Paris Brest Paris - nejstarší cyklistický podnik očima prvních českých účastníků

1200 km dlouhá trasa není nikdy snadná. Nekonečný příděl prudkých a ještě prudších kopců na francouzském venkově prověří odhodlání každého cyklisty. Únava, spánková deprivace, osamění, výkyvy teplot i nálad, ale i čirá radost z cyklistiky. O tom všem v reportáži Katky Rusé a Tomáše Vitvara, prvních českých účastníků.

Začnu trochu netradičně poděkováním. Obvykle se jím končí, ale chtěl bych vyzdvihnout a poděkovat za dlouhodobou nezištnou podporu všem kamarádům a známým s organizací brevetů v ČR. Chtěl bych také poděkovat za podporu a shovívavost rodině, známým a přátelům. Bez nich bych PBP nikdy neabsolvoval, nemluvě o návratu o 8 let později. Zároveň chci poděkovat a smeknout před dobrovolníky, kteří Paris Brest Paris organizují. Díky za váš čas, profesionalitu, zapálení a skvělou atmosféru na každém kroku. Chtěl bych také poděkovat za slova podpory při závodě, která mi pomohla překonat nástrahy trati, únavu, vyčerpání i bolest. Můj výkon není jen můj, ale také váš.

Co je to vlastně brevet?

Paris Brest Paris prošel od svého prvního závodního ročníku v roce 1891 mnoha změnami, ale drží si nadále primát nejstaršího cyklistického podniku na světě. Ovlivňovaly ho za ty roky války, neshody v pořádající asociaci, feminismus i finance. Jako závod pro profesionály a amatéry se akce uskutečnila do roku 1951 sedmkrát. Od roku 1956 se jezdí jako tzv. brevet, neboli cyklotúra, kdy se účastníci musí spolehnout na vlastní síly, zásoby a vše potřebné k absolvování distance.


Tím se dostáváme k tomu, co vlastně brevet a vůbec randonneuring je. Z definice na Wikipedii můžeme vybrat třeba to nejpodstatnější. Tedy to, že se jedná o amatérský nezávodní podnik. Jednotliví účastníci jedou po předem určené trase a na daných místech získávají razítka nebo jiný důkaz o tom, že kontrolou projeli. Na dojetí do jednotlivých kontrol, ale i celého brevetu mají účastníci předem stanoven časový limit. V cíli pak jezdec předá podepsanou brevet kartu organizátorovi. Organizátor pak nechá výkon certifikovat a do brevet karty zapíše přidělený unikátní kód. Pomocí něho je možné se pak prokázat při přihlašování třeba na Paris Brest Paris (viz další odstavec). Brevety se jezdí nejen v Evropě a v ČR, ale prakticky po celém světě. Můžete si tak třeba na jaře zajet 200 km brevet na Mallorce nebo v květnu v Japonsku.

A jak je to s limity na Paris Brest Paris? Čas zde neúprosně běží od startu s limitem 90 hodin pro většinu z celkem 8,000 cyklistů a cyklistek. Ti nejrychlejší trasou proletí za necelých 42 hodin.

Příprava a kvalifikace na PBP

Paris Brest Paris se jako brevet koná jednou za 4 roky. Pro přihlášení je třeba se kvalifikovat ujetím nejméně 200 km brevetu rok před akcí. Pro velký zájem cyklistů z celého světa je ale nastavena kvalifikace tak, že přednost dostane ten, kdo rok předem zajede více z kvalifikačních distancí 200, 300, 400, 600 a případně i 1000 km. Pokud tak chcete mít jistotu startu a navíc možnost si vybrat startovní vlnu, ideálně absolvujte kompletní čtyřlístek 200, 300, 400 a 600. Od lokální organizace pořádající brevety pak dostanete certifikační kódy, které slouží po přihlášení k ověření, že jste brevety absolvovali. V rok pořádání PBP pak každý účastník musí jet znovu čtyřlístek brevetů 200, 300, 400 a 600 km. Poté mu francouzská asociace Audax Club Parisien (ACP) potvrdí start. Není to snadné a případné technické potíže na některém z brevetů můžou cestu do Paříže řádně zkomplikovat.

Na trati - Katka Rusá

Tohle není jízda, která by se dala popsat hodinu po hodině. Na to těch hodin bylo trochu moc. Přesněji řečeno 53. Nebo, chcete-li, 75. Kam se ztratilo těch 22, nemám tušení. Většina jich asi zůstala na checkpointech, velká část i různě po příkopech nebo autobusových zastávkách. Z jízdy trvající tři dny jeden skoro celý proflákat, aniž bych se pořádně vyspala, to už chce talent na prokrastinaci. A tím opravdu oplývám!

Pozdě jako vždy

Na start jsme dorazili na poslední chvíli. Naštěstí to nevadilo a „Frantíci“ nějakých pár minut zpoždění neřešili. Sice se mi „zhroutil plán“ svézt se co nejdál s balíkem, ale aspoň mě nikdo na silnicích neutiskoval a měla jsem dost prostoru a svobodu. Té jsem využila velmi brzo, protože sotva jsem vyjela, dostavily se střevní potíže... To nám to pěkně začíná. Rozhodla jsem se, že dřív než hodinu po startu prostě nezastavím. Když hodina uplynula a našla jsem vhodné místo, tak mi sice zastávka přinesla úlevu, ale také suvenýr na podrážce tretry. No co, šlápnutí do ho*na prý nosí štěstí... Ale počítá se to, i takhle? No v kombinaci s tím, že jsem den před startem nerozplácla pavouka, který mi lezl po představci, už by to mohlo hladký průběh akce zaručit. To jsem ustoupila do bezpečné vzdálenosti a opatrně zakvedlala kolem, aby mohl odejít. Měl teda asi dva milimetry i s nožičkama, ale byl zářivě žlutý, tak jsem si ho všimla... Oplachuju ionťákem podrážku a vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství, doufajíc, že to bylo jen ze stresu a teď už bude jen dobře.

