Beskyd Tour - víc než jen závod

Na první dojem nepůsobí Beskyd Tour nijak dramaticky. Jasně, 163 km a 3000 výškových metrů nejsou zrovna turistika, ale pořád nic, co by se vymykalo normám. Proč je tedy Beskyd tak náročný? To pochopíte při podrobnějším seznámení s tratí.

1. Tobogán na úvod - seznamte se s Beskydem

Začátek je naprostá pohoda. Dva kilometry po startu stoupání na Bílý Kříž. Asi čtyři kilometry kaskádového stoupání, kdy po krátkém úseku do kopce vždy následuje nějaká rovinka, jsou ideální na rozjetí. V balíku to jedete skoro zadarmo. Kdo má problém už tady, ten se měl raději přihlásit na dětskou trať.

Z Bílého Kříže klesáte šlapavým sjezdem zpátky na Bílou. Úzká cesta, všichni v lajně, sice se to klikatí, ale asfalt na jedničku, občas je třeba dávat bacha na štěrk. Nemá smysl předjíždět, pod kopcem je ostrá levá, kde se to stejně všechno zdrcne (někdy doslova) a začíná výjezd na Konečnou, přes kterou se dostáváme na slovenskou stranu. Tady se hlavní pole od cykloturistů definitivně oddělí.

Vypadá to nevinně, ale je to 23 kilometrů, během kterých nastoupáte tisíc výškových metrů.

Následuje nekonečný sjezd z Klokočova do Turzovky. Jede se furt sedmdesát po dlouhé rovné cestě. Na konci vás ta rychlost pomalu začíná nudit. Je ale třeba dávat pozor na dění kolem sebe. Hodně jezdců využívá sjezd k občerstvení, koncentrace u všech trošku polevuje. Není kam spěchat, protože po sjezdu následuje asi desetikilometrová rovina, na které je výhodnější být pohromadě. Jednoprocentní stoupání v balíku vůbec nevnímáte, zvýšená aktivita na čele ale napovídá, že se blíží první prověrka, která začíná na čtyřicátém kilometru.

2. Hopíky - klasikářská euforie

Stoupání na Kelčovské sedlo. Tohle je jedna z ikon beskydského maratonu. Samotný kopec má pouhých 500 metrů, ale sklon se zvedá k dvaceti procentům a po krátkém traverzu následuje prudký sjezd po typicky horské trávou prorostlé asfaltce se štěrkem, zatáčkami a příčnými odvodňovacími kanálky jako bonus. Kdo neskáče, ten má pech a bez rezervy daleko nedojede. Pořadatelé každoročně upozorňují, že sjezd z Kelčovského sedla je nebezpečný. Každoročně se tam jezdí šedesátkou, jednou za čas vrtulníkem.

Na mapě to tak nevypadá, ale právě na Kelčově se často rozhoduje o vašem dalším osudu. V prudkém kopci se hlavní pole rozdělí na několik skupin. Ve sjezdu se pak vzdálenosti umocní a při opětovném průjezdu Bílou (místem startu projíždíte dvakrát) se do té doby poklidná jízda změní ve zběsilou stíhačku těch před vámi. Ti před vámi pro změnu dohánějí ty před nimi a vy si díky tomu vyzkoušíte, jaké to je jet totální doraz do kopce na nejlehčí a hned na to z kopce na nejtěžší převody, s cyklokrosovým intermezzem mezitím. Po pár minutách se to sjede a tempo zvolní anebo nesjede a tempo zvolní taky, protože většina buď rezignuje anebo na to v danou chvíli už nemá síly.

Tenhle kopec je pravidelným pohřebištěm nadějí.

Důležité je, že pokud si v tomto úseku sáhnete trošku více na dno, dožene vás to o pár hodin později. Je proto dobré už před Kelčovem vědět, kde jsou vaše limity a nesnažit se držet vpředu za každou cenu. Stále je třeba myslet na to, že je před vámi ještě 120 kilometrů a stále jste nedorazili do hor. Naopak ti, kdo myslí na medaile, si musí vybudovat před stoupáním dobrou výchozí pozici. Kopec samotný je na úzké cestě, pokud zůstanete vzadu, budete pak ve sjezdu horko těžko dotahovat ztráty.

Po relativně klidné pasáži mezi padesátým a pětapadesátým kilometrem přijde na řadu okružní jízda kolem přehrady Šance. Ta je ryze klasikářská. Dominantním rysem je úzká cesta, občas větev, kamínky, nějaký ten trs trávy a za mokra zvýšená tepová frekvence. Profilově je to stále nahorů a dolů, ale nemůžete spoléhat na setrvačnost nebo na to, že se svezete ve skupině. Úsek je hodně členitý, klikatí se a všechny výjezdy začínají jak přes kopírák po nějaké ostré zatáčce, která se díky všudypřítomnému štěrku (nebo bahnu) musí projet pomalu. Každý kopec tak začínáte nástupem, abyste docvakli toho před vámi. Méně zkušení jezdci, případně ti, kteří nikdy nezkusili cyklokros nebo XC, si po průjezdu tímto “brzda-plyn-gravel” úsekem oddechnou. Marně. Skutečný Beskyd totiž právě začíná.

