Rozhovor Petr Tichý - dvojnásobný vítěz Toulání Šumavou

Dvojnásobný vítěz Toulání Šumavou. 49 hodin v sedle a 600 kilometrů, beze spánku. 5x v cíli extrémního závodu 1000 mil. Uběhl 124 kilometrů za 24 hodin. Maraton běhá lehce přes 3 hodiny. A tím to nekončí.

Nedávno jste si mohli přečíst rozhovor s Honzou Moravcem, kterého jsem požádal o tip na dalšího podobného „blázna” (a to teď myslím jen v tom nejlepším smyslu slova). Cituji jeho odpověď: „Zkus Petra Tichého, je to takový skromný a pohodový kluk se kterým se hodně potkávám na akcích a má za sebou také spousty ultra zážitků jako míle, runhero atd. "Tak fajn," říkám si.

V rámci příprav jsem se snažil vyhledat co nejvíce informací, ale bez většího úspěchu. Až při probíhajícím rozhovoru mi došlo, proč toho nejde tolik najít. Petr si nepotrpí na všechny ty technologické vymoženosti dnešní doby, nepoužívá trackery ani stravu, a o to zajímavější mi všechny informace přijdou.


Ahoj Peťo, mám velkou radost, že jsi souhlasil s rozhovorem. Na úvod tě poprosím, aby ses čtenářům krátce představil.
Ahoj, jmenuji se Petr Tichý a v současné době se nejvíce věnuji kolu, konkrétně disciplíně bikepacking. Ve školních letech jsem dělal závodně silniční cyklistiku. Po vojně jsem zkoušel skákat z letadla, samozřejmě s padákem, paragliding a bungee jumping. Pak dlouho nic, až v sedmadvaceti jsem znovu sedl na silniční kolo.

Vyzkoušel jsem i triatlon a na pár let u něho zůstal. S triatlonem přišlo i pár duatlonů a hodně dlouhých běhů a několik vodáckých triatlonů (běh, kolo, kajak). V roce 2014 jsem jel své první míle a tam se asi rozhodlo o mém dalším sportování.

Vypátrat osobní informace o veřejně známých osobnostech je v dnešní době vcelku jednoduché, ale najít něco o lidech, kteří byť za sebou mají mnoho úspěchů a neskutečných výkonů, ale nejsou to mediálně známé osobnosti, je naopak téměř nemožné. A proto první otázkou zamířím do tvého dětství. Byl jsi od malička sportovně založené dítě?
Už od mala jsem měl údajně velký talent na zlobení a protože můj táta byl námořník a byl doma jen polovinu roku, bylo potřeba mě někde utahat. Můj děda, otec mojí mamky, jezdil celý život na kole a tím jsem se dostal k silniční cyklistice. Ve škole jsem se těšil jen na tělocvik, kromě míčových sportů, ty mi moc nešly. S během jsem problémy neměl a myslím, že jsem byl většinou v první pětce. Do školy a jako dopravní prostředek jsem používal kolo Bmx a to mě vlastně bavilo víc než silnice.

Navíc se nám měla narodit druhá dcera a tak ne že bych přímo pospíchal k porodu...

Závodil jsi v nějakém sportu už v dětství?
Na silničním kole jsem trénoval a závodil za TJ Auto Škoda už od devíti let. Jelikož jsem se věkem ještě nevešel do kategorie mladší žáci, jezdil jsem za nábor, kde byli i mnohem starší kluci, a tak jsem v podstatě dojížděl hodně vzadu až poslední. Školu jsem reprezentoval jednou na partyzánském samopalu, ale to jsem nebyl v pionýru, tak ani nevím, jak jsem skončil.

Pak mě jednou škola vybrala na soutěž v atletice mezi ostatními školami. Závodilo se na městském stadionu ve všech běžeckých disciplínách a skoku do výšky. Všechno mi šlo, jen skok do výšky moc ne, a tak to za mě vzal kamarád. Jak jsem skončil celkově už nevím, protože ten den mi praskla řídítka na mém Bmx a to přebilo ostatní zážitky.

Kdy se v tobě probudila touha po bikepackingovém dobrodružství? Co bylo impulsem?
Vlastně to začalo v roce 2014 při mých prvních mílích. Jel jsem to jen zkusit. Už první den jsem se po pár hodinách sjel s Janou Doležalovou, teď už Mílovou (vzala si Jirku Míla . Jana tenkrát jela taky poprvé, praskla jí pet lahev a přišla o vodu. Navrhnul jsem jí, že jí budu dělat domestika, a jak jsme si tak vzájemně pomáhali, už jsme spolu zůstali až do cíle. Brali jsme to tenkrát jako poznávací zájezd a o nějakém závodění nemohla být řeč.