Po patřičném odlehčení se mi jelo až překvapivě dobře. Na to, že jsme vstávali kolem půl páté, kdy bývám častěji vzhůru „ještě“ než „už“, jsem se cítila celkem svěží. To asi ta plechovka energy drinku. Pomáhal i lehký vítr do zad, foukalo ze severovýchodu a kilometry naskakovaly jedna báseň. Kéž by to takhle jelo celou dobu. Po nějakých 200 kilometrech přichází první razítkovací checkpoint. Měla jsem strach, že ho nenajdu, že tam bude moc lidí, že nebudu vědět, kam pro razítko... A v neposlední řadě se mi nezamlouval systém, že mám nechat kolo na parkovišti a jít pěšky někam kilometr daleko do nějaké budovy. Hlídají na těch parkovištích dostatečně? Neodjede mi na Festce někdo třeba omylem? A hlavně - vzpomenu si, kam přesně jsem ji zaparkovala? Snažila jsem se všechno vyřídit co nejrychleji a honem zpátky pro kolo.

Prvních 300 kilometrů dávám pod 12 hodin čistého času, s čímž jsem spokojená. S tím celkovým už trochu hůř, a o ten ve výsledku jde. Ale doplňovat vodu je holt potřeba, přece jen teploty na sluníčku atakují, možná spíš přesahují 40 °C.

Účastníci z celého světa

Strach o kolo s každým úspěšným checkpointem opadá, což je asi špatně, protože na nich trávím víc a víc času. Často na ně přijíždím s jiným účastníkem, tak se tam zakecáme, případně na sebe čekáme, než si tam každý vyřídí, co potřebuje. Zvlášť jeden Francouz mě svým uměním prokrastinovat přiváděl k šílenství, od toho se mám ještě sakra co učit! Jeli jsme spolu docela dlouho, měli jsme podobné tempo a vymetli jsme spolu asi tři checkpointy. Na prvním mě naprosto fascinoval, jak si dokázal bufetové menu vychutnávat, jako by obřadně večeřel v michelinské restauraci. Hezky salátek, ovoce, polívku, hlavní chod, dezertík a kafíčko... Já jsem si těch chodů dala asi třetinu a měla jsem za deset minut snědeno. Zaťala jsem zuby a počkala jsem, až svou hostinu dokončí. Tři a půl hodiny do další kontroly jsme jakousi „frangličtinou“ prokecali, takže to uteklo tak rychle, že jsme si skoro ani nevšimli, že se setmělo. Říkala jsem si, že teď už snad dá jen rychlou „sváču“ a pofrčíme... Bohužel se opakovala situace z předchozího checkpointu a opět se konala patřičná hostina. Tak jsem si došla ještě aspoň pro croissant, abych tam jen tak neseděla a nezírala na svého společníka, jak si labužnicky vychutnává své pětichodové menu. Nakonec jsme spolu strávili celou noc Rozloučili jsme se na dalším checkpointu u snídaně, kde už sám vyhodnotil, že nemá smysl, abych na něj čekala, protože to bude mít ještě na dlouho. Srdceryvně jsme se rozloučili s tím, že se snad ještě potkáme, o což jsem se pokusila ve francouzštině, a ani nevím, jestli jsem to řekla správně, ale to nebylo důležité, hlavně že mě pochopil A vyrazila jsem na poslední etapu do Brestu. Dojela jsem skupinku z Malajsie, chvíli jsem se s nimi svezla, pak mi přišlo, že jedou moc pomalu, tak jsem za to vzala a vezla jsem si kluky za sebou... Celkem jsem chytla slinu, tak jsem se do toho opřela pořádně, až jsme postupně popředjížděli několik dalších skupinek, ze kterých se občas někdo připojil. Když jsem se ohlídla, byla jsem v šoku, že si vezu asi dvacet vagónků. Najednou za sebou slyším „Schei*e, es ist sogar ein Mädel!“ Tak jsem se otočila a ptám se, jestli o tom při pohledu na můj cop do půlky zad pochyboval... Říkal, že ho vlastně ani nějak nenapadlo, že by „tím cvokem, který to vepředu tak rozjel“ mohla být žena. Celkem slušné tempo jsem i proti větru vydržela asi dvě hodiny, akorát ten Brest byl ještě o kus dál Nějak mi došlo a zjištění, že je to do něj ještě dvacet kilometrů, mě odrovnalo i psychicky. Průjezd městem byl navíc dost o nervy, v duchu jsem si vyčítala všechny ty prostoje, bez kterých bych do Brestu nepřijela před polednem, ale třeba v sedm v noci, kdy by nemusel být takový provoz. V Brestu jsem se strašně vyzevlila. Napřed jsem tam nemohla najít záchody (a do vyjetí z města už bych to nevydržela), pak jsem tam dlouho nenašla ani nic k jídlu, tak jsem tam chvíli bloumala po areálu checkpointu, snažila se tam aspoň něco vyfotit, přece jen jsem v půlce cesty, tak by to chtělo nějakou fotku jako důkaz, že mám ten milník za sebou. Jen v celém areálu checkpointu nebyl jediný nápis Brest. Tak jen píšu několika známým, že jsem tam dorazila, a vydám se hledat nějakou boulangerii. Tu jsem našla, byla teda celkem vyžraná, ale pár zoufalých croissantů žadonících o záchranu sežráním jsem tam přece jen našla. Usadila jsem se před podnik na schody vedle skupinky postarších Italů, kteří se hned pokoušeli o konverzaci. Za normálních okolností bych nějaký jednodušší small talk v italštině zvládla, ale ve stavu, v jakém jsem byla, se mi do toho pořád motala francouzská slovíčka, a když se mě jeden z těch strejdů ptal, kdy mám limit na dojezd, nebyla jsem si schopná vzpomenout ani na to, jak se řekne 18, natož „šest večer“. Jediné, na co jsem si vzpomněla, bylo „Voglio dormire“, co na tom, že byla jedna hodina po poledni.


