Expedice Gradina 2018 - nejvyšší hora s billboardem - 2. část

Dnes navážeme dalším dílem našeho putování v Chorvatsku...

Minulý díl a zážitky z prvních dvou dní naší expedice si můžete přečíst na tomto odkazu. Tak jak to pokračovalo?

Sobota - 11. 8. 2018

Dnešní plán je povalování se na pláži a poflakování v průzračné mořské vodě. Dnes je prostě naplánovaná pohoda. Ráno se na obzoru objevil nepatrný bílý sloupek kouře, stoupajícího poklidně k oblakům. Během chvíle však situace nabrala dramatický spád. Kouř se rozšířil po celém obzoru a stal se černo-černým. Je jasné, že krajinu za obzorem pohltil oheň. Ohromný požár. Vše je vyprahlé, nic mu nestojí v cestě. Během chvíle se obloha halí do černé barvy. Slunce skrz tu černou deku vypadá jen jako malá chabá oranžová tečka.

Letadlo jedno za druhým nalétává nad moře, nabírá vodu a spěchá s ní za obzor hasit ten vzpurný a nezkrotný živel. Letadel jsme napočítali celkem pět. Veškerá snaha zatím marná. Oheň je od nás odhadem tak deset kilometrů. Slabší jedinci z naší výpravy začínají propadat panice a nahlas mluví o evakuaci. Situace určitě není tak kritická. Véna zachovává chladnou hlavu. S pohledem na tu černou kouřovou clonu se ke mně otočil a prohlásil: „Klidně bych se šel na kolech projet ještě jednou,“ pronesl klidně. 

Trvalo téměř celý den, než hasiči dostali oheň pod kontrolu. K večeru z místa požáru stoupala k nebi už jen bílá mírumilovně vyhlížející mlhovina. Letadla stále nalétávají nad moře pro vodu, ale už to spíš vypadá, že se piloti jen předvádějí před přihlížejícími turisty. 

Neděle - 12. 8. 2018

Ráno jsem venku na dlažbě zpozoroval osmi centimetrovou chlupatou stonožku. O několik hodin později byla stále na témže místě, evidentně mrtvá. Její chlupaté tělíčko si mezi sebou porcovala asi stovka čiperných mravenečků. Odpoledne mravenci zmizely. Ze stonožky zůstala jen vnější vrstva. Ani to však nebyla konečná. K večeru si tuhle dobrotu pokoušela odnést trojice vykrmených vos. Asi se jim to povedlo, druhý den ráno nebylo po stonožce ani stopy. Příroda si poradí. Příroda zbytky nenechává. 

Já s Vénou jsme rozhodnuti. Zítra chceme na kolo. Zeptali jsme se Vančise, třetího do party, jestli by nechtěl s námi. Dotazem jsme ho překvapili. Zastavil svůj pohyb, otočil se na nás mlčky. Pomaličku se pohodlně posadil na židli, ruce zvolna sepnul za hlavou, až se mu břicho vyvalilo přes kraťasy. Chvíli nás pobaveně pozoroval a pak s vážnou tváří pronesl: „Cyklistika mě nezajímá, zdržuje od pití.“ V tomhle má ten kluk pravdu. 


Večer stojíme na známé verandě u Tondy Včely, znovu jen ve dvou. Tonda má radost, že jsme se k němu vrátili. Dává nám mapy okolí. Ukazuje, kudy by to bylo nejlepší svezení. Prstem jede po mapě. „Když to ujedete celé, má trasa přes sto kilometrů. Všechno horské stezky.“ A pak nám dává jednu radu zdarma. „Zpátky můžete jet podél moře a na plážích koukat po ladies v plavkách.“

