Lokalizace
Formulář se odesílá
Eine kleine Nachtfahrt

Jsou okamžiky v životě cyklistově, kdy jedinou možností, jak si užít trošku delší švih, je vyrazit v pátek večer a zvolit taktiku kuchaře, když dělá vývar – táhnout to celou noc.

Zachtělo se mi podívat se do hlavního města Dolního Rakouska. Tím možná trochu překvapivě není Vídeň, ale Sankt Pölten. Pohled do Wikipedie napoví, že tohle město velký zhruba jako Opava, Jihlava nebo Frýdek s Místkem šéfuje největší rakouské spolkové zemi až od roku 1986. Rozhodli to tak lidi v referendu, a to proto, že St. Pölten leží hezky zhruba uprostřed země. Já jsem si ve svém osobním referendu zvolil, že bude ležet taky zhruba uprostřed... mé cesty se startem i cílem v Mikulově.

Dlužím vám vysvětlení, proč jsem jel v noci. Důvodů bylo několik. Tím hlavním byla časová tíseň. Byl konec týdne na začátku května, bylo krásně a bylo škoda nevyjet na nějakej delší výlet. Ale jindy než v pátek v noci to nešlo, protože v sobotu jsem měl pracovní povinnosti a v neděli mělo být hnusně. Navíc byl 2. máj, byl lásky (ke kolu) čas, bylo přes 20 °C, skoro bezvětří a měsíc před letním slunovratem. Co víc si pro noční jízdu přát?

Cibulovým krajem

Cestu do Kremže mám už projetou z letošního ledna, takže tam mě žádné překvapení nečeká. Před Laa an der Thaya si vymetu jeden čtvereček mimo silnici a dva díky trase, po které obvykle nejezdím. V Laa předjíždím dechovou kapelu mašírující po silnici. Asi hody nebo co. Do Unterstinkenbrunnu kousek za Laa přijíždím už za šera a zjišťuju, že na pitoreskní ozdobě zdejšího kruháče, kterou je skulptura cibule, svítí květy! No tak to je velká paráda.

Cibule se tady pěstuje asi fakt hodně, protože v srpnu bývají v Laa slavnosti věnované právě této zelenině. Představuju si ten program – soutěž v pojídání cibule, dojemné ukázky krájení cibule, při kterých nezůstane ani jedno oko suché... Místo chipsů se u stánků prodávají cibulové kroužky a k tanci a poslechu hrají písničky The Beatles brněnští Glass Onion. No nic – fotku a rychle dál!

Po cestě do LaaCibule v Unterstinkenbrunnu

Přejedu sprašovou pahorkatinu Wagram a úplně na konci pátku přijíždím do Kremže, zvony na místních kostelech zrovna odbíjejí půl dvanácté. Na rozdíl od lednového výletu, kdy jsem dojel jen k nejbližšímu supermarketu, tentokrát mířím do srdce města.

Mají to tu hezké. Co mi ale v domově kremžské hořčice chybí, je pomník postavený této místní celebritě, kterou znají minimálně ve všech zemích bývalého rakousko-uherského mocnářství. Nebo aspoň socha na kruháči, sakra! Ideální by samozřejmě byl pomník kombinovaný s prodejním automatem. Kdyby ses náhodou rozhodl(a) tenhle geniální záměr realizovat, tak nemáš zač. Ale hlásím se o procenta z obratu!

V Kremži se přiliš dlouho nezdržuju a do půlnoci stihnu ještě po Donaubrücke Krems přejet Dunaj. Pak následuje stoupání kolem kláštera Göttweig, který svítí na pravém břehu Dunaje a připomíná mi maják prosvětlující temnoty těm, kteří putují nocí podobně jako já.

V centru Kremže
Kremži a St. Pölten od sebe dělí vzdálenost necelých 30 kilometrů, takže když projíždím severním okrajem tohoto pětapadesátitisícového města, bimbá jedna hodina po půlnoci. Na tachometru mám 140 kiláků, jsem v půlce cesty, tak přijedu na místní centrální náměstí (Rathausplatz) a dám si malou pauzu s banánem a tyčinkou. Náměstí je i teď v noci velmi dobře osvětlené, ale jinak je liduprázdné. Sem se někdy v budoucnu musím podívat i během dne, vypadá to, že by to tady mohlo docela tepat.

Sankt PöltenRathausplatz, Radniční náměstí

Frantové Villon a Schubert

Poblíž místního dómu mě zaujme bronzové sousoší dvou paní s nákupními taškami. Tedy hlavně proto, že součástí skulptury je i pítko, kde si znovu nabíjím prázdné bidony. Ale když už stojím, tak si ty dámy vyfotím. Později si přečtu, že sousoší se jmenuje Klevetnice (Traschende Frauen), což je slovo jak z básně Françoise Villona, kterou jsme měli rádi na gymplu. Dejte si aspoň sloku z překladu Otokara Fischera, poezie je v dnešním světě tak málo!

Balada o jazycích klevetníků
Vem arzenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistotu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
s utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků!

Kdo by chtěl vědět, jak je to dál, najde to například tady, nebo u dobrého knihkupce. Říkám si, že by si něco podobného zasloužili někteří trolové, kteří otravujou na sociálních sítích. Z uvedených ingrediencí mám k dispozici maximálně tu propocenou botu.

A ať té kultůry nemáme málo, po asi hodince a čtvrt za Atzenbruggem na kruháči potkávám bustu Franze Schuberta. Vida, další slavný Franta! Proč zrovna tady? Vídeňský rodák a věhlasný skladatel ve dvacátých letech devatenáctého století trávíval léta na místním zámečku. Aha!