Z Brestu se mi dobře nejelo. Ani nevím, proč. Asi to bylo pořád do kopce, možná i proti větru. Kolem silnic vidím „poházené“ cyklisty v polohách, jako by spadli z nebe. Některé ve stínu stromů, jiné na pražícím sluníčku. Pohled na prvních pár mě vyděsil, říkala jsem si, jestli jsou v pořádku, až jsem měla cukání zastavit a zeptat se, pak mi ale došlo, že to je zdejší normální způsob odpočinku... Odolala jsem a neplácla jsem sebou do trávy, bylo krásně, tak jsem chtěla jet, dokud to jde. Naopak po zastavení mi chvílemi bylo i trochu horko a pak se mi hůř rozjíždělo. Kopec střídal kopec a já už jsem jich měla plné zuby. V tu chvíli se přede mnou objevil další. Už na první pohled dlouhý, rovný a poměrně prudký. Naštval mě natolik, že jsem se ho rozhodla vyšrotit, abych ho měla co nejdřív za sebou. Pak už přece musí přijít nějaký sjezd, ve kterém si odpočinu, ne? Síly mi vyjdou tak akorát, ale kopec nakonec opravdu vyjedu celý vestoje, a dokonce si poslechnu nějaký komentář o tom, že jsem si asi nevšimla, že je to do kopce, a jeden na téma, že takhle se se 650 kilometry v nohách přece nejezdí... No co, konečně se mi začíná zahřívat diesel

Bez defektu není vyjížďka kompletní

Přestože jsem si ve Festce vyškemrala nové pláště, defekt se mi nevyhnul. Netuším, o co jsem to prorazila, ale najednou jsem měla prázdno. Docela jsem se divila, kolik lidí projelo, aniž by se zeptali, jestli nepotřebuju pomoct, ale asi prostě věděli, že nepotřebuju Nakonec přece jen jeden chlapík přibrzdil. Podle všeho Němec. Tak mu říkám, že doufám, že si poradím, že klidně může jet, že největší riziko je v mém případě až při nasazování pláště. No rozhodl se radši počkat, jestli se mi ho podaří nasadit, kupodivu to šlo hladce. Tak mi nabídl, že mi to aspoň pomůže dofouknout, ale než to stihl doříct, měla jsem na ventilku nasazenou svou automatickou pumpičku, se kterou je nafukování bez práce. Koukal jak sůva z nudlí, tak jsem mu vysvětlila, jak „ta věc“ funguje. Za odměnu, že mi dělal psychickou podporu, jsem ho za sebou kousek popovezla, než se někam ztratil.


Nějak se stalo, že jsme vytvořili ucelenou čtyřčlennou skupinku s jedním Irem, jedním Indem a jedním Britem. Ir se coby nejstarší ujal velení a stanovil pravidla pro střídání v čele. Bral to na mé poměry trochu moc vážně, minimálně já a ten britský kluk jsme z něj měli srandu, ale přistoupili jsme mu na to. Pak už jsme ho začali titulovat trenérem a na všechno mu říkali „Yes, sir.“ Ale jeho systém celkem fungoval. Když zavelel k hromadné zastávce na zmrzlinu, neprotestovali jsme Od zmrzliny to ale začalo být nějak moc do kopce, tak jsem začala odpadat. Bylo mi to trochu trapné přiznávat, když to kolo vyřešilo za mě - další defekt. Situace se prakticky opakovala. „Trenér“ okamžitě přiběhl a začal hledat na mém kole upínák. Tam někde skončil Tak jsem jako jediná znalá svého upínacího systému zadní kolo vysvobodila, „trenér“ aspoň zbytek kola odnesl odložit do trávy, aby se o nic neodřelo, a Ind mi opakovaně nabízel pomoc, kterou jsem vytrvale odmítala, protože jsem si tu duši mezi plášť a ráfek chtěla skřípnout sama Kupodivu se mi to nepovedlo a za pět minut už jsem zase vytahovala svou (mezitím dobitou) pumpičku, která opět vzbudila pozdvižení. „Trenér“ pomalu přišel s torzem mé Festky a v šoku konstatoval, že mám duši vyměněnou nějak rychle. No žádná turbovýměna to nebyla, ale šlo to hladce. Tak jsem byla v duchu ráda, že jsem si s tím nenechala pomoct a všechno jsem si v klidu vyřešila. Pak už jen trefit kotouč do brzdy, schovat „tajnou“ páčku upínáku a vyrazit. Už nevím přesné okolnosti, ale krátce poté jsme, myslím, skupinku nějak rozpustili a nějakou dobu jsem jela jen s „trenérem“.

