Krásami Lužických hor: jaký byl letošní Malevil Cup

Třetí červnový víkend přilákal do Lužických hor téměř devět stovek bikerů a bikerek ze 14 zemí na 24. ročník MTB maratonu Malevil Cup. Co místní tratě závodníkům nachystaly?

Kromě zajímavé bitvy na dlouhé trati, kde proběhl závod kategorie C1, který byl zároveň součástí MarathonMan Europe 2023 se zajímavé věci děly i na ostatních distancích. Dnes si tedy v první části článku můžete přečíst o dojmech a zážitcích z první účasti na kratší Malevilské trati, ve druhé potom najdete zajímavosti a výsledky maratonského závodu.

Katka: Malevil poprvé

Malevil Cup byl v mém hledáčku již pěknou řádku let a letos ideálně zapadal do mé závodní přípravy. Vždy mě odrazovala spíše vzdálenost místa konání. Přece jen z Moravy do Lužických hor je to téměř pětihodinová cesta. Když jsem ale dostala možnost připojit se ke skupině, která odsud na Malevil směřuje, neváhala jsem.

Tento moment může být rozhodující...

Cesta do Jablonného v Podještědí byla v páteční odpoledne náročná, nicméně plynulá. Po příjezdu ubytování, rychlá sprcha a hurá na kolo, rozhýbat ztuhlé tělo z auta. Předzávodní rozjetí s pár intervaly, jsem absolvovala kvůli nejisté předpovědi počasí a riziku odpoledních bouřek raději ještě doma na Moravě, a tak jsem si mohla užívat krásnou krajinu Lužických hor v pohodovém tempu.


Ráz krajiny je zde úplně odlišný. Borovicové lesy, obrovské louky, písčité podloží, ale také zejména skalní pískovcové věže zasazené do krajiny. Ojedinělé obydlené polosamoty a samoty podtrhují historický spirit této válkou poznamenané oblasti. Člověku zde při pohledu na krajinu v kontextu s historickými událostmi přeběhne i mráz po zádech. Málokdo z nás by toužil zažít zde tuto drsnou dobu a celou seznamovací vyjížďku na to intenzivně myslím. Příroda je tu ale kouzelná.

Cestou si na registraci vyzvedáváme startovní čísla a prohlížíme mapy jednotlivých závodních tratí. Já jedu trasu C, tedy 50 km a 1200 m převýšení. Ta vede pouze českým územím, na rozdíl od tratí A a B, které zasahují i do Německého pohraničí. Následuje přesun do ubytování, vydatné jídlo, lehké protáhnutí a samozřejmě brzký spánek, který je před závodem nenahraditelný.


Budíček zvoní v 6. Venku je mír. Ranní slunce nesměle svítí do tiché krajiny a já relaxuji se zeleným čajem a dvacetiminutovkou jógy, než začne klasický těsně předstartovní shon, který obnáší přípravu snídaně, kontrolu kola, připnutí startovního čísla a warm-up před startem. Cítím se dobře a moc se těším na legendární atmosféru Malevilu. Náměstí v Jablonném, které je zároveň i místem startu všech tratí začíná ožívat. V půl deváté zazní první startovní výstřel a v dálce mizí závodníci nejdelší a nejnáročnější trasy, 100 km a 2300m převýšení.

Začínám cítit lehkou předzávodní nervozitu, další výstřel ze startovní pistole bude už ten můj, přesně o hodinu později. Po rozjetí před závodem následuje ještě pár nezbytností, jako poslední kontrola kola, úprava tlaku v pneumatikách, toaleta.

Byl to nelehký závěr závodu, nicméně blesky dodávaly místu dramatickou atmosféru.

A je to tu! Stojím na startu. Snažím se o výhodnější startovní pozici více zepředu, ale i tak mám před sebou závodníků ještě dost. Moje startovní číslo je čtyřmístné, což jen dokresluje atraktivitu tohoto podniku. Po startu na náměstí se jede v poklidném tempu směrem z centra města úzkými uličkami. Tento moment může být rozhodující a je třeba dbát zvýšené opatrnosti, zejména směrem k ostatním závodníkům. Hromadné pády na začátku závodu nejsou bohužel výjimečné.

Chumel závodníků plynule pokračuje k prvnímu asfaltovému stoupání, po kterém následuje vjezd do terénu. Startovní pole se naděluje a já sjíždím pomalejší spoluzávodníky. Někdo se maximálně koncentruje, někdo si jede svoji pohodu. Mým cílem je dostat se co nejvíce dopředu na široké cestě, ještě před samotným nájezdem do trailových pasáží, což se mi daří, nicméně i tak vzniká vlivem pádu na trati špunt a chytit zpátky moje optimální závodní tempo je složité. Prvních 40 minut závodu je víceméně v duchu dát si pozor na ostatní a sama jet co nejplynuleji.


