Tip na výlet: Krkonoše krásné, slunečné i deštivé, s lidmi i bez nich

Vydali jsme se napříč nejvyšším českým pohořím, od klidných Rýchor přes rušnou Sněžku až po Mumlavský vodopád.

První červnový týden jsme se opět po roce vypravili na čundr. Po loňském lopocení v Nízkých Tatrách jsme se rozhodli si tentokrát odpočinout a naplánovali jsme si přechod Krkonoš ze Svobody nad Úpou do Rokytnice nad Jizerou.

Oproti zažitým zvyklostem putování vprostřed léta jsme se rozhodli vyhnout se davům a na nejvyšší české pohoří jsme se vypravili již první červnový víkend. Cestu jsme si naplánovali na čtyři dny, ale není problém oněch 60 km schroustat za dva dny.

Přestože jsme kvůli slabším kusům trasu naplánovali veskrze jednoduchou, o což se zasloužil zejména Urputný, tak nakonec i přislíbivší slabé kusy vycházku vzdaly, takže jsme nakonec jeli ve stejném složení jako loni.

Večerní špacír

Odpoledne jsme odstavili jeden vůz v Rokytnici nad Jizerou. Po troše hledání se nám podařilo najít parkoviště, kde bylo možné auto odstavit po celou dobu zdarma, ale byl to úkol docela složitý. Většina parkovišť je totiž v létě zavřená a těch pár zbývajících stojí stejně jako v zimě. No ale podařilo se, a tak jsme se mohli druhým povozem odebrat cca hodinovou jízdou na start do Svobody nad Úpou.


Zaparkovali jsme u vlakové stanice a vyrazili jsme po žluté značce směr Kutná – Rýchory. Šli jsme kousek podél vlakové stanice, zahnuli jsme vpravo ke hřbitovu a pokračovali po Zlaté cestě. Za chvíli jsme se dostali do lesa a nechali civilizaci za sebou.


Pomalu jsme stoupali, ale odpoledne cesta moc neubíhala. Z lesa jsme se vyhoupli na rozložité stráně a po krátké vyhlídce na hlavní hřeben Krkonoš jsme se dostali na okraj Přírodního parku Slunečná stráň, u níž se nachází také stejnojmenná útulna.


Po krátké zastávce jsme pokračovali dál a cesta začala stoupat. Následovalo sto padesát výškových metrů na zhruba jednom kilometru. Potom se převýšení zmírnilo a za další kilometr jsme se napojili na modrou značku a dál pokračovali po asfaltové cestě.


Ušli jsme pár desítek metrů a minuli malebnou chatu tiše vyčkávající v pozdně odpoledním stínu klidného lesa. My jsme však pokračovali stále dál.

Cesta již ubíhala o něco rychleji a zhruba po hodině a půl jsme stáli na rozcestí Kutná – Rýchory, kde se modrá značka napojuje na červenou a hřebenovka pokračuje dál Cestou bratří Čapků.

Asi čtyři sta metrů po žluté značce těsně pod vrcholem Kutná (1002 m) leží Rýchorská bouda, kde je možné se ubytovat.


Dál po červené značce v sedle na horských loukách se nachází Rýchorský kříž. Poblíž je také další útulna - Oko v Rýchorských horách, která však byla nedobytně uzavřena křížovými vruty.

Minuli jsme vrch Mravenečník (1 005 m) a po 7,5 km jsme vzhlíželi k Útulně Roh hranic. Tady se na červenou značku napojuje modrá značka z Žacléře. Spolu s ní se na cestu napojila také státní hranice a vpravo se rozložilo Polsko.

Ranní déšť a zpěv ptáků

Rachot se táhl dřímajícím lesem. Čekali jsme dlouho, než se v zatáčce objevil rachotící harvestor. S kovovým vrčením se pomalu šinul po cestě, aby kousek vedle nás zmizel v lese.

Horská bouda Jelenka stojí na svahu Svorové hory ve výšce 1260 metrů.