To v roce 2015 už bylo všechno jinak - nové kolo, jiná výbava a hlavně jasná představa, jak to při takovém závodě chodí. Navíc se nám měla narodit druhá dcera a tak ne že bych přímo pospíchal k porodu, ale snažil jsem se neustále pohybovat po trase dopředu a ostatní činnosti omezit na minimální čas. Na prvním kontrolním bodě jsem zjistil, že jsem v první desítce a z toho šoku jsem zabloudil hned na prvním kilometru za CP1. Když jsem se uklidnil a našel cestu, napadlo mě, že i na téhle vzdálenosti jako je 1000 mil se dá závodit.


Aktuálně je teda tvojí největší vášní bikepacking - ten závodní. O tom trošku napovídá i 5násobná účast na mílích a na letošní ročník jsi taky přihlášený. Prozraď nám něco o tomto závodu, co tě na něm tak láká?

Já to mám tak, že už na startu mám několik cílů a ten největší je dojet do cíle a dát tomu všechno, co v sobě mám.

Tak tohle už není otázka, ale téma. Když jsem se o mílích dozvěděl poprvé od švagra, řekl jsem, že je to nesmysl. Neměl jsem v té době ani horské kolo. K němu jsem přišel náhodou, když kamarádův kolega prodával kolo, které vyhrál v tombole a zrovna to byla moje velikost. Až pak mě napadlo míle zkusit a manželce se povedlo mě o půlnoci na silvestra přihlásit. Asi jsem o tom moc nepřemýšlel, nenapadlo mě jak velká mi bude zima, že nebudu mít co jíst a kde spát. To všechno přicházelo postupně a bylo dobře, že jsme na to byli s Janou dva a oba nováčkové. Hodně často jsem ani nevěděl, v které části republiky se pohybujeme.

Jede se podle čáry v navigaci a kolikrát mi Jana řekla, ať zvednu hlavu a rozhlédnu se, až tak jsem koukal abychom nezabloudili. Nechápal jsem, jak si někdo může velkou část trasy pamatovat. Dneska už taky hodně úseků znám a vím, kde jsem. Ale co mě na tom láká je to, že celý závod hodně ovlivňuje počasí, jídlo které člověk poshání a lidi které potkám. I když trasa je plus minus stejná, každý ročník je jiný i v závislosti na lidech, kteří ten daný rok startují. Pak mi taky míle přijdou jako takový silný koncentrát života.


Jaké máš ambice při letošní účasti na mílích? Vloni jsi skončil druhý, nepletu se?
Kdybych měl odpovědět instinktivně tak vyhrát. Přirozeně by to navazovalo na minulý ročník , máš pravdu - to jsem skončil druhý na jižní trase. Jsou borci, co i na takovýhle závod jedou s myšlenkou vyhrát. Některým se to povedlo a ne jednou. Jiní s tím samým nápadem nedojeli ani do půlky. Já to mám tak, že už na startu mám několik cílů a ten největší je dojet do cíle a dát tomu všechno, co v sobě mám.

To jak dopadnu v celkovém pořadí, to samozřejmě taky vnímám, ale není to to, za čím bych se hnal. V průběhu závodu nesháním informace o tom, jak kdo na tom je, stejně bych nezrychlil anebo nedělal něco jinak. Někdy se dozvím od ostatních závodníků kdo je vpředu a pak je motivující vědět, že jsou na dostřel. V kontrolních bodech už se dozvím přesně jak jsou daleko. Je tam napsaný čas, kdy přijeli a kdy odjeli a z toho se dá odhadnout, v jakém jsou stavu.

Ale pořád platí, že dokud první není v cíli, první místo je pořád k dispozici a to samé platí pro mě, že dokud nejsem v cíli, nemám nic jisté. Letos jsem přihlášený na 2000 mil, což je asi 3300 km. Na takové vzdálenosti se u nás ještě nezávodilo a málokdo takovou vzdálenost ujel, byť jen jako výlet. I proto bude mojí prioritou dokončit ve zdraví a pořadí nebude až tak důležité.


Filosofie 1000 miles adventure spočívá v tom, že každý má právo „být na cestě sám”. To musí být ale náročné hlavně na psychiku. Představuji si situaci, kdy už účastník pátý den skoro nespí, třikrát vystoupal na Everest, má natočeno přes tisíc kilometrů, do toho se brodí blátem, kolo nese na rameni v kopci prudkém tak, že i kamzíci padají dolů a z nebe se snáší řetězy vody. Jak si člověk dokáže udržet pozitivní mysl?
Ano, každý může jet sám, ale zrovna tak může jet s někým. Může se s někým domluvit dopředu anebo se s někým sjede a pokračuje s ním. Každý ročník i každý závod je v tomhle jiný. Já většinou první půlku jedu s někým. Stane se, že mám s někým stejné tempo anebo se trošku přizpůsobím. Jedeme spolu den, někdy dva, pak přijdu na to, že jedeme buď moc pomalu anebo už nechci jet něčí tempo, a tak se rozdělíme. Druhou polovinu už chci být sám a většinou to tak i přirozeně vyplyne.