Pondělí -13. 8. 2018

V pátek jsme prozkoumali riviéru Omišskou. Dnes to bude pro změnu riviéra Makarská. V osm hodin ráno vyrážíme. Neznačenou odbočku na osadu Novaci jsme našli překvapivě snadno. Hned na úvod nás překvapilo brutální stoupání prašnou cestou. Naštěstí bylo krátké a jen co se dech zklidnil, začaly se oči kochat pohledem. Přírodní scenérie krásné jako včera. Jen s tím rozdílem, že dnes máme skály vlevo a moře vpravo. Borovice a cikády a liduprázdno, nádhera. „Tady by bylo škoda jet rychle,“ rozplývá se Véna. „Teď nevím, jestli se ti tady líbí nebo už nemůžeš?“

Na jedné z křižovatek váháme kudy dál. Doprava dolů po makadamové cestě nebo doleva do prudkého stoupání s hrubým betonovým povrchem. „Dobrý den,“ zjevila se u nás náhle turistka v sandálech, krátké sukýnce a s batůžkem vyvedeným ve zlaté barvě. A zase mlčky odkráčela směrem odkud jsme přijeli. „Helou,“ ozvalo se vzápětí. Dohnal nás cyklista na horském kole. Je z Polska. „Safra, tady je ale živo, co?“ Volíme cestu doleva vzhůru.


Přijíždíme na rozcestí, směrovka nás navádí k Napoleonově cestě, což je taková historická rarita ve zdejších strmých skalních svazích. Cesta byla postavena na počest Napoleona v letech 1810 až 1811 podle projektu Franja Zavorea, tehdejšího projektanta silničních sítí v Dalmácii. Napoleonova cesta byla ve svazích zbudována tak, aby její stoupání nepřesáhlo šest procent, což bylo velmi pohodlné pro jízdu na koni, v kočáře nebo pro pěší vycházku. Projekt nakonec nebyl nikdy dokončen a je velmi pravděpodobné, že na Napoleonovou cestu ani sám Napoleon nikdy nevstoupil.

Makadamovou cestou mezi voňavými borovičkami a olivovými sady jsme přijeli do vesničky, jejíž jméno je z našeho pohledu velmi hravé. „Přijeli jsme Topići,“ houkl jsem na Vénu. Oba jsme se tématickému názvu obce krátce zasmáli a dál bych se v tom pitvat nechtěl. Stoupání skrze Topići je sice betonové, ale tak strmé, že tady i auta musí nadávat nahlas.

Čtyřnohý nepřítel

Vpravo od cesty se pasou kozy, čtyři nebo pět. S pasačkou se kamarádsky zdravíme. Vlevo však postává koza s velkými rohy. Co když je to kozel? Co když mu hrábne? Může trknout? Véna projel bez úhony. Následuji ho. Přesto má kozel veškerou mou pozornost, jsem ve střehu. Když v tom se ozval nepřátelský štěkot a zprava se na mě vyřítil pes. Možná nebyl tak velký, ale s vyceněnými tesáky mi v tu chvíli připadal veliký jako kráva. Opřel jsem se do pedálů. Jenže nic - smůla, zrovna mám přehozené lehké převody. Sakra. Ujet mu nedokážu. Brzdím smykem.

Drobné kamínky od kola odletují. To psa překvapilo. Slezl jsem bleskurychle z kola a postavil ho mezi nás jako vozovou hradbu. „Mazej zpátky!“ zavelel jsem a panovačně ukázal rukou směr. Pro psa nejsem dostatečná autorita. Pomalu couvám. Pes štěká a stejně pomalu si mě nadchází. Pasačka na psa mluví klidným hlasem, ale ani tu nepovažuje za dostatečnou autoritu. Napadlo mě sebrat ze země kámen. Aha! Tak tohle je ta správná autorita, kterou pes uznává. Vzdal to. Jen já teď nevím, jestli jsem takhle zpocený horkem nebo strachem. „Je vedro jako prase, viď?“ prohodil jsem, když jsem Vénu dohnal.        

Jak sme se stali neviditelní

Makadamová cesta se nejprve změnila v úzkou, sotva znatelnou pěšinu. A pak přišel konec. Do cesty se nám postavil násep a na něm svodidla. Za nimi leží čtyřproudá silnice dálničního typu spojující Jadranské pobřeží s vnitrozemím. Provoz docela hustý. Vozidla směřují přímo do útrob pohoří Biokova pod masiv hory Sveti Ilija (1 642 m n.m.). Co teď? Váháme, možná i chvíli přemýšlíme. Pak jsme se stali tak neviditelnými, jak jen neviditelní cyklisté mohou být.

