Z Telgártu až na Donovaly – čtyři dny na hřebeni Nízkých Tater

Na přechodu 95 kilometrů dlouhého hřebene jsme zažili všechno – syrovou krásu hor, nevyzpytatelné počasí i nádhernou hru oblaků s horskými hřebeny. Nádherný letní přechod na prodloužený víkend, který prověří fyzickou kondici a dokonale vyčistí hlavu.

Koncem července jsme se s partou kamarádů vydali na čtyřdenní přechod hřebene Nízkych Tatier. Čekalo nás přes 90 kilometrů surové krásy, střídání horských luk, nekonečných stoupání i kleče, a samozřejmě nevyzpytatelné středoslovenské počasí. Předpověď počasí nevěstila nic přívětivého, ale nenechali jsme se odradit ani výhružkami místních domorodců o katastrofálním přemnožení těch, kteří ví, kde je med.

Naše anabáze začala v Banskej Bystrici, odkud jsme vlakem zamířili do Telgártu. Cesta vlakem odsýpala, ale pomalu jsme nabrali malé zpoždění, které už tak zasahovalo do našeho plánu. Aby toho nebylo málo, čekala nás ještě výluka. Náhradní autobusová doprava nepracovala zrovna jako švýcarské hodinky. Zpoždění narůstalo.

Den první: když neprší tak leje

V Telgárte jsme sice vystoupili s půlhodinovým zpožděním, ale přece jen úspěšně. Poučeni ze zkazek výprav minulých o neúspěšném opuštění vlaku a dojetí o zastávku dál jsme z vlaku doslova vypadli polootevřenými dveřmi.

Ještě povinná fotka estakády, po níž vlak v elegantní smyčce stoupá o několik desítek metrů výše, a vyrazili jsme směrem Kráľova hoľa (1 946 m). Na vrchol to bylo sice jen osm kilometrů, ale čekal nás nejkratší vertikální kilometr na Slovensku. Po červené značce je to totiž z Telgártu na vrchol pouhých 5,3 km.

Aby toho nebylo málo, sotva jsme nechali poslední stavení za zády, začal se snášet jemný déšť, který se během pár minut změnil v hustý liják. Schovaní pod chatrným smrkem jsme přečkali to nejhorší a s ustávajícími kapkami vyrazili vstříc neúprosnému stoupání.


Kupodivu stoupání docela odsýpalo. Nejprve jsme se lopotili lesem, který postupně přešel v pastvinu, na níž v dáli bača střežil stádo ovcí. Za dvě hodiny jsme stáli na vrcholu hory zbrocení potem a prohlíželi si vysílač.

Nebylo času nazbyt, ještě nám zbývalo 9,7 km a den se chýlil k večeru. Ze západu se táhla těžká mračna značící chmury. Po otevřeném hřebeni Kráľovej hole jsme mířili na západ chmurám vstříc. Přes Strednú hoľu (1 876 m) jsme dorazili na Orlovú (1 840 m), když se vzdouvající oblaka začala vařit.

Během několika vteřin se téměř setmělo, zvedl se vítr a začal nás bičovat hustý déšť. Sestupovali jsme dolů do Ždiarskeho sedla bičováni provazy vody. Stráně se rychle změnily v hustou kleč, která se postupně rozrostla v horský les. Promočení na kost jsme beze slov pokračovali v sestupu.


Ze sedla nás čekalo ještě 2,5 km přes vrchol Andrejcovej (1 520 m), pod nímž již ležela Útulňa Andrejcová. Chodníčkem zurčely potůčky vody a ze stébel trávy převislých z jeho okrajů nám stékala voda přesně na kotníky a přímo do bot. Čvachtali jsme – nikoliv však blahem.

K útulně, která je zhruba 150 m od červené značky vedoucí po hřebeni, jsme dorazili již za svitu čelovek. Svým spořádaným příchodem v pozdějších hodinách jsme sice ještě chvíli rušili již ležící osazenstvo z dřímot, ale po žejdlíku čepovaného piva s párkem jsme se brzy uvedli do horizontální polohy.

Útulňa Andrejcová je příjemná nevelká chata, která pojme okolo 25 hostů a na plácku za ní je možné také stanovat. Před chatou je studánka s pitnou vodou, pod níž je možné se v malém čůrku také oddat osobní hygieně.