Ten rok jsem jel Bohemku poprvé a počasí bylo tak akorát sedět někde u kamen.

Stává se, že někdo přede mnou skončí na půlce a to se pak člověk posune v pořadí, aniž by se snažil. Může to být na krátkou dobu motivační, ale i zavazující. V momentě kdy opustíš CP2 (polovinu závodu), není už cesty zpět. Pak už je jen cíl anebo DNF. A jak si člověk dokáže udržet pozitivní mysl? Myslím, že je to hodně otázka celkově pozitivního přístupu k životu. Nevěřím třeba, že na trase dlouhé 1600 km může vydržet po celou dobu, co ji pojedu, pršet.

Tak jako když třeba dvě hodiny tlačím kolo do kopce, pak vylezu na vrchol a můžu jet bez šlapání dolů, zrovna tak po dešti vyjde slunce a je zase líp. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy už mi nechutná jíst, jsem špinavý a unavený, sotva jedu, někdy už i po rovině jdu pěšky, ale o to víc se těším, až to v cíli skončí a zůstanou převážně ty pěkné zážitky.


V minulém roce ses taky postavil na start extrémního závodu Toulání Šumavou, které nebylo na Šumavě, a taky to nebyl tvůj první start na tomto závodě. Jak to dopadlo?
Toulání Šumavou jsem jel už dvakrát, ale pokaždé když se nejelo na Šumavě. Při mé první účasti se jelo v Krkonoších a Jizerských horách. Ten rok jsem nejel míle a chtěl jsem zkusit i kratší závod. Líbilo se mi, že se jede i v místech, kde už bych to mohl znát. První a část druhého dne jsme jeli společně s Radimem Blahou. Známe se právě z mílí - dvakrát se stalo, že i na mílích jsme se drželi první dny spolu.

Při stoupání na Horní Mísečky se k nám přidali dva silniční cyklisti, kteří trénovali kopce. Začal jsem s nima trochu závodit a Radimovi ujel. Dlouho jsem se otáčel kde zůstal, ale pak přišel sjezd do Špindlerova Mlýna. Věděl jsem, že Radim chce ve Špindlu zajít na oběd. Já v tu chvíli nic nepotřeboval a čekal bych asi hodně dlouho. Pokračoval jsem dál až do večera, pak ještě druhý den a další den jsem dojel do cíle. Na tabuli, kam jsme se po dojezdu měli zapsat, ještě nikdo nebyl. To mě překvapilo, protože jsem každou noc spal asi tak čtyři hodiny.

Loňské Toulání bylo v Krušných horách a já ho bral jako přípravu na míle. Od startu, celou noc a následující den jsme jeli v šesti. V podstatě se čekalo, kdo druhou noc půjde spát. Ondra Svoboda se mě zeptal, jestli nezkusíme nejít spát ještě jednu noc. Věděl jsem, jaké to je vynechat jeden noční spánek, ale dva - to byla výzva. Do cíle jsme přijeli spolu a opět tam ještě nikdo nebyl. Za 600 km jsme spali jednou a to asi dvacet minut. To už jsem ale zažil halucinace i vidiny, a tak bylo dobře, že jsme jeli spolu s Ondrou.


Ale to není vše, co jsi za svůj život v této disciplíně vyzkoušel, že ne? Zúčastnil ses i nějakého závodu v Německu, Bohemia divide, 400 ultra. Na co jsi z cyklistických úspěchů nejvíc hrdý? Prozraď na sebe nějaká čísla.
Za největší úspěch považuji dokončení Bohemia Divide 2020. Ten rok jsem jel Bohemku poprvé a počasí bylo tak akorát sedět někde u kamen. Podzim jak má být, hodně pršelo, zima a sluníčka jen pár hodin. Za mě nejtvrdší akce a obdivuju každého, kdo ten rok stál na startu a byl schopen dostat se do cíle.

Čísel by bylo asi hodně. Závod v Německu se jmenoval Bikepacking Trans Germany. Dnes už se nejezdí, ale trasa existuje a dá se projet individuálně. Vede ze Švýcarska, kousek i přes Krušné Hory, na sever k moři. Měří asi 1600 km s převýšením 20 000 metrů. Takové míle po rovině. Mně se to povedlo za 6 dní a 3 hodiny. Dalo to na šesté místo celkově a druhé mezi Čechy. 400 ultra je skvělý závod na začátku sezóny, dá se jet jako bikepacking třeba s jedním spaním a nebo nonstop jako ultra.


