.sk

CZ

Rozhovor: Viktor Zapletal - trenér české cyklistické reprezentace

Rozhovor: Viktor Zapletal - trenér české cyklistické reprezentace

Je nám velkou ctí podělit se o zajímavý rozhovor s důležitým člověkem české cyklistiky, panem Viktorem Zapletalem.

 

Prošel si obdobím závodění po boku Jaroslava Kulhavého, až se stal jeho osobním trenérem. Bok po boku stáli u těch největších úspěchů horských kol nejen na Olympiádě, již se zapsali do historie. Dodnes učí mladé talenty české reprezentace, je vedoucím trenérem ASC Dukla Praha, člen Rady expertů Českého olympijského výboru, a jak si záhy povíme, pro cyklistický svět toho dělá daleko více.

Ahoj Viktore, jsem moc rád, že jsi přijal žádost o rozhovor pro náš magazín, protože tě vnímáme jako zajímavou a významnou osobu české cyklistiky. Děláš toho opravdu hodně a neustále se pohybuješ mezi vycházející špičkou české cyklistiky a také kolem mladé krve. Víme, že jsi trenérem a rádcem reprezentace, nicméně co tomu předcházelo? Byl jsi od mala předurčen cyklistické disciplíně?
V mládí jsem dělal závodně atletiku na vrcholové úrovni a na kole jsem jezdil sice hodně, ale jenom rekreačně. V 17 letech jsem si způsobil zranění ramene s trvalými následky a ukončil závodní atletickou „kariéru“, ale tím víc jsem začal upřednostňovat cyklistiku, kde mě úraz nijak zásadně nelimitoval. Postupně jsem začal závodit a vzdělávat se v oblasti cyklistiky a po nějaké době jsem začal působit i jako trenér. Mými prvními svěřenci byli handicapovaní cyklisté, oba mistři světa, Evropy a medailisté z paralympijských her, Michal Stark a Jirka Ježek. A jak se postupně začali lepšit oni, zlepšoval jsem se i já jako trenér a moje tréninková skupina se postupně rozšiřovala o další významné postavy světové cyklistiky.


Často tě vídám, že jsi pravá ruka české reprezentace a pomáháš, jak se dá. Mnohdy i na vedlejších akcích. Třeba když Jára Kulhavý hobloval Lysou horu a měli jsme možnost se tam potkat. Je pravda, že k sobě máte blízko a jsi jeho velká podpora? Máš stejný vztah také s ostatními, nebo je tohle pouto unikátní?
S Járou se známe od jeho 14 let, jezdili jsme spolu v jednom týmu. Když jako juniorský mistr světa a Evropy přešel jako supertalent do Itálie a přestalo se mu dařit, byl odbornou i laickou veřejností odepisován. Tehdy jsme spolu začali spolupracovat jako závodník a trenér. Postupně se nám s Járou a Jirkou Ježkem podařilo vytvořit tréninkové know-how pro individuální tréninkový plán a časování formy. To je částečně přenositelná deviza, díky které se nám později podařilo generovat nejen historické medailové úspěchy Járy a Jirky, ale také mnoha dalších členů mé tréninkové skupiny. Fungující vztah trenér – závodník je vždy blízká záležitost, prožíváte společně úspěchy i neúspěchy. Já jsem byl přítomen všem medailím, vítězstvím, ale i zraněním a neúspěchům Járy, takže samozřejmě se jedná o vztah vysoce osobní.

Další hvězdou je Jirka Ježek, který se tam také ukázal. Hendicapovaný závodník symbolicky v “důchodě”. Mně se zdá, že naopak dělá pro cyklistiku ještě mnohem víc, když na to má momentálně čas. Česko má velmi vřelý vztah k tomuto sportu, myslíš, že je to způsobeno zvučnými jmény? Hokej tomu nahrává, protože Jaromíra Jágra znají ve světě všude, stejně jako Jaroslava Kulhavého v horských kolech.
Jirka je podobně jako Jára ikonou světového sportu. Jeho úspěchy a přínos pro světový i český sport si česká veřejnost paradoxně začala uvědomovat až ke konci jeho úspěšné kariéry, když bylo zřejmé, jako moc ceněnou sportovní osobností je v zahraničí. Dnes je Jirka významnou postavou politického sportovního managementu, a stejně jako dřív na kole, nyní bojuje jako lev za nastavení racionálně a efektivně fungujícího sportovního systému. Jeho přínos v oblasti integrace pak asi ani není třeba zmiňovat. Jirka, Jára nebo například Jaromír Jágr a další významní sportovci jsou motivací pro společnost, vzory pro děti a mládež. Jejich osobní příběhy přivedly tisíce dětí k trvalé sportovní aktivitě a zdravému způsobu života. A nejde jenom o vrcholový sport. Jde o funkční a zdravou životní filozofii běžného života, ve které má sport své neodmyslitelné místo. To vnímám jako velmi důležité.



