48 hodin Českem, Slovenskem a Polskem (2/2)

Druhá část tísícikilometrové nonstop cesty aneb jak to nakonec dopadlo.

Začnu přesně na místě, kde skončila první část vyprávění: Do Tuchówa je to 85 km. První část k polské hranici je do kopce, tak udělám ještě zastávku v bardějovském supermarketu a nakoupím pro sichr už i na noc. Colu, dva RedBully, něco sladkýho a pytlík buráků. Je úterý, 14:30. Sedám na kolo a „Do videnia, Bardejove!“

Pocitově byla ta necelá stovka do Tuchówa nejdelších 85 kilometrů, který jsem na téhle své cestě jel. Navzdory tomu, že mi fouklo do zad. Možná to bylo dlouhé právě proto, že jsem si už předem v hlavě nastavil, že „z Bardějova do Tuchówa je to kousek“.

Po cestě k polským hranicím vzdáleným od Bardějova 20 kilometrů mě pobavilo, že hned vedle sebe tam leží obce Chmeľová a Becherov. A hned mě napadá, že kdybych měl v okresním městě, ze kterého jsem právě vyjel, hospodu, pojmenoval bych ji prostě jen Bar dejov. Profil stoupání mi v přemýšlení nad podobnými ptákovinami moc nebrání, posledních deset kilometrů k hranici má průměrný sklon 2,2 % (s maximem 11,4 %, ale to je jen v jednom místě).


Cedule za hranicí mi říká, že vjíždím do Malopolského vojvodství. Tak to je myslím vhodná chvíle pro trošku polského místopisu: Polsko se skládá ze 16 vojvodství (něco jako naše kraje).

S Českou republikou sousedí (od západu k východu) vojvodství Dolnoslezské, Opolské a Slezské, na ně pak už na slovenskou hranici navazuje právě Malopolské vojvodství a ještě východněji je vojvodství Podkarpatské. Vojvodstvími více na sever a dál od české a slovenské severní hranice se teď zabývat nebudu, protože tam nejedu.

Malopolské vojvodství, ve kterém se právě nacházím, patří rozlohou k trpaslíčkům, ze šestnácti vojvodství zaujímá 12. místo. Ale jen pro srovnání – jeho 15 tisíc kilometrů čtverečních je víc, než má největší kraj v Česku (je to Středočeský kraj s necelými 11 tisíci). Můj Jihomoravský kraj by se do Malopolska vešel dvakrát a, kdybychom si Malopolsko představili jako postel a Jihomoravský kraj jako spáče, ještě by mu tam zbylo místo na otočení na druhý bok.

Ale pozor! Co chybí Malopolsku na rozloze, to dohání na populaci. Tady je se svými skoro 3,5 miliony obyvatel na 4. místě a hustota zalidnění je mezi nejvyššími v Polsku. Je na podobné úrovni jako v sousedícím Moravskoslezském kraji a výrazně vyšší než u nás na jižní Moravě.

Tak ale zpět na silnici. Oblast, kterou projíždím, patří do pohoří Nízkých Beskyd. Jedu zvlněnou krajinou a pomalu klesám do Nadviselské nížiny (Nizina Nadwiślańska). Vypadá to tady trochu jako v Hobitíně, všechno je zelené a v postupujícím odpoledni klidné a mírné. A když se na vršku nějakého stoupání ohlédnu k jihu, vidím, jak se na obzoru za několika pásmy hor majestátně tyčí vrcholky Vysokých Tater. Idylka.


Do Tuchówa přijíždím lehce před šestou hodinou odpolední. Udělám foto u cedule i u (právě opravované) radnice na náměstí, které se jmenuje prostě Rynek. Stejně jako hlavní náměstí v Mikulově nese název Náměstí. V hospodě, která je hned vedle radnice, podle reklamních slunečníků čepují Kozla.

Zastavila mi i autobusačka jedoucí na noční lince, otevřela dveře a ptala se, jestli je všechno ok.

S Poláky z Tuchówa jsem se potkal u nás v Mikulově, a protože plán na tuhle cestu mi ležel v hlavě už nějakou dobu, řekl jsem o něm tuchowskému místostarostovi Wiktorowi. Ten říkal, ať se ozvu, až u nich budu, ale já se teď nechci zdržovat. Navíc je večer, tak nabídku družby nevyužívám, chvilku posedím na lavičce na Rynku, sním poslední chleba s hummusem a pak vyrážím. Na západ.