Dokázat se sbalit na takové závody, konkrétně na míle, ve tvém případě na cca 8-9 dní, je výzva i do auta , natož to nacpat na kolo a ještě s tím závodit. Přeci jen je to závod bez zajištění a můžeš použít jen to, co si vezmeš nebo obstaráš po cestě. Co si s sebou vezeš?
Vybavení se hodně liší podle délky závodu a podle toho, jakým způsobem ho chci jet. Na míle toho je nejvíce. Na ty je potřeba povinná výbava, která obsahuje píšťalku, provaz, zapalovač, hadřík namočený v benzínu, nebo pevný líh, nůž, prášky na bolest, zrcátko, pepřový sprej, spacák, navigaci a čelovku. K navigaci a čelovce samozřejmě baterky.

Pro kolo beru jehly a knoty na opravu bezdušových pneu, duši a lepení. Mini ráčnu a bity, tak abych byl schopen povolit nebo utáhnout cokoliv na kole. Kousek řetězu a pár spojek. Mazání na řetěz. Pumpičku. Servis pro sebe - kartáček na zuby, pastu, hemagel, malý ručník, jídlo tak na den. Dva litry vody, peníze, platební kartu, občanku. No a trochu věcí na sebe, péřovku, pláštěnku, lehkou bundu do větru, čepici, rukavice, jedny ponožky navíc, návleky na ruce a kolena. Na sobě mám kraťasy a dres, samozřejmě helmu a boty. A to je myslím všechno.


Řekni nám něco o svých kolech. Jaké kolo/kola aktuálně jezdíš?
Dobrá příležitost se zamyslet a udělat inventuru v kolárně . Bylo by to jednodušší, kdybych měl všechna kola pohromadě, ale zkusíme to. Po svém dědovi mám dráhovku. Stavěl si ji sám a rám vyrobil v rámci učňovské zkoušky. Tu parkuju u kamaráda v ateliéru. Na cestu do práce a po městě mám otroka sestaveného z několika kol. Napohled hrůza, ale slouží věrně. Kdyby všechny stroje selhaly, dostal jsem od pantáty trekingové kolo, je to taková železná rezerva, ale 120 km bez problému zvládne. Od táty mám v podstatě podobné kolo, nedotknutelná zásoba jako na vojně .

Aktuálně mě nejvíce baví RB CRR 29". To byl původně bajk a jelikož jeho stavba se ne úplně povedla, je už poněkolikáté přestavěné. Je to takový monstr gravel, který zvládá dobře tempo na silnici a v terénu se nebojí. Pro radost a z nostalgie mám pověšenou vedle postele silničku Canyon na sto pětce. Tu už bych chtěl sedlat jen do krásného počasí. A teď to přijde, hlavní a pracovní nástroj je momentálně v servisu úplně rozebraný. Hodně dílů z něj jsem nechal použít na stavbu kola pro starší dceru. Vznikl tak lehký bajk, který by ji mohl dlouho bavit.

Každý jednotlivý maraton je samostatný, jedinečný a neopakovatelný.

Na svého závoďáka bych chtěl nechat dát většinu dílů nových, právě kvůli letošním dvojnásobným mílím. Po letech se vrátím k odpružené přední vidlici, ale platformové pedály zůstanou dál. To je vlastně jediná věc, která někomu může připadat odlišná od klasiky. Závody na bajku jezdím na platformách a mám rád pevné karbonové vidlice. Zatímco pedály tělu prospívají, pevná vidle na 2000 mil by mohla být likvidační. Jinak preferuju lehké komponenty, ale ne ty nejlehčí. Jde hlavně o to, aby vydržely. Poslední kolo, které je zatím ve stádiu vize, sice ještě neexistuje, ale pár věcí včetně rámu už mám. To je projekt do budoucna.


Brašny. Která značka/značky si získaly tvoji důvěru? A nejen brašny, ale po tom množství závodů, které jsi absolvoval, to máš už určitě vychytané komplet.
Brašnu vozím podsedlovou Everbike, ta obsahuje věci na spaní a péřovku a něco k jídlu pro případ, že už by nebylo kde brát. Na rámu mám jednu přední horní kapsu od Acepac. Tam mám většinu drobností, které je potřeba mít stále při ruce. Na dlouhé tratě mám ještě jednu horní kapsu Zéfal u sedlovky, ta doplňuje tu přední. Na bundy a návleky mi kamarádka ušila ze starých dresů pytlíky a ty mám přivázané na řídítkách. No a jídlo dávám do kapes na záda. Je to takové od každého něco, ale vše funguje jak má.

