Z Bernu až k Brnu (2/2)

Přes tisíc kilometrů ze Švýcarska na Moravu. Díl druhý, který začíná ve středu ráno a končí v pátek po obědě po 682 kilometrech.

První díl vyprávění a taky první část cesty skončily v malinkém domečku na kolečkách v městečku Erkheim v jihozápadním Bavorsku.

Spánek, který původně nebyl v plánu, protože jsme trasu z Bernu do Vídně chtěli ujet v kuse, nám dodal síly fyzické i duševní. Ráno – po vydatné snídani z místního supermarketu – jsme ready ujet další kus světa.

Sto kilometrů před námi je Mnichov, další skoro stovka je to do Altöttingu a pak už jen jedna stovka do Pasova. Tam se napojíme na Podunajskou cyklostezku a už to bude svištět až do Vídně víceméně jen z kopce. Suma sumárum do cíle tisícikilometrové výzvy zbývá nějakých 665 km.

Balíme a vyrážíme. Je 10 dopoledne. Dalo se vyrazit dřív, ale nebyl důvod. Stejně chceme jet zase nejmíň 24 hodin. Nespěcháme. Koneckonců to kvůli mírnému, ale ne úplně příjemnému protivětru ani moc nejde.

Jakmile se moje nohy odlepí ode dna, strhne mě proud a odnáší mě pryč.

Projedeme kolem Türkheimu (neodpustím si myšlenku, jak super by bylo, kdyby se sem přestěhoval v současnosti nejznámější Turek v Česku). Pak je na trase město Buchloe, které mi připomene moravský Buchlov. O kus dál lovím hezkou cedulku na plotě, která hlásá, že psi, kteří zde vykonají velkou potřebu, budou upečeni a snědeni.


Cyklotrasa nás vede prakticky pořád podél dálnice. Občas ji přejedeme nebo podjedeme. Protivítr neustává, takže k Mnichovu se blížíme jen pomalu.

Po čtyřech hodinách cesty jsme u Ammersee. Ledovcové jezero, třetí největší v Bavorsku a šesté největší v Německu. Rozlohou je jen o kousíček menší než Lipno. Na vodě je spousta plachetnic a surfů. Inu, Německo má prázdniny.


Přejedeme řeku Amper, která z jezera vytéká, a zjišťujeme, že teče spíš slaboproudem než silnoproudem. V duchu se za tenhle elektrizující vtípek omlouvám, ale nešlo to vypnout, tak snad to v tobě nevzbudilo moc velký odpor.

Hlavní město Bavorska, BMW a mnichů

Za další dvě hodiny jsme v bavorské metropoli. A taky v „doupěti nepřítele“. Ano, právě tady sídlí firma vyrábějící auta, jejichž řidiči často vynikají svou bezohledností k cyklistům (čest výjimkám, taky už jsem jich na silnicích potkal celkem dost). A možná tady v Mnichově bydlí i chlápek s nejzbytečnějším zaměstnáním na světě – tedy ten bájný dělník, který montuje do vozů značky BMW blinkry.

Ve třetím největším německém městě zrovna panuje odpolední dopravní špička. Do centra vedou německy důkladné cyklostezky, ale v samém centru se musíme proplétat mezi auty. Třetí úsek naší cesty končí přímo na náměstí Marienplatz. Je tam spousta lidí, kteří všichni koukají jedním směrem. Připadám si jako v Praze na Staromáku a říkám si: „Tady už chybí jenom ten orloj…“

Ale nechybí. Zrovna bije celá, je pět hodin odpoledne. A na věži historické radnice začne hrát místy šíleně falešná zvonkohra. Defilují tam postavičky, některé z nich tančí, a nakonec zakokrhá kohout. A všichni – nekecám – všichni si to natáčí na mobil!

Celý ten tyjátr trvá asi deset minut, ale pocitově je to hodina. Evidentně chtěli bavorští konšelé dopřát sprostému lidu ve středověku hezkou podívanou, říkám si, tak si jdu svou myšlenku ověřit na internet. A nestíhám žasnout!

Nejen orloj, ale celej tenhle barák, kterej vypadá dost goticky, nepamatuje ani třicetiletou válku, ani Napoleona a dokonce je mladší než náš tatíček Masaryk. Nojo, novogotika. Orloj poprvé zahrál v roce 1908, což je jen osm let před založením Bayerische Motoren Werke.

