48 hodin Českem, Slovenskem a Polskem (1/2)

Nohy ještě cítím a prsteníček na pravé ruce naopak moc ne. Ale už sedám ke klávesnici, abych se s tebou podělil o bezprostřední zážitky z mého posledního bláznivého cyklovýletu. Tentokrát na východ.

O mém projektu pracovně nazvaném „Partnerská města Mikulova“ jsem psal tady, tak to nechci opakovat, abych nenudil. Na začátku května přišel ten správný čas na další tři města – východoslovenský Bardejov (nebo po česku Bardějov) a odtamtud nedaleko ležící polský Tuchów.

Vzít to při návratu do moravského Šumperku a odtamtud domů do Mikulova byl nápad, který mou trasu natáhl na 1100 km, takže k cíli objet partnerská města mého nového domova přibyly další dva – ujet v kuse 1000 km a prodloužit si tak osobní maximum.

Dálkové trasy obvykle v mapy.com naklikávám dost ledabyle. Volím trasu pro silniční kolo, zadávám body Mikulov-Bardějov-Tuchów-Šumperk-Mikulov: Teď se ukaž! Vidím, že cesta povede přes Zlín a Vsetín, takže si v opačném směru projedu to, co jsem jel před měsícem. Pak přes Karlovice k hranicím, Turzovka, Čadca, kolem Oravské přehrady.

A pozor – koukám, že Tatry objedu ze severu, po polské straně. No, vlastně proč ne. Zatím jsem takhle daleko na východě na kole ještě nebyl, tak co bych si nedal poradit. Dál už cestu moc nezkoumám, prostě až tam budu, tak tam budu.

Vyrážím v pondělí v poledne. Ráno a dopo jsem ještě dodělával nějaké pracovní resty. Noaco, je květen, dny jsou dlouhé, noci už relativně teplé a světlo mám nabité, tak mě nic nemůže zastavit. Bůh si bohužel zrovna v moment, kdy jsem si to říkal, sundal z uší sluchátka, takže to slyšel…

Meditace nad životním spěchem

První stovka do Zlína byla superpohodová. Kolo jelo skoro samo, průměr 29,6 km/h ve Zlíně mě dost překvapil. Jel jsem volným tempem, protože nejhorší je přepálit začátek. Paní z navigace během cesty trošku pozměnila trasu, takže mě už z Hradiště poslala ne cyklostezkou podél Baťova kanálu, ale normálně po silnici. Ale moc jsem to nezkoumal a jel.

Asfalt vedoucí lesem, na každém rohu odpočívadlo, někde i studánka. Tady si to musím projet i za světla!

Jen jeden hodný šofér stojící v koloně v opačném směru mi vlídně radil, že bych mohl použít cyklostezku (která tam někde fakt vede, ale rozhodně nebyla v ten moment nikde v dohledu). Pro tyhle lidi, kteří to s vámi myslí dobře, mám dvě odpovědi. První je klasická odpověď otázkou, jež zní: „Jak můžeš vědět, kudy je pro mě nejlepší jet, když nevíš, kam jedu?“ A druhá: „Sorry, nejsem zdejší.“

Bohužel jsem je ještě nikdy nemohl použít, protože i kdybych je stihl zakřičet, tak mě adresát sdělení stejně neuslyší. A ještě si bude myslet, že po něm házím agresivními nadávkami, když mám na ponožkách napsáno Cyklozmrd. Něco takového bych si ale v životě nedovolil. Není nakonec většina nedorozumění na světě způsobená tím, že příliš pospícháme?

Na čtyřproudovce mezi Otrokovicemi a Zlínem jsem se nějakou chvíli od semaforu k semaforu honil s naší MTBIKER dodávkou. Řidičovi jsem mával. Jestli čteš články i na českém webu, tak ahoj. A jestli jsi mi někdy vezl nějakou objednávku ze Slovenska, moc děkuju a přeju spousty šťastných kilometrů bez nehod! ☺️


Zabrat mi dá kopec mezi Všeminou a Liptálem, na jehož nejvyšším bodě se nachází hranice zlínského a vsetínského okresu. Není dlouhý, ale maximální sklon 17,7 % štípne.

Mňága forévr, vole!

Na Vsetíně dávám pauzu u Lidlu. Po pěti a půl hodinách od startu a 140 kilometrech se to šikne. Nakoupím colu, vodu a RedBully na noc. Neodolám a kupuju taky jahodovou zmrzku v kelímku. Jé, ona tam není lžička! Nejen na dlouhých cestách, ale tak nějak obecně v životě platí, že nemá smysl dlouho přemýšlet nad nejlepším řešením, ale použít první funkční řešení, které tě zrovna napadne. Takže sním zmrzlinu nožem.