Alfa a omega při takových extrémech je samozřejmě i oblečení. To rozhoduje o komfortu. Co je tvým favoritem?
Jednoznačně slabá péřová bunda, ta mi slouží podobně jako na lodi záchranný kruh. Mnohdy ji ani nevybalím a jindy se bez ní neobejdu. Sice nemá ráda vodu, ale když už není jak se zahřát, je to jediná možnost, jak získat pár stupňů do plusu. Když už i ta selže, musí přijít teplo z jiného zdroje a tím je oheň.

I ten jsem si jednou na mílích musel rozdělat. Jinak taková stálice v odívání je skampolo od Moiry. Bez něj bych nevyrazil. Dresy a kraťasy vozím od Lawi, návleky na kolena a ruce od Kalaše. Pláštěnku a slabou bundu od Sýkory. Zrovna tak bych nejel bez rukavic Mammut, ty už sice pomalu dosluhují, ale ještě se snaží. Při Bohemce 2021 jsem je ztratil a nakonec byly v cíli dřív než já. Někdo ze soupeřů je asi našel a předal pořadatelům. Jinak nic speciálního na sebe nemám.


Jsme na cyklistickém magazínu, ale jak jistě čtenáři ví, věnujeme se i jiným sportům a celkově aktivnímu životu. V úvodu jsi zmínil, že mimo cyklistiku i běháš. Proto teď kolo na chvíli odložme do stojanu a nazujme tenisky. A já nedočkavě začnu odprostřed. 124 km za 24 hodin. Jak je tohle možné? Jak je možné uběhnout v jednom dni téměř 3x maraton?
Pátral jsi po informacích o mně opravdu pečlivě. Tohle číslo už bych málem zapomněl. To se stalo tak, že u nás v Boleslavi pořádali horolezci štafetový běh na 24 hodin. Kamarádi mě oslovili, jestli bych neběžel v jejich týmu. Jen výjimečně jdu běhat méně než na hodinu. Odběhl jsem si tedy první hodinu, pak se vystřídali tři kamarádi z našeho týmu. Těm stačilo každému zhruba půl hodiny a tím pádem zbylo více času na mě. Po několika ročnících se dalo startovat i individuálně a to se mi povedlo 154 km. Samozřejmě se to celé běžet nedá, posledních dvacet jsem šel pěšky.

A jak je to možné? Sám nevím, jen jsem to zkusil a vyšlo to. Myslím, že je snazší uběhnout ultramaraton než maraton. Maraton vnímám jako poslední nejčastěji a i masově běhanou trať. Je to taková meta, kde končí vytrvalostní běhání a začíná ultra běhání. Osobní rekordy v maratonu o běžcích vypoví v podstatě vše. Z jednoho času je hned patrné, jak moc se člověk běhu věnuje a nebo jak je na tom po fyzické stránce atd. I proto je 42 kilometrů mnohdy krásná a fascinující vzdálenost. Zrovna tak může být zrádná a bolestivá. Každý jednotlivý maraton je samostatný, jedinečný a neopakovatelný. Zatímco běhy dál za hranicí maratonu beru jako zkoušku, kam až to ještě jde. Musí se začít v klidu a s vědomím, že to bude dlouhá cesta. Rychlost tu pozbývá význam a proto méně bolí.


Běh pěstuješ velmi intenzivně. Na Běhej máš u svého profilu 13x maraton a mnoho dalšího. Poděl se s námi prosím o pár svých nej i z běhu.
Nej? Tak samozřejmě první maraton, to je zážitek nadevše. Poprvé to bylo v Praze a pak ještě několikrát. Prague International Marathon má světovou atmosféru a tak ještě větší zážitek byl zaběhnout si zde osobní maximum. Povedl se mi čas pár vteřin pod 3 hodiny a 10 minut. Ten rok jsem to vůbec nečekal. Skoro jsem neběhal a nijak se nesoustředil na dobrý čas. V cíli na modrém koberci jsem si připadal jako vítěz, jako by tam všichni diváci byli jen kvůli mně. A vůbec nevadilo, že takových vítězů přede mnou bylo minimálně sedm set.

Zajímavý je třeba Indoor maraton v Českých Budějovicích.

Být přes hodinu v patnáctistupňové Vltavě by pro mě tenkrát bylo nebezpečné.

Ten se běží v podzemních garážích obchodního domu. Trať má tvar písmene E, které se obíhá. Jeden okruh měří 660 metrů a běží se 63x. V každém okruhu při protnutí cílové čáry vás zaznamená čip a na tabuli se ukáže čas daného kola. Je tam stálá teplota, bezvětří a stoprocentní rovina. Dají se tu zaběhnout pěkné časy a navíc v zimě. Běžel jsem tu dvakrát a vždycky se to povedlo. Pak třeba B7.