Po 30 hodinách „špinavého času“ (tj. jízda včetně přestávek) jsem v půlce zamýšlené trasy, tachometr ve Stravě ukazuje 512 km, takže když připočtu těch 40, kdy Strava stávkovala, vychází to docela přesně. Do Šumperka to mám nějakých 370 kiláků.


Jedu nejdřív podél železnice a často přejíždím koleje. Pak mě cesta vede přes kopečky. Když už jsem kousek od hlavní silnice vedoucí do Krakówa, objeví se zádrhel. V jednom místě na mapě normálně průjezdný úsek uzavírá brána. Kudy teď, sakra?

Dívám se do mapy, ale žádnou krátkou objížďku nevidím, tak se rozhodnu napůl sejít a napůl sjet po travnatém svahu. Tam dole nevidím mezi trávníkem a silnicí plot, takže by to mělo klapnout. Pes na zahradě u domu se může zbláznit, když projíždím kolem, ale u domu naštěstí plot je. Po krátkém travním intermezzu jsem opět on the road a už za chvíli mě čeká zkušenost úplně opačná.

Hájvej číslo 94

A tou je silnice první třídy, která spojuje Tarnów a Kraków. Rovná jak pravítko. Trošku mě to překvapí, protože když jsem si trasu projížděl prstem po mapě před cestou, myslím, že mě to tudy nevedlo, ale kdo by po 31,5 hodinách na cestě lpěl na detailech?

Krajnice je tu široká a provoz nikterak hustý… Tak jo, paní z navigace, já tě teda poslechnu a pojedu tudy. Přejedu most přes řeku (je to Dunajec, podél kterého jsem dnes ráno jel na slovensko-polských hranicích a na jehož horním toku leží přehrada Czorsztyn) a pak už vzhůru – rovnou cestou ke slunečnímu západu.

Na „čtyřiadevadesátce“ mě čeká asi 25 kilometrů a jede se tu dobře. Jen na chviličku zastavím v Brzesku na Rynku. Pomalu se snáší noc, tak se převlíkám zase do pyžamka. Tentokrát včetně baselayeru s dlouhým.

Kousek za Brzeskem mám opustit hájvej. Oukej. Nořím se do tmy, kterou rozráží můj světlomet. Protože se setmělo teprve nedávno (a hlavně proto, abych co nejvíc šetřil baterku), mám ho stále v režimu, kterému říkám mžourání.

Plynulé rozsvěcení a zhášení je dostatečné ve městech a vesnicích, kde je pouliční osvětlení, ale na silnicích a cyklostezkách mezi vesnicemi je to extrémně náročné na pozornost. Furt musíš koukat, aby se ti před kolem najednou neobjevila díra, kámen nebo třeba přejetý ježek. Ale potřebuju přežít v sedle celou začínající noc, tak to zatím nepřepínám a jedu dál s mžouravým osvětlením.

Po dvou hodinách téhle jízdy od vesnice k vesnici a od městečka k městečku jsem na předměstí Krakówa. V jedné z vesnic ležících mezi Wieliczkou a Krakówem si musím udělat fotku, je to další cedule do mé sbírky.


Ujedu ještě pár kilometrů, ale pak na mě únava padne jak Roglič na silnici během grand tour. Zastavuju u první autobusové zastávky. Tady si chvilku posedím, zkusím si dát nějaký minispáneček. Nastavuju budíka na hodinku, opřu se o skleněnou výplň a zavřu oči.

To místo ale nebylo úplně šťastně vybraný. Navzdory (půl)noční hodině tu pořád někdo chodí nebo jezdí. A asi šest lidí se mě za tu hodinu zeptalo, jestli jsem v pořádku. Dokonce mi zastavila i autobusačka jedoucí na noční lince, otevřela dveře a ptala se, jestli je všechno ok. Jako jo, moc mě každý ten projevený zájem potěšil, každému jsem poděkoval a řekl, že jsem v pohodě. Ale moc jsem si jako neodpočal.

I tak po hodině sedám na kolo a… pryč odsud! Plán je jet prostě dál a případně si najít nějaké klidnější místo pro odpočinek. Za sebou mám 640 kilometrů, před sebou „už jen“ 460.

