Kola ve službách helvétského kříže

Švýcarský nožík v kapse, švýcarská čokoláda v batohu, na ruce švýcarské hodinky a před sebou výhled na švýcarské Alpy. A výplata na účet u švýcarské banky. Toto byly parametry švýcarského vojáka švýcarské cyklistické pěchoty, samozřejmě na švýcarském kole.

Příběh kol ve švýcarské armádě se začal psát roku 1891, kdy se začala civilní kola využívat vojenskými kurýry. O pět let později armáda nakoupila vlastní civilní kola a přetřela je na vojenské barvy. V roce 1901 velení armády rozhodlo o zřízení samostatné cyklistické pěchoty a pro ten účel byl zadán požadavek na vývoj a výrobu vlastního armádního kola. V roce 1905 tak vznikl model MO-05 “Ordonnanzfahrrad”. který se s minimálními změnami vyráběl neuvěřitelných 88 let. Několik kusů slouží švýcarské armádě dodnes, zejména pro náročné přesuny personálu na letištích. Je tak služebně i technicky nejdéle sloužícím kolem na světě.
Zpočátku byla kola využívána armádními kurýry, jejich poslání však dostalo nový rozměr v době všeobecné mobilizace v srpnu 1914, kdy už existovalo 14 cyklistických praporů. V té době se do služby dostaly terénní telefony, v důsledku čehož kola ztratila svou funkci rychlého posla, a začala se tedy využívat spíše k rychlým přesunům vojáků, zejména v nížinách okolo švýcarských jezer. Sloužila ale i k převozu raněných, zbraní, lehkému dělostřelectvu a průzkumným jednotkám.


V době II. světové války švýcarská armáda na kolech absolvovala mnoho pohotovostních manévrů, v jejichž rámci si vojáci brali kola domů, což zůstalo standardem i po válce. Ke konci války byl nedostatek vulkanizovaného kaučuku na výrobu plášťů, což mělo za následek omezení využívání kol.


Po válce švýcarská armáda rozhodla, že kola zůstanou v domácnostech vojáků v záloze, kteří se vojenských manévrů účastnili jednou za čas. Funkčnost kol měli na starost sami, nutné výměny spotřebovaných komponentů zajišťovala armáda. Přestože kola byla výborná na rychlé, tiché a krátké přesuny, postupně je začaly vytěsňovat motorky a auta. V roce 1961 bylo rozhodnuto o omezení cyklistických praporů a v roce 1972 byly rozpuštěny úplně. Z armády však kola úplně nezmizela, sloužila k převozu personálu na letištích a v prostorách kasáren a nadále se pro armádu vyráběla. V tomto období přišla i první vlna odprodeje starých kol vojákům a následně i civilním občanům. V roce 1989 se velení armády rozhodlo oživit projekt cyklistických praporů a pro tento účel byl zadán požadavek na výrobu nového modelu v počtu 5500 kusů, který by více odpovídal požadavkům moderní armády. Projekt se příliš nepodařil, nové kolo MO-93 konstrukčně vycházelo z 88 let starého modelu a vážilo 21,5 kg. Mělo už ale moderní přehazovačku, moderní brzdy, gripy, pedály a náboje. Modernizovány byly i doplňky jako přední nosič nebo rámová kapsa. V roce 2003 došlo k definitivnímu zrušení cyklistické pěchoty v armádě, čímž zanikla poslední cyklistická jednotka v armádě na světě. Kola jsou však nadále její součástí, vojáci domobrany je mají doma jako armádní majetek a počítá se s jejich využitím v případě války. V roce 2012 koupilo švýcarské ministerstvo obrany, civilní obrany a sportu 4100 kusů nového modelu vojenského kola s názvem MO-12, který je na prodej i pro případné soukromé zájemce. Jde o moderní terénní skládací kolo s hliníkovým rámem o váze 15 kg a špičkovými komponenty. Modely MO-05 a MO-93 jsou v současnosti využívány kadety, kajakáři, kuchaři, strážci, při výcviku tělesné výchovy a při pohybu mezi kasárny a palebným pásem.


MO-05 z roku 1939, který lze vidět ve Slovenském technickém muzeu v Košicích, má přívěsný vozík pro odvoz raněných. Od poloviny 30. let přibyla k pákové brzdě zadní bubnová, jinak se koncepce kola neměnila celých 88 let. K dispozici bylo 5 různých převodníků a v průběhu služby armáda měnila poškozené komponenty na kolech za novější. Proto není problém najít 80 let stará kola s novějšími pedály, světly nebo náboji, dokonce s plastovými odrazkami z 80. let. Naopak karbidové osvětlení je téměř nemožné najít. Časem se měnily i rámové kapsy, od hnědých kožených přes olivové polokožené až po černé ze syntetické kůže. Kola měla různé přídavné držáky podle jejich využití, například na převoz kulometu, protitankových raket, munice, zákopového telefonu nebo lékařské výbavy. Plně naložené kolo vážilo i 50 kilo a jízda do kopce byla i pro vojáky pořádnou dřinou. V úvodním několikaměsíčním školení nových vojáků museli kadeti v plné výzbroji absolvovat 200kilometrovou jízdu terénem. Z armády také patřili k těm fyzicky nejzdatnějším, byli součástí armádní elity a větší úctu k nim chovalo i civilní obyvatelstvo. Dodnes jsou Švýcaři hrdí na své cyklistické prapory, i když už v moderní armádě nemají své místo. I proto jsou ve službách armády z nostalgie i kousky starší než 100 let. Na závěr je nutno dodat, že kola nikdy nebyla nasazena ve skutečném boji, Švýcaři totiž naposled bojovali proti Napoleonovi.

Text a foto Andrej Fortis - noelgabriel
Překlad a korekce - Tomáš Vitvar - jecnak

Další zajímavé stroje a zajímavosti:

• Švýcarský armádní bicykl 1939
• Kola švýcarské armády (německy)
• Velovignette - SPZ pro jízdní kola (německy)
• Všechny fotky kol Andreje Fortise