Desetiminutové představení se neodehrává jako v Praze každou celou hodinu, ale jen v 11, ve 12 a v létě taky v 17 hodin. Tak to vlastně máme dost štěstí, protože kdybychom o tom věděli, tak bychom takhle přesně určitě dorazit nestihli.

Orloj nám trochu falešně, ale jinak symbolicky odbil konec třetího úseku cesty. Čtvrtý nás vede do poutního města Altötting. Nejdřív si ale dáme pauzu a něco k jídlu. A kde jinde se v Bavorsku najíst než v zahradní restauraci!

Jedeme do Anglické zahrady (Englischer Garter). Tam je krásně. Spousta lidí jede na kole z práce. Parkem protéká říčka, ve které si místní i turisté máchají nohy. To inspiruje exhibicionistu ve mně, vyndávám si z dresu telefon a sluchátka, sundávám tretry a ponožky a jdu sebou do té říčky plácnout – však v tom teplém odpoledni budu zase hned suchej.

Plác! Jakmile se moje nohy odlepí ode dna, strhne mě proud a odnáší mě pryč. Milisekundu s ním bojuju, ale pak pochopím, že lepší bude zachránit zbytky důstojnosti před početným obecenstvem předstíráním, že to byl samozřejmě záměr… a nechám se zavézt asi padesát metrů za mostek, kam už není vidět. Hahaha, to byla sranda! Vylezu a jedeme se najíst.

V Anglické zahradě bůhvíproč stojí Čínská věž, ve které vyhrává živá bavorská dechovka. Hospoda je bufet, kde si na tác nabereš, na co máš chuť, zaplatíš a jdeš si to sníst ke stolu pod strom.


Než Mnichov úplně opustíme, připraví nám ještě jedno překvapení. Padá večer a všechno tak nějak záhadně utichne. A zase potkáváme lidi, kteří stojí a všichni se dívají jedním směrem. Kruciš, tohle nevypadá na orloj, ale na něco většího! Pak si to uvědomím – nemá ono náhodou být to zatmění Slunce?? No jasně!

Přijedeme k jedné ze skupinek zírajících. Mžourám do toho zapadajícího tekutýho zlata a vidím tak akorát mžitky. Zachrání mě pán, který mi nabízí brýle. „Vielen Dank!“ děkuju a kouknu se.

No fakt, Slunce je skoro zakrytý, zbývá ho jen takovej srpek. Volám na kamarádku, aby se taky šla podívat. „Vy ste Česi?“ reaguje pán udiveně a vyklube se z něj v Mnichově naturalizovaný Slovák.

Dělám fotku skupinky lidí koukajících na zatmění. Sice vím, že z toho nic nebude, ale pak se podívám pozorněji. A zkoprním. V odrazu je jasně vidět ten zbyteček nezakrytého Slunce! Není to chyba ani iluze, je to stejné na více fotkách a srpeček má přesně ten stejný tvar i polohu. No páni!


Pokračujeme dál. Poohlížíme se po nějakém obchodě ve snaze zásobit se na noc, ale všechno už je zavřený. Snad někde narazíme aspoň na benzinku. Na kraji Mnichova projíždíme kolem kopce, na kterým je snad půlka Mnichovanů. Připomíná mi to výjev z Macha a Šebestové, když si po kouzelném sluchátku přáli „koček milión“.

Tybrďo, tolik lidí pohromadě! V jednom místě nám pomalu odcházející davy zkříží cestu, snažíme se proplést, ale je to jak plavat v medu. Ještěže má kamarádka na kole zvonek!

Do Altöttingu

Je noc, období minimalismu. Takže budu stručný a pokusím se vylíčit naše další putování jen heslovitě.

Krásně svítí hvězdy. Ale znamená to, že bude chladněji, než kdyby nesvítily.

Střídáme silnici a cyklostezky. Podle nálady a podle provozu. Občas experimentujeme a jedeme každý jinou cestou. Zůstáváme ale nadohled.

Půlnoc. Sjíždíme prudký kopec do městečka Gars a tady nás poprvé čeká přejezd řeky Inn.

1:00 Hledáme místo, kde bychom na chvilku mohli zalehnout a odpočinout si. Poučeni ze Švýcarska v mapě pátráme po dětském hřišti. Nakonec ho najdeme zastrčené za vysokým živým plotem, který ho odděluje od silnice. Dokonalý úkryt. Dáváme si dvacet (v reálu třicet) na lavičkách.