Jízda nocí, jízda ránem…

Vymotání se z Krakówa probíhá podobně jako z jiného velkého města. Cykloinfrastruktura tu je na dobré úrovni, ale stejně musíš občas přejet z jedné strany velké silnice na druhou, protože na tvé straně cyklostezka podél čtyřproudové výpadovky prostě končí. A to nemluvím o tom, že mě paní z navigace poslala přes nádražní nadchod! Takže tři patra nahoru, přeťapat nad kolejemi a pak zase tři patra dolů. Dziękuję bardzo!

Ale po dvaceti kilometrech od mé hodinové zastávky na zastávce jsem už na cyklotrase a teď to snad pojede. Vítr nefouká, což je dobře. Projíždím podél vody, kterou spíš tuším než vidím. Je to jakýsi kanál a žáby tu kvákají tak hlasitě, že to zní skoro strašidelně. Jak z hororu od Hitchcocka, kdyby netočil o ptácích, ale o žábách. Po nějaké době mě stezka zavede od kanálu k samotné řece Wiśle.

Asi tady někde se ve mně láme odhodlání dojet celou naplánovanou trasu až do cíle v Mikulově. Jednak kvůli tomu, že třetí noc v kuse už bych asi nepřežil. A jednak proto, že předpověď slibuje na středeční odpoledne na Moravě docela vytrvalý déšť. Finální rozhodnutí jsem si ale zvykl nedělat v noci, protože to je nejnáročnější čas pro test vůle. Aspoň na mě noc funguje podobně jako řev nazgûla na obránce Minas Tirith.

Proti sobě vidím jet traktor a za ním kamion. Ten to z kopce rozpálí a začne pomalu jedoucí traktor předjíždět.

Nebo jako na borce v úniku na horské etapě, když se pět kilometrů před cílem v 10 % stoupání ohlédne a vidí, jak se ze serpentýny právě vyřítí Pogačar. Prostě je mi v noci všecko tak nějak víc jedno. Obrana proti tomu je dvojí – buď hlavu úplně odpojit a šlapat dál, nebo na chvilku zastavit a počkat na rozbřesk. Takže zapínám světlo na normální svícení, už mi nevadí, jestli se vybije, protože zítra už ho nebudu potřebovat.

Chvíli jedu, ale nakonec se přece jen rozhodnu zastavit. Do cesty se mi totiž opět postaví prosklená autobusová zastávka, tentokrát ale mimo město, jen tak u silnice. No tak jo, tak si sem sednu na tu nepohodlnou lavičku a počkám tu, než se rozední.

Na rozdíl od minulé noci pod Tatrami je tu citelně tepleji, takže aluminiovou fólii ani nevytahuju. „Myslel jsem si, že jsi tvrdší, Batmane!“ pronáším sám k sobě hlášku ze starého vtipu. Ale už se tomu v duchu směju, už jsem rozhodnutej, že to ukončím těsně za polsko-českou hranicí v Bohumíně, kam mi teď zbývá už jen asi 130 kilometrů.

Den třetí

Je středa, chvilku před pátou ranní a silnice už je vidět i bez použití světla. Právě tenhle okamžik jsem si stanovil jako odjezdový čas. Tak do sedla a šlapej těma nohama! Cyklostezka mě vede kolem Wisly, říční krajina se probouzí do nového dne, ptáci zpívají a nazgûl z mé mysli odletěl zpátky do své Minas Morgul.

Asi za hodinku dojedu do Zatoru. Hele, Biedronka! No jenom jestli budou mít takhle v 6 ráno už otevřeno, strachuju se. Ale zjišťuju, že Polsko není Rakousko – tady se jede každej (všední) den od 5 do 23. Vlítnu tam, koupím si marinovanýho lososa s křenovou omáčkou (takový nigiri set po polski), krakovský salám (ať poznám místní speciality), Colu a energeťák (RedBull nemají, tak beru jinej).

Usadím se před Biedronkou na lavičce a pouštím se do snídaně. Od včerejšího smažáku v Bardějově je to první pořádnější jídlo. Křen mi protáhne dutiny a ujistí mě o tom, že ještě žiju. Ale jinak je to moc fajn snídaně.


Kdybych se teď ze Zatoru vydal po silnici 44, přijedu do Osvětimi. Původně jsem ji na trase měl, ale teď je to na mě po nočním zážitku s nazgûlem moc. Muzeum holocaustu a celou tíhu toho místa si dám jindy. Teď potřebuju jet. Tak jedu.