Přelézáme svodidla a pár desítek metrů šlapeme ke sjezdu na městečko Bast. Podařilo se. V Bastu už nás zase obklopuje uvolněná atmosféra cyklistické pohody. Z veřejného pítka doplňujeme tekutiny a pak se znovu noříme do země nikoho. Vjíždíme na území kde nejsou vesničky, osady ani samoty. Jen borovice, makadam, cikády a horké slunce. Stále nabíráme výšku a blížíme se ke kolmým skalním stěnám pohoří Biokovo. „Je to tady jiné, než v Krkonoších?“ Zeptal jsem se v jednom ze stoupání Vény s očima zabodnutýma do nekonečně modrého moře v dáli. „Jo, je tady mnohem větší hic!“ má Véna jasno.


Kameny šustí pod koly, pot stéká po těle, svaly se namáhají, aby zdolaly prudké stoupání a hlava nemá co na práci. Snad proto si vzpomněla na ten předvčerejší požár. Co kdyby začalo hořet tady? Před námi i za námi cesta do kopce. Vpravo od nás neprůchodné houští. Asi bych nechal kolo kolem a zkusil vyšplhat na holé skály vlevo a zkusil bych se schovat někde, kde není nic, co by hořelo. Jenže žár by byl asi tak nesnesitelný, že by nás stejně uškvařil. Dopadli bychom stejně jako ta včerejší stonožka. Nezbylo by z nás vůbec nic. Je to tak. Příroda si dokáže poradit. Ne! Nemá cenu myslet na katastrofické scénáře, ale nejistotu už jsem z hlavy dostat nedokázal.


Přijeli jsme na rozcestí jménem Smokvina. Pod osamoceným skalním převisem je zbudovaný útulný přístřešek. Je plně vybavený, staré zaprášené židle, očouzený gril, ve skalním výklenku připravená krabice soli, plechovka cukru, plná láhev polské wódky Pan Tadeusz a láhev likéru Svatovksi Kruškovac. „Tady se mi líbí, dovedl bych si představit strávit tady celý večer,“ odfouknul si Véna, když se pohodlně rozvalil na lavičku ve stínu mohutné borovice.

Malá cedule v zatáčce prašné cesty hlásí, že do Makarské zbývá sedm kilometrů. Tam však nechceme. Tak jen máváme rozlehlému letovisku pěkně z ptačí perspektivy a odbočíme směrem k místu s názvem Babin Zub. Měl by to být nějaký zajímavý skalní útvar, takových je tady spousta. Jsme v nadmořské výšce něco málo přes 530 metrů. Po jadranské magistrále daleko pod námi bzučí malinkatá autíčka jedno za druhým. 

Návrat do civilizace

Cesta je hodně kamenitá, povrch nijak zpevněný. Sjezd po volných kamenech žádná radost. S ubývající nadmořskou výškou se rapidně zvyšuje okolní teplota. Jak brzdíme, víříme prach. Usedá, kam se dá. Nohy od kolen dolů máme pokryté jemnou bílou vrstvou. Dlouhý sjezd končí až na promenádě letoviska Promanja v nulové nadmořské výšce. Jsme v civilizaci. „Dáme pivo za odměnu?“


Pláž vedle pláže, nekonečně dlouhá přelidněná promenáda. Hlava na hlavě, tělo na tělo, zápach potu a opalovacích krémů. Opatrně se prodíráme vpřed. Dáváme pozor, abychom pobíhajícím číšníkům nevyrazili z ruky tácy s porcí čevapčiči nebo se škampi na žaru. A do toho všeho děláme to, co nám radil Tonda Včela, koukáme po ladies v plavkách. Hudba, hlahol, rámus. Jaká to změna oproti pustině kopců. 

