Jak jsem se nestal mistrem světa

Nevím, kdo všechno si jako předmět své první zahraniční zkušenosti zvolil závod mistrovství světa masters, ale mě to v roce 2019 přišlo jako ten nejlepší nápad.

A popravdě řečeno, z okamžiků strávených toho roku na přelomu srpna a září v hostitelské Poznani nelituji ani vteřiny. Teda kromě těch, kdy jsem cestou zpět nasedl do špatného vlaku. No, ale hezky popořadě.

Prezentace

Při deklarované účasti dvou a půl tisíc závodníků, jsem měl obavu, abych do startu vůbec stihl vystát frontu na číslo. Prezentace ale probíhala v obrovské hale, a každá věková kategorie měla přiřazený svůj stolek s dvojicí pořadatelů. Procedura probíhá bleskově. Ukážete licenci, dostanete igelitku s tunou reklamních letáků, bidonem a vyslechnete si instrukce, kam všude umístit startovní číslo.

Kdo neměl vlastní support, umřel žízní. Já ho neměl…
Den před závodem ještě proběhla odpolední porada, na které nám vše zopakovali, řekli, jak se řadit na start, kde se můžou vyhazovat odpadky, že máme mít telefon a rezervu, kde je povoleno podávat občerstvení a taky že po dojezdu se na světelné tabuli v cíli objeví jména těch, kteří se mají dostavit na dopingovou kontrolu. Kdo to neudělá do dvaceti minut po zveřejnění, jakoby závod nejel. Rozchod. V osm ráno na značkách.

závod mistrovství světa masters 2019

Start

Závod byl prostě hustý... 150 km dlouhá absolutně rovná trať, na které nebyl vůbec žádný kopec (vlastně byl, jednou jsme křižovali dálnici, tak jsme museli vyjet na most), dokázala vyloudit rozpačitý úsměv snad u každého, kdo se registroval. Protože jestli něco dokáže u cyklisty na sto procent vzbudit respekt, tak to je představa dvousethlavého balíku letícího padesátkou po polských cestách.

A padesátkou se jelo skoro furt. Díry nemělo smysl ukazovat, byly všude a stejně se jim v tom davu nebylo jak vyhnout. Občas to prostě někoho trefilo, tak sletěl anebo píchl. Defektů bylo fakt hodně, hodně se padalo, ale hlavně bylo odporné vedro.

závod mistrovství světa masters, Polsko 2019

Boj o vodu

V osm ráno třiatřicet ve stínu. Ne, tohle bych v Polsku na začátku září opravdu nečekal. Nebyl jsem sám. Pořadatele to zjevně zaskočilo taky. Občerstvovací stanice byly dvě. Podávaly se tam půllitrové petky s vodou. V tom fofru si je stihlo vzít tak deset lidí, navíc za cenu toho, že občas sejmuli někoho za sebou, když cestou na kraj hodili vlnu. Kdo neměl vlastní support, umřel žízní. Já ho neměl…

Chaos a vítr

Na devadesátém kilometru jsem věděl, že je zle.
Startovalo se v sedmiminutových intervalech - podle jednotlivých věkových skupin a to od nejmladších po nejstarší. Zhruba po hodině jsme začali dojíždět první odpadlíky z mladších kategorii, později už celé skupiny. Najednou člověk nevěděl, jestli je vepředu někdo odjetý anebo jestli někoho dojíždíme. Fakt to nešlo sledovat, páč se jelo hrozně rychle a cesta rozbitá jakoby po ní denně projížděla vojenská technika.

Do toho všeho všudypřítomný vítr, takže když to partička při bočáku vzala "na škarpu", tak se tou padesátkou letělo na samém okraji cesty - na okraji té úplně rozdrbané cesty. Chvilkama se z pelotonu vytvořil i půl kilometru dlouhý had, a když se to po chvilce zase sjelo, tak se akorát spočítaly ztráty a pokračovalo se dál. Kdo byl uprostřed nebo vzadu, neměl šanci kontrolovat dění. Držel jsem se celkem v pohodě v první třetině až polovině balíku. Jenže potom došla voda.

závod mistrovství světa masters

Konec první

Na devadesátém kilometru jsem věděl, že je zle. Škubnutí ve stehně jasně naznačilo, že dva litry, co jsem si vezl v bidonech na kole a po kapsách, mi prostě stačit nebudou. V tom vedru padly během dvou hodin. První náznaky křečí jsem ještě rozhýbal, ale o deset kiláku později bylo vymalováno.

