Reportáž: Amatérské mistrovství světa v Gran Fondo - Glasgow

Jaké bylo amatérské mistrovství světa v Gran Fondo? V reportáži ze skotského Glasgow se dozvíte podrobnosti.

V předchozím reportu ze závodu Franja jsem zmiňoval, že jsem se výsledkem kvalifikoval na amatérské mistrovství světa v Gran Fondo, které je pořádáno v rámci společného MS všech cyklistických disciplín v Glasgow ve Skotsku.

Nejprve jsem možnost zúčastnit se MS považoval za spíše teoretickou. Po debatách s kamarády jsem ale začal měnit názor. Kolikrát za život se na MS podívám? Navíc do Skotska a na poměrně kopcovitou trať, která by mně měla sedět rozhodně více než rovinaté Dánsko v roce 2024. Poté následuje Austrálie a Kanada a až teprve v roce 2027 se MS Gran Fondo uskuteční znovu v Evropě. Kdoví jestli za čtyři roky vůbec ještě budu závodit. Tahle šance se jen tak opakovat nebude, a tak jdu do toho!


Letošní MS v cyklistice je specifické tím, že vůbec poprvé se konají všechny disciplíny dohromady, tedy i naše amatérské Gran Fondo. Centrum celého MS je v Glasgow, ale jednotlivé disciplíny jsou v různých dějištích. Start a cíl Gran Fondo závodu je v Perthu, který je od Glasgow vzdálen přibližně 60 mil. U Gran Fondo mají jednotlivé kategorie přiřazenu jednu ze dvou tratí – Gran Fondo a Medio Fondo. Dále je tu možnost startovat v časovce. Moje kategorie 45-49 má přiřazenu trať Gran Fondo, s parametry 159 km a 1927 m převýšení. Od UCI mi přichází pozvánka, skrze kterou se registruji a platím startovací poplatek. Ceny letenek jsou nejpříznivější při odletu i příletu v úterý. To se přesně hodí, závod bude v pátek – budu mít tedy i dostatek času si prohlédnout trať a trochu si po cestě odpočinout. Nechci jet úplně sám a manželka není proti, jedeme tedy oba. Bookuji letenky pro nás oba i pro dvě kola a rezervuji ubytování.


Rozhoduji se nebýt přímo v srdci dění – v Perthu – ale raději dát přednost klidnějšímu a atraktivnějšímu prostředí na Skotské vysočině. Chci také, aby místo leželo na trati závodu, nejlépe tam, kde bude občerstvovací stanice. Nejprve zkouším městečko Aberfeldy, kde mě ale kvůli kolům odmítnou. Takže vyhrává městečko Pitlochry, kde je umístěná druhá občerstvovačka, před posledním významným kopcem dne. Zároveň to odtud je blízko jak do kopců, tak i do Perthu. Po závodě se pak přesuneme do Edinburghu, podíváme se na start silničního závodu profíků a prohlédneme si město. Na mistrovství se startuje v reprezentačních dresech, které mohou být i ve vlastním designu, rychle tedy ještě necháváme u našeho dodavatele ušít týmový dres v národních barvách. Odlet i přesun do Pitlochry proběhly naprosto hladce, tedy až na trochu stresující řízení půjčeného auta. Ještě nikdy jsem na ostrovech neřídil, takže se s řízením vlevo nejprve trochu sžívám. Zejména se zdejším „spirálovým“ pojetím kruhových objezdů. Druhý den ráno vyrážíme na kolech na obhlídku hlavních kopců tratě. Počasí je sice studenější, ale neprší a ani nemá. Jak už jsem poznal při řízení auta, zdejší silnice jsou docela úzké. Specifikem jsou také historické mosty, kterých bude na trati několik a kde se vše zužuje na ani ne tři metry. Další den vyrážíme do Perthu se odprezentovat a také si vyslechnout riders’ meeting. Z meetingu stíhám jen závěr, protože zaplatit za parkování v Perthu je těžší, než jsem čekal. Místa je všude dost, ale platí se mincemi a ty já nemám. V obchodech mi pochopitelně nerozmění, mincí se dnes nedostává v celém Perthu.


Pravidla zmíněná v manuálu pro jezdce i na prezentaci jsou poměrně přísná. Žádné podávání bidonů na trati, tato možnost je jen ve třech feed zónách. Jedna z nich je naštěstí právě v Pitlochry, kde mi může bidon podat žena. Jinak na stolech žádné připravené bidony nebudou, závodník si musí z kontejnerů dopustit do vlastní láhve sám. Stejně jako nikdo nebude podávat žádné traťovky. Další den ráno už tedy mířím na start. Nejprve na parkoviště, které je umístěné v cílovém prostoru u Scone Castle, slavném to korunovačním místě skotských králů. Po obhlídce cílové rovinky se se stovkami dalších jezdců spouštím dolů do města na start. Ten je organizován po blocích, každá věková skupina má svůj vlastní. Půl hodiny před startem jsem tam už jako jeden z posledních. Bavím se sympatickým Slovákem, přejeme si vzájemně hodně štěstí, a hlavně bez pádu.