2:00 Ignorujeme uzavírku a po cyklisticku překonáváme opravovanou silnici po vyfrézovaném asfaltu. Stejně je to jen pár desítek metrů a nikdo tu nepracuje. Tohle je snad legální i v Německu, kde jinak musí být Ordnung.

2:30 Přejíždíme Inn. Podruhé.

2:35 Mühldorf am Inn. „Dala bych si kafe. A croissant!“ říká kamarádka. A kde se vzala, tu se vzala… benzinka s nočním provozem. Fotobuňkové dveře ale nefungují. Hele, zvonek! Crrrrr! Místo dveří se otevře okýnko u kasy a paní na nás volá, že si máme přijít objednat přes sklo. „Kafe! A máte croissant?“ „Jaký byste chtěla? Máme klasický, čokoládový a pistáciový.“ Zázraky se dějí!

3:15 Altötting. V cíli dalšího úseku, v poutním místě. Kamarádka obchází poutní kapli Gnadenkapelle, já zůstávám sedět v koutě a koukám na spoustu obrazů a obrázků, které zdobí podloubí. Počátky kaple sahají až do 8./10. století, v 15. století byla rozšířena v gotickém stylu. Kaple je proslulá především „Černou Madonou“, vyřezávanou mariánskou sochou ze 14. století, u které se údajně stalo mnoho zázraků.

Uvnitř jsou také uchovávána srdce bavorských vládců. Papež Benedikt XVI. navštívil kapli v roce 2006 a daroval svůj biskupský prsten, který je dnes připevněn k soše. Wow! Kdyby nebylo tolik, kolik zrovna je, asi bych projevil víc zájmu.


Kupodivu – Altötting se nevyslovuje arabsky (Al-Tötting), ale německy (Alt-Ötting). Hned vedle leží Neuöting.

Altötting znamená taky to, že jsme za půlkou naší cesty! Do Vídně už je to blíž než do Bernu. Chvála Bohu na výsostech!

Kolikrát ještě pojedem přes Inn?

4:15 Další pauza na zdřímnutí. Na mapě najdeme hřiště v Mitterhausenu, ale nakonec zakempíme na kryté zahrádce místní hospody u fotbalového hřiště.

5:45 Už je světlo, tak do sedel a jedeme dál. Rakouská hranice je nedaleko.

6:00 Přejíždíme Inn. Potřetí.

6:05 Dáváme další kafe a croissant v Marktlu.

7:15 Přejíždíme Inn. Počtvrté. Na německé straně si fotím sochu kluka, který jede na obrovské rybě. Je to proti vycházejícímu slunci, takže nic moc záběr, ale tady ho máš!

Přejetím mostu se ocitáme v Rakousku, v Braunau am Inn. Ve městě, které světu dalo šéfredaktora deníku Kurier Christopha Kotanka, biatlonistu Dominika Landertingera a… neúspěšného malíře Adolfa Hitlera.

9:15 Přejíždíme Inn. Popáté. Jsme v Německu. Zde má barvu velmi slabé bílé kávy.


10:10 Přijíždíme k mostu přes Rott, přítok Innu. Most je zavřený, vypadá to, že se tam pracuje. Objížďka není značená. Slézáme z kol a jdeme to zkusit projít. Něco, co by typický Němec nikdy neudělal.

Stavbyvedoucí se našemu dotazu, jestli je možné překonat tudy řeku, směje a ptá se, jestli umíme plavat. No tak nic, musíme na velkou silnici. Chvilku se motáme a vymýšlíme kudy, psychická únava si vybírá svou daň.

10:50 Přejíždíme Inn. Pošesté. Jsme v Rakousku. Horko! Do cíle úseku v Passau zbývá necelých dvacet kilometrů. Chceme to dojet a zastavit až pak, je to už hodně na morál.

11:40 Jsme zase v Německu. Tentokrát bez překonání mostu.

11:45 Přejíždíme Inn. Posedmé.

Jsme v Passau neboli Pasově. Tady se Inn vlévá do Dunaje. A tady taky na obědě v místní špagetárně uděláme poměrně významné rozhodnutí.

Tak čau!

