Hliník v cyklistice

Jedním z mnoha materiálů používaných v cyklistice pro výrobu rámů je dural. V průběhu historie určovaly použití duralu nejen v cyklistice objevy v oblasti fyziky, technologie, ale i průmyslových metod výroby.

První hliníkové bicykly se objevily ve Francii už v roce 1890, když se jen čtyři roky předtím podařilo Francouzi Héroultovi a nezávisle na něm Američanu Hallovi zvládnout průmyslovou výrobu elektrolýzou, a umožnili tak reálné použití tohoto kovu. Hall-Héroultův proces se k výrobě hliníku používá dodnes.


V éře počátku hliníkových bicyklů vynikala mezi lety 1896 a 1897 americká značka Lu-mi-num ze Saint Louis (Missouri). Známá je především nádhernými odlévanými rámy, které měly aerodynamické prvky, jaké známe například z legendárního Cinelli Laser. Nedokonalá technologie výroby, neprozkoumaná metalurgie slitin hliníku, ale i nezvládnuté zpracování rámů větší rozšíření hliníku v cyklistice posunuly až na dobu o mnoho desítek let pozdější.


Zlatou éru jízdních kol z leteckého duralu odstartoval vlastně až pád německé vzducholodě Zeppelin LZ129 Hindenburg v roce 1937 na letišti v New Jersey. Do té doby totiž většina produkce duralu směřovala do výroby vzducholodí a letadel, takže následný útlum v produkci vzducholodí uvolnil trh s duralem i pro cyklistický průmysl.


Jízdní kolo z duralu však stále zůstávalo v rovině luxusu a exkluzivity. Vrcholem francouzské produkce byla značka Caminargent (úvodní foto), jejíž kola z osmihranných trubek s bohatě zdobenými mufnami už spadala spíše do kategorie šperků. O stupeň níže byly značky Mercadural (Mercier), Aviac, Duravia a výrobce leteckých motorů a motorek Gnome et Rhône (foto níže - kolo s béžovými boky plášťů a brašnami). Špičkové bezmufnové duralové bicykly v malých sériích vyráběl francouzský rámař Nicola Barra. V USA v polovině 30. let zazářila značka Monark s nádhernými cruisery Silver King a v Japonsku zase s exotickými koly značka Mitsubishi. Tato kola byla vyrobena v letech 1946 - 1947 z duralu původně určeného na výrobu stíhaček Zero, které Američané zničili na sklonku II. světové války při náletech na továrnu společnosti Mitsubishi ve městě Nagoya. Některý materiál tak pocházel přímo z torz stíhaček.


Masivnější rozšíření duralových rámů v první polovině 20. století limitovala nízká produkce tohoto materiálu, ale i kvalita zpracování duralu. Rámy byly náchylnější na únavu materiálu, a to z důvodu nekvalitních slitin, vždyť je třeba si uvědomit, že vytvrzování slitin hliníku stárnutím a stavy krystalové struktury byly zvládnuty teoreticky i prakticky až počátkem 40. let 20. století. U svařování změna k lepšímu nastala až po objevu techniky sváření netavící se wolframovou elektrodou v ochranné atmosféře hélia (průkopnická práce firmy Northrop) a později i svařování impulsním proudem. Objevily se také i nové slitiny hliníku.


V profi cyklistice poprvé “ochutnal” dural koncem 60. let pětinásobný vítěz Tour de France Jacques Anquetil a v 70. letech s ním už experimentovalo více výrobců. Nejvýraznějším byl italský výrobce Alan, začátkem 80. let se přidal Peugeot se závodním modelem PX10DU postaveným na speciálních trubkách 979 francouzské společnosti Vitus. Bicykly z trubek Vitus zaznamenaly v profi cyklistice v 80. letech několik významných úspěchů.

Velkým vítězem na duralovém kole byl “pirát” Marco Pantani, který na italském kole Bianchi vyhrál v roce 1998 Tour de France i Giro d´Italia. Duralová kola mají dnes pevné místo ve všech segmentech cyklistiky, byť ta městská už bohužel nemají to kouzlo a půvab francouzských kousků ze 40. a 50. let.


Vyobrazené kolo Duravia vyráběl v letech 1950 - 1954 v malé sérii Charles Dupont z města Lille. Je kompletně v původním stavu, nové jsou jen pláště Michelin. Bicykl zaujme zejména svým puristickým designem s krásnými detaily a precizním zpracováním. Využívá třírychlostní přehazovačku Cyclo. Stroj je k vidění ve Slovenském technickém muzeu v Košicích na letišti.


Slitiny hliníku jsou v cyklistice používány přes sto let a nezdá se, že by potenciál jejich vlastností byl vyčerpán. Zvláště pak použití hydroformingu, použití dalších slitin (scandium), ale i modelování chování metodou konečných prvků přineslo vylepšení vlastností rámů jako konstrukčního celku. Jistě se tak v cyklistice budeme se slitinami hliníku setkávat i v příštích desetiletích.

Text a foto Andrej Fortis - noelgabriel
Překlad a korekce - Tomáš Vitvar - jecnak

Další zajímavé čtení:

• Hliník a jeho slitiny v kontinuitě času
• Svařování - historie a metody
• Caminade Caminargent, Bordeaux-Paris, 1935
• Gnome et Rhône, 1949, Francie
• Caminade Caminargent 1949 Francie
• Další zajímavé stroje autora textu