V plné rychlosti jsem přestal šlapat, zvedl ruku a vystoupil z balíku. Pomalu jsem to zamířil k první křižovatce s pořadatelskou službou a zabavil jim litrovou petku s vodou. Půlku jsem vypil na ex, zbytek na sebe vylil. Poprosil jsem ještě o jednu a začal přemýšlet.

Bojiště

První, co člověka napadne, když ve dvou třetinách takového závodu sleze z kola, je myšlenka - "Ty vole... co teď?”. Napsal jsem mezitím zprávu na Facebook, jak jsem dopadl (stejně jsem v tu chvíli mohl hýbat akorát rukama), přičemž kolem mě prosvištěly hlavní skupiny kategorií nad 50 a potom nad 55 let. Počkal jsem ještě minutku a pomalu vyrazil k cíli. Trať vypadala jak po průjezdu sovětského konvoje přepadeného finskými partyzány. V příkopech co kilometr zkrvavení borci a na cestě rozbité stroje. Nebylo kam spěchat, tak jsem občas někomu pomohl se posbírat, pozdravil a pokračoval dále.

Brajgl. To bylo první, čeho jsem si po opětovném rozjezdu všiml. Prázdné tuby a obaly úplně všude. Jasně, že se to snažíš schovat a vyhodit na občerstvovačce, ale když je cesta místy jak dlažební kostky a ty jedeš 40-50 km/h uprostřed balíku, tak opravdu dvakrát neřešíš, jestli ses tím papírkem, zatímco jednou rukou držíš řidítka, trefil do kapsy. Nehledě na to, že někdy to musíš vyhodit dřív, než do toho vůbec kousneš.

Restart rozbitého Australana

Po chvilce jsem dojel na rovnou cestu a začalo být zase fajn. Cítil jsem hodně energie - a taky jsem ji měl, protože křeče pominuly. V tu chvíli si řeknete, že tu energii prostě musíte prodat. Probudil se ve mně znovu závodní duch, rozjel jsem svoje tempo a řekl si, že když už jsem na MS, tak ze sebe vydám všechno, co ve mně je. Začal jsem sbírat odpadlíky, kteří byli přede mnou. Jako prvního, jsem dojel nějakého Australana, který se tam odřený ploužil na kraji cesty a zjevně mu nebylo do smíchu.

Raději budu poslední s hodinovou ztrátou, než abych to kvůli ješitnosti zabalil.
Předjel jsem ho, a ukázal mu, že ho "svezu", ať si vleze do háku. Radostně vykřikl jak malé děcko, okamžitě ožil a přilepil se na zadní kolo. Po chvilce jsme dojeli další skupinu, ve které byli Francouz, Dán, Holanďan. Nakonec jsem takhle posbíral asi sedm lidí. Tahal jsem to asi deset kiláků, než si borci za mnou orazili a začali střídat taky. Nejdříve jeden, potom dva, nakonec všichni. Nijak jsem je nenutil, prostě jsem jel a oni se postupně přidávali.

Konec druhý

Letělo se už docela svižně, spoustu lidí jsme zase předjeli, a i když jsme byli bez šance na jakékoliv umístění, každý měl v hlavě to samé. Užít si ten závod do posledního metru. Patnáct kiláků před cílem se křeče ozvaly znovu a já musel opět zastavit. Tentokrát už to nepřešlo. Tohle fakt zabolelo, protože mi bylo líto opustit naše gruppetto, ve kterém jsem si ze sedmi demotivovaných a nestřídajících chlápků vypiplal skupinu borců, co do toho zase dávali všechno.

závod mistrovství světa masters 2019

Nosič vody

Nu což, po chvilce pauzy jsem se znovu rozjel, připravil jsem další “oranžovou vestu” o zásoby pití a pokračoval asi desetikilometrovou rychlostí do cíle. Ani jsem tu vodu nepřelíval do bidonu a prostě jsem tu petku držel za jízdy v ruce. Když už jsem se blížil zpátky do Poznaně, projel kolem mě nějaký totálně vyšťavený Francouz. "Prosím, nemáte trošku vody?".