„Hele, Honzo. Myslím, že si tu cestu potřebuju dojet sama se sebou.“

Ou... keeeej? Chvilku se s tou informací vyrovnávám, převracím ji tam a zpátky, ale nakonec stejně nezbývá než souhlasit. Vždyť to vlastně chápu!

Jako pokaždé dostupuje šílenství vrcholu těsně před svítáním.

Dlouhý štreky jezdím taky nejradši jen sám se sebou. A tahle patří k těm nejdelším. Máme v nohách skoro 650 kiláků, jsme ve dvou třetinách cesty. Je čtvrtek po poledni, jsme spolu od pondělka a na cestě od pondělního večera. Po obědě si ještě jdem zdřímnout do parku k řece. A pak to přijde.

„Tak čau! A šťastnou cestu!“ Nedodám: „A napiš, že jsi v pořádku.“ Protože vím, že tohle kamarádka nemá ráda. Tak nám budu držet pěsti.

14:37 Přejíždím Inn. Poosmé. A naposled. Fotím si soutok téhle řeky, která nás tak věrně provázela, a Dunaje, který ji spolkne jako malinu.


V prvních hodinách vlastně cítím úlevu. Jsem na cestě, jen já se svými myšlenkami, s muzikou v uchu a s nulovou spoluzodpovědností za úspěch celé mise. Všechno je zas jen na mně. A o mně. Tak do toho dupu, co to dá. A protože cesta vede po proudu řeky, je to povětšinou po rovince nebo z mírného kopce. Jasně, kdykoli se vzdálíš od břehu, něco si nastoupáš, ale většinou je to jen kousek.

Vyhlížím nějaký obchod, kde bych doplnil zásoby. Původně jsem chtěl zastavit už v Pasově, ale nohy chtěly jet, tak jsem jim nebránil. Na rakouské straně ale žádný obchod dlouho není.

Nakonec zastavuju až po hodině v Engelhartszell. Mají tu Spar a v něm chlazenou Colu, nanuky i energeťáky. Nic víc po teplém obědě v Passau nepotřebuju. Do Lince dojedu bez navigace podél řeky a podle značení, pak uvidíme. Však to odsud není daleko, jen nějakých… kolik? Jo, 70 kilometrů. A z Lince už jsem jednou jel. Potmě a v zimě.

Jízda podél řeky je super. Jedu po jižním břehu, tam je docela stín. Kdybych jel po severním břehu, asi bych si cestu mohl zkrátit, vyhnul bych se jednomu dlouhému meandru, ale znamenalo by to vystoupat z údolí. A já jsem zrovna v módu „jedu jen tak za nosem, nic neřeším, nepřepínám, šlapu“.


18:45 Vjíždím do Lince. Většina rakouských obchodů má v tuhle hodinu už po zavíračce, takže když uvidím Spar na benzince, nadšeně tam vlítnu. Je potřeba se nafutrovat kofeinem a taurinem, druhá noc je tradičně krizová.

19:15 Linec, Hlavní náměstí. Tady jsem vloni o adventu kupoval pravý linecký.

Noční šílenství

Přejíždím kopec a hurá zpátky k Dunaji.

21:00 U řeky je chladněji. A lítají komáři. Tak pojďme do pyžamka.


22:00 Wallsee. Stejně jako vloni v prosinci se tady zase zamotám. Tady je to prostě zakletý!

Půlnoc Přejíždím Dunaj na severní břeh, těsně před Ybbs an der Donau. Zkrátím si tím cestu přes jeden meandr.

0:30 Klein-Pöchlarn. Dop*dele! Potřebuju se na chvilku natáhnout. Úlevu už dávno vystřídala únava. Bojuju s tím hodinu a není to lepší. Ha, tady je lavička! Vytahuju stříbrnou fólii a snažím se hrát si na křenovou smetanu v šunkové rolce.