Trať je ale opravdu překrásná. Vede nás přes louky, směrem k borovicovým lesům ukrývajícím hravé nekonečné traily a skalní věže. V závodě člověk nemá příliš prostoru se kochat, ale když jedete kolem několik desítek metrů vysokých skal, nejde si nevšimnout. Trať je velmi jezdivá a plynulá. Žádné technicky příliš náročné úseky, kde se zastaví dech a nutí člověka zpomalit a absolutně se koncentrovat. Zkrátka závod velmi plyne.

Rozhodující moment o vítězi se udál přibližně 8 kilometrů před cílem...

Na trati je extrémní množství pořadatelů, což není určitě samozřejmostí na každém závodě a značení je bez jakýchkoliv zaváhání jasné na první dobrou. Kolem techničtějších úseků je navíc vždy přítomna zdravotnická pomoc ve formě záchranářů a horské služby, což dodává člověku velký pocit jistoty. Takto dobře personálně zabezpečený závod jsem snad ještě nejela. Závodník zde není prakticky nikde sám.

Po úvodních peripetiích sjíždím jednu závodnici za druhou a jede se mi dobře. Asi na 30 kilometru mi někdo z pořadatelů dává informaci, že jedu na 6 pozici v ženách, což mi dodalo ještě větší impuls ke zrychlení. Závod jsem si vysloveně užívala a snažila se posunout ještě o něco dopředu.

Závěrečné čtyřicetiminutové „ratata“, v boji o absolutní pořadí s německou závodnicí zpestřila ještě průtrž mračen a přívaly vody a bahna. Byl to nelehký závěr závodu, nicméně blesky dodávaly místu dramatickou atmosféru. Celkově čtvrté pořadí v ženách a třetí v kategorii 19-39 let se mi podařilo s desetisekundovým náskokem udržet. Byl to zábavný a poměrně náročný finish, což mám určitě raději než jet v osamocení.


Závod se mi velmi líbil svou pestrostí, dokonale zvládnutou pořadatelskou intervencí, ale také zejména přírodou, kterou byl obklopen. Příští, 25. ročník mám v plánu vyzkoušet delší trasu, kterou Malevil nabízí a už teď se těším na nové zážitky!

Maratonská trať: nic nebylo zadarmo

Přesně v půl deváté se startovní pole vydalo vstříc 100 km trase. Po startu v Jablonném v Podještědí jela v úvodních kilometrech početná skupina hlavních favoritů, která čítala 10 závodníků. Čelo si hlídali největší favorité Stiebjahn, Adel a Rauchfuss. I letos se situace lámala po přejezdu do německé části hor. Ve výjezdu na Hvozd největší favorit závodu Simon Stiebjahn (Singer Racing Team), zvýšil tempo a jako jediný Marek Rauchfuss (ČESKÁ SPOŘITELNA-ACCOLADE) měl dost sil zareagovat.

Oba jeli v kontaktu po zbytek závodu. Za tímto duem se zformovala skupinka tří pronásledovatelů ve složení Filip Adel, Karel Hník a Jaromír Skála. Rozhodující moment o vítězi se udál přibližně 8 kilometrů před cílem, kdy si Stiebjahn vytvořil rozhodující náskok. O třetí místo se „porvala“ skupinka pronásledovatelů. Do cílového prostoru v resortu Malevil se se ztrátou téměř 7 minut na vítěze přiřítil jako první Filip Adel (Superior Team) a bral tak třetí místo.


„Malevil Cup znám již od svého prvního startu v roce 2012, kdy jsem se zde stal mistrem Evropy v maratonu U23 a rád se sem vracím, protože mi trať sedí díky technickým pasážím a prudkým výjezdům, a navíc je závod tradičně velmi dobře zorganizován. V minulém roce při Evropském šampionátu se jelo od začátku velmi vysoké tempo a ke konci už mi chyběly síly, proto moje letošní taktika byla pošetřit síly po startu do pozdější fáze závodu. Na Hvozdu jsem nastoupil a jen Marek můj atak zachytil. Zhruba 8 km před cílem jsem zaútočil znovu a vytvořil si náskok, který jsem udržel až do cíle,“ popsal vítězný Simon Stiebjahn.


Dámskou kategorii opanovaly zahraniční bikerky. Nejlépe se s náročnými podmínkami v Lužických horách popasovala Polka Aleksandra Andrzejewska (CST ORBEA MTB TEAM), stříbro si vyjela estonská národní šampionka Janelle Uibokand (Peloton) a bronz patří Němce Dörte Martischewsky (RSG Nordheide). Nejlepší Češkou v cíli byla na pátém místě Aneta Hovorková (D2mont Merida cycling).


Kompletní výsledky naleznete zde a pokud vám to letos do Lužických hor nevyšlo, za rok budete mít další příležitost.