Předpověď nelhala a chmurným ránem se začaly k zemi prořezávat kapky deště. Nebyl by to čundr, kdyby nepršelo. Kráčeli jsme mlčky mezi kapkami, sešli jsme na zelenou značku a po dvou kilometrech minuli útulnu Nad Horními Albeřicemi. Za další dva kilometry jsme se rozhodli nepokračovat po hřebeni a po červené značce jsme sestoupili k Lysečinské boudě, kde je rovněž možné se ubytovat.


Ne zrovna suší jsme okapávali v příjemném výčepu a nepohrdli polévkou a čepovaným mokem. Usušili jsme se a vyrazili zpět do deště. Ten nás přesvědčil o výběru cesty - návrat zpět na hřeben jsme zavrhli a pokračovali dál po červené značce a Cestě bratří Čapků.

Mírné klesání nás dovedlo do Malé Úpy, odkud jsme postupně stoupali dál, přičemž jsme sledovali červenou značku. Ta se postupně odpoutala od baráčků ležících dole v údolí a traverzem kopírovala svah.

Těsně před hranicí se cesta stočila dolů do Horní Malé Úpy a dovedla nás přímo k místnímu pivovaru.


Pokračovali jsme v relaxační etapě a ujali jsme se volného stolu. Ukrytí před deštěm jsme spokojeně hodovali, dokud hněv hor neodešel a neodhalil líně probleskující slunce mezi dosud hutnými mraky.

V Horní Malé Úpě se dá přenocovat, ale i nyní v první červnový víkend bylo všude narváno. Dobře najedeni jsme začali stoupat po červené značce dál vedoucí po asfaltové cestě. Dopolední chmury vystřídalo příjemné odpoledne, které nás doprovázelo v malebném smrkovém lesíku.


Po 1,7 km jsme dorazili k útulně NS Jelení, která se nachází zhruba v půli cesty na chatu Jelenka. Vedle přístřešku je také malé dětské hřiště, takže po cestě na Jelenku se zde lze zastavit s dětmi.

Však jsme také potkali jednu tlupu trpaslíků, kteří si to šturmovali dolů. Slunce krásně hřálo a my jsme mohli v pozdním odpoledni rozjímat.


O kousek dál pak leží horská bouda Jelenka, která stojí na svahu Svorové hory ve výšce přibližně 1260 metrů a patří k tradičním zastávkám na cestě mezi Pomezními boudami a Sněžkou. Její historie sahá do 19. století, kdy zde původně stával jednoduchý přístřešek pro poutníky a pastevce; současná podoba boudy je výsledkem pozdějších přestaveb.

Mravenčí stezka

Ráno jsme vyrazili patřičně brzy. Čekala nás nejdelší etapa po hlavním hřebenu Krkonoš. Nejprve jsme museli od Jelenky poměrně prudce vystoupat na Svorovou horu (1 411 m). Odsud již vedl částečně otevřený Obří hřeben až na Sněžku (1 603 m).

Na hřebenu již byla stezka povětšinou dlážděna kameny, což je úprava, kterou mám tendenci nenávidět, ale zde ji vzhledem k množství turistů dokážu pochopit.


Po chvíli jsme vystoupili na cestu plížící se ze severní strany Sněžky a po ní jsme vystoupali na vrchol. Čekal nás klasický výhled do všech světových stran, ale mým nejoblíbenějším je ten západní, protože se před tebou otevírá celá plošina Úpského rašeliniště a o něco dál také Čertova louka na úbočí Stříbrného hřebene.


Chvíli jsme se zdrželi, odbyli povinné fotky a pokračovali dál. Obligátní skupinovou fotkou na vrcholu tě nebudu otravovat. Lanovka totiž nekompromisně lifrovala stále další lidi na vrchol a zahanbit se nenechal ani visutý výtah z polského Karpacze, což signalizovalo houstnoucí mraveniště na Obřím sedle.


