Svanetie v Gruzii - okouzlující trek pod ledovcem

Pohoří Velký Kavkaz, výhledy na ledovce ve výšce přes 5000 metrů, fantastické jídlo, pohostinní lidé a dobrodružství, na které nelze zapomenout.

O Gruzii jsem toho už slyšela mnoho od svého přítele Daniela a také od mé trailové parťačky Lucky. Oba tuto zemi už navštívili a vyprávěli mi o ní samé skvělé příběhy, takže jsem ji samozřejmě toužila prozkoumat na vlastní oči i já.

A tak jsme si v létě s Danielem koupili letenky a 1. září jsme tam odletěli na 12 dní. A bylo to opravdu nezapomenutelné. Zažili jsme výhledy a situace, které se mluveným ani psaným slovem nedají vylíčit. To je prostě potřeba zažít. Přesto vám je zkusím co nejlépe zprostředkovat v tomto článku.

První 2 dny v Gruzii

Hned po příletu do Kutaisi nám velmi pomohl jeden místní Gruzínec a Lucčin kamarád - Gio, který nás odvezl do centra a daroval nám i plynové bombičky, které jinak opravdu netuším, kde bychom sehnali. Ušetřil nám ten den asi mnoho pokusů a omylů.

Večer jsme si byli prohlédnout město a trochu jsme se v něm zorientovali. Zjistili jsme, že se v těchto větších městech vyplatí cestovat Boltem, neboť i za 15minutovou cestu jsme neplatili více než 2 eura za oba. A jelikož jídlo mají fantastické (i když na náš vkus příliš moučné), hned jsme ho byli vyzkoušet a ochutnali jsme tradiční khinkali, shkmeruli a k tomu samozřejmě perfektní víno.


Jelikož náš trek začínal v městečku s názvem Mestia, které je od Kutaisi vzdáleno 214 km a druhou polovinu cesty lze projet jen nějakým terénním autem, nezbývalo nám nic jiného, ​​než koupit lístek na terénní maršrutku (u nás něco jako minibus) a přijet ráno na místo, odkud maršrutky vyrážejí. Shodou okolností to bylo hned vedle jediného McDonald's ve městě.

Následující den byl šílený. Přijeli jsme tam asi v 7:30, pak jsme si koupili lístky, zavazadla nám doslova naházeli do jedné z 15 místných maršrutek a čekali jsme asi 1,5 hodiny, než se šofér rozhodne, že konečně jedeme. Asi čekal, až se to zaplní, fakt nevíme.


Dorozumívání v této zemi byla také legrace. Pomohlo nám, že Daniel uměl trochu rusky a všichni starší tam rusky mluvili, i když od Rusů se zcela distancují. Pár mladých umělo i anglicky. Jinak to bylo rukama a nohama, ale hlavní je, že jsme se vždy dostali tam, kam jsme potřebovali.

Ze začátku nám cesta šla docela dobře, i když v maršrutce bylo hrozně dusno a teplo. Ale když jsme se přiblížili k horám, pochopili jsme, proč se tam nedá jet jinak než maršrutkou nebo terénním autem a proč těch 214 km má trvat asi 6,5 hodiny.

Silnice tam jsou buď rozbité nebo nedostavěné, a také úzké, klikaté a potkáš na nich množství krav, koní, prasat, slepic a nevím čeho ještě. Inu, jedním slovem, zážitek. Cestou jsme viděli i ledovcové pleso, do kterého se vlévá voda z ledovcové řeky, která bude mít v tomto příběhu ještě důležitou roli. Ale ta krásná barva...

Bonus hned na začátek

Do Mestie (hlavní centrum Svanetie) jsme vyšťavení dorazili asi kolem druhé odpoledne. Většina trekařů se v tento den ubytuje v nějakém guest house ve městě a ráno vyráží na trek. My však nejsme jako většina, a tak jsme si ještě před zítřejším trekem chtěli vyšlapnout na výhled nad Mestií a přespat tam. Jestli to bylo dobré rozhodnutí, nevím, ale vzpomínat na to budeme určitě až do konce života.


Přestože jsme byli v horách, bylo nehorázné teplo a dusno, takže trmácet se s plným 12kg batohem nahoru s převýšením asi 800 metrů na necelých 3 km bylo pro nás velmi náročné. Za ty 360stupňové výhledy nahoře to však opravdu stálo. Až dokud... Ale k tomu se dostanu.

V životě jsem nezažila větší bouři na horách a asi nikdy jsem se víc nebála, než tehdy tam.