3. Smrček a Pustevny - pozvánka do hor anebo první bod zlomu

Začíná úsek, který z pelotonu udělá skupinky. Stoupání na Smrček o délce 2,7 km, zhruba stejně dlouhý sjezd, deset kilometrů klasiky a potom Pustevny. Vypadá to nevinně, ale je to 23 kilometrů, během kterých nastoupáte tisíc výškových metrů. Stoupání mají v průměru 6-7% a z daného úseku tvoří zhruba patnáct kilometrů. A přesně sem vjedete po pětasedmdesáti kilometrech. Ten, kdo špatně jedl, nebo to v některé předchozí části přehnal, zde zažije krizi, která se s ním může táhnout až do cíle bez ohledu na to, zdali si zvolil trasu 121 nebo 163 km dlouhou.

...jediná myšlenka se bude ubírat k tomu, jestli ještě vůbec dojedete na kopec k poslednímu bufetu.

Jedním ze specifik Beskyd Tour je, že ve druhé polovině si už nemáte kde odpočinout. Jsou tam sice rovinaté úseky, ale ty se často promění v nekonečné peklo. Jedna ze záludností Beskyd Tour je společný start závodníků na dlouhé i střední trati. Po desetikilometrovém sjezdu z Pusteveni se trasa rozděluje. Vlevo krátká, vpravo dlouhá. A tady končí veškerá sranda. Dlouhá pokračuje asi pětikilometrovou rovinou a pak mírně zvlněným stoupáním pod Soláň, ale nepředbíhejme.

4. Soláň, Kasárna, Bumbálka - survival na kole

Pokud moc nesledujete barvu startovních čísel, která označují délku zvolené trati, může se vám stát, že po sjezdu z Pusteven odbočíte a zjistíte, že jste zůstali sami. A to je docela průšvih, protože před vámi zůstává šedesát kilometrů, jedenáct set výškových, tři kopce a dvě větrná údolí. V tuto chvíli můžete udělat jediné.

Zvolnit, počkat, než vás někdo dožene a s ním pokračovat společně pod první kopec. Potlačte v sobě soutěživost a zapojte logiku. Pokud je před vámi skupinka, nedoženete ji. Pokud je před vámi jednotlivec, doženete jej pouze v případě, že mu úplně došlo, takže vám moc nepomůže. Maximálně se za vámi kousek sveze, orazí a pak vám v kopci ujede. Naopak, pokud vás někdo dojíždí, je zde šance, že si dobře rozvrhl síly a bude se s ním dobře spolupracovat. Věřte nebo ne, ale jet sám anebo ve dvou je v této části nejen otázka rozdílu pěti až deseti minut, ale častokrát i samotného “přežití” v závodě.

Po sjezdu ze Soláně vede z Velkých Karlovic asi šest kilometrů dlouhá cesta se sklonem asi 2 % a tam, pokud foukne protivítr, zažijete jako jednotlivec absolutní očistec. Závod v této fázi už připomíná spíš maraton horských kol. Jezdci jsou rozděleni do skupinek po dvou až pěti lidech, odstupy se počítají na minuty a vy se pomalu blížíte k nejtěžšímu stoupání závodu - Kasárne.

V cíli jste vždy spokojeni bez ohledu na výsledek.

Tenhle kopec je pravidelným pohřebištěm nadějí. Popraviště o délce čtyři kilometry, průměrným sklonem 9 % s progresivním průběhem, šotolinou a dlažebními kostkami na závěr. Ne, na takovém povrchu to nejede ani po rovině, natož do kopce a po sto čtyřiceti kilometrech k tomu. Tady se už projeví každá chyba, které jste se dopustili v předchozích kilometrech.

Ztracený bidon při sjezdu z Kelcčovského sedla, zbytečně rychlé tempo na Pustevny, špatná snídaně anebo třeba slabší den - na to všechno si vaše nohy během stoupání na Kasárne vzpomenou. Vy už ne, vám to v tu chvíli bude jedno a jediná myšlenka se bude ubírat k tomu, jestli ještě vůbec dojedete na kopec k poslednímu bufetu. Sem tam se vloudí podezření, že vám někdo přes noc vyměnil kazetu. Není možné, aby ta pila, kterou teď jedete, byl váš nejlehčí převod.

Jste nahoře a máte před sebou sjezd. Těšíte se, že se svezete. Nesvezete. Furt musíte brzdit, projíždět prudké zatáčky, kousek je navíc do kopce, který tam vůbec nečekáte a poslední dvoukilometrový úsek do Makova stejně musíte šlapat. A ani v Makově si neužijete setrvačné jízdy. Opět prudká levá a další stoupání, které začínáte z nulové rychlosti.


Bumbálka je poslední kopec. Na Beskyd Tour až překvapivě milosrdný, bez záludností. Pokud nejedete o medaile, závodní atmosféru už vůbec nevnímáte. Jedete sami, maximálně ve třech. Před vámi ani za vámi nikdo. Vyjedete nahoru a můžete se radovat. Před vámi je posledních sedm kilometrů šlapavého sjezdu.

Nekonečná sedmička, ale už víte, že jste to dali. V cíli jste vždy spokojeni bez ohledu na výsledek. Jste jeden z těch, kteří dokončili dlouhý Beskyd a to je důvod k hrdosti bez ohledu na čas.