, kterou se mi nepodařilo předjet a bylo mi jasné, že se udělá špunt. A taky udělal. Nahoru už všichni tlačili, ale pozor, chlubírna 🙂 – mně se s trochou štěstí podařilo udržet rovnováhu a rokli jsem sjel i vyjel celou bez šlápnutí na zem. Konec chlubení.


O několik kilometrů dál je docela dlouhý úsek, kde musí chrochtat blahem každý. Singlové lesní chodníky, nahoru dolů, houpačky, kličkování mezi stromy, prostě radost a huba od ucha k uchu. Zvlášť, když daleko před tebou nikdo není.

Za bufetem s Milunou nás čekal kilometrový lesní výšlap za povzbuzování diváků na horskou prémii a na kopec Kopaniny, nejvyšší bod trasy, do výšky 355 m n. m. 🙂 A pak už po polních cestách s výhledy na Hostýnské vrchy mezi žlutě nevonícími poli řepky, na které mám alergii, sešup proti větru do Dobrotic.

Průjezd dvorkem, zámeckým parkem a říčkou

V Dobroticích nás přivítala Vaše velebnost farář Otík Sodoma Gomora a o kousek dál přišla další specialita Rohálovky. Trasa závodu tady vede otevřenými vraty do průjezdu rodinného domu až na dvorek, který byl zase plný místních fandů s řechtačkami a ti každého nadšeně povzbuzovali. To mi řekni, kde tohle zažiješ. 😁

Z Dobrotic jsme plynule přejeli na chodníky krásného zámeckého parku v Holešově, měli jsme to i s výhledem na zámek a pak zase do vody. Další osvěžení závodu a to doslova. Úhlopříčný průjezd říčkou Rusavou. Je sucho, takže žádná velká hloubka, ale tentokrát jsem cítil, že mám nohy umyté až někde u lopatek.

„Voňavý“ bonbónek na závěr

Posledních 7 kilometrů polních a lesních cestiček, v obci Tučapy poslední občerstvovačka, kde bylo v nabídce jako hlavní chod pivo (odolal jsem), a i když už jsem klikama točil jen tak ze zvyku, tak se mi ještě podařilo pár posledních skalpů ulovit, protože bojuje se přece až do cíle.

Konečně jsem zpátky v Prusinovicích. Ale to ještě nebylo všechno. Poslední stovky metrů byly namotané v areálu bývalého „JZD“. A ten voňavý bonbónek? Průjezd kravínem. Na bajku mezi dobytek. 😁 Další věc, kterou zažiješ jenom na Rohálovce. Za kravínem už jen cílová rovinka a hotovo.


No a vzhledem k tomu, z jaké pozice jsem startoval a taky vzhledem k tomu, že jsem letos závodění neměl v plánu, takže forma je tak nějak hodně nikde, jsem vlastně s tím 230. místem celkem spokojený. Zvlášť když jsem nakonec byl s časem 02:19:26 o malinko rychlejší, než vloni.

Jako první projel cílem Samuel Kováč v čase 01:39:00 před Filipem Adelem a Vojtěchem Neradilem. Nejrychlejší mezi ženami byla Nikola Bradáčová, která proťala cílovou pásku v čase 02:06:54 před Michaelou Bojkovou a Barborou Žaludkovou.


A já jsem už teď zvědavý, jaké bude téma Rohálovské 50 za rok a jestli nás na startu bude aspoň tisíc…

Jak to viděl (nejen) vítěz?

Ale to ještě není vše! Káťa Zemánková, která jela Rohálovku za MTBIKER a vybojovala nepopulární, ale skvělé bramborové umístění, dala v cíli řeč s favority závodu a ti se jí svěřili se svými dojmy. Co zjistila?


Vítěz letošní Rohálovské 50, Samuel Kováč ze Slovenska, přijel do Prusinovic pokřtít nový teamový dres. Ačkoliv jde o velmi zkušeného závodníka, pod vedením Tomáše Višňovského (Beat Me Team SK), Rohálovka byla jeho premiérou.

Podle jeho slov nemá tomuto závodu co vytknout. Atmosféra byla skvělá, počasí téměř dokonalé, trať rychlá, ale zároveň s prvky techniky. Jeho soupeř Filip Adel vytvořil svým výkonem těžký a nekompromisní závod a následný boj o vítězství byl velmi tvrdý. „Som rád, že sa mi tento ročník podarilo vyhrať a určitě sa sem ešte vrátim!“


Pozitivně hodnotí akci také jeho teamový kolega Peter Červenec (Beat Me).

„Atmosférou najkrajší pretěk, ktorý som v živote bol. Prechod cez súkromný dvor cez garáž, či prechod stajňou kde sú kravy. Všade sa fandilo, pekná, rýchla trať a super zázemie!“ „Prvá 1:20 trápenie extrémne, následne sa motor nakopol a bolo to jako ma byt,“ zhodnotil svůj výkon.

Naproti tomu jasný favorit Vojtěch Neradil (Superior Team), popisuje svůj sobotní den jako „hodně zážitkový“.

„Na 7. km jsem se dostal do mnou nezaviněného pádu, kdy jsem byl sestřelen jiným závodníkem.“ Škodu odneslo nejen kolo s prasklými špicemi a defektem, ale také rozhozená psychika tohoto velmi zdatného a ostříleného závodníka.


Jeho duchapřítomný teamový kolega Jan Jobánek mu poskytl k bleskové výměně svůj přední výplet a začala nelítostná stíhací jízda z cca 40. místa. „Nejdříve hlava ani tělo moc nechtělo, ale nakonec jsem skákal jednu skupinku za druhou a vytáhl to na třetí místo absolutně. Velké poděkování patří také Davidu Bartkovi (Walachian Racing Team), za výbornou spolupráci ve velké části závodu. Byla to pro mě výzva a nakonec to třetí místo odměna za to, že jsem po pádu neskončil.“ „Neexistuje lepší závod!“ dodává Neradil.

A já jen dodám - s tím se dá souhlasit. 😉