Light bikepacking: Od Labe přes Železné hory až na Hanou

Láká vás bikepacking, ale děsí vás představa večerního zalézání do spacáku bez pořádné sprchy? Jde to i jinak.

Stačí sbalit jen to nejnutnější do pár malých brašen a vyrazit na cestu s vidinou teplé postele v cíli. Čtyřdenní putování z Kolína přes Železné hory a Drahanskou vrchovinu až do Olomouce ukázalo, že „light“ varianta nabízí perfektní mix svobody, neobjevených tras bez aut i zasloužených kavárenských zastávek.

Když chceš dobrodružství, ale miluješ teplou sprchu

Bikepacking nás lákal už dlouho, ale odrazovala nás představa tahání spacáků, karimatek a hlavně toho, jak si do nich večer spocení po celém dni na kole budeme lehat.

V minulých letech se nám osvědčily cyklodovolené se spaním na jednom místě a výlety do okolí - projeli jsme takhle třeba Lužické hory nebo Českou Kanadu, letos jsme ale chtěli zkusit něco nového, vidět toho ještě trošku víc. A právě na to se varianta “light bikepackingu” ukázala jako ideální. S malým nákladem budeme schopni ujet naše obvyklé denní vzdálenosti a večer si užijeme komfort postele a sprchy.


Trasa nás napadla vlastně trošku náhodou. Jednou ve vlaku při pracovní cestě do Prahy koukám v Kolíně z okýnka a vystupují nabalení cyklisti. Tady jsme ještě nebyli, vlak nám jede hezky přímý z Moravy každou chvíli, to by šlo. Plán byl na světě.

Pojedeme vlakem do Kolína a vrátíme se do Olomouce. A cestou se podíváme okolo Labe, do Železných hor a údolí Svitavy a projedeme Drahanskou vrchovinu. Kraje trošku na okraji zájmu většiny turistů.

Výbava a logistika: Jak sbalit život do pár litrů

Vlastně jsme byli překvapení, jak málo nám toho stačí vzít s sebou. Když má člověk k dispozici kufr a odveze se autem, háže do něj, co mu přijde pod ruku. Takhle jsme to museli trošku promyslet, abychom se vešli každý do dvou brašen - já jsem měla malou 7 l podsedlovou a 5 l na řidítka, Petr měl větší 16 l podsedlovku a 4 l brašnu v rámu.

A obsah? Náhradní dres a bibsy, větrovky, oblečení a sandály na večer, pyžamka, hygiena, nabíječky, nějaké svačinky, něco málo na servis kol. A stačí.


Protože jsme docela plánovací typy, zamluvili jsme všechno ubytování dopředu. To znamenalo s předstihem alespoň zhruba naplánovat trasy a vybrat, kde bychom chtěli spát.

Ubytování nebyl až takový problém najít, jen jsme jich pár z výběru škrtali, protože v nich nebylo kam dát kola. Ještě koupit jízdenky na vlak (nikdy bych neřekla, že tohle někdy napíšu, ale pochvala Českým drahám za možnost bookovat místo ve vlaku pro kola hned vedle kupéčka, ve kterém sedíte) a jedem.

Etapa 1: Z rovinky u Labe do kopců Železných hor

Z vlaku jsme v Kolíně vystoupili ve čtvrtek k večeru, projeli jsme se městem a etapa 0 (která vlastně nestojí za zmínku) vedla jen do Týnce nad Labem, kde jsme měli zamluvené ubytování. Těch večerních 20 km byla taková oťukávačka a trénink instalace brašen na kolo.

Druhý den nás ale čekala zajímavější cesta. Vydali jsme se nížinou okolo Labe a hned po pár kilometrech první zajímavost - hřebčín v Kladrubech. Vůbec nejsme z Beskyd zvyklí na takovouhle rovinatou krajinu, ale musím uznat, že to má své kouzlo. Podél Labe jsme se pak cestami různé kvality a s různým provozem přesunuli do Pardubic, kde byl v plánu oběd (ano, gastro zastávky byly důležitou součástí výletu).


Za Pardubicemi jsme si vymysleli takovou smyčku na Kunětickou horu, abychom neměli den úplně bez kopečků. Krásné výhledy, jen teda moc nerozumíme tomu, proč je k hradu po asfaltce zákaz vjezdu cyklistů.

