.sk

CZ

Tip na výlet: Riviéra – cyklistický ráj?

Tip na výlet: Riviéra – cyklistický ráj?

Francouzská a Italská riviéra není známá jen luxusními plážemi a hotely. Tato oblast, kde slunce údajně svítí přes 350 dní v roce, je také ideálním místem pro cyklistiku.

 

Nedaleko od pobřeží se tyčí hory, jejichž vrcholy dosahují více než tisíc metrů nad mořem. Což je od mořské hladiny celkem slušný výšlap. Není divu, že díky těmto ideálním tréninkovým podmínkám se do této oblasti stěhuje velké množství profíků. No, možná to není jen díky podmínkám, ale také díky tomu, že se tu nachází i Monako.

To, že je riviéra taky turisticky atraktivní, z tohoto místa dělá ideální lokaci pro rodinnou dovolenou oproti více "cyklistickým" destinacím, například Alpám. Zatímco zbytek rodiny se může válet na pláži a provádět ostatní, typičtější dovolenkové aktivity. Vy, jako cyklista, můžete hltat kilometry a objevovat horské průsmyky, vnitrozemské vesnice a přírodu.



Já jsem byl ubytovaný v italském Sanremu, které jistě všichni znáte díky monumentu Milano-Sanremo. Je to ideální místo. Můžete z něj jezdit na italské straně a francouzské průsmyky také nejsou z dosahu. S celou rodinou se tu můžete projet na cyklostezce, která vede při pobřeží. Je postavena na bývalé železnici a tvoří ji úsek z městečka Ospedaletti do San Lorenza Al Mare o délce 24 km. Italové prý mají plány ji prodloužit až do Janova, což má být přes 80 km. Z cyklostezky jsou krásné výhledy na moře a budete projíždět historickými centry měst na pobřeží. Také mnoha tunely a v jednom z nich je expozice věnovaná historii již zmiňovaného závodu Milano-Sanremo.

Itálie


Pokud jste přijeli na horské soustředění, tady začíná ta pravá zábava. Pár kilometrů na východ od Sanrema se nachází stoupání na Poggio. Není nijak záludné nebo prudké, ale je známe díky závodu, protože je to poslední kopec, na kterém se často rozhoduje. Jako například letos, kdy tu Vincenzo Nibali zahájil svůj vítězný útok.

Při jízdě nahoru si všímám povzbuzujících nápisů pro závodníky a celé toto místo má závodní nádech. Celé stoupání má jen okolo 4 % a do některých zatáček musím i brzdit, stejně jako závodníci. Můj čas je něco přes 10 minut, KOM na tomto úseku drží Michal Kwiatkowski z loňského MSR s časem 5:47. Neuvěřitelné.



Po vyjetí tohoto kopce pokračuju dál do vnitrozemí. Přejíždím nad dálnicí „Fiori Autostrada“, která spojuje města při pobřeží a většina jí je tvořena střídáním tunelů a viaduktů. Naskýtají se monumentální výhledy na městskou zástavbu a všudypřítomné skleníky. Pokračuju pořád nahoru přes Monte Bignone, vesnici Bajardo a následuje sjezd do historické osady Castel Vittorio. Celá tato osada je postavena na hraně hory a překvapuje mě, že tu stále hýří životem. Je protkána úzkými uličkami, které jsou asi od středověku nepozměněny, o čemž vypovídá dláždění z obřích balvanů.

Pokračuju ve sjezdu do údolí mezi další sérií hor. Doplním si bidony s vodou v jedné ze studen. To je také na tomto kraji úžasné. Nachází se tu plno studen a pramenů s pitnou vodou, takže se nemusíte bát, že byste někde zůstali na suchu. Většinou.




Po chvíli jízdy údolím odbočuji na další horskou cestu – Passo Gouta, vrchol dnešní vyjížďky. Při stoupání, které má něco přes hodinu, potkávám kolegu na bajku a prohodím s ním slovo. Říká, že se tady dá dobře zajezdit i na mtb. Že by příští rok? S přáním šťastné cesty se odděluji a mířím k vrcholu o samotě.

Blíže k vrcholu začínají mizet stromy a ochlazuje se k sedmnácti stupňům, je mi až skoro zima. Od pobřežních +fto30 °C je to celkem rozdíl. Nahoře mě uvítá rozcestník s vyznačenými směry na další „passa“ ale při pohledu do map to moc sjízdně na silničce nevypadá. Tak udělám pár rychlých fotek a nakrmím se tyčinkou. Dnes se žádné extra výhledy nekonají, je celkem zataženo. Čeká mě už jen sjezd a zhruba 50 vcelku rovinatých kilometrů údolím k pobřeží.