Máš čas ještě jezdit na kole? Pamatuji si vyjížďku v rámci Cycling University právě s Járou. Můžeš přiblížit svoje úspěchy mimo trenérskou profesi? Jaké závody a místa v týmech se ti vybaví? Přistupovali k tobě trenéři tak, jak to nyní předvádíš, a tudíž se předává žezlo z generace na generaci?
Snažím se jezdit pravidelně, téměř každý den, a to i v případě, kdy mám málo času. Držet si kondici na určité úrovni je pro mě důležité. Často a rád jezdím některé tréninky společně se svými svěřenci, je to pro mě nejefektivnější způsob, jak nejlépe poznat jejich aktuální formu, slabiny i přednosti. Hodně cestuji, nejenom s týmem na závody, ale také v dalších záležitostech cyklistiky a sportu a často si s sebou beru kolo a snažím se alespoň na chvíli vyjet ven. Nedá se tomu vždy úplně říkat trénink, spíš si na kole rovnám myšlenky. A rád závodím, když na to mám čas. Pořádáme volnočasový seriál závodů pro širokou veřejnost v olympijském cross-country Pražský MTB pohár, kde celkem pravidelně závodím v kategorii Masters. Své výsledky nijak neřeším, spíš si užívám to, když závod zvládnu, bavilo mě závodit a mám ze svého startu pozitivní pocity.

Jak jsi spokojený s podporou cyklistiky v Česku? Kluby fungují setrvačností a sám mám zkušenost, že vedení a systém není optimální. Většinou jde hlavně o angažovanost lidí, a když klub nikoho takového nemá, tak se promarní šance najít šikovné nástupce. Proklouzne mezi prsty, plácá se v tom nebo to nakonec vzdá. Vždy je to o lidech a přístupu, nemyslíš? Jaké jsou předpoklady dobrého trenéra?
Tohle je populární téma české sportovní komunity. Budu upřímný... Jsme národem kritiků a asi každý z nás se setkal ve svém životě s tím, jak moc dokáže ranit a demotivovat závist, pomluvy a lži. Slavní sportovci si to „užívají“ na 100 % a o trenérech platí to samé. Například Jára byl během své kariéry mnohokrát zatracován a posléze zase vynášen do nebes v podstatě jednou a tou samou skupinou lidí, kteří s nadšením projevují své „názory“ nejlépe anonymní formou v mnohočetných internetových diskusích pod články jistých „sportovních“ serverů. Ale položme si otázku, kolik lidí skutečně pro sport a ostatní něco užitečného dělá? Kritizovat někoho, že špatně uspořádal závod, je nesmírně jednoduché. Ale oběhejte si bezpočet razítek, získejte povolení, napište granty, sežeňte sponzory a peníze, vezměte si do ruky lopatu a krumpáč a udělejte vlastní závod, který bude bezchybný. Kolik lidí tohle udělá? Minimum. Myslím si, že současná podoba a koncepce cyklistiky je výrazně lepší, než byla v minulosti. Především v reakci na mnoho nedostatků, se kterými jsme se dříve potýkali. V České republice máme vynikající trenéry mládeže, kteří se snaží dětem vštípit sportovní dovednosti ve všech úrovních výkonnosti. Máme funkční Olympijský výbor s celou řadou osobností a prospěšných aktivit, a pokud jde o cyklistiku, máme díky prezidentovi svazu cyklistiky Petru Markovi zázemí a koncepci, o kterých se nám dříve ani nezdálo. Takže je to na nás, co s tím uděláme. A když se najde kdokoliv, kdo místo psaní příspěvku do internetové diskuse sežene další peníze pro sport, začne trénovat děti anebo si vezme tu lopatu a krumpáč a půjde dělat bike park pro ostatní, pomůže nám to.

Vznikla Národní sportovní agentura, což by mohlo pomoci. Máme tam nějakou vyjednávací pozici pro zlepšení situace? Již jsem zmínil Cycling University, což je čistě iniciativa tebe a pana Petra Marka. Byli jste překvapeni zájmem? Letos jsou semináře zkrácené na jeden, ale to je určitě způsobené děním ohledně viru. Na první sezonu se vám podařilo urvat slušná jména jako pana Jiřího Dostála, Jaroslava Kulhavého nebo Matěje Charváta. Plánujete do budoucna projekt rozvíjet a přitáhnout širší publikum?
V Národní sportovní agentuře působí celá řada sportovních osobností, mimo jiné i Jirka Ježek. To je vynikající, protože oni se na mnoho věcí dívají úplně jinou optikou než státní úředníci, kteří jsou ve většině mnohonásobně vzdáleni od jakékoliv sportovní praxe. Důležité je také to, že NSA je institucí čistě sportovní, specializovanou, což dříve Ministerstvo školství a mládeže nebylo ani náhodou a sport zde hrál spíše okrajovou roli, dalece za problematikou školství, což je logické. Pokud jde o Cycling University, tak mě samozřejmě těší zájem, který CU vyvolala a nadále vyvolává. Během koronavirové karantény jsme natočili unikátní soubor 49 výukových videí českých reprezentantů napříč disciplínami, které vzbudily velký zájem nejenom cyklistické veřejnosti.