Den druhý: tady je medvědovo

V brzkých ranních hodinách jsme se sluncem v zádech vyrazili vstříc dalšímu lopocení. Čekala nás 27 km dlouhá etapa s bezpočtem vrcholů. Rozcestník u chaty značil příjemných 6 hodin do cíle v sedle Čertovica. První vršek, Heľpiansky vrch (1 596 m), jsme přešli, aniž bychom jej pořádně zaznamenali, zato Veľká Vápenica (1 691 m) už nás trochu potrápila.

Ranní výkon po krátkém spánku nebyl optimální. Kopec nás kousnul nepříjemně ostrým stoupáním, ale okolo osmé hodiny jsme stáli na vrcholu. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali po klečí porostlém hřebeni. U nevelké skalky jsme zahnuli vlevo a začali klesat k sedlu Priehyba (1 190 m).


Na začátku klesání se člověk zanořil do hustého jehličnatého lesa a musel se prodírat mezi větvemi, které po předešlém dešti nebyly zrovna suché. Jak se nám doposud dařilo promočené věci sušit na sluníčku, tak po chvíli jsme byli zase do půli těla mokří. Vůdčí kus to vždy odnesl nejhůře.

Prudkým klesáním jsme spadli jsme o 500 výškových metrů. Dále nás čekala čtyřstovka nahoru na další vrchol. Po třech hodinách chůze rozcestník v sedle opět hlásil 6 hodin na Čertovicu. Nuže podivili jsme se tomu a pustili se do táhlého stoupání. Nenápadný vrchol Kolesárová (1 508 m) se za chvíli ocitnul za námi a pokračovali jsme dál k Sedlu Oravcová.

Nestáli jsme již v botách charakteru jezerního, nýbrž jen ve stavu lehce vlhkého mechu.

Tam jsme potkali místního našince, který se k nám po krátkém rozhovoru připojil. Při výstupu z doliny totiž potkal mladého medvěda. Ten mu sice jen přeběhnul přes cestu, ale i tak mu dokázal našponovat nervy načež usoudil, že se čtyřmi smradlavými chlapy bude ve větším bezpečí.


Vyrazili jsme, nyní již v pěti. Opět nás přivítal hustý porost. Medvěda jsme viděli za každou větví, každý pařez vypadal jako huňáč. Těsně pod vrcholem Oravcová (1 544 m) vyrazilo něco metr před námi z křoví. Medvěd. První kus málem chytil infarkt. Žádný medvěd, to jen rošťák tetřev vzlétnul v úprku před námi.

Nebojácně jsme pokračovali dál po hřebeni na Zadnú hoľu (1 620 m). Za ní již pěšina pomalu opustila hřeben a pokračovala v úbočí těsně pod ním. Na mapě zdánlivě rovná vrstevnice se vlnila jako vzteklý had, když se vyhýbala padlým stromům a křoviskům. Občas ale vedla přímo mlází navzdory.

Směřovali jsme k útulně Ramža, ale kilometry neubíhaly. Čas na hodinkách však neúprosně spěchal kupředu. Nakonec jsme poobědvali u studánky pod Vrbovicou (1 394 m), zatímco k Ramži nám chybělo ještě nějakých 1,5 km.

Několik rychlých soust jsme spláchnuli příjemně chladivou vodou a vydali jsme se dál. Do cíle dne nám chybělo necelých 9 km. Minuli jsme Ramžu, která stála kousek od stezky a pokračovali na Jánov grúň (1 387 m). Stezka se již rozšířila a slunce střídající se s obláčky již vypilo včerejší déšť z větví stromů.


Po mírném stoupání následovalo mírné klesání do Bacúšskeho sedla (1 319 m). Dále pokračoval traverz míjející Končistú (1 474 m) a Čertovu svadbu (1 463 m) do Sedla za Lenivou, v němž se nachází útulňa Terezka. My jsme však nezaháleli a kráčeli dál do sedla Čertovica (1 232 m). Vzpruhou nám byl turistický rozcestník, do něhož bylo vyraženo 25 minut (2 km) do našeho cíle.