Poprvé jsem ji protrpěl díky tomu, že mi stávkoval žaludek. Kousek před cílem už to vypadalo, že budeme muset skončit, ale pak se rozjel a doběhli jsme. Podruhé už jsme s kamarádem věděli do čeho jdeme, a tak jsme si Beskydy mohli užít. To se ještě běhala pouze ve dvojicích. Kopce tam jsou úžasné a je krásné proběhnout a projít noc, zažít svítání a strávit tolik kilometrů jenom s pozitivními lidmi.


Běh, cyklistika, už chybí jen plavání a máme z toho triatlon. Ten jsi zkusil taky, že jo?
Triatlon jsem si dlužil už od dětství. Když jsem ještě jezdil za žáky, dostali jsme se s rodiči náhodou na start malého hobby triatlonu. Chtěl jsem to tenkrát zkusit, ale v plavání jsem si nebyl jistý. Váhal jsem a nakonec to naši rozhodli za mě. Prej bych nastydnul a hotovo, bylo po triatlonu. Poprvé jsem ho zkusil až někdy kolem sedmadvaceti absolutně nepřipravený. Byl to Dřevěný muž v Českém ráji. Jeden z nejstarších triatlonových závodů. Plavání 1 km, kolo 110 a běh 12 km.

Další rok už jsem nechtěl tolik trpět a v práci jsme hodně probírali, jak se zlepšit. Kolo bylo nejsnazší, běhat jsem začal vlastně kvůli triatlonu a později se doučil i plavání, hlavně kraul. Měl jsem individuální hodiny a řekl jsem si, že až už mi to půjde, koupím si neopren. Běhání jsem bral jako povinnost. Nechtěl jsem do cíle docházet, ale dobíhat. Až po roce a půl jsem si jedno jarní dopoledne uvědomil, že tělo běží samo. Vnímal jsem jenom tep srdce a přírodu. V tu chvíli mě to začalo bavit. Později jsem vyzkoušel různé triatlony - krátké, dlouhé, terénní a vrcholem byl 2x Železňák na Lipně a jednou Moraviaman v Otrokovicích.

Nejvíce mě bavili poloviční železňáci. Jeden rok jsem jel pohár asi pěti středních triatlonů, který končil dlouhým duatlonem. Skončil jsem na šestém místě v kategorii. Většinou jsem dokončoval v první třetině startovního pole, ale byly i nějaké bedýnky na menších závodech. Jako ne neúspěch, ale nezdar beru nenastoupení do závodu Big man. Byl to první ročník. Byla to kombinace terénního triatlonu (jeden den) a železného muže (druhý den).

Terénní jsem dokončil, druhý den přijel na start dlouhého, ale do závodu jsem neodstartoval. Voda měla patnáct stupňů, zažil jsem to den před tím a o týden dříve jsem jel půlku ve Žďáru nad Sázavou - Pilmana - tam měla voda 17 stupňů. Být přes hodinu v patnáctistupňové Vltavě by pro mě tenkrát bylo nebezpečné. A navíc jsme čekali první dceru, takže jsem byl nakonec rád, že jsem se rozhodl správně.


Měl jsi někdy trenéra? Vedl tě někdo systematicky k lepším výkonům, tvořil ti tréninkové plány, jídelníček? Nebo jsi „samouk”?

Cíl nemusí být vždy na konci cesty nebo závodu. A jeden závod nemusí mít jeden cíl.

Trenérů jsem měl několik v žákovské kategorii. Některý jezdil s námi na kole, jiný nás doprovázel autem. Při zimní přípravě nás vedl někdo jiný. Někteří byli stálí, jiní se měnili. V paměti mi třeba zůstal jeden. Sjeli jsme se u stadionu, v prvním kopci starší kluci trénovali výjezdy. Já jen tak dva, neměl jsem moc sílu, tak abych vydržel. Pak jsme pokračovali do třetí vesnice od Boleslavi. Tam si právě tenhle trenér dal pivo, nám koupil limonádu. Mě poslal domů a ostatní jeli dál. Mám pocit, že trasa byla většinou stejná. Každý trenér měl své cesty.

