Ticho, lesy a prázdné silnice: Česká Kanada pro silničku i gravel

Česká Kanada není jen rájem pro bikery. Tiché silnice bez provozu, nekonečné lesy, rybníky a zvlněná krajina dělají z tohoto zapomenutého kouta ideální destinaci i pro silničku a gravel. Tři dny, tři trasy a přes tři sta kilometrů v krajině, kde máte pocit, že jste na kole úplně sami.

Při výběru destinace pro cyklo dovolenou padla v loňském roce volba na Českou Kanadu. S horskými koly už jsme tam byli, takže tentokrát jsme na nosiče naložili silničky, respektive gravely a naplánovali jsme si trasy, které nakonec vedly i lehce mimo území České Kanady.

Přírodní park Česká Kanada je malebná oblast na pomezí jižních Čech a jihozápadní Moravy (zhruba mezi Slavonicemi, Novou Bystřicí a Kunžakem, ale označení nese ještě o dost větší území). Svůj název získala díky drsnému podnebí, četným vodním plochám a hlubokým lesům, které připomínají severoamerickou divočinu.


Jako základnu jsme zvolili Slavonice. Nádherné renesanční městečko plné historie. V září, po konci sezony, byl výběr ubytování opravdu velký, na místě nás ale překvapilo, že sezona tady už opravdu skončila a vlastně všude bylo zavřeno.

Ve středu večer to zachránila jediná otevřená restaurace na náměstí a při ladění tras na další dny jsme si dávali docela pozor, jestli podniky, které jsme vytipovali na oběd nebo na kávu budou mít opravdu otevřeno. I tak to ale úplně nevycházelo.

Prázdné silnice a krásná příroda

Pro první den jsme osedlali silničky a vyrazili směr Kamenice nad Lipou. Hned ráno jsme začali stoupáním do Stálkova a pak ještě dál do kopce přes Matějovec až na rozcestí pod Šibeníkem. Cesta je to nádherná, asfalt ucházející a nikde ani noha. Přesně takhle jsme si to představovali.

Jako odměna nás navíc čekal sjezd do Kunžaku (tam byla v plánu dopolední káva, ale všude zavřeno, takže smůla) a ještě dál z kopce až do Jarošova nad Nežárkou. Kousek trasy vedl i po hlavní silnici (v mapách oranžovou barvou), ale i ta byla úplně v pohodě. V Beskydech se těmhle hlavním tahům vyhýbáme jako čert kříži, ale v těchto končinách se jich není potřeba bát.

Cesta přes Novou Včelnici do Kamenice nad Lipou se docela hezky vlnila a po 50 kilometrech přišel čas oběda. Pivovar na náměstí v Kamenici je rozhodně doporučeníhodné místo na občerstvovačku nebo i jako cíl výletu. Energii jsme sice doplnili luxusně, ale s plnými žaludky nás čekalo docela prudké stoupání okolo Peleckého kopce. Nahoru jsme se každopádně dostali, takže splněno, i když vlastně ne na dlouho.


S výhledy na Javořici, nejvyšší vrchol Jihlavských vrchů, jsme stoupali dál přes Počátky do Klatovce. Trošku nám začalo docházet a shodli jsme se, že kavárna by bodla. Jenže v tomhle ohledu má ta příjemná opuštěnost těchto končin svou stinnou stránku. Naštěstí jsme ve Studené stihli vyhodit rychlou brzdu u takové retro cukrárny, která ale byla víc než příjemným překvapením. Takže opět dobito a jedeme dál, překvapivě opět na kopec.


Vysílač Sumrakov byl ale snad posledním větším stoupáním, pak za odměnu sjezd až do Telče. A protože jsme byli na výletě, UNESCO památku nemůžeme minout. Kocháme se ve městě a ještě si to zpestříme návštěvou minipivovaru, kterých je tady hned několik na výběr.


V nohách už skoro stovečka a vypadalo to, že už nás nic zásadního nečeká. Ale chyba lávky! Cesta se vlnila nahoru a dolů, když jsme vyjeli jeden kopeček, přišel sjezd a další vlnka a takhle pořád dokola. Ještěže cestou bylo dost zajímavostí.

Lesem brzdy přestávaly stíhat, takže přišlo na řadu spíš brzdění očima...

