Do Dalmácie na jeden zátah (1/2)

Rok se s rokem sešel stejně rychle, jako Tadej sjede únik v horské etapě Tour. A tak se stejně jako vloni vydávám na Jadran. Zase na jeden zátah.

O mé loňské cestě z Česka k moři si můžeš přečíst v bikini (tedy dvoudílném) článku tady (horní díl) a tady (spodní díl).

Matně si vzpomínám, jak jsem vloni před cestou přemýšlel, jestli 850kilometrovou štreku vůbec ujedu. Tak tyhle myšlenky mně letos vůbec nepřišly na mysl. Kolo i nohy mám v cajku, počasí má být krásný, času mám dost a oproti loňské výzbroji mám navíc jednu powerbanku. Zatím jsem ji sice v terénu nezkoušel, ale je nová, tak musí fungovat.

Co s sebou?

Protože letos u moře strávím jen nějaký dva a půl dne (když všechno půjde podle plánu), nic moc s sebou vlastně nepotřebuju. Do podsedlovky balím jedno tričko, plavky a gumové pantofle na chození (sandály jsou zbytečně neskladné a těžké).

Další místo zabere noční oblečení na kolo (merino dres, větrovka s rozbitým zipem, náhradní krátkej dres, návleky na kolena, merino baselayer a náhradní ponožky), věci na kolo (olej do sucha i do mokra, náhradní duše), kartáček a pastu a větší powerbanku.

Do brašny na řídítka přijde druhá powerbanka, brašnička s nářadím a další duší, zámek a tyčky. Hodně tyček. Beru sójový suky a klasický müsli tyčky. A do pytlíku na záda s logem MTBIKER čepice k moři (v podsedlovce by se mohl zlomit kšilt).

Než vyjedu, stavím se ještě rozloučit (a dát kafe) v oblíbeném mikulovském bikeshopu OKOLO. Ukazuju Milanovi trasu a slyším zase to staré známé „Ty seš blázen!“ Jó, děcka, řekněte mi radši něco, co nevím.

Trasa

Když jsme u té trasy, tak se na ni podívejme. To, že jedu na stejný místo, neznamená, že pojedu stejnou cestou.

Po očekávaném zdržení při průjezdu Vídní jsem si do trasy nacvakal dvě dolnorakouská okresní města, ve kterých jsem ještě nebyl – Mödling a Baden. Navigace mě vede přes Mönichkirchen, kde už to znám, tak cvakám o údolí vedle na Pinkafeld. Pak se dostanu až k rakousko-maďarsko-slovinskému trojmezí, ale nevede tam silnice, tak bych to tam musel vyšlapat dva kiláky pěšky.

Slovinskem projedu až do Ptuje, odtud na chorvatský hranice a na Záhřeb. Pak pokračuju na Karlovac a odtud už více méně kolem dálnice až k pobřežnímu pohoří Velebit, které přejedu hezky vrchem, sjedu do Obrovacu… Odtamtud si to natáhnu ještě do Národního parku Krka a pak už hurá do cíle na ostrově Murter. Celkem 854 km. Kdyby tě to zajímalo, tady je link na mapy.com.


Je čtvrtek 2. července, za pár minut bude hodinový stroj na věži mikulovského kostela svatého Václava odbíjet 11 hodin. A já sedám na své decentně naložené kolo a vyjíždím... k moři.

Rakouskem na pohodu

Na cestu dostanu vítr do zad o síle 20 km/h a v nárazech 38, takže jedu jak drak. Za dvě hodiny jízdy 60 kilometrů. No hlavně, že jsem chtěl začít pomalu ve snaze dojet co nejdál bez přerušení, hahaha.

Navigaci na cestu do Vídně fakt nepotřebuju, je to furt po silnici číslo 7 až do Eibesbrunnu a pak se uhne mírně doprava na cyklostezku. Koukám na roztočené větrné elektrárny, které jsou otočené ke mně čelem, k lesu zády, což je vždycky dobré znamení, protože to znamená vítr do mých zad. Ti, kdo dnes jedou na sever, mají pernou šichtu.

Průjezd Vídní mi zabere – vítr nevítr – skoro dvě hodiny. Průměrná rychlost jde do kopru. Samá červená, auta, čekání. A to tentokrát ani moc nekufruju, cestu si relativně pamatuju od loňska, takže otravné „Teď se otočte a vraťte se na trasu“ slyším ve sluchátku jen párkrát.

V Mödlingu jsem v 15:30. Hezké městečko. Na náměstí láká reklamní plachta na nějakej letní tyjátr o Habsburcích. Prej „šest století sexu, zločinu a císařského trhance“! Tak to bude asi k potrhání.

Trasu vedoucí z Edlitizu přes Zöbern do Pinkafeldu můžu jen doporučit.