Místní vesničky ožily

U silnic postávaly skupinky lidí nejen z řad pořadatelů, ale i místních. Pro jinak nejspíš ospalé vesničky byla naše akce nejspíš pořádnou událostí, tak nás jejich obyvatelé vesele povzbuzovali, nabízeli nám vodu a často i něco malého k jídlu. Na palačinkách od některých „stánků“ bych asi dokázala jet celý „závod“ Zvlášť děti si často chtěly plácnout dlaní, což ne vždy bylo úplně jednoduché - některé byly tak malé, že pro mě byl problém tu ruku dát tak nízko, aniž bych ztratila rovnováhu, jiné, zvlášť ty větší, byly naopak tak nadšené, že mi daly takovou ránu, že jsem se měla problém na kole udržet. Na poslední chvíli jsem se s plácnutím zarazila u jednoho chlapečka, který postával na jakémsi patníčku a ručičku také natahoval, ale asi jen mával. Něco mi říká, že kdybych mu do ní plácla, tentokrát to nebudu já, kdo bude mít problém s rovnováhou Jednou jsem byla dokonce požádána o autogram, jen ten kluk stál zrovna nešťastně ve sjezdu, takže mu tam skoro nikdo nepřibrzdil. Zželelo se mi ho a otočila jsem to, abych se těch pár metrů vrátila. Při otáčecím manévru jsem radši vyhákla pravý pedál, kousek od toho dítěte jsem ho chtěla zase zacvaknout, jenže jsem ho netrefila, noha mi po pedálu sjela a já jsem si tam málem ustlala. To jsem musela vypadat jako opravdový profík Pak už jsem se jen zeptala, jestli chce podpis, nebo jestli mu do toho notýsku mám něco namalovat, tak naštěstí chtěl jen podpis, nemalovala jsem nic pěkně dlouho, to by to dopadlo. Tak ho dostal a jela jsem dál.

Není Ind jako Ind

Noc ze středy na čtvrtek si pamatuju asi nejlíp, jak už to tak bývá, zážitek nemusí být pozitivní, stačí, aby byl intenzivní. Původně jsem předpokládala, že někdy během ní už dorazím do cíle, ale to bych se nesměla tak flákat na checkpointech... Už nevím, v kterých místech to bylo, muselo být lehce po setmění, ale po nějaké rovince jsem se docela dlouho vezla v nějakém poměrně velkém balíku. Bohužel někde na hranici své komfortní zóny, ale každý ušetřený kousek energie dobrý, tak jsem se snažila držet, co to šlo. Byla tma jak v pr*eli, tak jsem ani nevěděla, s kým mám tu čest. Intenzita na mě byla moc vysoká na to, abych se s někým dala do řeči, byla jsem ráda, že dýchám. Nemám ani představu, jestli to „docela dlouho“ znamenalo dvacet minut, nebo dvě hodiny. Byla jsem nějak mimo, šel na mě pomalu spánek a chvílemi jsem dokonce sama sebe musela ujišťovat, jestli jsem vzhůru a jestli se to fakt děje. Pak už jsem to vzdala. Ač jsem se snažila motivovat tím, že jsem za sebou slyšela ženské hlasy (a že bych to teda taky měla zvládnout uviset), pomalu, ale jistě, jsem balík opustila a jela jsem si svoje tempo. Balík zmizel v dálce a já jsem po chvíli dojela dalšího sólistu. Poznávám v něm Inda z nedávné skupinky, který mi přes den nabízel pomoc s defektem. Tak pronesu něco jako „Čau, to jsem zase já.“ Na pozdrav odpověděl a chvíli divně koukal. Tak se mu připomenu, přece jen je tma: „Tentokrát bez defektu.“ On na to: „Jsem si jistý, že se vidíme poprvé.“ Teď jsem divně koukala já. Tak pohotově reagoval: „Takže ti nějaký Ind pomáhal s defektem?“ Odpověděla jsem, že jo. A že mu byl podobný Tak jsme se nějak dali do řeči a po chvíli jsem si i přestala připadat trapně, že si pletu Indy mezi sebou. Vydrželi jsme spolu docela dlouho, vlastně až k nějakému checkpointu. Opravdu už si nevybavuju, který to byl, podle času asi předposlední Mortagne au Perche, pořád byla tma, mohlo být kolem půlnoci. Už jsem se cítila přesocializovaná, jak se mi chtělo spát, měla jsem takové ty stavy typu „promluv na mě a zabiju tě”, tak jsem toho kluka v zájmu jeho bezpečí ani nehledala a chtěla jsem odtamtud vystřelit, než usnu nebo zmrznu, obojí hrozilo celkem reálně. Jenže on si mě našel sám. Tak jsem se teda smířila s tím, že pojedeme dál ve dvou, ale hlavně jsem chtěla jet hned. On ale říkal, že tam měl sraz ještě s nějakým svým kamarádem a že ten jen hledá, kam zaparkoval kolo, a pojede s námi... V tu chvíli se tam objevil další Ind, vypadal skoro stejně jako ten první i ten druhý. Než jsem na nich stihla najít aspoň nějaký rozdíl, vypravili se hledat zatoulané kolo. Koketovala jsem s myšlenkou, že se vytratím, protože mi byla fakt zima, ale než jsem to stihla zrealizovat, byl jeden z nich zpátky a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Tak mu říkám: „Eke šel naposled tímhle směrem...“ On na to: „Já jsem Eke.“ No co vám mám povídat, už jsem měla fakt dost. Naštěstí do minuty dorazil i „Ind 3“ se svým konečně nalezeným kolem a mohli jsme vyrazit.