Za zastávku a rozjímací pauzu určitě stojí klášter Karmelitánů nad Kostelním Vydřím a důležitým bodem výletu byl i pomník první kostce cukru v Dačicích. Cesta přes Staré Hobzí už pak v našem podání připomínala spíš trestnou výpravu, ale zachraňovaly to výhledy, nulový provoz a hezká silnice.


Celkem jsme za první den najeli 130 km a nastoupali skoro 1800 výškových metrů.

Na skok k rybníkům

Pro další výlet jsme přehodili kola na kolech a s gravelovým setupem vyrazili trošku víc do srdce České Kanady. Ráno jsme vyjeli vlastně stejně jako první den na kopec okolo pevnostního areálu Slavonice. Pak už ale odbočka na Graselovu stezku, protože nás čekaly místní zajímavosti - Graselova sluj a Graselova trojmužná předovka. Dovedla nás k nim krásná lesní asfaltka, počasí opět vyšlo jako za odměnu a užívali jsme si samotu uprostřed lesa.


Ze Stálkova jsme tentokrát sjeli na rozcestí nad rybníkem Pstruhovcem a čekalo nás stoupání na Landštejn. Než jsme se napojili na asfaltku, byly některé úseky opravdu hodně gravelové a pěkně nás naklepaly. Ale přežili jsme bez pádu. U hradu jsme byli docela brzy, takže ještě všude zavřeno (nebo to taky bylo tím, že byl pátek na začátku září), takže jsme pokračovali dál směrem na Rožnov a těšili jsme se na bizony.


V plánu byla bizoní klobása na místní farmě, ale ani ta nám nebyla dopřána, takže svačina z vlastních zásob a po krásných lesních cestách jsme nabrali směr Kaproun. Vesnice je dost na kopci a stoupání k ní docela prověřilo naše technické schopnosti.


To jsme ale netušili, že nás čeká ještě daleko techničtější sjezd - chtěli jsme se totiž podívat na zastávku úzkorozchodné železnice, na které byl Jára Cimrman vyloučen z přepravy. A k té vede jen turistická značka. Lesem, přes kořeny, brzdy přestávaly stíhat, takže přišlo na řadu spíš brzdění očima...


Zpátky na silnici stejnou cestou přece nepojedeme a odbočku jsme lehce minuli, takže jsme využili toho, že letos úzkokolejka nejezdí a pro zpestření jsme kousek tlačili po kolejích. Tahle hra na vláček naštěstí netrvala dlouho a opět jsme se napojili na krásou cestu, po které jsme se spustili nad Člunek a pak dál do Lásenice.


Vystoupali jsme do vesnice Vydří a po chvíli výhledů na Třeboňsko nás čekal sjezd do Stráže nad Nežárkou. Zámek u náměstí, který vlastnila Ema Destinová, je jen kousek od místního pivovaru, kde jsou skvěle připravení na cyklisty a my jsme si tak mohli dopřát zasloužený oběd.


A protože do Stráže to bylo z kopce, zpátky to bude logicky do kopce… cyklotrasa “Po stopách Emy Destinové” místy překvapí docela technickými úseky, ale jsme zpátky v Lásenici, křížíme cestu, po které jsme sem přijeli a pokračujeme k dalším zajímavostem - čeká nás Peršlák a nejsevernější bod Rakouska. Tam se dostáváme zase po super zpěvněných cestách, prakticky pořád lesem. Honí nás déšť, takže jsme opět nepotkali živou duši.

Krása tady fakt střídá nádheru, cestou jsme potkali tak možná dvě auta…

Kvůli počasí se moc nezdržujeme a po bývalé signální cestě (vidět před sebou nekonečně rovnou cestu, navíc do kopce, je trošku depka) pokračujem do Nové Bystřice, městečka v srdci České Kanady. Ještě jedna občerstvovačka (tady je možností víc) a s mraky v zádech radši pokračujeme dál. Doufáme, že nás ten déšť nechytí.


