Bílá pohádka - běžkování na hranici

Zážitkový hřeben, horské chaty, četné osady i milovníky zimních sportů vyhledávaný areál na začátku Moravskoslezských Beskyd v objetí sněhové peřiny.

Cílovou destinací pro mé běžkařské toulky se stala oblast v okolí příhraniční české obce Bílá, nabízející během celého roku nepřeberné množství atrakcí všem věkovým kategoriím. První vydatná sněhová nadílka roku mě zlákala vyzkoušet mírně přizpůsobenou, v informačních podkladech žlutou barvou označenou běžkařskou stopu. Na oficiálních stránkách areálu není sice tato trasa popsána jako strojově upravovaná, ale stejně jako běžkařské okruhy ostatních barev je i „žlutá” za vhodných sněhových podmínek (alespoň z větší části) upravována. Vzhledem k čerstvé sněhové pokrývce ale dnes moc ve strojní stopu nedoufám, a proto jsem připraven na pořádné backcountry podmínky.

Územím Salajky

...podél Salajského potoka do kilometrového, místy i prudšího sjezdu.

První bezvýznamnou úpravou dnešního okruhu oproti oficiálním propozicím je změna místa startu. Jelikož trasa prochází i pro mě blíže umístěným horským sedlem Bumbálka, vybírám si právě tento hraniční přechod jako ideální výchozí bod výletu. Do „oficiálního“ startu v údolní obci Bílá bych se měl dostat po cca osmi kilometrech prošlapávání stopy. A běžkařská stopa nebyla to jediné, co bylo třeba toho rána vytvořit. Po příjezdu na hraniční parkoviště nebylo po parkovacím místě ani stopy. Odhrnovačem vytvořený kruh kolem parkoviště sloužil jako otočka autobusů. Naštěstí se mi podařilo odchytit pána vykonávajícího traktorem záslužnou sněho-úklidovou činnost směrem na horský hotel Bumbálka a s prosbou o vytvoření parkovacího místa na předmětném parkovišti jsem byl úspěšný. „Odsněžení“ parkoviště nespadalo pod jeho kompetence, o to víc jsem mu vděčný za nově vzniklý VIP parkovací prostor.



Po šťastném vyřešení neočekávaných parkovacích komplikací se od turistického rozcestníku vydávám po žluté turistické značce na první pohled prudkým sestupem. Že by šupiny zabránily nabrání „nepředvídatelné“ rychlosti? Spíš kopec nebyl tak strmý. Na následujícím prudkém sešupu k národní přírodní rezervaci Salajka bylo zrychlení nevyhnutelné. Nějakou vychytanější sjezdovou techniku na běžkách se mi ještě nepodařilo po roce naučit, proto každý podobný brdek nekončící pádem považuji za malý osobní úspěch. V tomto případě ani nebylo třeba tříbit techniku, protože po levoboku byl udělán mírnější obchvat. Nic, možná příště.

Ověnčený dobrým pocitem se bořím čerstvým prašanem vedle ohrazeného jedlovo-bukového pralesa, kde lze nalézt díky bezzásahové zóně i více než 50 m vysoké mohutné jedle. Konec této ohraničené i mykologicky významné lokality znamenal i konec cesty bez jakékoli stopy. Znenadání se zleva napojila širší lesní cesta, autem ve velmi nedávné minulosti projetá. Nový noční sníh ještě nestihl zasypat stopy pneumatik, a tak se mi na následném více než kilometrovém úseku do osady Salajka vytvořily podmínky s ideálním množstvím sněhu. Počáteční zasněžený les se před příchodem do řídkého osídlení krčícího se pod okrajem lesa změnil na luční prostranství s mini vodní plochou uprostřed. Jaká romantika. Romanticky už ale nevypadala kompletně odhrnutá cesta vedoucí k budovám. Krátký freestyle zasypanou loukou naštěstí nebyl pro mé nejširší backcountry běžky z rodiny Sportenů žádnou překážkou.