Kdo nikdy nebyl v Toulovcových maštalích, naplánujte si tam výlet, stojí to za to.

Zastávka na kávu byla v plánu v Chrudimi, takže ještě kousek po rovině, místy docela v provozu, místy po cyklostezkách. Město i kavárna kousek pod náměstím nás ale nadchly. Mělo to takovou hrozně příjemnou atmosféru, hezké uličky… vydrncaní z kočičích hlav se ale pouštíme dál směrem na Slatiňany.

Další koníci a terén se začíná trošku vlnit. Než jsme dorazili do zamluveného apartmánu v Libkově, dali jsme si první kopečky - do Křižanovic, pak dolů k přehradě a pak zase nahoru, na kraj Železných hor. I když to dneska mělo být vlastně po rovince, hodinky vypínám se 102 km a 991 nastoupanými metry.


Libkov je úplně malá vesnička a apartmán jsme měli přímo pod místní hospodou. To mělo výhodu v podobě snadno dostupné večeře. A navíc si tam místní večer udělali takové malé letní kino, na které nás pozvali. Vyprali jsme dnešní oblečení, pověsili ho na zahrádce a usnuli jsme hezky v peřinkách, natěšení na to, co nás čeká zítra.

Etapa 2: Železnými horami do Poličky

Na jaře jsme byli i s dětmi kousek od Seče a moc se nám tam líbilo. Pojezdili jsme s nimi okolo přehrady, zajeli jsme na hrad Lichnice… tohle všechno jsme tím pádem z dnešní etapy škrtli a vydali se trošku na okolo.

Ráno bylo nádherné, prázdné silnice, místy i hezký asfalt, výhledy, cesta se hezky vlnila po kopcích. Idylka. Do Třemošnice přijíždíme od severu, dáme fotku se starou vápenkou a pod horami jedeme dál. Dnes bude nejdřív zastávka na kávu, tak ukusujeme kilometry zvlněnou krajinou až do Malče. Víme, že za ní nás čeká větší kopec, tak se posilňujeme zákuskem.


Kopec tam fakt byl, mapy nekecaly. Dokonce i se serpentinkami. Ale točíme si v klidu nohama, je to krásná cesta prakticky bez aut.

Nahoře okolo Hluboké je to ještě hezčí, protože se přidají krásné výhledy a my víme, že od oběda nás dělí už jen sjezd do Trhové Kamenice. Dnešní etapa je nejkopcovitější ze všech naplánovaných, tak s plnými žaludky opouštíme Železné hory a dáváme si další krásný úsek přes Včelákov směrem na Skuteč.


I když se jede krásně, je docela vedro, takže přidáváme další malý cíl s občerstvovačkou: Proseč. Tady to známe a kdo nikdy nebyl v Toulovcových maštalích, naplánujte si tam výlet, stojí to za to.

Místo očekávané únavy, bolavých stehen a zadků se nám chtělo jet dál.

My tentokrát Maštale objíždíme, ale cesta se hezky zakousává mezi skalky. Ani těch aut není tolik, kolik bychom čekali. Do dnešního cíle v Poličce nám už chybí jen pár kilometrů, jenomže co čert nechtěl, zase do kopce. A nahoru a dolů. Trošku toho začínáme mít dost a když vidíme kostelní věž, ve které bydlel malý Bohuslav Martinů, docela se nám uleví.

V penzionu opět vypereme, převlečeme se do “civilu” a vyrážíme do města na večeři. Tahle kopcovitá etapa nebyla zadarmo: 113 km a 1 815 výškových.

Etapa 3: Podél Svitavy přes Letovice a Boskovice

Od téhle etapy jsme si slibovali, že to bude po rovince. Nebo vlastně z kopce, hezky podél Svitavy. Ale chyba lávky. Jen než jsme dojeli do Svitav, pár kopců nás čekalo. Cyklostezka pak taky sem tam nějaký kopeček nabídla a krpál v Letovicích k zámku nás vyloženě zaskočil. Ještěže je nahoře cukrárna.

Kvalita cest byla tak nějak proměnlivá, a to až tak, že jsem chytla po dlouhé době defekt. Ale moje chyba. Flákala jsem se v háku a přehlídla kovový odvodňovací kanálek (teda spíš kanál). Manžel ho přeskočil, ale já jsem do něj vletěla a asi i díky brašně na řidítkách to byla docela rána a do vteřiny prázdné kolo… nevadí, aspoň jsme si nacvičili opravu.