Když už víš, že je to v háji, zkus aspoň někomu pomoct.
Podal jsem mu tu flašku, co jsem šlohl pořadatelům. Chtěl jsem ať si ji nechá, páč mi už to mohlo být jedno, ale napil se jenom trošku, hnedka mi ji dal zpět a fičel dál. Nemohl jsem zrychlit, abych ho dohnal a dal mu ji, tak jsem alespoň natáhl ruku a zbytek vody mu chrstl na záda, ať se trochu ochladí, protože to bylo to poslední, co jsem ještě v tom závodě mohl odevzdat... Ten vděčný pohled a "merci, merci!" vidím doteď..

“Hey! Thank you!”

Konečně v cíli. Poslední metry, čtyřicet minut sekera, všichni už jsou převlečení a já se motám mezi kategoriemi, které startovaly daleko za námi. Trapas. Nejradši bych se schoval, ale vím, že prostě musím projet cílem. Raději budu poslední s hodinovou ztrátou, než abych to kvůli ješitnosti zabalil. Žádné gratulace, žádné přivítání v cíli. Nic takového tam nečeká. Moc dobře to vím. Projedu cílovou páskou jako náhodný kolemjdoucí a zastavuji asi padesát metrů za ní. Slezu z kola a pozoruji lidi kolem sebe, jakoby byli z jiného světa.

“Hey”! Slyším někoho za sebou. “Hey!” Podruhé. Otočím se a vidím týpka v australském dresu, jak na mě mává. Zjevně tam na mě čekal. Přišel za mnou, podal mi ruku a vděčně pronesl “Hey, thank you for everything”. Byl to borec, kterého jsem vzal po cestě jako prvního a poděkoval za to, že jsem to nezabalil, že jsem ho vzal sebou a za to, jak jsme cestou posbírali další lidi, se kterýma pak dojel do cíle.

Vyprávěl mi, jak do něj v balíku někdo strčil a on vletěl v padesátce do příkopu. Podřený, s prasklým rámem, naštvaný na celý svět. Ale když jsem ho pak dotáhl za ostatníma, začalo ho to zase bavit, a že moc děkuje za tu šanci zjistit, že cyklistika může být super, i když se všechno kolem podělá.

A o tom to je. Když už víš, že je to v háji, zkus aspoň někomu pomoct. Ono se ti to jednou z jiné strany zase vrátí. A taky že jo.

Reparát

O dva roky později jsem přijel do Polska znovu. Kvalifikační závod UCI Granfondo Bitwa Warszawska. Opět rovina, ale tentokrát bez větru a v příjemných 24°C. Kdo čekal pohodu, pletl se. Tempo bylo pekelné, ale tentokrát to dopadlo úplně jinak.

Zdroj fotografií: welovecycling.com
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

Komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Reportáž: Road Classics Pálava - ikonické vinice a dramatické počasí

Reportáž: Road Classics Pálava - ikonické vinice a dramatické počasí

Road Classics – série monumentů, která vás zvedne ze sedla. Krásné vinice, dramatické bouře, vylévání vody z treter a pořádný zážitek – o tom bude tato reportáž.
Domestici.cz – Nikdy v tom nejedeš sám

Domestici.cz – Nikdy v tom nejedeš sám

Dojet jeden z nejtěžších ultracyklistických závodů na světě a rozjet v Česku diskusi o potřebnosti paliativní péče. To jsou dva cíle projektu Domestici.cz, za kterým stojí Martin Souček.
Race through Slovakia 2024 - ultrazávod očima cyklisty se silným srdcem

Race through Slovakia 2024 - ultrazávod očima cyklisty se silným srdcem

Náročná Velká Javorina v teple, kouzelné Beskydy, dechberoucí Pieniny a gravelové sjezdy v Levočských vrších – malá ukázka toho, co čekalo 87 sólo cyklistů a cyklistek a 17 dvojic na letošním Race through Slovakia.
keyboard_arrow_up