Nepřítel jménem mikrospánek

Jenže vtom to na mě přišlo. Sotva jsme se rozjeli, přišel mikrospánek jako prase. Napiju se Monsteru z bidonu ve snaze to zahnat. Nic. Další mikrospánek a „probuzení“ tím, že ztrácím rovnováhu. Hledám osvědčené žvýkačky. Nenacházím. Je tma a v rámové brašně mám moc velký bordel. Nebo jsou v kapse dresu na zádech? Ani tam je nenacházím. Jedeme dál a já se potřetí „probouzím“. Inda s sebou mám v tu chvíli jen jednoho, naprosto netuším, který z nich to je, a už vůbec ne, kam se poděl ten druhý Říkám mu, že si musím lehnout, jinak to nedopadne dobře. On že dojedeme někam, kde to půjde. Na to mu říkám, že si musím lehnout hned, nebo se na tom kole neudržím. Pořád protestoval. Tak jsem na důkaz toho, že mě jeho námitky vůbec nezajímají, prostě sesedla, položila Festku do trávy, vytáhla z podsedlové brašny spacák, rozbalila ho, zalezla jsem do něj, omotala jsem se kolem rámu a Inda jsem prostě ignorovala v domnění, že pochopil, že dál jede sám. Z posledních sil nařizuju „minutku“ na „hodinku“ a upadám do kómatu. Asi ne moc hlubokého, protože pořád vnímám cvrčící volnoběžky projíždějících cyklistů (sakra, příště si radši ustelu cestou do kopce). Po hodině mě budík probere, resp. se o to aspoň pokusí. A já se pokusím vylézt ze spacáku. Ne. Je zima. Vracím nohy tam, kam patří (tj. do vyhřátého spacáku), ale záměrně si nelehám, protože se chystám opravdu vstávat. Nohy si ve spacáku třu dlaněmi, aby byly na „mráz“ (ano, oproti těm 35 °C, co byly ve dne, mi tak těch 18 °C i vlivem nedostatku spánku připadá) trochu lépe připravené. Vtom nad sebou slyším „Are you OK?“ V duchu si říkám, kolik lidí jsem viděla za celou jízdu spát podél silnic a nikdy nikdo u nikoho nezastavil, protože to prostě „bylo normální“. I ve dne to kolem silnic vypadalo jak po bitvě, jedna „mrtvola“ vedle druhé, a kdyby tam byl někdo skutečně zraněný, nepoznala bych to. Řidiči neznalí průběhu této akce museli být docela v šoku. Zaostřím a vidím Inda. Kterého, se mě neptejte. V rozespalosti jsem mu napřed vysvětlila, že potřebuju dojet do Paříže, byla jsem úplně mimo, mluvila jsem s ním, jako by to byl náhodný kolemjedoucí, který nemá o naší akci tušení a snaží se mě „dostat do bezpečí” jako nějaké zraněné zvíře. Když už jsem byla trochu při smyslech, vysvětlil mi, že přece všichni potřebujeme dojet do Paříže, tak mi nějak došlo, že to je taky účastník. Asi to byl jeden z těch dvou Indů z posledního checkpointu, ale který, nemám ponětí. To tam se mnou vážně celou hodinu někde čekal? :-O Nebo to byl zase úplně někdo jiný? No využila jsem jeho snah mě z té mokré trávy vykopat a nechala jsem si od něj podržet kolo, když jsem se snažila nacpat spacák do brašny, posvítit do trávy, jestli mi tam něco nevypadlo...Poděkovala jsem mu za pomoc a péči a společně jsme vyrazili dál. Chvíli vedle sebe, jenže mi to po šlofíku najednou přišlo pomalé, tak jsem se ho rozhodla táhnout. Jak už se občas stane, vagónek jsem někde vytrousila a najednou jsem jela sama. A vůbec mi to nevadilo

Totální dezorientace

Bylo to zvláštní, ale zatímco do té doby jsem tuto noc pořád někde někoho potkávala a vždy byla spousta světýlek na dohled, tentokrát široko daleko nebyl nikdo. No rozhodla jsem se, že pojedu šrot do příštího mikrospánku. Bylo mi totiž jasné, že na něj nejspíš nebudu muset čekat dlouho, tak jsem toho chtěla ujet co nejvíc, když si stejně jistě brzy odpočinu. Netuším, kolik uplynulo času, netuším, kolik uplynulo kilometrů, ale další série mikrospánků dorazila. Bohužel byla ještě pořád tma, takže i zima, tak jsem se snažila aspoň neukládat do mokré trávy. Projíždím vesnicí a vyhlížím lavičku. Jenže všechny už jsou obsazené spícími cyklisty Nakonec najdu něco, co vypadá jako kaplička nebo její zbytek. Nebo to byla autobusová zastávka? Kdo ví, byla tma. Zalezu dovnitř, rozložím spacák, na Garminu nastavím alarm citlivý na případný pohyb kola (který si prakticky okamžitě neomylně spustím tím, že si do kola lehce drcnu), na telefonu nastavím minutku na hodinku a na tvrdé dlažbě opět usínám. A opět vnímám cvrčící volnoběžky, tentokrát sice nejsem ve sjezdu, ale v zatáčce, před kterou si každý asi trochu zpomalí... Probouzím se bez budíku a přichází absolutní dezorientace. Kde to sakra jsem? A co tu dělám? Kde jsem, pochopím rychle - v Nymburce. Proč jsem ale v Nymburce uprostřed noci? A proč kolem v tuhle hodinu jezdí tolik lidí na kole? Neměla jsem teď jet z Brestu do Paříže? Jak se teď dostanu zpátky na trasu? To nemůžu v limitu stihnout. Proč jsem sakra sjela z trasy a jela do Nymburka? A tolik lidí se mnou? To se mi to, že jedu PBP, jen zdálo, a pojedu to až příští týden? Aha. Nic. Jasný. Sice nevím, kde jsem, ale v Nymburce určitě ne a z trasy PBP jsem naštěstí nesjela. Uklidním se a na chvíli ještě usínám. Zazvoní mi budík, otvírám oči a koukám, že mám společnost. Probudit se vedle cizího chlapa? Hmmm. Rozhlídnu se a ono jich tam je víc! Sakra, to musela být ale party! Típnu budík a co nejtišeji se z té hříšné „kapličky” vypařím, než se mí spolunocležníci probudí Sotva opustím své lukrativní místečko, už je o něj další zájemce, tak mu ještě ukazuju směrem do „svého“ kouta, že tam je to ještě vyhřáté Vzpomenu si na svou strategii po předchozím šlofíku. Je mi zima, tak se prostě potřebuju zahřát, jak jinak než tím, že pojedu šrot Zase aspoň do příštího mikrospánku