Sešli jsme dolů po kamenné cestě obkružující vrchol a zastavili jsme se ve schronisku Dom Śląski. Po krátké hydratační pauze jsme se vydali po modré značce přes Úpské rašeliniště k Luční boudě. Dali jsme si krátkou zastávku a po žluté jsme se vrátili zpět na červenou značku, po níž vede také Cesta česko-polského přátelství.


Pod námi se tísnilo karové jezero Malý Staw, zatímco proti nám se linul nekonečný proud výletníků. Schválně jsme vyráželi v brzkém červnovém termínu, abychom se této situaci vyhnuli, ale polský svátek Božího těla, který tentokrát připadnul na 4. června, nám tento plán dokonale zhatil.

Krkonoše, ač nedosahují závratných výšek, dokážou rozdávat radost, ale i krutě brát životy,

Spolu s protijdoucím davem jsme se u ruiny Boudy prince Jindřicha (Schronisko im. Księcia Henryka) pokochali pohledem na Wielki Staw. Bez velkého zdržování jsme došli na Polední kameny (Słonecznik), které byly obsypané lidmi. No nebyl čas se zdržovat a pokračovali jsme dál úbočím Stříbrného hřbetu (1 498 m).


Sotva jsme traverzem minuli Malý Šišák (1 440 m), začali jsme klesat na Slezské sedlo (1 197 m), kde se nachází Špindlerova bouda a Schronisko Odrodzenie. Po krátkém váhání jsme zvolili návštěvu polské chaty a nelitovali jsme.


Dobře najedeni jsme se po chvíli ťápání po asfaltové cestě ocitli u Petrovy boudy, která po rekonstrukci slouží pouze ubytovaným hostům, ale těsně vedle ní funguje útulna poskytující během dne vynikající zázemí pro procházející turisty.

Nechybí automat na kávu ani jiné drobné občerstvení, jen je potřeba mít na paměti, že útulna je přístupná pouze přes den a po 18. hodině se zavírá.


Sledovali jsme dál červenou značku a přes Dívčí kameny (1 414 m) a Mužské kameny (1 417 m) jsme došli do Černého sedla k Útulně Pod Smělcem. Chvíli jsme si odpočinuli, prohlédli útulnu a vydali se krátkým stoupáním na Velký Šišák (1 410 m).

S minimálním převýšením jsme traverzem obešli Vysoké Kolo (1 509 m) a před námi se otevřel Wielki Śnieżny Kocioł, jeden z nejzajímavějších karů v Krkonoších, jehož dno se rozprostírá téměř 200 výškových metrů pod Vysokou plání (1 497 m). Na ní stojí také unikátní stavba dnes známá jako vysílač Śnieżne Kotły.


Původně zde stál od roku 1837 provizorní přístřešek a roku 1858 zde byla postavena kamenná chata s restaurací. Současný vzhled pochází z roku 1897, kdy zde byl postaven hotel s vyhlídkovou věží.

Na počátku druhé světové války sloužil hotel jako rekreační objekt Luftwaffe a v roce 1944 zde byl umístěn radiolokátor. Po válce ještě nějakou dobu sloužil objekt jako chata pod správou Polského klubu turistů, ale později roku 1960 byla na původní vyhlídkovou věž nainstalována anténa z důvodu televizního přenosu letních olympijských her konaných v témže roce.

O dva roky později došlo k přestavění vyhlídkové věže a vysílací zařízení bylo umístěno do ní. Díky svému ikonickému tvaru se vysílači přezdívá Wawel, neboť jeho reliéf je podobný stejnojmennému hradu v Krakově.


Po panoramatických výhledech na místní ledovcové zářezy jsme na rozcestníku Sněžné jámy opustili červenou značku a vydali jsme se po žluté tzv. Koňské cestě přes Vysokou pláň. Naším cílem byla megalomanská Labská bouda.