Ochutnávka sesterského okruhu

Opětovným vnořením se do lesa, s pokračující auto stopou, pouštím se podél Salajského potoka do kilometrového, místy i prudšího sjezdu. O zkrocení rychlosti se tentokrát postaralo zejména nešťastné překračování proudu vody křižujícího cestu. Běžky se mi podařilo trochu namočit a následný kotevní efekt způsobil potřebu šlapání i v nejprudších úsecích. V tento moment naprosto vyhovující. Škoda jen, že hladkého skluzu se mi nepodařilo dosáhnout ani očištěním běžek od nalepeného sněhu po odpojení se ze žluté turistické značky asi kilometr před Mezivodím. Zde se žlutě značená stopa spojuje se stopou modrou. Rolba tohle místo ještě nestihla navštívit, zato čtyřkolový fantom, jehož alternativní stopa mě už delší dobu provází, ano. S příjemným poznatkem se vydávám do půlkilometrového stoupání s cca 10% sklonem. Když se sklon zmírní a následně překlopí, začínám si vychutnávat zimní pohádku, kterou mi úbočí kopců Kyčera a Klín promítá. Hustší a řidší les se střídají podle rčení „každý chvilku táhne pilku“. Příležitostně se objeví i nějaký ten výhled. Jak daleko je vidět, těžko posoudit, oblačnost vznášející se nad údolím moc dalekosáhlých výhledů nenabízí.

Zajímavosti v Bílé

Na odbočce do Bílé potkám první běžkaře dne. Vděční za vytvoření bílé stopy se vydávají vzhůru po modré trase, zatímco já se ubírám v jejich „šlépějích“ dolů. Kdo by měl chuť na pořádný kus romantiky, může pokračovat přímým směrem k osadě Čistý. Já jsem byl této malebné samotě na okraji lesa pořídit alespoň ilustrační záběry. Samozřejmě ne plánovaně, ale tak to bývá, když si kdosi zapomene prohlédnout mapu.

Na konci sjezdu lze zahlédnout dřevěnou informační tabulku s názvem lesní cesty, po které jsem šel, i dočasnou atrakci v podobě zapřažených koní. Permanentní zvířecí osazenstvo se nachází kousek od běžkařské stopy, v oboře u loveckého zámečku. Vidět zde můžete divokou zvěř, umístěnou v šesti samostatných ohradách, v zastoupení divokých prasat, daňků, muflonů, srnek i jelenů. „Podívaná“ to musí být velmi pěkná, já jsem jí však musel odolat, protože se mi cestou místo pořádného běžkařského skluzu podařilo získat skluz časový.

Morálka nabrala opět klesající tendenci, ale vidina hřebene mě hnala vpřed.

Cesta vedle parku plného dětských hřišť, oddechových zón či workoutového hřiště je odhrnuta více, než by bylo vhodné, proto běžky beru do ruky a dávám se na kilometrovou procházku obcí. Během ní obdivuji turistickou rozvinutost obce i lidí, majících odvahu běžkovat na tom minimu sněhu. Možná jsem jen já příliš fajnový… To už se dostávám k centrálnímu parkovišti pod lyžařskými sjezdovkami, kde se to lidmi jen hemží. Podle oficiálních podkladů bych se měl vzhůru vyvézt lanovkou „A“, na kterou je možné zakoupit jednorázový lístek bez zálohy, přičemž od horní stanice lanovky začíná strojově upravená stopa. Možnost je to určitě lákavá, protože překonaný výškový rozdíl není zanedbatelný. Já si však nechám zajít chuť, zapínám běžky a z parkoviště se můstkem dostávám na vyjetou běžkařskou stopu na konci modrého singletrailu lokálního bikeparku. Pár metrů čistokrevného backcountry a už se nacházím na lesní cestě, dělající mi společnost až po napojení se na oficiální trasu. Tuto alternativní výšlapovou cestu jsem si zvolil na základě označení jako běžkařské na jednom českém běžkařském portálu. Při pohledu do obyčejné turistické mapy se jako kratší alternativa jeví lesní cesta začínající v Bílé kousek za oborou, napojující se na oficiální stopu už na jejím začátku. Tím by se zkrátila celková délka trasy minimálně o dva kilometry.

