Bike Čeladná: Zážitky, které vydrží déle než medaile

„Letos nepočítejte důvody, počítejte zážitky!“ Přesně takto zněla tento rok pozvánka na Čeladnou.

HSF System Bike Čeladná je závod horských kol pro všechny nadšence v samém srdci Moravskoslezských Beskyd. Díky širokému spektru tratí, které nabízí, je závod vhodný pro každého.

Mohly se ho zúčastnit všechny věkové kategorie, jednotlivci, skupiny i rodiny s dětmi. 13. ročník soutěže, který opět přitáhl návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí, se konal předposlední prázdninovou sobotu a o zábavu nebyla rozhodně nouze.


Čeladná letos stejně jako v předchozích letech nabídla příznivcům horských kol sobotu plnou cyklistiky. Sešli se zde známí závodníci, hobby jezdci, rodiny i fanoušci tohoto krásného sportu. Cílem bylo strávit nejen pohodový den v příjemné atmosféře a krásné přírodě Beskyd, ale také propojit vášeň pro sport a pomoc pro dobrou věc.

Protože každá jízda na kole může mít ještě přidanou hodnotu, rozhodli se organizátoři propojit sport s dobročinností a podpořit tak mobilní hospic, který poskytuje paliativní péči nevyléčitelně nemocným a podporu jejich rodinám.

O závodu v Čeladné se také dobře ví, že každý rok přináší něco nového, a ani letos tomu nebylo jinak. Upravené tratě nabídly více zábavy, výhledů na beskydskou krajinu i větší plynulost jízdy.


Dospělí si mohli vybrat mezi padesáti či třicetikilometrovou trasou, děti od rána soupeřily přímo v areálu zázemí celého závodu a rodiny s dětmi se projely pohodovou family jízdou, dlouhou dvacet kilometrů. A protože Bike Čeladná není jen o výkonech a výsledcích, návštěvníci si mohli užívat fandění i široký doprovodný program.

K dispozici byla také „klid-off zóna", která nabídla zázemí pro odpočinek nebo oblíbené hry a aktivity pro malé i velké. Na Čeladné si zkrátka každý přišel na své.

Organizátoři se letos rozhodli ubrat asfaltu a přidat terénu.

V týdnu před závodem se prohnaly Beskydy lokální bouřky, ale díky extrémnímu, dlouhodobému suchu jsem neměla z mokrých podmínek v den závodu skoro žádné obavy. Já osobně nejsem příznivcem bláta, a tak vždy pečlivě sleduju podmínky v dané lokaci a podle toho se i často rozhoduju, jestli mi to vůbec stojí za to jet.

Upřímně, servis zničených komponentů na kole po bahnitém závodě několikrát za sezónu už si raději odpustím.

Tentokrát to ale vypadalo nadějně a já jsem se na Čeladnou neskutečně těšila. Nejen proto, že mám ráda Beskydy a jejich ryzí přírodu, ale také mám tímto směrem mnoho dobrých přátel ze života na kole a vždy ráda využiju příležitost se s nimi setkat. No a v neposlední řadě mi sedí zdejší kopcovitá trať s minimem těžkých, technických sjezdů.


Oproti předchozím ročníkům doznala trať několika změn. Organizátoři se letos rozhodli ubrat asfaltu a přidat více terénu, což v CHKO Beskydy není vůbec jednoduchý úkol, ale po množství konzultací a vyřizování se povedlo a na závodníky tady čekal zajímavý upgrade trati. Ubyl jeden kamenitý a relativně těžký sjezd, kde bývalo plno defektů a sem tam nějaký úraz.

Trať se také prodloužila zhruba o pět kilometrů, které vedly jednoduchým lesním terénem po zpevněných širokých cestách a svážnicích. Sice se tímto krokem zvedlo i celkové převýšení, ale myslím, že nikomu ve startovním poli to nevadilo.

Naopak dojezd do cíle byl rychlejší. Na několika rovinkách si to závodníci mohli rozdat v závěrečné pasáži, což v předešlých letech nebylo možné.


Hlavní závod odstartoval přesně hodinu po poledni. Od začátku jsem cítila mnohem lepší rozpoložení než v mém minulém závodě na Hostýnské. Využila jsem toho a jela svižné tempo ve skupince kluků ze Slovenska.

Ze srandy jim povídám, že oproti závodům v jejich domovině to pro ně bude dnes možná trochu nuda, ale ukázalo se, že vůbec ne. Nejvíc jsem se těšila na dlouhé stoupání po Knížecí na Pustevny, kde jsem si dokonce vylepšila svůj čas z předešlých ročníků. Jelo se mi dobře, dlouhé kopce do tahu mám ráda, člověk nad ničím nemusí složitě přemýšlet, prostě nasadí tempo a jede - levá, pravá.

Ze strojového tempa mě vytrhla až klasicky neskutečná fanouškovská kulisa na Pustevnách, na to se vždycky těším. Na občerstvovačce beru bidon s ionťákem, gel a pokračuju do techničtějšího sjezdu přes kameny a obnažené kořeny na Martiňák.

Tady mě dojede další skupinka a vypadá to na nový příliv svižného tempa. Hákuju se a společně to rubeme po šotolinových svážnicích, kde nechybí impozantní výhledy do údolí Bečvy. Je mi strašně hezky a jsem ráda, že tu jednoduše jsem. Každý kilometr se snažím užít si naplno.


Po dlouhém sjezdu následuje další, nové, táhlé a poměrně prudké stoupání a poměrně dlouhá techničtější pasáž přes kořeny. Tady zastavuju bohužel u úrazu.

Rychle zhodnotím situaci, pacient při vědomí, komunikuje, pravděpodobně luxace ramene. Závodník co zde zastavil chvilku přede mnou, mě ujišťuje, že pomoc je na cestě, a já tedy pokračuji dál v závodě. Přestože takových případů ve svém oboru zdravotníka člověk vidí spousty, znovu si připomenu, jak tenká je hranice mezi zdravím a zachováním si plné síly a nemocí a odkázáním na péči druhých.

Do cíle zbývá poslední dlouhý a šlapavý sjezd a ještě jeden krátký výjezd s posledními 50 výškovými metry. Po dvou a půl hodinách zábavy se jako vždy s velkou úlevou dostávám do cílové rovinky, kde beru první místo v kategorii. Počítač na řidítkách ukazuje 50 km a 1 300 nastoupaných metrů.


Jsem unavená, ale s dobrým pocitem, že si domů kromě medaile odvážím i nezapomenutelné zážitky. A právě proto mám spojení sportu, závodění, přírody a podobně naladěných lidí tolik ráda.

Akci bych doporučila všem, kteří mají chuť strávit podobně pěkný den, kdy vzpomínky vydrží déle než medaile.