Nahoře stála rozhledna a na kopci nad ní nám mapka ukazovala kavárnu. Tomu jsme však vůbec nerozuměli, tak jsme se tam šli podívat. Samozřejmě, že to nebyla kavárna, ale vypadalo to jako nějaká malá útulna s chatařem/bačou a zvířátky kolem, kde si můžeš dát něco na občerstvení a samozřejmě i tu zalévanou kávu, pokud moc chceš.


Chvíli jsme tam poseděli a domácí bača nám zdarma nabídl sušenou rybu i s domácím kravským sýrem. Tehdy jsme pochopili, co znamená gruzínská pohostinnost. A pokud se mezi tu pohostinnost počítají i výhledy, tak ty byly až neuvěřitelné. Vzadu se pyšnila slavná Ushba, ve středu ledovec Tetnuldi o výšce téměř 5000 metrů, mezi nimi něco jako skalnaté Rysy, jen o 2000 metrů vyšší a napravo další a další hory.

Noc a ráno, na které nikdy nezapomeneme

Večer jsme se utábořili pod kopcem v otevřeném přístřešku s tím, že tam přespíme. Avšak hodiny mého spánku během té noci můžu spočítat na prstech jedné ruky a na počet blesků a hromů, které nás v noci a ráno zastihly, mi nestačí ani všechny prsty na rukou a nohou.

V životě jsem nezažila větší bouři na horách a asi nikdy jsem se víc nebála, než tehdy tam. Dosud děkujeme andělům strážným, že nás tam tehdy ochránili. A legenda říká, že od té doby jsme už nevěřili předpovědi počasí.


A když jsme si mysleli, že to nejhorší máme za sebou, čekala nás ještě cesta dolů. A pokud jsem někdy nadávala na náš slovenský Kľak, že tam je hodně bláta a klouzavých míst, tak toto bylo pětkrát horší.

Svou fotku odtud nemám, protože jsem měla co dělat sama se sebou, když jsme blátem klouzali i 2 metry, ve vlasech jsem měla větve, listy, byli jsme celí od bláta, hladoví, žízniví, vysílení a potřebovali jsme na WC.

Tohle mi stačilo zažít jedou. Mé čisté oblečení připravené na dalších 10 dní v Gruzii vypadalo po první noci venku takto... no comment.


Teď už naštěstí můžu říct, že všechno špatné jsme si vyčerpali hned na začátku, a pak nás už čekaly jen samé dobré věci.

První den na treku z Mestie do Lakhiri

Samotný trek z Mestie do Ushguli má délku jen cca 45 km, ale můžeš si ho prodloužit různými odbočkami, protože je tam opravdu na co koukat. Klidně se tam můžeš motat i týden. Nám všichni říkali, že ten trek je zhruba na 4 dny, ale my jsme ho pohodovým tempem prošli za 2,5 dne.


Po hrůzostrašné noci a ještě horším ránu jsme se u pramene nad městem poumývali, vyprali si věci i tenisky, udělali snídani a dali se do pořádku. Když jsme už byli za Mestií, začaly se nám znovu otevírat výhledy. A byl to krásný pohled.

Spát venku jsme však tuto noc nechtěli a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na trek již dnes a po cca 10 km se ubytujeme v nějakém guest house, který se bude nacházet cestou. Těch je tam naštěstí hodně a dají se sehnat i přes Booking, takže jsme si hned jeden rezervovali v Lakhiri.

Za 15 eur jsme měli malou chatku s patrem na noc jen pro sebe a ještě jsme se u domácích v jejich mini restauraci i úžasně najedli. Dali jsme si 2 domácí chačapuri a 1 litr domácího vínka a zaplatili jsme za to také necelých 15 eur i s tringeltem, který od nás ani nechtěli vzít. A bylo to to nejlepší chačapuri, které jsme v Gruzii měli. A to jsme je jedli skoro každý den.

Druhý den na treku - z Lakhiri k ledovcové řece

V útulné chatce jsme se úžasně vyspali, a tak jsme v plné síle pokračovali dál. Cílem naší dnešní cesty mělo být místo pro stanování u ledovcové řeky, kterou jsme během dalšího rána měli přebrodit. Ale teď zpátky k ránu druhého dne na treku.

Ráno jsme vyrazili z Lakhiri a cestou jsme dumali nad tím, jak lidé žijí v těchto obtížně dostupných oblastech. Kromě toho, že kostely a různé věžičky tam měli všude, jsme téměř vůbec neviděli školy, obchody ani nemocnice. Jen signál na internet tam měli v horách lepší, než je u nás na vesnicích.