Jenže po cestě dolů, po nepříliš kvalitní silnici, dostanu defekt a tím tento výjezd končí. Naštěstí si mám koho zavolat na odvoz, to je jediné štěstí a další výhoda dovolené s rodinou. Po cestě nahoru jsem tady potkal jen jedno auto a italsky si zvládnu tak akorát objednat cappuccino a croissant, takže netuším, jak bych žádal o pomoc.

Trasa na Stravě

Francie


Na Francouzské straně se nachází daleko více ikonických stoupání. Mezi ty hlavní patří Col de Turini, Col de la Madone, Col d’Eze, který velmi často figuruje v jarní klasice Paříž – Nice.

Dnes vyjíždím směrem na západ po pobřeží. Ventimiglia je jedním z posledních měst na italské straně ale já se vydávám doprava do vnitrozemí. Do Francie přejedu až po dalších několika kilometrech. Jedu menšími vesnicemi, po rovině a asi 15 minut tunelem.



Po výjezdu mě čekají opět úžasné pohledy. Cesta vede kaňonem, několik metrů pode mnou řeka a všude okolo tyčící se vrcholky hor. Odbočuji na vedlejší cestu a stoupám, už do Francie, směrem k Sospelu. Tady doplňuji bidon ve fontáně a je mi úplně jedno, jestli je pitná nebo ne. V této chvíli bych pil i z řeky. Dostávám se na křižovatku. Doprava Col de Turini, doleva Col de Braus. Já se dnes vydávám doleva a začínám stoupat. V nižších částech není moc stromů a slunce peče jako na Sahaře, potím se jako vrata od chléva.

Po pár kilometrech začínají lesy a jede se celkem příjemně. Serpentinu za serpentinu vyjíždím na vrchol a cestou míjím několik cyklistů. Když nahoře zastavím, abych se najedl a trochu vydechnul, prosviští kolem mě Kenny Elissonde z Teamu Sky, ládující se banánem a bez známek jakékoliv námahy . Škoda že jsem ho nepotkal někde na rovince a neudělal si s ním alespoň fotku. Takže se jen pozdravíme kývnutím hlavy a pokračujeme každý svou cestou.

Najím se a vydávám se opět na cestu, ale po pár metrech zase zastavuji. Tento výhled na ikonické serpentiny si musím vyfotit.



V L’Escarene odbočuji ještě na Col De Chateauneuf, což jak za chvíli zjistím, není ideální volba . Je strašné horko, opět mi dochází voda a začínám trochu vadnout. No ale vyškrábu se na vrchol a čeká mě sjezd až do Nice. Krásná cesta, podél řeky a z obou stran mě obklopují tyčící se skály.

V Nice projíždím po ikonické „Promenade des Anglais“ a mířím do přístavu do kavárny Café du Cycliste, kde doplním palivo na zbytek cesty do Sanrema, takže káva, croissant a cola je povinnost. Tady nesmí vynechat zastávku žádný cyklista. Unikátní místo spojující kavárnu, klub, cykloservis, a obchod s vlastní kolekcí oblečení.



Prodírám se provozem na pobřeží a po 3000 výškových metrech a 130 km už neustálé zastavování a rozjíždění začíná bolet. Ještě že tuto cestu zpříjemňují výhledy na krásné pláže, zátoky a lodě kotvící v nich. Po cestě projíždím také přes Monako, kde potkávám nejedno superauto a po cestě do Mentonu závodím s Lamborghini Aventadorem. Němá proti mně šanci. Na každém retardéru (a že jich tu je celkem dost) musí skoro zastavit, aby si neodřel spojlery, které už tak skoro lížou silnici.

Po malém zpestření v Mentonu překračuji hranice do Itálie a stoupám tunelem do Ventimiglie. Provoz už začíná být opravdu nepříjemný a už se těším až dojedu a vyvalím se na pláži. Ještě pár kilometrů po pobřeží, nahoru a dolu a konečně přijíždím zpět do Sanrema. Seškrábnu se z kola a započínám krmení, ničím jiným než těstovinami .

Trasa na Stravě



Středomořské podnebí a mírné zimy dělají z riviéry výborné místo i pro jarní soustředění. Určitě budete úspěšnější v potkávání profíků než já. Protože termín, kdy se jede Tour de France, není úplně ideální. Tras se tady dá vymyslet nepřeberné množství a toto jsou jedny z těch výjezdů, které jsem si užil nejvíce. No, čekání na odvoz 40 km od civilizace skoro dvě hodiny nebylo nejpříjemnější, ale i tak to celé stálo za to.

Fotogalerie k článku

 

Podobné články