„Všehochuť“ ke hřebenu

Moje vybraná cesta s čerstvě prošlapanou stopou se první dva kilometry jen velmi pozvolna zvedá, aby na následných dvou kilometrech s čerstvě vyjetou stopou od auta začala rapidněji ukrajovat výškové metry. Okolní les je vskutku okouzlující, to už ale nelze říci o auto stopě. Skluz v ní není zrovna dvakrát ideální a ražení si stopy v hlubším sněhu do ne zrovna nejmírnějšího kopce je už nad mé síly. Pomalu začínám uvažovat o předčasném konci výletu sesjezdováním (spíše pěší túře) po okraji sjezdovky v areálu, když v tom se přede mnou znenadání objeví zbrusu nový manšestr s čerstvě vyjetou stopou na klasiku. Takhle mile mě přivítal můj žlutý okruh na společné části s červeně značenou stopou. Vzdávací myšlenky jsou okamžitě minulostí, na takovém podkladě ještě i se znovu nabytým ideálním skluzem je radost z běžkování opět na maximu. Škoda jen, že mé nadšení trvalo jen necelého jeden a půl kilometru. Po dosažení turistického rozcestníku se rolbou upravená cesta odpojuje doleva do sedla pod Bobkem, zatímco moje trasa vede jen po stopách pěšáků. Morálka nabrala opět klesající tendenci, ale vidina hřebene mě hnala vpřed. Přibližně ve čtvrtině cesty obcházející Bobek se přede mnou vyrojila početná běžkařská rodinka, jejíž stopu jsem úspěšně sledoval až po hranici, znamenající i dosažení dlouho očekávaného hřebene.


Vyhlížení pokračující stopy během již několika stravovacích pauz bylo marné.

Když vidím zase jednou další prudký kopec, mám sto chutí zakřičet na pána s prosbou o svezení.

Představa zvládnutí téměř deseti hřebenových „nahoru-dolů“ kilometrů do setmění při nastoupání asi 400 metrů se začínala pomalu rozplývat. Kéž by se to dalo říci i o oblačnosti doprovázející celou moji běžkotúru. Jak se tak připravuji pokračovat, vidím ze strmého kopce ve směru své jízdy přibíhat psa. A za ním brzdícího běžkaře. Slečnu. Milejší překvapení jsem si nemohl ani přát. Nejenže mě ujišťovala, že do dvou hodin jsem na Bumbálce, což byl přesně čas, který mi zůstával do tmy, ba mi dokonce poté, co jsem se jí zmínil, že mi docházejí síly, nabídla záchranu pro případ, že by mě při svém návratu našla na cestě „odkvetlého“. A o vytvoření zbrusu nové bílé stopy ani nemluvím. Se srdečným poděkováním za všechny potěšující informace se s ní loučím a už se vydávám zdolávat dosud nejstrmější úsek dne.

Hřebenová zimní idylka

Úsek to byl pěkně výživný, ale k mému překvapení zdolatelný bez potřeby stromečkování. Odměnou za příkré metry mi byla následná kouzelná úzká hřebenová cesta mezi zapadané jehličnany. Tento doslova pohádkový úsek v čerstvé stopě po rozcestí Hluchanka v Kelčovském sedle trval tři kilometry. Sjezd do tohoto sedla nepatří mezi nejmírnější, avšak v případě nanesení správné „mázy“ lze zvládnout i bez pluhování. Já jsem si takovou brzdící směs namixoval přejezdem louže ukryté pod sněhem, těsně před nejvýše položenou samotou v obci Vysoká nad Kysucou. Šlapat i z kopce bylo sice neplánované, ale v tento moment potěšující.