Během tisíců let zde voda vymlela charakteristické kruhové prohlubně známé jako obří hrnce, přezdívané Čertova oka

Mírně jsme klesali přes převážně travnaté plato, zatímco za námi na hřebeni vykukovaly skály na Violíku (1 472 m). Posledních pět set metrů před boudou je klesání o něco prudší a vyplivne tě pod vícepatrovým kolosem. Šli jsme kousek dál po cestě, po pár desítkách metrů zahnuli vpravo a došli na horní terasu Labské boudy, kde se nachází známá restaurace.


Po krátkém osvěžení jsme pokračovali po červené značce (Bucharově cestě) k prameni Labe. Byli jsme zde již v pozdějším odpoledni, a přestože byla sobota, tak zde bylo jen pár lidí.


U pramene jsme se příliš nezdrželi a vyrazili po červené značce vedoucí po široké cestě přes Labskou louku. Příjemný špacír záhy skončil a odbočili jsme na zelenou značku vedoucí k Vosecké boudě, k níž vede mírně se svažující traverz.


Cestička byla místy upravena více, místy méně. Ubíhala pod nohama, ale přestože to bylo jen něco málo přes dva kilometry, tak s tím, jak jsme se blížili třiceti kilometrům, se už šlapání lehce zajídalo. Úměrně tomu vázl i hovor, takže jsme kráčeli hlavně sami s vlastními myšlenkami.

Najednou zpoza jehličí vykoukly tibetské vlaječky a o pár kroků později se před námi zjevila Vosecká bouda.


Ač to zvenku tak nevypadá, interiér chaty je již letitý. Dokonce se zde natáčely scény z filmu Poslední závod (2022), který vypráví příběh Bohumila Hanče a Václava Vrbaty.

Tragédie se odehrála dne 24. března 1913 během mezinárodního lyžařského závodu. Počasí se tehdy prudce změnilo a nastala sněhová bouře. Přestože pořadatelé závod zastavili, informace se nedostala k Hančovi, který vyčerpáním zkolaboval jen několik set metrů od tehdejší Labské boudy, zatímco jeho přítel Václav Vrbata mu předtím obětavě přenechal svůj kabát a čepici, aby jej ochránil před mrazem.

Oba muži nakonec v krutých podmínkách zahynuli a jejich příběh se stal nejenom symbolem přátelství, odvahy a nezištné obětavosti, ale také mementem krutosti hor. Krkonoše, ač nedosahují závratných výšek, dokážou rozdávat radost, ale i krutě brát životy, což připomínají mnohé pomníky rozeseté po jejich hřebenech.

Mumlání

Ráno jsme vyrazili dolů po žluté značce do údolí, kudy teče řeka Mumlava. Klesání po štěrkové cestě ubíhalo a honící se mraky zavdávaly k diskusím, jestli nás ten předpovídaný déšť chytne, nebo ne.


Za chvíli jsme narazili na asfaltovou cestu. Dorazili jsme k Útulně U Maštale, kterou jsme však bez většího zájmu minuli a pokračovali dolů táhlou zatáčkou, která nás vyplivla na dně údolí u řeky Mumlavy.

Pár metrů od cesty leží také posezení Krakonošova snídaně, ale my jsme neplánovali se zdržovat a dál jsme pokračovali po modré značce vedoucí po asfaltce do údolí.

Špacír podél vlnící se řeky se docela táhl, naštěstí mumlající voda místy vykouzlila zajímavé skulptury ve dně koryta, takže se bylo alespoň na co dívat. Po nějaké době jsme minuli útulnu Stan u Mumlavy.


Ještě jsme obkroužili dvě zákruty řeky a už se před námi začalo objevovat vybroušené dno řeky, k němuž je možné sestoupit po naučné stezce. O kousek dál již leží Mumlavský vodopád, který padá přes mohutné žulové stupně z výšky okolo deseti metrů. Během tisíců let zde voda vymlela v žulovém podloží koryta charakteristické kruhové prohlubně známé jako obří hrnce, přezdívané Čertova oka.