Upajdaní a zesláblí jsme po 9 hodinách dorazili do motorestu, kde jsme s úspěchem rozložili naše promoklé věci z předešlého dne. Začali jsme sušit. Odér se libě nesl pokojem. Varhánky na nohou po celodenní lopotě v mokrých botách zase ocenily teplou sprchu a náležitou péči.

Ještě téhož dne jsme se od slovenského našince dozvěděli, že na této trase proběhlo přeznačení, a to tak výborné, že na Andrejcovej sice rozcestník tvrdil, že to je 6 hodin na Čertovicu, no ve skutečnosti to mělo být oněch 9 hodin, což byl i náš reálný čas. Jenže opravit rozcestník, se již nikdo neobtěžoval.

Ubytování v sedle Čertovica

V sedle Čertovica se nachází malý lyžařský areál, který nabízí široké možnosti ubytování. Pro poutníky na Ceste hrdinov SNP je tradičním místem Domček horskej služby. Ten nabízí také nouzové ubytování. Tedy je možné přenocovat vždy, i když přijdeš v pozdních hodinách, ale může se stát, že to bude v jídelně na zemi. Dále se zde nachází Motorest a Penzión STIV Čertovica.

Den třetí: krása střídá nádheru

Ráno jsme se probudili do deště bičujícího do oken. Naštěstí po šesté hodině začala nepřízeň ustupovat a před sedmou jsme mohli společně s místním našincem stanout na úpatí sjezdovky. Večerní sušení udělalo své. Kromě nevábného ovzduší jsme již nestáli v botách charakteru jezerního, nýbrž jen ve stavu lehce vlhkého mechu. To byla vítaná změna před 24 km dlouhou etapou na Útulňu pod sedlom Ďurkovej (1 640 m).

Hned po ránu nás čekalo 400 výškových metrů na Rovienky (1 602 m), z nichž zhruba polovina vedla po místní sjezdovce. Po dobrém spánku cesta ubíhala a za 40 minut jsme stáli na vrcholu a pokračovali na Lajštroch (1 602 m) a pak dál na Kumštové sedlo (1 549 m).


Mírně se vlnící cestička se již oproti předchozímu dni rozšířila a mokrá tráva jen občas polechtala na lýtku. Žádné zalévání kotníků se nekonalo. Na sedle proběhla nevyhnutelná operace, když slovenský našinec zdařile zatejpoval bolavé koleno našeho našince.

Na rozdíl od předchozího dne jsme se neprodírali houštím, ale kráčeli po vcelku široké pěšině na otevřeném hřebeni. Mraky okolo nás kouzlily všelijaké scenérie, když si pohrávaly s vrcholky okolo nás. Cesta tak ubíhala rychle. Po chvíli jsme již traverzem míjeli Besnou (1 807 m) a vlnili se po hřebeni do Ďumbierskeho sedla, v němž leží Chata generála Milana Rastislava Štefánika (1 740 m).


V deset hodin s 8 km v zádech jsme už seděli u škopku, kochali se výhledy a diskutovali o zlověstných oblacích v dáli na západě. Předpověď hovořila jasně, ve dvanáct hodin velký špatný. Nebylo na výběr. Bouřku přečkáme na Kamennej chate pod Chopkom (1 985 m).

Dolů to je sice jen 4 km, ale na prvních dvou kilometrech nás čekalo 500 m klesání.

Vyrazili jsme posíleni zrzavým mokem a skákali po kamenném chodníku jako kamzíci, kteří na nás shlíželi z nedalekých skalnatých vrcholků. Za necelou půlhodinu jsme byli v Krúpovom sedle a bez dalšího otálení pokračovali dál. V rychlosti jsme minuli Demänovské sedlo. V úbočí vrcholu Konská (1 889 m) se nám začal otevírat výhled na těžké bouřící mraky v dáli, které se neúprosně přiblížily. Přidali jsme do kroku. Skoro jsme začali cválat.


První velké kapky nás začaly bičovat pár desítek metrů pod chatou. Do zrekonstruované chaty jsme vpadli těsně před tím, než se bouře rozparádila v celé své velikosti. Přes okna jsme sledovali blesky okusující okolní hory, dokud se vítr s lijákem neutišil. Poté jsme se rozloučili se slovenským našincem mířícím dolů a pokračovali po hřebeni dál.