Všude jsme potkávali zvířata - hlavně krávy, ale byly tam i různé kozy, ovce, slepice, koně, prasata a celé louky byly od nich spásány. A hlavně kravičky byly všude pořádně cítit. Ale maso, mléko a sýry z nich měli místní fakt unikátní. Ale kdo by neměl, když se pasou s takovými výhledy.


A my jsme výhledů dnes měli také požehnaně. Každý úsek cesty byl něčím jiný a rozmanitý. Nejdříve to byly vesničky s věžičkami uložené v údolích pod ledovci, pak jsme stoupali do hor až ke středisku Tetnuldi, které se nachází pod ledovcem se stejným názvem, později jsme kráčeli přes krásné lesíky a za nimi nás čekal výhled na ledovcovou řeku, nad kterou se tyčily nádherné zarostlé vrcholy, oproti kterým jsme byli úplně malincí.


I tam jsme natrefili na kavárnu, tak jsme neváhali a chvíli si tam poseděli s tím krásným výhledem. Paní měla v nabídce i tradiční koláček a meloun, čemuž jsme neodolali, ale kávu jsme si udělali raději vlastní.

A v tom se nám nohy zabořily do močálu, ze kterého jsme se nemohli vymotat

Posílení cukrem jsme pokračovali přes poslední úsek tohoto dne podél nekonečné ledovcové řeky až na její konec, nebo vlastně začátek, protože teče přímo z ledovce, v jehož údolí jsme se rozhodli přespat. Celou cestou podél řeky nás provázely krásné výhledy.


Tato noc měla být klidná, tak jsme si konečně rozložili náš nový ultralight stan a po vydatné večeři jsme usínali se šumem řeky.

Třetí, nejvíce vzrušující, ale i nejtěžší den na treku do Ushguli

Když jsme podvečer dorazili k řece a hledali místo, kde by byla co nejpřístupnější k přebrodění, ten večer jsme žádné dobré nenašli. Začala jsem z toho trochu být trochu ve stresu, protože jsem fakt netušila, jak tohle dáme s batohy na zádech. Daniel mě však uklidnil, že ráno, než začne tát sníh, bude hladina vody nižší a že se nám to určitě podaří.


A opravdu se to povedlo. Vstali jsme docela brzy a bez snídaně, když teprve někde za horami vycházelo slunce, jsme to zkusili. Vzhledem k tomu, že se (občas) i otužujeme a kontakt se studenou vodou nám nevadí, myslela jsem si, že to bude v pohodě, když jsme už věděli, kudy asi půjdeme.

Ovšem takhle naboso jen v žabkách to bylo fakt mrazivé. Museli jsme přebrodit zhruba 3 úseky, kde každý z nich měl 2-3 metry. Nohy jsme měli ledové a jediné, na co jsem se v tu chvíli soustředila, byl dech a každý krok udělat tak, aby mě nevzal proud.


Naštěstí ten proud ráno opravdu nebyl tak silný a jediný problém byla ta ledová voda. Když jsme už byli na druhé straně a obouvali jsme si boty, měla jsem nohy naprosto zkřehlé, ale byli jsme šťastní, že boty zůstaly suché a my jsme věděli, že nohy se chůzí pomalu zahřejí.

Pokračovali jsme tedy dál, a v tom se nám nohy zabořily do močálu, ze kterého jsme se neuměli vymotat, takže jak jsme nakonec dopadli? Suché nohy jsme měli dohromady asi tak 1 minutu a po tomto zážitku nám v nich čvachtala voda až po kotníky.

Zůstali jsme však pozitivní, protože jsme věděli, že nás dnes čekají nejkrásnější výhledy a počasí vypadalo topkově. Za chvíli jsme se dočkali nádherného místa, kde jsme se složili, znovu vyzuli, uvařili poslední vajíčka, co jsme měli, a dali jsme si vydatnou snídani s opravdu okouzlujícím výhledem. Vždyť uznej, kdo by nechtěl takto snídat?

Tyto cesty jsou určitě zaznačeny jen v mapy.com, protože nikdo jiný kromě Čechů a Slováků tudy nešel.

Cestou se u nás zastavil i náš známý kamarád pocházející z Aljašky – Garry, se kterým jsme se poznali cestou v maršrutce a pokecali jsme si o životě. Bylo to velmi příjemné setkání a ne poslední. Potkali jsme ho potom ještě jednou a teď se vídáme už jen přes internet. Po snídani jsme pokračovali nahoru s nádherným výhledem za našimi zády a tam se nám už otevřely výhledy i na druhou stranu. Nejvyšší vrchol Gruzie - Skhara (5 193 m n. m.) byl už trochu v mracích, ale věřila jsem, že se nám dnes přece jen ještě ukáže.