Vystoupáme na Filipov, abychom mohli pro změnu sjet do Starého města pod Landštejnem. Tam nás teda ten déšť chytil. Na chvíli se schováváme na zastávce, ale je tam s náma partička místních výrostků. Tahle společnost nám moc nevyhovuje, tak teda hurá do deště. Stejně má pršet dlouho, tak bysme byli mokří tak jako tak a do cíle už je jen 10 kilometrů…


Cestou mokří zastavujeme ještě u Trojmezí (vlastivědné zajímavosti nemůžeme jen tak minout), ale nápad zastavit v Maříži zavrhujeme - jednak nám začíná být zima a navíc tady chystají svatbu na zítra, takže je zavřeno. Od Trojmezního kamene do Slavonic je to už stejně jen z kopce, takže za chvíli zastavujeme v dočasném domově a rychle se ohřát do sprchy… Gravelový výlet se nakonec natáhl na 102 km a 1366 výškových metrů.

Od Landštejna k Malé Hluboké po prázdných silnicích

Naklepaní z gravelu předchozího dne jsme opět, aby byla změna, nahodili silniční kola a vyjeli poznat místa, kde jsme ještě nebyli. Hned zrána jsme opět začali kopci - po silnici do Starého města pod Landštejnem (tam jsme sice byli už včera, ale jeli jsme opačným směrem a po cyklotrase) a z něj krásným stoupáním k hradu Landštejn.

Po ránu opět zavřeno, tak jedeme rovnou dál - s krásnými výhledy směr vesnice Blato a odtud dál sjezd do Potočné a pak stoupáme do Kunějova. Krása tady fakt střídá nádheru, cestou jsme potkali tak možná dvě auta…


Pak dloooouhý sjezd do Člunku, kde jsme doufali v otevřený motorest (nesplnilo se, Google nám zase lhal), tak bereme zavděk hospodou v Hospřízi. Už jsme zase v kraji rybníků, takže si to namíříme okolo vody do Malého Ratmírova a pokračujeme dál na Strmilov. Je to víceméně pořád do kopce a dva předchozí výlety už se na nás docela podepsaly.

Každopádně počasí se (až na vítr) docela drží, tak se není na co vymlouvat a stoupáme dál do Popelína. Tam jsme to původně chtěli stočit zpátky, ale nakonec nás v mapě nalákala cukrárna pod zámkem v Žirovnici. Co by člověk neudělal pro dortík, že… Ale zámek nad rybníkem moc pěkný, silnice taky moc pěkná, takže vlastně užitečná zajížďka.


Dál to bereme přes vesnice se zajímavými názvy (třeba Palupín) a cestou překračujeme na silnici vyznačenou hranici Čech a Moravy. Vlastivědné zajímavosti musí být. A protože to dopoledne bylo dost z kopce, teď to bude co? Do kopce…


První větší stoupání vede nad Suchdol, opravdový kopec ale přišel až za Zvůlí. Radši jsme se na něj u rybníka ještě posilnili a pomohlo - bez ztráty kytičky jsme se vydrápali zpátky na hřeben České Kanady, opět do té lesní nádhery. Kocháme se, sem tam odbočíme k nějaké skalce (za zmínku stojí třeba Ďáblova prdel) a sjíždíme do Českého Rudolce.


Tady mají zámek, kterému se říká Malá Hluboká. A naproti němu pivovar. Obojí určitě stojí za návštěvu. Ze zámku, který ještě čeká na opravu, dokonce koukají nějaká strašidla. Výlet se chýlí ke konci, ale máme před sebou ještě posledních asi 12 km. Přes kopec, samozřejmě.

Vůbec to ale nehrotíme, kocháme se, nikde žádní lidi, auta, hezká cesta… co si takhle k večeru víc přát. Do Slavonic opět sjíždíme, zase z jiné strany a musím říct, že to městečko je hezké ze všech okolních kopců… Nakonec měl tenhle výlet 108 km a nastoupali jsme skoro 1600 výškových metrů.


Česká Kanada nás přesvědčila, že je to cyklistická destinace, kam se dá vracet a pokaždé si poskládat úplně jiný výlet. Silničkáři si užijí prázdné, kvalitní okresky a nekonečné vlny nahoru dolů, gravelisti zase lesní asfaltky, šotolinu i technické vložky. Jen je potřeba počítat s tím, že tady vládne klid nejen na silnicích, ale i v restauracích.

Pokud si vezete vlastní zásoby a nevadí vám občas zmoknout nebo si máknout do kopce bez vyhlídky na kávu za rohem, odměnou vám bude naprostý cyklistický zen v krajině, která jako by zůstala mimo čas.