V Boskovicích na náměstí jsme náhodou vychytali koncert, tak jsme chvilku postáli, ale fakt jen chvíli, protože se honily mraky a předpověď na radaru vypadala nejistě.

Ještě nás čekalo pěkných pár kilometrů do Jevíčka a překvapivě: zase docela do kopce. Cestou jsme dali ještě občerstvovačku v pivovaru Ohrada, počasí se umoudřilo a závěr cesty do Jevíčka byl úplně za odměnu. Prázdné silnice, dokonce spíš z kopce, hezké nízké sluníčko… idylka. Tahle rovinatá etapa nakonec hodila 101 km a 1 036 výškových metrů.

Etapa 4: Drahanskou vrchovinou z Jevíčka do Olomouce

Protože jsme měli brzy odpoledne vyzvednout děti v Olomouci, už nám moc času nezbývalo. V neděli na konci srpna jsme byli v Jevíčku v hotelu u náměstí jediní hosté, což způsobilo, že na nás zapomněli se snídaní. Jediná paní, která se ráno v kuchyni objevila, nám ji sice nachystala, jak nejrychleji uměla (a jen pro nás, takový luxus), ale i tak jsme chytli lehké zpoždění už na odjezdu.


Vlastně ani nevím proč, ale mám okolí Olomouce zafixované jako úplnou rovinu. Jenže ona i rovina někde končí. A směrem k Jevíčku končí tam, kde začíná Drahanská vrchovina. Takže hned po startu kopečky. Ale krásné!

Tady jsme nikdy nebyli a překvapily nás prázdné silnice, většinou obstojný asfalt a vlastně docela příjemná stoupání a krásné sjezdy. Nejlepší samozřejmě přišel v místě, kde Drahanská vrchovina končí a začíná Haná.


Zpětně musím říct, že tahle zvlněná krajina je pro nás i na jízdu příjemnější než nekonečná rovina mezi poli, kde mi to nikdy moc neodsýpá a mám pocit, že tam pořád hrozně fouká. Závěr patřil olomouckým kočičím hlavám - potřebovali jsme do centra města, tak jsme si jich užili víc než dost. Tenhle poslední kousek měl 54 km a skoro 700 výškových.

Pozn. k odkazům na mapy.com: však to znáte, v realitě vždycky člověk namotá víc a hlavně nastoupá víc, v tomhle se mapám moc věřit nedá…

Co nás cesta naučila

Když jsme se ocitli zpátky v Olomouci, bylo nám líto, že už je konec. Místo očekávané únavy, bolavých stehen a zadků se nám chtělo jet dál. Po obědě bychom zase kousek ujeli, stavili se někde v cukrárně, pak to dorazili na další ubytko, dali si večeři a ráno zase na novo.

Dělení etap do těchhle dílčích cílů se nám osvědčilo - člověk se pak má pořád na co těšit. Takhle bychom mohli fungovat ještě dlouho. Asi to bylo i tím, že jsme vůbec nehrotili tempa ani vzdálenosti, jeli jsme si prostě úplně na pohodu, kochali se, zastavovali na zajímavých místech.


Na začátku jsme se báli jízdy s naloženými (i když lehce) koly, ale to bylo úplně v pohodě. Překvapilo nás ale, jak se s námi spousta lidí pouštěla do řeči. Cyklista s brašnami je asi zajímavější než bez nich a i když jsme obvykle rádi spíš sami pro sebe, tohle nás bavilo. Z náhodných setkání a rozhovorů jsme si odnesli spoustu zajímavých informací, všichni na nás byli hrozně milí.

Závěr: Bikepacking je pro každého

Naše první bikepackingová zkušenost nás nadchla. Příští rok si zase něco vymyslíme. Třeba bude víc času jet dál, vidět zase něco nového. Počasí klaplo úplně na jedničku, v brašnách nám nic nechybělo a vlastně ani nepřebývalo. A hlavně už víme, že bikepacking v téhle podobě není vůbec žádný problém naplánovat a uskutečnit.

Jestli jste to ještě nezkoušeli, tak směle do toho! A jestli už jste zkušení bikepackeři, budeme rádi za tipy na trasy, vybavení, vychytávky… Dejte vědět v komentářích!