Konečně jsem se dostala do tempa

Předjíždím jednoho cyklistu za druhým, občas se za mě někdo snaží pověsit, ale většinou to nemá dlouhého trvání. Cítím se svěží, vyspinkaná, jako bych se probudila po úplně normální noci po úplně normální vyjížďce. Jede se mi fakt dobře. Na rychlost nekoukám, mám na displeji navigaci (abych náhodou neskončila zase v Nymburce), ale pořád mám dojem, že jedu obstojně. A jestli je to jen pocit, je mi to jedno, hlavně že se mi jede dobře. Aby ne, mám za sebou víc než 1000 km a můj diesel se konečně dostal do tempa. Škoda, že už bude brzo konec.

Už ani nevnímám, kolik lidí předjíždím, jeden mě ale zaujme. Vydržel mi za zadkem viset poměrně dlouho a asi po půl hodině to dokonce vzal za mě. Chvíli se střídáme, celkem to mastíme, občas i pár slov prohodíme, dokonce se i vzájemně představíme, a docela nám to spolu klape „Vztah“ nám vydrží dokonce do rozednění, po němž dáme i společnou snídani na posledním checkpointu. Z toho asi po půl hodině společně pokračujeme vstříc posledním 42 kilometrům. Jestli udržíme dosavadní tempo, máme to tak za hodinu a půl za sebou. Tak se také stalo a v 9:20 přijíždíme do cíle, kde pokračujeme „obědem“...

Na trati - Tomáš Vitvar

Na start naší vlny dorazíme s Katkou pozdě, ale o nic moc nakonec nejde, protože čas začíná běžet až po projetí bránou (v čísle máme RFID čip). Takže dostáváme první razítko do brevet karty a v pondělí krátce po 6. protínáme po šotolinové cestě vedoucí od zámku v Rambouillet pomyslnou startovní čáru. Čeká nás přes 1200 km jízdy a nastoupáme kolem 12 km.

Kolem šesté je stále ještě tma, takže máme oblečené povinné reflexní vesty a rozsvícená světla. S Katkou se za jízdy ještě chvíli domlouváme, přejeme si štěstí a pak už se každý sám vydáváme vstříc několika dnům v sedle.
Letošní ročník jsem pojal tak, že jedu zcela bez podpory. Vše potřebné vybavení a oblečení si vezu s sebou. Jen jídlo a pití doplním na kontrolách. Celkem to všechno vybavení zabere skoro plnou sedmnáctilitrovou podsedlovou brašnu. Nevím, teda vlastně vím, ale nechci si připustit mizernou formu už na startu. I tak ale dojíždím postupně jednotlivé cyklisty z naší startovní vlny, až pár desítek kilometrů před první kontrolou dojedu větší balík. První kontrola je jen průjezdní - žádné razítko. Taky to mohli napsat, ale aspoň v tom zmatku hledání razítka doplním bidony a napíšu Katce, že nemusí stavět. Pak už jedu dál. A jedu sám.


Občas míjím nějaké cyklisty, občas se za mnou někdo schová do háku, ale jedu více či méně sám. Svým tempem na své watty. Nikde se neschovám ale jedu si, jak mi vyhovuje. Na přemýšlení mám spoustu času a využívám toho, abych si promyslel vše možné. Přemýšlím o prvním PBP, co jsem jel. O Jitce a o tom, co by ty další roky říkala. O fiasku na PBP 2019, kdy jsem to prostě nedal psychicky a zabalil to na kontrole, na kterou za chvíli přijedu. Docela mi to dává zabrat, ale i k tomu jsou tyhle dlouhé štreky dobré. Sleduji ale i krajinu nebo zatím ne úplně vesele počítám zbývající kilometry, čas a dojezd.

Další kontrola už je s razítkem. Takže zaparkovat kolo a po svých do stanu o kus dál. Rovnou dotankovat bidony a jedeme, nezastavovat, nepřemýšlet moc nad tím, co jsem tu spáchal minule, 2 minuty na kilometr (ustálené rčení v CZ komunitě, protože za 2 minuty flákání máte najetý kilometr, pokud jedete 30 km/h).