Ještě jeden byl dobře zapamatovatelný, říkalo se o něm, že je atlet. Toho jsme měli jednu zimu, po rozcvičce v tělocvičně se šlo běhat ven a většina kluků dost prskala. Tenkrát jako dítě jsem moc v našem trénování systém neviděl. Dnes už to vidím jinak. Trenéry jsem poslouchal, ale jako hlavního trenéra jsem vnímal svého dědu. Ten mě poprvé přivedl k závodění a ke kolu. Ten mi říkal kde a kdy v háku fouká, jak se zkracují zatáčky, ať víc točím, ať si docvaknu hák. Myslím, že byl i můj životní trenér. Když jsem se znovu vrátil ke kolu, na spoustu věcí jsem si vzpomněl, něco přečetl a něco odposlouchal. Asi po roce jsem jezdil podle tepové frekvence z laktátového testu.

Snažím se, aby se rodina nedusila a vracíme se na místa, která poznám při závodech, společně.

Po dalším roce jsem byl znovu na testech. Tepák jsem pár let používal a pak ho odložil. Na začátek je to určitě dobré. I systematický trénink bude nést své ovoce a mít své příznivce. Mně se ale zdálo, že se toho moc nemění ani v testech ani při výkonu. Třeba ten můj nejlepší maraton se mi povedl bez hodinek, jen tak na pocit. Když mi pak přišly výsledky a mezičasy, jednotlivé kilometry se lišily jen o pár vteřin, určitě se tedy dá sportovat i bez přístrojů.

Takže v běhu jsem samouk, na kolo jsem měl trenéry, na plavání učitelku a o jídelníčku bych raději pomlčel. Ono třeba k snídani většinou pět koblih a kafe není moc sportovní strava.


Co člověka táhne za tím absolvovat takové „trápení” znovu a znovu a znovu. Je to snaha o dosažení té nejvyšší příčky, nebo je za tím něco jiného?
Ze začátku to bylo normální sportování a zkoušení, kam až to ještě jde. Pak jsem se na určité závody začal vracet a zkoušel lepší výsledek. Většinu závodů jsem taky absolvoval dvakrát, poprvé na zkoušku a podruhé abych si ověřil, jestli to není náhoda. Cíl nemusí být vždy na konci cesty nebo závodu. A jeden závod nemusí mít jeden cíl.

Zrovna tak motivace se může během závodu měnit. Dosažení té nejvyšší příčky je určitě lákavé, ale důležitější je vnitřní uspokojení a správný úsudek o tom, jestli je to vůbec reálné. A trápení? To každý vnímá jinak, určitě se i trápím, ale poměr těžkých a krásných chvil se ještě ani zdaleka nevyrovnal.

Často slýchám větu typu: ‚‚Nemám čas jít na kolo, chodím do práce.” Jak se tobě daří skloubit tréninky, závody, několikadenní závody, práci, rodinu, povinnosti atd.?
Tak v tomto jsem na tom podobně, taky nemám čas jít na kolo, jen tak projet silničku. Jeden rok jsem spočítal kilometry, které jsem ujel za rok při závodech. Vyšlo mi číslo asi 4000, ale mimo závod jsem mohl mít tak 3000. Do práce jezdím na kole, to nelze počítat, je to jen takové ranní protažení, patnáct set metrů. Mám však ještě jedno pracoviště a to je už pro najetí nějakého objemu lepší, 120 km. Střídáme se po týdnu.

Bez plánů se podle mě nedá žít, nemusí přece všechno úplně vyjít a hlavně to nemusí být hned, v plánu to ale být může a až přijde ten pravý čas, tak to člověk prostě udělá.

Znamená to, že za měsíc můžu najet 500 km jenom na cestě za prací. Někdy si to ještě prodloužím přes Trutnov do Prolog Bike, kde nechávám servisovat kola. Snažím se tuhle cestu jezdit i v zimě. Není to nijak obtížné, ale počasí někdy dokáže udělat dobrou přípravu na závody. Plavání moc nestíhám a běh už jen v zimě. Tyhle dvě disciplíny jsem letos hodně zanedbal, ale na maraton přihlášený jsem, takže je nejvyšší čas vyběhnout. Myslím, že šéfová pro mě má pochopení a s prací to vždycky nějak dohodneme, i s kolegou.


A rodina? První co mě napadne, rodina se dusí (film Kulový blesk . Snažím se, aby se rodina nedusila a vracíme se na místa, která poznám při závodech, společně. Někdy to bylo těžké stíhat všechno, teď mi přijde, že už se manželka smířila s tím, že to k životu potřebuju a je to čím dál lepší. Bez podpory doma bych tolik závodit nemohl.

Starší dcera už taky přišla kolu na chuť, takže už zbývá naučit jezdit tu mladší. Někdy si připadám jako zloděj času, jindy to vyjde, že mi doma nechají prostor třeba i tři dny na výlet s kamarády a za to jsem moc rád. Při závodech mi poslední dobou trvá i dva dny, než se v myšlenkách odpoutám od domova, pak to ale pomine a jedu s čistou hlavou, protože vím, že se na holky můžu spolehnout, že to doma zvládnou, tak jako ony vědí, že se zase vrátím.