Chvilku filozofuju nad tím, že by bylo super tohle umět právě i v tom běžném životě, nejen když jsem na kole – tam mi tahle řešení jdou sama. Ale pak přeliju colu a vodu do bidonů a vracím se na silnici.


Ve sluchátkách mi hraje Mňága a Žďorp. Nepouštím si je jen proto, že jedu přes Valachy. Poslední půlrok mi Petr Fiala a jeho kluci hrajou skoro nonstop. Je to buddhismus made in Valmez. Třeba tohle: „Začátek a konec nemáme až tak ve svý moci a stejně jde nakonec jen o ten jeden pocit, kterej je uprostřed, zhruba právě teď – ze Země nikoho stvořit si svůj svět.“ (Jestli máš Spotify, naladíš to tady, nemáš zač.)

Čeká mě teď skoro 40 km do kopce, ke slovenské hranici. Sklon tady nikdy nejde přes 10 %, je to pohodové. Nahoře u partyzána se převlíkám do pyžamka na noční jízdu, je asi 8 hodin večer a sluníčko už se schovalo v beskydských kopcích. Navlíkám se do merino dresu s dlouhým rukávem, ale baselayer si nechávám krátkej.

Navleču si návleky na kolena a horní část lýtek. A větrovku si dávám z podsedlové brašny do pohotovostní polohy do zadní kapy dresu. Je taky čas doplnit energii, tak svačím chleba s hummusem a vajíčkem ještě z domu, všechno domácí výroba (jen teda ta vajíčka vyprdly slepičky). Sójový suky zatím vyrábět neumím, takže doplňuju sacharidy a bílkoviny kupovaným tovarem.

Slovenská tma a luxusní cyklostezky

Čeká mě teď nočních asi 150 km Slovenskem. Prvních 40 je „dole kopcom“, projedu Turzovkou, šmrncnu Čadcu a v Krásnej nad Kysucou najíždím na Oravskou cyklomagistrálu. Dámy a páni, tak takhle vypadá parádní cykloinfrastruktura! Asfalt vedoucí lesem, na každém rohu odpočívadlo, u některých i studánka. Tady si to někdy musím projet i za světla!

Teď je tma jak v pytli, kterou rozrážím světelným paprskem a která se za mnou zase zavírá jako vodní hladina. Na několika místech se po cyklostezce promenují laně jak modelky po catwalku, jednou vyplaším i jelena.

V Nové Bystrici cyklomagistrálu opouštím a čeká mě průjezd nejvyšším bodem trasy jménem Kykula. Na Stravě má ten segment 5,3 km, nastoupaných metrů 325, průměrný sklon 6,1 % a maximum těsně pod 10 %. Vyškrábu se tam asi půlhodinu před půlnocí a teď zpětně si to vůbec nevybavuju. 😇 Prostě jen další kopec.

Po další hodince a půl jsem u Oravské přehrady. Stále se nemůžu nabažit super slovenských cyklostezek. Pak jsou dvě hodiny po půlnoci, já mám v nohách 300 km, nastoupaných skoro 2500 metrů a průměrka zatím na 26,2. To je furt dobrý.

Jsou tu i hodně prudké pasáže kolem 15 %, ale většinou je to krátké a povrch kvalitní, tak co.

Teď pojedu po cyklostezce s poetickým názvem Historicko-kulturno-prírodná cesta okolo Tatier. Stoupání je konstantní, takhle potmě skoro nepoznáš, že je to do kopce. Už nějakou dobu bojuju s narůstajícím chladem – tohle nemůže být avizovaných 10 °C! Nadávám si, že jsem si včas nepřevlíknul ten baselayer, teď se mi fakt nechce svlíkat se a vystavovat nočnímu chladu holou kůži.

Taky si propříště musím zapamatovat, že neškodí přibalit si zimní rukavice. A návleky na tretry! Ty jsem si chtěl vzít i jako ochranu před deštěm, ale nakonec zůstaly doma, kde je jim jistě dobře, zatímco mým nohám úplně ne.

Nakonec to vzdám u random cykloodpočívky, zalezu tam do boudičky, vytáhnu aluminiovou fólii, udělám si z ní improvizovaný stan a snažím se to uvnitř zahřát dýcháním. Jsou tři ráno a já čekám na rozbřesk, takže si tu dobrý dvě hodinky posedím. Z mapy zjišťuju, že jsem přímo na slovensko-polské hranici, v nadmořské výšce asi 760 metrů (takže je logický, že je tu kosa).