V sedle se už na hřeben připojili i další běžkaři, kteří svou stopu zanechali po okrajích odhrnuté cesty do osady Janošec. Více než kilometrový úsek do nenáročného kopce nebyl z běžkařského hlediska žádné terno. Za osadou se k běžkařským stopám viditelně připojily i stopy bot. Povětšinou hladké stopy se mi od osady podařilo držet až k chatě Kmínek díky dvojici chlapíků na skialpech, přicházejících z protisměru. Kilometr a půl dlouhý úsek si kromě krásného, idylicky zasněženého lesa zachoval i svoji drsnější tvář v podobě dalších dvou strmých výšlapů. Jelikož se mi ani po očištění nepodařilo běžkám navrátit ztracený hladký skluz, hlavně prudký sjezd k chatě ani v tomto případě nepředstavoval žádné nebezpečí. Chata zvenku vypadala velmi příjemně, nastávající kopec už méně. Jeho zdoláním se dostávám na rozcestí, odkud už putuji výlučně po stopách pěších turistů. Při focení horské chaty Sněžná mě objíždí pán na čtyřkolce. Nejenže mi vyhladí stopu, ale i rozřezal strom spadlý přes cestu. Děkuji mnohokrát.

V doprovodu čelovky

Úsek po osadu Smutníky už jdu v pološeru. Prudký sjezd do osady realizuji po červené hřebenové turistické značce. Sjezd byl asi opravdu strmý, protože už i mé přibrzděné běžky začínaly pomalu rozjíždět. Kdo by se nechtěl trápit na značce, tomu jednoznačně doporučuji obejít tento sešup z levoboku, kudy vede široká mírnější cesta. Dnes mi objížďky moc nejdou… Ukončit trasu do dvou hodin se mi nepodařilo, proto v osadě zapínám čelovku a nechávám se objet pány na sněžném vozidle s nějakou divnou věcí, na které se vezlo dítě. Když vidím opět další prudký kopec, mám sto chutí zakřičet na pána s prosbou o svezení. Kopec to naštěstí nebyl dlouhý, ba co víc, byl z něj krásný pohled na rozsvícenou Masarykovu chatu na Beskydě. Za příznivých podmínek se horská chata chlubí nejkrásnějším výhledem na Lysou horu v Beskydech. Za nynějších podmínek tomu nezbývá nic jiného než věřit. Pár metrů od chaty se dokonce nachází i mini lyžařský areál Klema s trojicí krátkých sjezdovek. Já už však nevidím ani pár desítek metrů před sebe, a tak se raději vydávám k parkovišti na Bumbálce. Na zledovatělé odhrnuté cestě mi už ani brzdící směs nepomáhá, párkrát nejsem daleko od pádu.


Zanedlouho vidím pouliční osvětlení, parkoviště i světélkující policejní auto na hraničním přechodu. Tímto se moje 25kilometrové běžkopotulky po nádherně zasněžené beskydské přírodě chýlí ke svému závěru po více než pěti hodinách čistého času. Relativně dlouhá trasa se značným převýšením však nabídne všem milovníkům běžeckého lyžování nejen zajímavé běžkařské terény, ale za příznivého počasí i nádherné výhledy do malebné krajiny.

Shrnutí

• Název: mírně přizpůsobená žlutá běžkařská stopa na Bílé
• Lokalita: Bílá, Moravskoslezské Beskydy, Česká republika
• Značení: držet se mapy nebo stopy
• Omezení: podle sněhových podmínek
• Obtížnost: 3/5
• Parametry: 25 km / 700 výškových metrů
• Trasa: Parkoviště Bumbálka - Salajka - Bílá - pod Bobkem - Kelčovské sedlo - chata Kmínek - Beskyd - Bumbálka
• Typ: lesní cesty, hřeben
• Možnost parkování: bezplatné parkoviště Bumbálka
• GPX: trasa