Je odstartováno! Start není tak hektický jako na Franje, městem projíždíme relativně normální rychlostí. Tempo se zvyšuje za městem, na prvních čtyřiceti kilometrech trať celou dobu mírně stoupá. Počasí nám přeje, je slunečno a fouká silný protivítr. I proto se tempo prvního balíku dá přežít navzdory občasným krátkým stoupáním. Najednou přede mnou přeložené kolo a pád, těsně se vyhýbám. A za chvíli další, tentokrát musím zastavit. Balík zřejmě zvolnil, protože si ho všichni zase dojíždíme. Tato situace se opakuje ještě víckrát. Držím se stále odhadem v první třetině balíku, spolu s dalšími dvěma Čechy. Nakonec vydržíme v balíku přes první kopec i v následném rychlém sjezdu až k dalšímu kopci. Tam už se balík trhá na skupinky, já se snažím udržet společně s kolegy. V polovině kopce mi ale odjíždějí. Na konci je vidím opět nedaleko před sebou a tak je sólovým nástupem zkouším ještě dojet. Bohužel mi na vrcholu kopce 50 metrů chybí a ve sjezdu mi jejich skupina zase odjíždí. Sám proti větru nemám šanci. Opět se vracím do skupiny, ale v ní si nakonec těsně před Tummel Bridge předchozí skupinu dojíždíme. Tempo skupiny nyní vázne, a tak se český kolega snaží odjet sám a daří se mu. Já se s ním nevydávám, vím, že bych mu nedokázal střídat, potřebuji si před druhým kopcem trochu orazit.


Dojíždíme do Pitlochry, kde od ženy přebírám bidon s gely a hned stoupáme v největším kopci dne. Tentokrát se držím s ostatními. Nahoře, když kopec povolí, před sebou opět vidíme větší skupinu a zároveň nás předjíždí Němec z jiné věkové kategorie. Neváhám a jako jediný ze skupiny mu skáču do háku a mačkám se za ním na doraz. Na vrcholu kopce nám pořád pár metrů chybí, ale Němec do toho buší ze všech sil, takže skupinu dojíždíme. Ta vzorně spolupracuje a profil je v následujících 60 km pořád mírně z kopce, takže letíme na nejtěžší převod vstříc cíli. Zhruba 25 km před cílem se bohužel začíná zase taktizovat a už pravidelně nestřídáme. Ve skupině jsme víceméně ze dvou věkových kategorií, a tak se vzájemně skupiny snaží odpojit. Profil a vítr v zádech tomu vůbec nepřeje, a tak střídavým tempem dojíždíme až 10 km před cíl, kde začínají sólo nástupy. Snažím se držet blízko čela a nějaké nástupy chytám i já. Když už je do cíle blízko a ohlédnu se, tak zjišťuji, že jsme se přece jen ze skupiny odpoutali a je nás jen pár. Před cílem je ostrá zatáčka, a tak prakticky z nuly spurtujeme mírným kopcem do cíle. V cíli jsem 86. ze 180 dokončivších z mého startovního bloku. Jsem rád, že jsem to bez pádu ve zdraví přežil, a i s výsledkem v první polovině startovního pole jsem vlastně spokojený.


Zbytek pobytu vyplníme výlety – cestou do Edinburghu to vezmeme oklikou přes Great Glen. Ten jsme chtěli jet na kole a je tam tak hustý provoz, že to vzdávám a místo toho jedeme na kolech boční údolím Glen Etive, které padá až k moři. Cestou poprvé ve Skotsku zmokneme, takže počasí považuji za více než příznivé. Edinburgh si prohlédneme pěšky. Ve městě probíhá kromě startu závodu profesionálů také nějaký festival, a tak se na hrad bohužel bez předchozí rezervace nedá vůbec dostat. Projdeme se po Royal Mile až k parlamentu a vyšplháme také na Arthur’s Seat – docela vysoký kopec nad městem, ze kterého jsou krásné výhledy.


Poslední den věnujeme cyklostezkám a cyklotrasám v Edinburghu a na pobřeží. Zajíždíme si i na most přes záliv Firth of Forth, s výhledem na ikonický The Forth Bridge. Projíždíme celým Edinburghem z východu na západ, celé prakticky jen po oddělených cyklostezkách a obdivujeme, jak skvěle je ve městě vyřešena cyklistická doprava. Na zpáteční cestě kopírujeme historický vodní kanál Water of Leith, který vede přes jižní část města na různých mostech jako akvadukt. Povedený výlet do Skotska je za námi a já mám radost z krásné přírody i cyklistických zážitků a také dalšího odškrtnutého políčka na bucket listu.