Letovisko Baška Voda je za námi, letovisko Brela rovněž. Vynášíme kolo po křivolakých schodech. Promenáda skončila. Nastalo ticho a klid. Jedeme úzkou pěšinou po hraně útesu. Prodíráme se nízkými hustými borovicemi na samém kraji strmého srázu. Jehličí je svěže zelené a nezvykle dlouhé. Píchá a škrábe. O tomhle úseku Tonda Včela říkal, že budeme sice chvíli tlačit, ale při dobré technice se to dá celé projet. Nechápu. Moje technika je v tom případě na úrovni malého batolete. Skalnatý sráz dolů, kameny se kutálejí. Tohle nejde ani slézt natož sjet. Slezli jsme to. 

Pro změnu skalnatý ostroh vzhůru, skála je hladká, pokrytá prachem, nohy kloužou. S koly si musíme navzájem pomáhat. Domorodec pohupující se ve vlnách nás se zájmem sleduje. „Žádná cesta, žádná cesta,“ radí nám starostlivě. Nevěříme. „Musí tady být cesta! Tonda Včela nám to včera říkal!“ Doplahočili jsme se na malinkou pláž zakončenou útesem, o který se rozbíjejí mořské vlny. Cesta končí. Dál už bychom museli jedině plavat, což naše kola, ač značky Specialized, stále ještě neumí. Zabloudili jsme. Asi tak dva kilometry vzdušnou čarou na druhé straně zátoky vidíme naši základu Pisak. Cesta vpřed žádná, musíme se vrátit. Znovu překonávat kluzké skalisko, kamenitý svah, husté borovice a stín žádný. Psychicky ubíjející záležitost. Ta správná pěšina vede o několik desítek metrů výše ve srázu nad mořem. „Jsem úplně vyčerpaný, že ani na pivo nemám chuť. Těším se na oranžínu,“ stírá si Véna pot z obličeje. „A v duchu si říkám ty moje milovaná oranžíno, kdepak jsi?“ Tohle už je velká krize.


Pěšina je úzká ve srázu nad mořem. Skály, kameny, kamínky, písek. Pichlavé rostliny, ostré bodlinky. Rozedírají nám holeně i lýtka. Stín žádný. Musíme obejít zátoku Vruja, což není ledajaká zátoka. Zátoka Vruja je pod hladinou zaplněna obrovskou soustavou pramenů. Vévodí jim mohutný hluboký podmořský závrt. Pramení z něj takové množství vody, až se pravděpodobně jedná o největší pramen na Jadranu. Útesy jsou strmé, terén nepřístupný. Vénovi se utrhla podrážka na botě a do vzniklého žraloka se mu natlačily drobné kamínky a písek. Chůze je nepohodlná, došla nám voda, tohle už je velké dobrodružství.

Od cíle výpravy už jsme jen kousek. To dáme. Tonda Vosa říkal, že při dobré technice se to dá projet. „Určitě se to dá projet…. Třeba pěšky…!“ Přemítám nahlas, zatímco mě pedál kola bolestivě bacil do lýtka. Na modré hladině pod námi pluje několik motorových člunů. Odtud se zdají být tak malinkaté. „Myslím, že mě na dlouhou dobu přešla chuť na cyklistiku,“ glosuje Véna, když se vyčerpaný zhroutil pod první strom do stínu.


„Ta cesta byla nesmyslná,“ stěžujeme si Tondovi, když mu večer vracíme kola. Směje se na celé kolo. „Příště pojedu s vámi a ukážu vám, co je nesmyslné….“ 
Tohoto dne jsme ujeli 48 kilometrů. Ale můžeme říkat, že jsme je skutečně ujeli? „Když tak na vás koukám, myslím, že mi tady u toho piva bylo líp,“ okomentoval náš návrat Vančis. Měl pravdu? Rozhodně neměl. Po vydatné cyklistické vyjížďce totiž pivo chutná daleko víc, jenže tohle Vančis posoudit nemůže, dokud na kole sám nevyrazí.      

Autor: Milan Silný
Zdroj fotografií: autor