U gotického kostela Spitalkirche je rozcestník a na něm mezi jinými městy… Vsetín! Prý 188 kilometrů odsud. Ve Vsetíně jsem byl na kole na den přesně před třemi měsíci (report zde). Náhoda? Jo, samozřejmě. ☺️ Ale přivedla mi do hlavy příjemnou vzpomínku. (Důvod, proč tady ta směrovka je, je samozřejmě ten, že Vsetín je partnerským městem Mödlingu.)


Do Badenu je to z Mödlingu sotva 15 kilometrů. Zajímavý, jak blízko k sobě můžou mít dvě okresní města. Uvažuju, že je to asi gravitační přitažlivostí Vídně. Ještě než ale do lázeňského města, kam z Vídně jezdí tramvaj, dojedu, octnu se na chvilku… v Řecku! No fakt!

Neříkejte mi, že dvě řecký vlajky vlajou v zahrádkářské kolonii jen tak pro nic za nic. Asi tam má zahrádku řeckej velvyslanec v Rakousku. Nebo nejmíň konzul.

Pak už ale spořádaně vjíždím do Badenu – prý čtvrtého nejlidnatějšího města Dolního Rakouska a centra úplně nejlidnatějšího okresu v této spolkové zemi. No jo, na jih od Vídně se asi dobře žije. Aby ne – mají tu lázně, které znali už staří Římané. Teplé sirné prameny prý výborně slouží pro léčbu a rehabilitaci svalů, šlach a dalších součástek pohybového aparátu. Na gut, to je dobrý vědět.

Naštěstí mě ale zatím nic nebolí, tak si jen objedu lázeňský park, vyfotím si fantaskní fontánu Undine Brunnen (prý z roku 1903) a jedu dál.


Zastávku na občerstvení a zároveň nákup na první noc dělám ve Wiener Neustadtu. V místní Bille obdivuju obchodnický trik a zároveň hezké gesto, jak se zbavit osamělých banánů. Velký nápis na cedulce hlásá „Ovoce zdarma“. Zajásám – banány se cyklistovi vždycky hodí.

Pak si všimnu menšího „Pro všechny děti“. Tak to mi asi neprojde. A navíc je tam jedna ještě menší vysvětlivka, že si každé děcko může vzít jenom jeden kus ovoce k jednomu nákupu. No dobře, tak já si pár banánů teda koupím, když jste takoví!

Beru pár zlevněnejch sendvičů s 30 % slevou. Po zaplacení ale zjišťuju, že mi samoobslužná pokladna naúčtovala plnou palbu. No, tak to je zkušenost do budoucna – kupuješ-li si v rakouské Bille něco zlevněného, běž na pokladnu se živou prodavačkou. Kromě jídla beru nanuka, vodu, velkou colu a dva RedBully a jdu část z toho ven hned sežrat. Čeká mě totiž kopec mezi Dolním Rakouskem a Štýrskem.

Už prvních 10 kiláků po slovinském území mi dá dost zabrat.

Nakonec není překonání dvou kopců nikterak dramatické. Za hodinku jsem nahoře a pak už zas sjíždím dolů. Tuhle trasu vedoucí z Edlitizu přes Zöbern do Pinkafeldu můžu jen doporučit. V podvečerní čas byla prakticky bez provozu, vede nějakým zábavním parkem a i nějaká panoramata nahoře na kopcích byla.


Jen co přejedu hranici do Štýrska, je čas převlíknout se do pyžamka a namontovat světlo (přes den ho vezu pěkně schované v pohodlí brašny na řídítkách). Držák světla na hrazdu, který mi vloni na 3D tiskárně vyrobil kolega cyklomagor Martin Svoboda, stále drží a funguje skvěle, tak posílám na dálku děkovnou vzpomínku směr Drnovice. A jedu dál.

Večer se mění v noc a já se houpu nahoru a dolů štýrskou krajinou. Částečně po silnicích, částečně po cyklostezkách. Občas si s paní hlasovou navigací neporozumíme úplně přesně, ale za ty roky jsme si na sebe docela zvykli (teda já na ni), tak pokračujeme víceméně v harmonické náladě.

Ježdění v noci je sen. Nebo zen? Nejezdí auta, všude vůkol je klid, denní vedro je pryč. V uchu muziku, točím nohama a mám se dobře. Spaní je pro děcka! No není tohle začátek dovolené jak z katalogu? Je!

Lekce od Slovinska

Je čtvrt na tři ráno a já vjíždím do Slovinska. Bez front, bez stažené závory, bez emocí (tak jo, trochu radost mám). Schengen je super.

Radost velmi záhy vystřídá bolest. Kopce totiž patří ke slovinským trademarkům. „Prodám kopce! Mám jich dost a dost. Zn.: Čím kratší, tím prudší.“ Jo, takhle nějak by mohl vypadat inzerát Slovinska v Inzert Expresu.