Pod vodopádem jsme přešli přes most, z něhož je výhled na jeho mohutnou římsu, a dál jsme pokračovali po žluté značce směrem na Rýžoviště. Nad ním leží propadliny po důlní činnosti v rudném dole Harrachov. K mohutným jámám je zákaz vstupu, ale cestička vede bezpečně na druhou stranu.


Za dírami, přes něž stezka vedla po vrstevnici, se náhle zlomila dolů a začali jsme klesat k Rýžovišti, které je poseté hotely a chalupami k pronájmu. Ty však na konci jara zely prázdnotou.

Žlutá značka nás dále vedla protějším svahem po sjezdovce spouštějící se z Čertovy hory (1 022 m), ale naštěstí nevede přímo na vrchol. Místo toho míří na sedlo Studenov. Po pár stovkách metrů na stráni jsme se zanořili do lesa a mírným stoupáním se vyhoupli na poslední kopec našeho putování.


Před námi leželo neméně příkré klesání, tentokrát po zelené značce. Cesta ubíhala a po pár minutách jsme narazili na rozcestník Kostelní cesta, odkud jsme se opět vydali po žluté značce, která již míří přímo do centra Rokytnice nad Jizerou.

Touto trasou vede také tzv. Pašerácká stezka, která připomíná místní pohnutou historii, k níž patří také rozšíření pašeráctví v druhé polovině osmnáctého století. My jsme však postupovali od poslední informační tabule, takže jsme se postupně nořili do minulosti.


Dorazili jsme k ustájenému autu v Rokytnici nad Jizerou a přejeli zpět do Svobody nad Úpou, kde jsme se opět rozložili do obou vozů, čímž jsme završili naši čtyřdenní pouť.

Krkonoše? Ano!

Tentokrát jsme si během čundru odpočinuli. Po loňském přechodu Nízkých Tater, při němž jsme cedili krev, se Krkonoše ukázaly jako dobrá volba pro relaxační přechod. Samozřejmě, pokud si chce někdo dát pořádně do těla, tak jde celou trasu bez problémů zvládnout za tři dny a s trochou úsilí i klidně za dva.

Začátek června se ukázal jako příjemný kompromis. Les v nižších polohách už byl v plné síle, zatímco louky na nejvyšších kopcích se již otřepaly z posledních zbytků sněhu. Teploty na hřebeni byly příjemné, a kromě kousku těsně za Sněžkou ani těch lidí nebylo moc.

Pokud spíš na chatě, tak si vystačíš s malým batohem do 30 l, jako je třeba deuter Futura. S sebou stačí několik tyčinek a alespoň dvoulitrovou lahev. Přestože jsou chaty na hřebeni rozesety docela hustě, v případě slunečného letního počasí je potřeba se dostatečně hydratovat.

Pokud si chceš trasu ozvláštnit, tak místo Vosecké boudy můžeš zvolit polské Schronisko na Szrenicy a sejít po červené značce do Szklarske Poręby, nebo oklikou po modré značce přes Novosvětské sedlo (Przełęcz Szklarska, 886 m) a buď dále po modré, nebo po červené značce sejít ze severu do Harrachova.


Rovněž se dá v mnoha případech vybrat trasa podle požadované obtížnosti, takže z pohodlné procházky pro celou rodinu se rázem stane solidní celodenní trek pro otřelé horaly. Okolní hory jsou stezkami prošpikované důkladně a fantazii se meze nekladou. Možnost variovat s obtížností trasy byla také důvodem, proč jsme sem jeli my, abychom i v případě nepříznivého počasí dokázali vymyslet nějaký výlet.

Shrnutí

• Název: Tip na víkend: Přechod Krkonoš
• Lokalita: Krkonoše, Česká republika
• Značení: České turistické značky
• Omezení: dostupné celoročně, je potřeba sledovat dočasné uzávěry
• Ubytování: Chaty na trase
• Náročnost: 2/5
• Trvání: 3-4 dny
• Parametry: 60 km, převýšení 2 065 m / 2 036 m
• Typ: vícedenní přechod
• Trasa: Mapy.cz