Ty tiráku!

Na rozdíl od silnice první třídy je tady na okreskách minimální (nebo spíš žádná) krajnice. Což se ukáže jako slabina ve chvíli, kdy jedu do mírného kopečka. Proti sobě vidím jet traktor a za ním kamion. Ten to z kopce rozpálí a začne pomalu jedoucí traktor předjíždět. Nějak mu nevadí, že v protisměru jedu já.

Chvilku nevěřím, že se to fakt děje, chvilku okometricky proměřuju, jestli máme šanci se tam všichni tři vedle sebe směstnat, ale je to všechno tak rychlý, že se mi nepřehraje ani sekundovej film z mýho života. Ani prostředníček nestihnu zdvihnout, což v těchto momentech dělám vždycky, protože předjíždět, když ti v protisměru jede vozidlo (i když jednostopé a nemotorové) – to prostě udělá jen vypatlanec a potenciální vrah.

Pak už mě ofoukne horký dech kamionu následovaný sprškou štěrku ze silnice… a najednou je kamion i s traktorem za mnou, já trochu nepochopitelně stále sedím na kole a šlapu do kopce. Jo, dopadlo to tentokrát dobře, ale musel mě minout o pár desítek centimetrů a přitom jel tak stovkou. Otáčím se a provádím to, co jsem nestihl – ukazuju vztyčený prostředník a řvu „Ty tiráku!!!“ (Ano, první slabika toho oslovení byla jiná, ale prej jsme slušnej magazín.)

Bylo to takové symbolické přivítání ve Slezském vojvodství. Naštěstí už potom zbytek cesty byl zcela prostý podobných incidentů. Jen jsem musel zastavit v Pszczyně (fascinuje mě těch 5 souhlásek vedle sebe) kvůli defektu na zadním kole. Při té příležitosti si všímám, že mi zase prasknul drát v zadním výpletu. Už je to za poslední dva měsíce asi třetí drát, budu si muset kolo nechat přeplést. Tak hotovo a jedem dál. V nohách mám 740 km.

Cesta do „toho našeho“ Slezska vede většinou kolem silnice po cyklostezce, za což jsem po zkušenosti s debilem v kamionu rád. Navíc dnes fouká docela slušnej protivítr, takže s ním radši bojuju mimo silnici. Projíždím Mizerówem a ceduli si fotím. Říkám si, že ten řidič, co mě málem zabil, mohl klidně pocházet odsud.


Konečně jsem v Jastrzębie-Zdrój neboli počesku v Lázních Jestřebí. To je docela velké lázeňské město kousek od hranic s Českem. Já jsem si ale vymyslel, že si chci ulovit ještě jednu ceduli, která tam po cestě ležela, tak nejedu nejkratší cestou do vlasti (Karviná je odsud fakt kousíček), ale pokračuju ještě na západ.

Díky tomu ulovím nejen tu ceduli v Uchylsku, ale najdu i super Železnou cyklostezku (Żelazny Szlak Rowerowy) a taky kruháč se skulpturou cyklisty.


No a z Uchylska už nejkratší cestou do Bohumína, kde moje poslední cyklouchylsko skončí. Posledních deset kiláků boje s protivětrem a pak už jen dvakrát přejezd po mostě přes Odru, z nichž ten druhý je po hraničním mostě. Hned za mostem Bohumín.

Přijedu na nádraží, zjišťuju, že do vlaku, kam mi aplikace nechtěla prodat jízdenku pro kolo, mi ji na přepážce normálně prodají, a za dvacet minut už frčím směr Břeclav. Zadní kolo je z toho zase úplně naměkko a já vím, že v Břeclavi budu muset podruhé měnit duši. Jo, v plášti byl zabodnutej asi milimetrovej, pro oko neviditelnej drátek.

Až se budu o tisíc kilometrů v kuse pokoušet příště, budu mít víc elektrické energie sbalené na cesty. Neuspěl jsem se svým cílem, ale poučil jsem se. A určitě to zkusím znovu – jen teda na jiné trase. Na kole mi zbývá navštívit (kromě Šumperka, ale tam se dá otočit za den) poslední partnerské město Mikulova – německý Hochheim am Main. Tak to by mohl být příští cíl…


A tady je link na Stravu.