Sklon stoupání často vyšplhá do dvouciferných hodnot, takže už prvních 10 kiláků po slovinském území mi dá dost zabrat. Pak ještě projedu cípkem Rakouska, ale hned jsem zase zpět v zemi, kde se rodí elitní vrchaři. V prvním městečku za čárou to na hodinku zalomím na lavičce. Je půl čtvrté ráno. Nespím. Sedím, odpočívám.

Tlačím do sebe banán a sójový suk. Koukám na ojedinělé projevy života pohraničního městečka – chlápka z ostrahy, který zbystřil, když jsem se usadil na lavičce, ale záhy detekoval, že jsem nepřijel vykrást banku, a zalezl do auta.

Když začne svítat, sesbírám se z lavičky a pokračuju. 310 kilometrů za mnou, kolem poledního bych mohl být v polovině cesty.

O tomhle už jsem psal ve svých minulých článcích z vícedenních cest, ale prostě to musím zopakovat. Další nejlepší věc na ježdění v noci je ten moment, kdy přichází ráno.

Ten okamžik, kdy bůh Helios zapřáhne svoje spřežení a v ohnivém voze vyjede na východním obzoru. Nejdřív to má hodně do kopce (skoro jako já při příjezdu do Slovinska), ale pak se sklon zmírňuje a přesně v jednu odpoledne dorazí na vrchol kopce (v zimě to zvládá už v poledne, ale teď v červenci to kvůli letnímu času dává o hodinu později). No, až tam dorazí, bude zas vedro jak v peci. A já budu někde v Chorvatsku… No to ale zase předbíhám.

Vypínám a balím přední světlo. Ještě jednu noc mi musí vydržet.


Nahoru, dolů a zase nahoru. Hvala, Slovinsko! Konečně sjíždím z kopců dolů do nížiny, kde v údolí Drávy stojí město Ptuj. Z něj pokračuju povědomou cestou na jih. No jasně! Tudy jsme přece jezdili autem v dobách, kdy slovinská dálnice ještě nevedla od hranice s Rakouskem až k hranici s Chorvatskem!

Milá paní z mapy.com, tak teď budeš mít chvilku voraz, teď tě nebudu potřebovat. Tady bych totiž za ty roky cest k Jadranu trefil snad i poslepu. Na tomhle kruháči vyjet prvním výjezdem, tady doprava a tady zas doleva. Máme osm ráno a já jsem zase ve veliké euforii.

Rozpáleným Chorvatskem

Vydrží mi i přes hranici s Chorvatskem, kterou tvoří mostek přes potok. K velkému dálničnímu přechodu je to co by kamenem dohodil, ale tenhle hraniční „přechůdek“ mě rozesměje. Pak mě ale smích přejde. Představuju si, co se tady asi dělo přesně před 35 lety těch deset dnů, během kterých bylo Slovinsko ve válce se zbytkem rozpadající se Jugoslávie.

Ty doby jsou naštěstí pryč a po tom, že tudy hranici překračuje cyklista, neštěkne pes. No i když… tahle metafora o psech a cyklistech v Chorvatsku brzy začne kulhat na obě nohy.


Na snídani zastavuju v Đurmanci v místním Konzumu. A protože jsem konečně v cílové zemi, musí být k snídani pršut! A samozřejmě další cola a další RedBull. 380 km v nohách si zaslouží odměnu.


Hned z Đurmance mě paní hlasová navigátorka zavede do takovýho krpálu, že se bojím, že se převrátím na záda. Kolik to může mít procent?! 20? 30? Když to nepřestává a nepolevuje ani po pár stech metrech, dožeru se a otáčím to. Plísním paní a pokračuju údolím.

Tohle se Chorvatsko muselo naučit od Slovinska, to jinak není možný. Kopce jsou evidentně nakažlivý.

Pokračuju údolím říčky Krapinica. Zblbnout navigací se už nechám jen jednou. Překonat tenhle hřeben bylo úplně zbytečný, protože po pár kilácích jsem zpět u stejného vodního toku. Další výzvy ke „zkrácení“ cesty proto ignoruju a pokračuju po hlavní. Občas slyším zvuky dálnice vedoucí ku Záhřebu, někdy ji i vidím a nakonec ji crossnu po nadjezdu.

Ještě jedna zdravotní zastávka na doplnění kofeinu a nanukové chlazení a pak už mi cedule hlásí, že mi cestu zkřížila další (druhá a poslední) metropole. Zagreb! Je 12:39, Helios bude za 21 minut na vrcholu svého každodenního kopce. Já mám 26 hodin po startu a 433 km na tachometru mi říká, že jsem těsně za půlkou cesty.

A tu druhou půlku pohádky si, milé děti, necháme na příště.


Link na Stravu nehledej, ten bude až příště, ať máš nějaký překvápko. 😉