Dál to docela utíká. Mírně fouká do zad a ten pocit, kdy někoho neustále předjíždím, je vlastně docela fajn. Co je méně fajn, je teplota, která už dávno překonala třicítku a na sluníčku je spíš kolem 35. Stín prakticky žádný a s větrem v zádech mám zaděláno na úpal. Trochu ubírám na tempu a snažím se víc chladit, takže rukavice dolů, rozepnout kombinézu, občas vodu za krk. Naštěstí i fandové v městech a vesnicích, kterými projíždíme, nabízejí vodu, nebo jsou u cesty na lavičkách prostě vyrovnané lahve. Jednou toho využívám, ale cítím, že mám žaludek na vodě, takže v jedné z vesnic zastavuji u improvizované občerstvovačky a kupuji si místní klasiku - něco jako salsiccia v palačince. Kečup a kola asi moc místní nejsou, ale prostě na to mám chuť. Trochu stínu a tahle rychlovka mě docela solidně povzbudila a v slušném tempu pokračuji na další občerstvovačku, kam si za sebou dovezu i menší balíček, co jsem posbíral po cestě.


Pak mi vlastně cesta tak nějak splývá až do další občerstvovačky. Ne že bychom občas neprojeli pěknou vsí nebo na poli nebyla nějaká socha z balíků slámy s cyklistickou tematikou, jako je možné vidět na Tour, ale když projedete po dvacáté vesnicí s hrázděnými domy někdy z 18. století, uprostřed vsi je mohutný gotický kostel s chrliči a u něj úpravný hřbitov, prostě to přijmete jako běžnou věc.

Další kontrola v Tinténiac mi uvízne v paměti, protože je tu obrovské množství dehydrovaných unavených lidí z předchozích vln. Na kontrole, když dostávám razítko, se mě paní ptá, jestli chci i obrázek od místních dětí ze školy. Odmítám, i když se jí to asi dotkne, ale vím, jak vypadají brevet karty po dojezdu. Pak si to i vyčítám a říkám si, že si ho pak vezmu cestou zpět, ale na to už nedojde - budu tu pozdě v noci a obrázky už nebudou. Zajímavé, co vlastně z cesty zbyde za vzpomínky.

Dál pokračuju v docela rychlém sledu, ale už mě to nebaví. Do hlavy se mi vkrádají myšlenky se někde na další kontrole natáhnout a noc prospat. V limitu bych to v klidu stihnul. Hrdost a chuť dojet letos v dobrém čase mi ale zastavit nedovolí. Láká to, protože krátce po setmění se najednou kolem cest objevují “cyklistické mrtvoly” v podobě spících nebo odpočívajících cyklistů. Někdy mají regulérně spacák nebo aspoň termofólii, ale někdy leží v příkopě cyklista přikrytý kolem. Zajímalo by mě, jestli dojedou.

Noc je vůbec zajímavá. Před (a po něm) Brestem jsou nejobtížnější etapy, protože jsou tu vysloveně prudká stoupání, a hlavně jsou tu i nejdelší kopce. Prakticky všichni přepínají na udržovací tempo a zas předjíždím. Nejede se mi dobře a na poslední kontrole před Brestem mám fakt dost. Dávám si ale něco normálního k snědku, což mi trochu srovná trávení a celkově se tím dám docela dohromady. Po tom denním smažáku na slunci je teď příjemných 17 stupňů. Následuje tajná kontrola, kde jen dostanu razítko a pokračujeme na hřeben nad Brestem. Dlouhé a v noci nekonečné stoupání je trochu snesitelnější, protože si ho vybavuji. Na tohle mám prostě pamatováka. Je to sice 8 let a jel jsem tu tenkrát za světla, ale pamatuji si to tu. Konečně náš zástup světýlek projíždí kolem vysílače a následuje dlouhý sjezd. Chvílemi máme docela solidní mlhu. Ta se ostatně honila už na hřebeni a přinášela zajímavé pohledy na měsícem ozářenou náhorní planinu. Teď ve sjezdu je to ale docela nepříjemné, protože vlhkost kondenzuje na brýlích. Sjezd po čase končí a tam, kde měl být Brest, je najednou série kopců. Ano to je ta novinka na trati. Je to už ubíjející, protože vidina Brestu během pár kilometrů mě na tohle nepřipravila. Nějak mi to celé nevychází ani na kilometry a dávno jsem chtěl na kontrole snídat. Naštěstí je relativně pozdě (před pátou je pozdě, nebo brzo?) a míjím otevřenou pekárnu. Otáčím to a ulovím ještě teplé kapsičky z listového těsta s marmeládou. Pohádka. Meruňková.


Dalších asi deset kilometrů se probíjíme víceméně předměstími Brestu. Semafory, cyklopruhy, různé kruháče a klasické francouzské značení. Moc to neřeším, jedu a do města a na kontrolu dojíždím úplně jinudy než minule, takže jsem překvapený.
Na kontrole se rozmýšlím, co dál. Plán byla sprcha a jet dál. Plány se mají dodržovat. Sprcha, převlíct do čistého neprosoleného oblečení, namazat zadek, vyčistit zuby, doplnit bidony, nasnídat se a jedeme. Sprcha mi pomohla. Probudila mě a zároveň jsem si procvičil ztuhlá chodidla. Navíc, což ještě netuším, nebudu mít po dojezdu žádné problémy s odřenými sedacími partiemi. Celkově mi tahle chvilka hry na civilizovaného člověka zvedla náladu.