Do cíle nám zbývalo 11 km. Chladný vlhký vánek nám svištěl nad hlavou. Z počátku cesta docela ubíhala hlavně díky panorámatům. Minuli jsme Dereše (2 004 m) a došli do Sedla Poľany (1 837 m), kde ležela v mělkých jámách vrstva krup. Zbičovaná zbídačená tráva dávala tušit, že právě tudy přešla bouře s největší intenzitou.

Poľanu (1 837 m) jsme přešli bez většího povšimnutí. Kilometry pod našima nohama se začaly docela zajídat. Kotliská (1 937 m) jsme již v našich hlavách viděli jako Chabenec (1 955 m), který jsme z jejich úpatí chřadnoucím pohledem sledovali v dáli, jako by se nám vysmíval. Měkké matrace v lágru, byla stále v nedohlednu.


Plahočili jsme se po hřebeni, hovor již dávno ustal. Z Chabenca jsme se skutáleli k Rozcestníku nad sedlom Ďurkovej, odkud to bylo již kousek k útulni. Hurá. U chaty nás uvítala místní delegace tří psů, kteří si po chvíli začali mezi sebou vyřizovat účty. Chatár nás přivítal bodrými poznámkami o tom, jak neubytovává duchy, takže celá naše ekipa musela naklusat do chaty a zaujmout svá místa v lágru v podkroví.

Poslední večer jsme zakončili stylově výbornou polévkou a posezením na terase, kde jsme sledovali šeřící se okolní hory. Nakonec jsme prohráli boj s otravnými muškami a zalehli ke spánku spravedlivých.

Útulňa Ďurková pod Chabencom pojme 30 nocležníků v lágru a dalších 30 k nouzovému přespání v jídelně. Maximální kapacita nouzového přespání je až okolo 100 lidí, ale v tu chvíli se již o spánku moc nedá mluvit. Vedle chaty je také malý rovný plácek, na který se vleze několik stanů. Nedaleko od chaty je také studánka, z níž je možné doplnit vodu.

Doporučené vybavení

Polovysoká turistická obuv:

• Dámy – La Sportiva TX4 Evo Mid GTX
• Pánové – La Sportiva TX4 Evo Mid GTX
  

Střední batoh 41–60 litrů:

• Dámy – VAUDE Ahead 44+8 l nebo deuter Aircontact Ultra 45+5 SL,
• Pánové – VAUDE Asymmetric 42+8 l nebo deuter Aircontact Ultra 50 l

Den čtvrtý: jeden Urputný a tři Unavení aneb před deštěm neutečeš

Poslední den proběhlo dělení skupiny na jednoho Urputného a tři Unavené. Urputný se jal držet plánu dojít až na Donovaly, přestože předpověď počasí hlásila po desáté hodině silný déšť. Urputný vyrazil těsně po šesté hodině na 27,3 km dlouhou etapu, zatímco Unavení se vydali jej následovat před sedmou a čekalo je 12,5 km do Liptovskej Lúžnej.

Nejprve jsme se museli dostat zpět na otevřený hřeben. Jako nejméně unavený z Unavených jsem šedesát výškových metrů po ránu zdolal jako nic. Široká stezka s mnoha chodníčky vedla mírným stoupáním na vrchol Ďurková (1 750 m). Dále jsme minuli Zámostskú hoľu (1 612 m) a krátkým stoupáním vyšli na Latiborskú hoľu (1 648 m).

Sestup do Hiadeľského sedla (1 099 m) byl stejně drsný, jako to vypadalo na mapě.

Ráno cesta sice docela ubíhala, ale dohlednost okolo sta metrů nenabízela příliš oku lahodících panoramat, takže jsme postupovali převážně mlčky. Těsně po deváté hodině jsme již stáli v Sedle pod Skalkou. Za hodinu a půl nám jel autobus a my přemítali, zda jej stihneme nebo ne. Dolů to je sice jen 4 km, ale na prvních dvou kilometrech nás čekalo 500 m klesání. Kolena Unavených už dávno protestovala. Zatejpované koleno sice nebolelo, ale to druhé se ozývalo s o to větší vervou.