Franta Schubert

Vytrvale se blížím k Tullnu. Tentokrát nejedu podél Dunaje, ale o kousek jižněji. Profil je rovinatý nebo mírně z kopečka, jede to dobře, světlo svítí a všecko je parádní. Občas mi přes cestu přeběhne něco, co vypadá jako morče – trojbarevný, zhruba 20 cm dlouhý, nevím, co to je. No hlavně, že to není zas nějakej třicetikilovej bobr jako posledně, když jsem tudy jel...

Najednou koukám, že přede mnou na cyklostezce něco leží. Jé, to je jedna z těch potvor! Netuším, co to je, vypadá to fakt jako morče, ale moje zoologické znalosti na tohle nestačí. Vidím, že je to hlodavec, na křečka je to moc velký, ale morče tady asi těžko žije divoce... Přikládám fotku, kdybys věděl(a), co to je, napiš mi to do komentářů. Dík.

A ještě jeden noční fotoúlovek tu mám, tentokrát do sbírky vtipných cedulí. Projíždím okolo zahradnictví, kde zřejmě pěstují agenty StB. Na webu koukám, že Práskači tu hospodaří už od roku 1875, takže mají evidentně dlouhou tradici. Blik! Foto a jedem dál!


Hodina mezi vlkem a psem…

Za další chvilku mi začíná kontrolka na světle svým blikáním naznačovat, že už tady se mnou dlouho nebude. Snažím se tomu nevěnovat pozornost – takhle mi jednou světlomet vyhrožoval už od večera a pak vydržel svítit celou noc. Ale trošku mě to přece jen znervózní, jsou teprve tři hodiny ráno a do svítání je daleko. No tak ale co, dokud svítím, tak jedu.

Pokračuju ještě asi hodinu a pak, zrovna, když přejíždím Dunaj po hrázi vodní elektrárny Greifenstein, se to stane. Lampa zhasíná a já jsem v loji, protože tohleto světlo s externím zdrojem z powerbanky nenabiju – na to bych potřeboval zásuvku 230 V a adaptér, kterej s sebou stejně nevezu.

Co včil? Svítit telefonem si nebudu, to by nebyla moc komfortní jízda. Je krátce před 4. hodinou ranní, svítat má za hodinku a kousek, no tak si tady sednu vedle cyklostezky a dám si chvilku oraz. „Máš větší výdrž než světlo, brácho!“ směju se sám sobě, a pořízení výkonějšího a hlavně kapacitnějšího předního osvětlení si v seznamu věcí, které si potřebuju koupit před letním putováním k moři, posouvám nahoru. Hodně nahoru…

Sedím, odpočívám, dumám, medituju, projíždím sociální sítě, poslouchám podcasty a čekám na svítání. Asi po půl hodině začíná noční tma řídnout, a kdybych nebyl mezi stromy a měl výhled na východní obzor, viděl bych, že se začíná barvit prvními teplými tóny začínajícího sobotního dne.

Po dalších minutách je sice pořád ještě skoro tma, ale mě už čekání nebaví. Jsem na cyklostezce, v tuhle dobu tu sotvakoho potkám, tak vyjíždím. První minuty jedu opatrně a pomaleji, ale jak světla přibývá, můžu nabrat rychlost.

V Korneuburgu (čili dalším okresním městě Dolního Rakouska) opustím Dunaj, a to znamená jediné – dřív nebo později se objeví kopce. Není to nic drastického, procenta sklonů zůstávají i v nejprudších pasážích na jednociferných hodnotách, ale stejně si udělám v Mistelbachu krátkou pauzu.

Trošku hladově koukám po nějakém supermarketu, ale je krátce před sedmou a Billa, ke které zajedu, otvírá v sobotu v 7:15. Další půlhodinu se mi tady tvrdnout nechce, takovej hlad zase nemám. Fotím si Michaela Jacksona, pouštím si tematicky do ucha jeho Thriller a jedu dál.

Svítání u HetzmannsdorfuMichael von Mistelbach

Hlad uspokojím až v Poysdorfu o nějakou třičtvrtěhodinku později. Zůstávám přitom věrný Bille. Dělám si to hezký a kaiserkou s Extrawurstem se necpu na parkovišti před obchodem, ale se svou kořistí se stahuju do blízkého parčíku. Ranní sluníčko už začíná hřát a to je vždycky nejhezčí část dne.

Drasenhofen

V nohách mám 260 km a před sebou posledních dvacet, tak si dopřeju půlhodinku na snídani a pak už po známé trase k hranicím.


Je půl desáté dopoledne a já jsem konečně doma. Čas na spaní dneska mít nebudu, odpoledne máme v Mikulově kultůru – na náměstí nám budou hrát až do večera mikulovské kapely. A taky se koná soutěž místních restaurací. Takže si dám jen jedno krátký zdřímnutí, než vyrazím do víru…


Link na Stravu je jako vždycky tady.
Zdroj fotografií: archiv autora
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá
Komentáře
Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá
Podobné články
Když na linecký, tak do Lince!
Aneb proč už nikdy nepojedu pět set najednou v prosinci.
Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (3/3)
Čeká nás popis poslední etapy naší třídenní cesty z Bratislavy do Vídně, kterou jsme vloni v létě absolvovali s dcerou.
Monument Brno-Trenčín-Brno
V den, kdy se v Belgii jel jubilejní 110. ročník nejstaršího cyklistického monumentu Liège-Bastogne-Liège (po česku Lutych-Bastogne-Lutych), naplánoval jsem si taky pořádnej cyklovejlet z bodu A do bodu B a pak jinou cestou zase do bodu A. Vyšlo mi z toho Brno-Trenčín-Brno.
keyboard_arrow_up