Po krátké pauze v tomto sedle jsme znovu klesali dolů k další ledovcové řece, avšak přes ni už vedl most, takže tam jsme se už nemuseli obávat.

Když máš 2 možnosti na výběr...

Za řekou jsme se rozhodovali, zda půjdeme dlouhou, rovnou a možná i nezáživnou 17kilometrovou cestičkou do Ushguli, nebo si vyšlápneme na další kopec o výšce téměř 3 000 metrů (sice kratší, ale těžší cestou) a za ním sejdeme dolů a napojíme se na cestu. Jak jinak, my jsme si vybrali druhou možnost, i když mně se tedy vůbec nechtělo.


Nekonečná cesta vzhůru, těžké kroky z jedné nohy na druhou, otravná gruzínská kosodřevina (jak jsme si ji nazvali my) a blížící se bouře. Taková byla nakonec realita druhé varianty. Se dvěma Čechy, které jsme tam potkali, jsme se shodli, že tyto cesty jsou určitě zaznačeny jen v mapy.com, protože nikdo jiný kromě Čechů a Slováků tudy nešel.


Nakonec jsme ji však zvládli a trochu deště nás chytlo, až když jsme už klesali dolů, a to bylo vlastně vcelku příjemné.

Jediný problém byl, že jsme už neměli dostatek vody a prameny cestou byly vyschlé. Naštěstí se nám však podařilo natrefit na jednu bažinu i s nečekaným pramenem vody, takže jsme neváhali ani minutu, vodu si přefiltrovali a v té nepřefiltrované si uvařili poslední 3 párky, co jsme měli jako zásoby jídla.

Nevěřil/a bys, jak dobrý umí být párek, když už nemáš co jíst a obchod je vzdálen dlouhé kilometry, pokud tam vůbec nějaký je.


Tento den mi však dal zabrat a před naším cílem v Ushguli jsem byla naprosto zničená. Bolela mě kolena, chodidla, byla jsem prostě odepsaná a nepříjemná. Daniel by mohl vyprávět.

Nejhorší na tom celém bylo, že jsme v osm večer zjistili, že naší rezervace v guest house si nikdo nevšiml a nikdo tam ani nebyl, takže jsme zůstali bez ubytka. Na poslední chvíli, když už byla tma, jsme sehnali ubytování, kde jsme se mohli osprchovat, vyspat a ráno dokonce i nasnídat.

Ale protože jsem už zmiňovala ten nejvyšší vrchol Gruzie - Skhara, tak se zde k němu vrátím. Protože na konci toho dne se nám konečně ukázal, přímo z městečka Ushguli na něj byl nádherný výhled.


Druhý den ráno jsme se džípem s domácími vrátili do Mestie, neboť z Ushguli už žádná cesta nikam nevedla. V Mestii jsme tedy zůstali ještě jeden den navíc a užili jsme si ho i tak trochu jinak.


Bez batohů, které jsme si nechali na pokoji našeho dalšího ubytka, jsme navštívili muzeum, vyběhli jsme si ještě na výhled na opačnou stranu Svanetie a večer jsme šli do kina, kde se promítal oceňovaný film Dede, natočený přímo v této oblasti. Natrefili jsme tam na skupinu českých turistek, které měly film rezervovaný s českými titulky, takže jsme se k nim s radostí přidali.

Film byl posledním kouskem puzzle, který nám chyběl k tomu, abychom pochopili život lidí v této oblasti. A že lehký opravdu není. Člověk si pak uvědomí, jak se má u nás dobře, i když vždy to může být lepší, že?

Jedna pikoška na závěr

Náš trek skončil v tomto městě a my jsme se rozhodovali, co budeme dělat dál. Jelikož předpověď počasí na další týden vypadala hrůzostrašně s bouřemi téměř na celém území Gruzie, tak se pro jistotu nekonala naše cesta na Malý Kavkaz na jih země, nejeli jsme ani k moři a ani do lyžařské oblasti Gudauri. Nakonec jim alespoň tato předpověď opravdu vyšla.

Rozhodli jsme se proto absolvovat dlouhou a nekonečnou 11,5hodinovou cestu do hlavního města Tbilisi, kde jsme u jedné paní kempovali na zahradě přímo v centru města a vychutnávali si tak to pravé z Gruzie, jídlo, víno a lidi.


Mimochodem, věděl/a jsi, že nejstarší zmínka o víně před 8000 lety pochází právě z této země? Přesně tak. Jako správní turisté jsme si za 13 eur zaplatili i celodenní zájezd do Kachetie – nejstarší vinařské oblasti, kde jsme ochutnali vše, co nám nalili. Málo toho nebylo. Ale tyto zážitky si už raději necháme jen pro sebe...