Cycling University samozřejmě bude pokračovat, ale už ne samostatně, bude součástí celého rekonstruovaného systému vzdělávání trenérů cyklistiky, který brzy představíme. Na podzim 2020 proběhnou čtyři přednášky, zajímavých témat máme díky aktuální situaci více, než bychom si přáli.

Přidělalo vám hodně starostí, že tento rok neproběhl podle plánu? Odložená Olympiáda, závody světového poháru zrušeny kromě Nového Města a anulování nominací. Z jiného úhlu pohledu to mohlo přinést více času na lepší přípravu, dořešení mnoha odkládaných záležitostí. Jak to vidíš?
Z globálního pohledu sportu je to samozřejmě hodně složité, provázané s ekonomikou a nastaveným systémem sportu. Těžko se dá předvídat, jaká opatření lidstvo přijme a kam se bude ubírat výkonnostní sport. Pokud jde o běžnou trenérskou praxi, tak nově musíme pracovat s vlivem důsledků pandemie na závodníky. Někteří využili závodního volna a volného času a dotrénovali se až na nečekanou výkonnost. Někteří naopak nezávodní situaci zvládají obtížněji, především ztrátou motivace a nedostatkem nadšení pro samotný trénink bez závodů.

Jak moc se ve tvých očích proměnila horská kola a závody? Technologie šly kupředu, vše se zrychluje a trénink není jen o najíždění kilometrů. Tratě jsou plné překážek a nástrah s různými skoky, pomalu blížící se Enduru. Když se dívám na program top závodníků, tak podstupují tvrdou komplexní přípravu. Hodiny strávené v posilovně, sedle a odpočinkem. Přesto se říká, že kilometry neošidíš. Změnila se praxe také u nás? Vícefázové tréninky, kompenzace a důraz na psychickou pohodu?
Olympijské cross country se stále vyvíjí v důsledku snahy zachovat diváckou atraktivitu a tím přilákat zájem sponzorů, televize a médií. Nyní jsme ve formě závodu dlouhého cca 1 hodinu a 30 minut, který jezdci absolvují v podstatě celý v pásmu submaximální a maximální tepové frekvence. Jinými slovy: sprint na jeden a půl hodiny v náročném terénu, technice s častou změnou tempa a závodních situací, které zátěž ještě více umocňují. To je nesmírně náročné a musí tomu být uzpůsoben trénink, vytrvalostní, silový i rychlostní. Existuje několik světových tréninkových modelů. Nicméně pokud se podíváte na tréninkový plán těch nejlepších, zjistíte, že základ je hodně podobný a překvapivě velmi jednoduchý: tvrdá objemová dřina, na kterou jsou napasované silové a posléze rychlostní formy tréninku.


Poslední odbočka k samotným kolům. Výrobci kol předvádějí poslední dobou opravdové výstřelky, ať už jsou to unikátní systémy tlumení, nebo nejlehčí bike. To vše kvůli měnícímu se pojetí XC disciplíny, která je drsnější, a tím pádem pro diváky atraktivnější. Úplný opak Formule 1, dalo by se říci. Oproti silniční cyklistice nejsou na horská kola kladeny tak tvrdé standardy a pravidla. Takže je možné, že velký podíl na úspěchu tvoří materiál. Jak jsou na tom naši závodníci? Mají přístup k tomu nejlepšímu vybavení?
Myslím si, že vybavení našich jezdců je velmi dobré. To platí ve většině i pro děti a mládež. Pokud jde o materiál a vybavení, nijak nezaostáváme za ostatními zeměmi světa. Náš deficit je jinde. Chybí nám týmy schopné financovat a profesionalizovat závodníky v kategorii U23 a Elite. To samé platí o financování trenérů. Tím se lišíme od bikových velmocí jako je např. Švýcarsko nebo Francie. Máme významnou podporu resortního centra Dukly Praha i reprezentace, ale potřebovali bychom, aby se nám plošně podařilo zajistit více financí pro kluby, které pracují s jezdci na úrovni reprezentace juniorské, U23 a Elite.

To je ekonomicky vysoce náročné, vyžaduje to individuální, profesionální přístup. Takto specializovaný klub většinou nedosáhne na žádnou formu dotační podpory. Nemá početnou členskou základnu, nemá skupinu dětí atd., což jsou faktory, které dnes hlavně generují klubové finance z dotací a grantů. Nicméně, stále se posouváme kupředu, a když vidím talent, nadšení a schopnosti nastupující juniorské generace, jsem velkým optimistou, pokud jde o úspěšnost horských kol.

Moc děkuji za tvůj čas a to, co pro cyklistiku děláš. Přejeme, ať se ti, Viktore, a české reprezentaci daří plnit sny všem nadějným závodníkům.

Zdroj titulní fotografie: Michal Červený
Autor otázek: Lukáš Vaculík

Podobné články