2:00.
💬 „Honzo?“
🗨️ „Co je?“
💬 „Vstávej, je potřeba jet dál.“
🗨️ „A která ty jsi?“
💬 „Říkej mi, jak chceš. Jsem tvoje dobrá víla. Nebo mi klidně říkej otlačená kyčel z tvrdé lavičky. Prostě jsem tady a říkám ti, že je potřeba vstát a jet dál.“
🗨️ „No tak dobrá. Kde to vlastně jsem?“
💬 „Za chvilku budeš přejíždět Dunaj do Melku.“
🗨️ „Aha. Tak to už to nemám daleko, ne?“
💬 „Máš za sebou 500 km. A před sebou už jen 175.“
🗨️ „Skvělý.“

Ne, nejsem schizofrenní. Někdy, když jsem dlouho na kole, se na to ptám sám sebe. A někdo v mojí hlavě mě uklidňuje: „Ne, Honzo, nejsi schizofrenní. Jsi jen úplně normální blázen.“

4:00 Jako pokaždé dostupuje šílenství vrcholu těsně před svítáním. Klasická hodina mezi vlkem a psem. Šlapu stejně pravidelně a spolehlivě jako motor Trabanta – třikrát čtyřikrát šlápnu a chvilku se vezu. Teprve až se kolo skoro zastaví, rozšlapu ho. Jediným zdrojem naděje a síly je rozšiřující se proužek světla na východě.

Jak se pomalu rozednívá a začínám vidět i mimo kužel svého světla, všímám si podél cyklostezky spících bikepackářů, kteří jedou Donauradweg se spacákem a karimatkou. A támhleti mají dokonce stan! Závidím jim? Asi ne, tohle není můj styl. Už to nemám daleko!

Změna trasy - Mým cílem je Mikulov

Už nějakou dobu uvažuju nad trasou. Původní plán byl z Bernu do Vídně. No jo, ale byl to můj plán? No, nebyl. Když jsme se v Pasově rozdělili, máme vlastně každej svůj vlastní cíl. Tím mým je dojet domů do Mikulova a přitom ujet celkově přes 1000 kilometrů. A Vídeň je vlastně zbytečná zajížďka.

Vídeň mám rád, ale kdybych do ní vjel, zase se v ní strašně zadrbu a zdržím. Hmm, tak co takhle v Tullnu naposled přejet Dunaj, zamávat a vzít to na sever? Jo, takhle to udělám. Ale nejdřív musím dojet do Tullnu a nasnídat se tam!

Pozoruju, jak se řeka ráno probouzí. Je to magie!


6:55 Sedím na náměstí v Tullnu a čekám, až otevře Billa. Frühstück Zeit!

8:39 Přejíždím Dunaj. Naposledy. Čaaaaaau!

Naklikal jsem si trasu, kterou jsem ještě z Tullnu nejel. Je trošku delší, vede západněji, vysbírám si po cestě nějaké nové čtverečky. Zastavím na sváču v Hollabrunnu, pak přejedu poslední větší kopec do Mailbergu. Je to nejvyšší bod celé etapy z Passau, nadmořská výška závratných 368 metrů. 😂


Pak už hezky po hlavní silnici na Laa an der Thaya. Fučí protivítr? No jasně, že jo! Už to tak nějak zdomácnělo. Ale domů to mám posledních 40 kilometrů.

V „Lááčku“ si dám poslední občerstvovací zastávku v místním Sparu. Pak dojedu do Wildendürnbachu, kolem vinařského kopce Galgenberg najedu na svou oblíbenou trasu k hranicím, přejedu kopec a otevře se přede mnou známé panorama – Pálava, na jejím jižním konci Svatý kopeček a pod ním Mikulov!

Za půl hodiny už usedám u kamarádů v mikulovské veganské restauraci. Je pátek, asi 13:45.

🗨️„Jednoho grepovýho Bernarda!“ objednávám si. „Ne, vlastně ne! Dones mi rovnou dva, prosím!“
💬„A kam vlastně jedeš? Nebo odkud?“ zeptá se barmanka, jen tak, konverzačně, aby řeč nestála.
🗨️„Ze Švýcarska. Z Bernu.“
💬„Cože???“ 😮

Místo epilogu

Kamarádka dojela ve čtvrtek do Lince, tam přespala a v pátek ujela zbývající kusanec do Vídně.

• Ujetá vzdálenost: 682 km (v součtu s první etapou z Bernu celkově 1 018)
• Nastoupaných metrů: 2 538
• Hodin: 51:45:00
• Hodin (v sedle): 32:00:00
• Link na Stravu, etapa z Erkheimu do Passau tady.
• Link na Stravu, etapa z Passau do Mikulova tady.
(Rozdělil jsem proto, že první nebyla sólo a druhá jo, ale jel jsem to vlastně dohromady.)