Projekt 3-2-1 Vabank. Řekni nám, o co se jedná?
3-2-1 Vabank je náš společný projekt s Klárkou Holáskovou a Tomášem Novotným. Jak to vyjde někam spolu vyjedeme, akce s nimi jsou vždycky pecka. Loni jsme třeba v pátek po práci vyrazili na kolo, na sever k Baltu podél Nisy a Odry. Jediný limit byl, abych to stihl v pondělí v šest do práce. Tam na kole a zpátky pro nás přijel kamarád. Moře jsme viděli i s večeří a v pondělí za dvě minuty šest jsem byl v práci.

Na společných vyjížďkách jsme plánovali a ladili závod, až ho Tomáš s Klárkou vystřelili do světa. Bude to na 300 kilometrů, s převýšením kolem 3 tisíc metrů. Trasa povede od Kokořínska na sever okolo hnědouhelné pánve a zpět. Pravidla dovolují vzít si jen tři nejnutnější věci, které si každý může vybrat. Jde o to, aby si účastníci naostro vyzkoušeli jet maximálně na lehko a dokázali si s problémy poradit sami, právě s tím minimem.

A nebo aby si pomoc v případě potřeby vyhledali sami. Dobrodružství bude spočívat ne v záludnostech trati, ale v tom poradit si s málem. Trasu vymýšlel Tom a společně ji teď schvalujeme podle toho, jak máme kdo čas. Abych toho moc neprozradil, řeknu jen to, že jsem viděl teprve asi 120 km a byl jsem nadšený. Přišlo mi jako bych byl na kole poprvé. Přál bych si jen, aby vyšlo pěkné počasí, všem se trať líbila a všichni se vrátili ve zdraví.


Co budoucnost? Máš nějaké plány? Chystáš se své už tak extrémní výkony ještě někam posunout? Sníš třeba o něčem? S někým se projet, proběhnout? Otisknout své pláště v nějaké zemi?
Na tuhle otázku jsem se těšil už od začátku. Bez plánů se podle mě nedá žít, nemusí přece všechno úplně vyjít a hlavně to nemusí být hned, v plánu to ale být může a až přijde ten pravý čas, tak to člověk prostě udělá. Dlouho se mi honily hlavou myšlenky, kde by se daly využít nasbírané zkušenosti a naježděné kilometry.

Až teprve začátkem letošního roku jsem získal jasnou představu o … Zatím ještě není potřeba, aby to vědělo příliš mnoho lidí. Ti nejbližší už to samozřejmě vědí, ale ještě nejsou úplně zajedno. Musí k tomu postupně dospět tak jako já. Prozradím jen, že je to cesta dlouhá 7 až 8 tisíc kilometrů a chtěl bych ji uskutečnit po létě v roce 2025. Manželka často říká, ať neplánuji další věci, když nemám dodělané ty rozpracované. Něco na tom bude. A tak bych chtěl do té doby většinu věcí dokončit, abych mohl jet opět s čistou hlavou a nepřemýšlet třeba o tom, že jsem loni zase nestihl na chaloupce udělat okapy .


Wau, takže končíme i s malým resp. velkým tajemstvím, a já už si teď značím do kalendáře, že se ti musím v létě 2025 znovu ozvat.

Peťo, moc děkuji, že jsi nás nechal nahlédnout do svého života plného neuvěřitelných sportovních výkonů. Za sebe i za celou redakci ti přeju, ať se ti daří, ať nepolevuješ ve svém odhodlání, ať ti přibývají dokončené závody a ze všeho nejvíc samozřejmě, ať dlouho slouží zdraví. Závěrem - vzkázal bys něco našim čtenářům, které jsi dnes možná inspiroval a už přemýšlí, že podobný zážitek taky chtějí prožít, ale schází jim ještě ten poslední impulz, to poslední popostrčení?

Když jsem kdysi dělal na Rané kurz paraglidingu a všichni jsme létali jen dolů, instruktor říkal: chce to jen nebát se odletět. Myslel tím odletět dál od kopce a kroužit v termických stoupavých proudech. Jedině tam se dala získat výška a dalo se pak letět kamkoliv. Tenkrát jsem se bál a létal jsem stejně jen dolů. Asi to bylo v tu dobu správně, protože jsem se vrátil ke kolu a to je pro mě životní sport. Na kole se nebojím. A tak bych čtenářům popřál hodně zdraví, od něho se odvíjí všechny výkony a hlavně život jako takový. Spoustu kilometrů, které vám budou dělat radost a nebojte se odletět, třeba právě na tom kole.