Sestupovali jsme volným tempem, tak abychom bezpečně došli. Úzká pěšinka značená žlutou značkou nejprve vedla trávou, ale brzy se rozšířila a s prvními ubývajícími metry zmizela v kleči. Preventivně jsme se hlásili medvědům a doufali, že po čtyřech dnech plahočení jsme dostatečně aromatičtí na to, aby se nám obloukem vyhnuli.

Vstoupili jsme do řídkého lesa a dole pod námi se nám otevřel výhled na hluboké údolí. Sestup ubíhal kupodivu rychleji, než jsme čekali. Jakmile jsme opustili nejprudší klesání, bylo nám jasné, že autobus stihneme.

Celou dobu jsme se rozhlíželi po huňáčích, ale kde nic tu nic. Občasné klepání hůlkami zřejmě zabíralo. Začali jsme míjet první ohrady a lesní cesta se rozšířila na širokou polní cestu s metr hlubokou brázdou vymletou od vody. Mírnější klesání také dovolilo zrychlit a již jsme viděli první stavení.


První kapky velikosti dobře urostlého hrachu dorazily znenadání. Jejich hustota se zvětšovala. Poklusem jsme se schovali v nedaleké stodole a přemítali co dál. K zastávce to bylo ještě půl kilometru. S houstnoucím deštěm to znamenalo promoknout na kost.

Po chvíli jsme usoudili, že čekat nemá smysl, přes batohy jsme přehodili pláštěnky a rychlým krokem jsme zamířili na zastávku. Ještě nám zbývalo dvacet minut, tak jsme oklepali vodu ze všech míst, kde být neměla.

Přijel autobus, který nás dovezl do sousední Liptovskej Osady, kde jsme přestoupili na autobus do Banskej Bystrice. V jednu hodinu jsme již byli zpět na Donovaloch a čekali na Urputného. Čekání v místním pivovaru nám zpříjemňoval zrzavý mok. Za dvacet minut dorazil mokrý, unavený, ale spokojený.

Urputná cesta

Déšť jej zastihnul kousek za Veľkou Chochuľou (1 753 m). Sestup do Hiadeľského sedla (1 099 m) byl stejně drsný, jako to vypadalo na mapě. Šest set výškových metrů na 3,5 km jej kouslo. Na Slovensku asi neznají serpentiny, takže sestup vedl kolmo dolů.

Nejhorší však byl výstup po rozmočeném blátivém chodníku na Kozí chrbát (1 330 m). Úvodní stojka překonává na necelých pěti stech metrech téměř 170 výškových metrů. Urputný se drápal skoro po čtyřech, ale nakonec stanul na vrcholu.

Putování o samotě v kraji medvědů dokáže zamávat také s psychikou. Navíc, když se k tomu přidá nízká viditelnost, která nezřídka dosahovala jen několika metrů. Každé prasknutí v lese zbystří smysl, za každou odhrnutou větví mozek čeká huňáče. Nemluvě o pařezech a houštích v dáli, které zlověstně shlížejí na kolemjdoucího.

Nicméně funění Urputného drželo veškerou divou zvěř v uctivé vzdálenosti a oční kontakt nebyl s ničím nepřiměřeně huňatým navázán. Na druhou stranu, ani lidská bytost nebyla střetnuta. Dokonalá očista hlavy dokonána.

Shrnutí

• Název: Přechod Nízkých Tater
• Lokalita: Liptov / Horehronie, Slovensko
• Značení: červená značka (trasa E8), Cesta hrdinov SNP
• Omezení: celoročně, v zimním období dle sněhových podmínek
• Ubytování: Útulňa Andrejcová, sedlo Čertovica, Útulňa pod sedlom Ďurkovej
• Trvání: 4 dny, přespání na chatě, lehký spacák (karimatka výhodou při naplněnosti útulny)
• Parametry: 95,5 km, 4650 m / 4550 m
• Typ: vícedenní přechod
• Možnost parkování/spoje: Parkoviště Banská Bystrica (48.7319964N, 19.1603744E), vlak Banská Bystrica – Telgárt (cca 2 h)
• Mapa a GPX: Mapy.com