Od huby mi jdou obláčky páry. Zahřívám se svým tradičním mentálním cvičením „Počkej v poledne, to budeš na tuhle zimu vzpomínat s nostalgií!“ Pohodlí v aluminiovém stanu je minimální, ale pro zachování jakžtakž pohody (a životních funkcí) to stačí bohatě.

Nejhezčí část noční jízdy je, když…

…když noc končí, to je jasný. Když není zataženo nebo neprší, dělá příroda každé ráno čarokrásné a dechberoucí představení. Východní obzor nejdřív trošku zesvětlá, pak se začne nesměle barvit dorůžova.

Zatímco světla přibývá, růžová přejde do oranžové. A nakonec, po napjatém čekání trvajícím desítky minut, se konečně objeví hlavní hvězda dne – tedy slunce. V jeho světle všechny ostatní hvězdy blednou a i ten Měsíc se jde radši schovat. Já tohle představení sledoval po očku, ale se zatajeným dechem. Ten mi tentokrát nevyrazilo jen tohle představení, ale ještě víc kulisy, ve kterých jsem se nevědomky ocitl.

Když jsem se podíval na jih, pochopil jsem, proč mi teď na začátku května nestačil jarní outfit – skoro na dosah ruky se tyčilo majestátní pohoří zasypané sněhem jako stůl na brněnském magistrátu! Absolutní magie a krása!


Balím hliníkovou fólii a vydávám se na cestu. Je asi 4:45 ráno a paní z Mapy.com říká: „Pokračujte 18 kilometrů.“ Wow, takhle dlouhé úseky ona obvykle nepoužívá. Což znamená jediné – idylická cyklostezková odyssea bude pokračovat i na polské straně.

Je to přesně tak, jak čekám. Na rowery (polsky kola) jsou tady připravení. Cyklostezka mě vede do Noweho Targu a potom podél řeky Dunajec k jezeru Czorsztyn. Tam je též krásně! Zvlášť když už sluníčko hezky hřeje. Jsou tu i hodně prudké pasáže kolem 15 %, ale většinou je to krátké a povrch kvalitní, tak co.


Projedu po hrázi vyrovnávací přehrady Sromowce a ještě chvilku pokračuju po levém břehu Dunajce. Na tom pravém – to už je zase Slovensko. Nakonec přejedu most a jsem v Červenom Kláštori. Posnídám (chleba s hummusem a vejcem a sojový suk), zapiju colou a RedBullem a vyrážím zdolat další kopec.

Na jeho vrcholu, v nadmořské výšce lehce přes 700 metrů, leží vesnice Stráňany, kde mě na ceduli překvapí azbuka. No fakt, jméno vesnice je tu uvedeno dvojjazyčně! Doma se dozvím, že ve vesnicích v Prešovském okrese, do kterého jsem právě přijel, žije rusínská národnostní menšina, a proto se tu cyrilice používá.

Další takovou vesnicí je Kamienka, kde zastavuju, převlíkám se z pyžamka do denního dresu „krátký-krátký“ a přitom z obecního rozhlasu poslouchám o životě paní, která se dožila zaslouženého věku a dnes má na hřbitově pohřeb. S manželem se prý kdysi odstěhovala do Ostravy, ale pak se zase vrátili. A na stará kolena se paní bavila tím, že jezdila po slovenských poutních místech, například do Turzovky. Hehe, tak tam jsem byl nedávno taky. Vlastně včera.

Cedule Bardejov a smrt Stravy

Sjedu do Staré Ľubovni, kde poprvé uvidím na silniční ceduli nápis Bardejov. Už je to jen asi 60 km, no tak hurá. Z Ľubovni jedu až do Bardejova po silnici 1. třídy číslo 77. Provoz tu sice je, ale žádný extrém, většina z projíždějících kamionů to stočí na polský Leluchów a já mám zase klid.


Během cesty si všimnu, že se mi zase stopla Strava! Dělá mi to teď, potvora, hodně často. Čtyřicet kilometrů z cesty bude nezdokumentováno. Ale co už.

Do Bardejova dojedu chvilku po poledni, takže za 24 hodin a 20 minut. Juchů, první partnerské město Mikulova si můžu odškrtnout. V nohách mám 460 km a potřebuju dobít baterky. Hlavně ty opravdové – powerbanka už je po několikerém dobíjení telefonu na půlce kapacity a světlo už taky nemá plnou šťávu.

Volím Slovak Pub u náměstí s moc sympatickou obsluhou. Dršťkovou ani žebra nemají, tak si dávám smažák, zapíjím dvěma Birellama a pak už hurá zpátky do Polska. Do Tuchówa je to 85 km.


Link na Stravu ti nedám, abys byl(a) trochu napnutý(á), jak to nakonec dopadlo.