Z kontroly sjíždíme kupodivu dolů. Vlastně ano, musíme ještě přes most vedoucí přes záliv. Na mostě zastavuji a dělám pár fotek. Nejsem sám, protože tenhle ikonický most byl jedním z motivů na minulém dresu PBP, a hlavně poskytuje skvělý výhled na celý záliv.


Na to, co bylo dál, bych radši zapomněl. Teda vlastně v prvním stoupání byla otevřená boulangerie, takže jsem samozřejmě zastavil a cestou se cpal. Ale dál? Jestli cestou do Brestu byly kopce, tak teď nám to fakt vylepšili. Krásná stojka, prudký sjezd a následuje zas stojka. Jede se mi tak dobře, jak se cítím. Nejsem ale sám a dokonce občas i někoho předjedu, takže to nebude asi až tak strašné. Po tajné kontrole (kafe a čokoládová kapsa z listového těsta) se napojujeme na původní trasu. Samozřejmě ještě tu kopcovatou. Ale přece jen je to veselejší. Sluníčko nakonec prorazilo nízkou oblačnost a vypadá to zas na pěkný den. Bohužel jedeme proti větru, a jelikož jedu zas rychleji než ostatní, tak obvykle tahám skupinky, co se za mnou tvoří.

Skvík, skvík, ticho, skvík, skvík, ticho. A takhle to máte 4 hodiny. Prostě musím zastavit a kouknout, jestli mi vrže škrtající kotouč nebo co vlastně. Chvilku ladím třmeny a trochu to vylepším. Samozřejmě už asi po padesáté musím vykydat všechno z podsedlové brašny, abych našel multiklíč.

Několikrát přejíždíme kanál Nantes Brest z 19. století s úctyhodnou délkou 385 km a s více než 200 zdymadly. A dokonce se pak i na několik hodin obrátí vítr. Ne úplně do zad ale z boku. Využívám toho a roviny jedu svým tempem. Vysoké ráfky sbírají boční vítr a mně se daří některé úseky jet hodně přes 40. Konečně to pěkně frčí.

Po seřízení brzd a několikahodinovém poletu mi postupně dochází šťáva, až mě dojede velká skupina, do které se konečně schovám. Jedou docela pěkně, jen kopce trochu hrotí. Každopádně se s nimi svezu na další kontrolu a jsem za to rád. Protože jsem si trochu odfrknul, pokecal ve 3 jazycích a celkově se srovnal po parném slunečném dni.


Je podvečer a teplota klesá na příjemných 25. Se západem slunce dojíždím znovu do Tinténiac. Hoří oheň, někdo hraje na housle a zpívá lidovku o Paříži. Neuvěřitelná atmosféra, protože si prozpěvuje většina lidí, co tu jsou, ať už jsou to závodníci, doprovod, nebo organizátoři. Láká mě tu zůstat. Musím ale dál. Už to chci dorazit a je to jen 300 km.


Jestli byla první noc těžká, tak druhá noc byla strašná. Ne celá, protože ze začátku to bylo fajn. Vítr do zad a celkově roviny. Kilometry ubíhají. V tuhle dobu už ani moc nevnímám, kudy jedu, jen řeším kilometry. Kolik do další kontroly. Jak dlouho mi to asi bude trvat. Občas povzbuzování od řidičů aut. Projíždíme v menší skupince vesnicí a vypadá to, že se sešli fandit všichni obyvatelé. Dělají nám úžasnou mexickou vlnu.

A pak mě dožene bolest v pravém koleni. No jo, o tom jsem se nezmínil. Někde během prvního dne, mám pocit že v Loudeac na kontrole, jsem si šlápl Speedplay kufrem do písku. Každé nacvaknutí a vycvaknutí pak šlo velice ztuha. Odrovnal jsem si stabilizační šlachy v koleni a teď mi to vracejí při každém šlápnutí bolestí. Dá se skoro “vypnout”, protože únava a zadek jsou horší, ale spíš si říkám, abych si tam něco neurval. Samozřejmě komfortně se mi nejede. Taky ruce už nejsou co bývaly. Na dlani mám puchýř a bolestivé mozoly a o zadku se z estetických důvodů nezmiňovat.


Na kontrolu ve Villaines La Juhel dorážím někdy po 1:30 ráno. Před ní mě pronásledují ztráty koncentrace, špatná koordinace pohybů a neschopnost ostřit zrak. Musím si dát pauzu, než se někde rozsekám. Dva poslední sjezdy byly za hranou.

Polní lazaret, který býval jídelnou, mě vítá. Původně chci jen hodit čelovku na stůl a 15 minut spánku, ale nakonec vytáhnu termofólii a uléhám v rohu na zem mezi ostatní. Tohle jsem potřeboval. Při 30 minutách spánku se zahřeji, celkově trochu srovnám a dám odpočinout hlavě.

Musím pokračovat. Nějak to dorazit. Vždyť už to není zas tak daleko do cíle. Nejede se mi dobře a následující etapa je hodně kopcovitá. Plazím se šnečím tempem, koleno zlobí víc než předtím a bolest je už dost nesnesitelná. Na to, jak se plazím, občas i někoho předjedu. Občas někdo předjede mě. Takže tempo asi relativně ok. Na watty se radši moc nedívám, jsou tam nějaká děsivě malá čísla a o rychlosti ani nemluvím.

Naštěstí se rozednívá a dojíždím na předposlední kontrolu v Mortagne au Perche. Mám pocit, že jsem tu dal kafe a něco sladkého, ale už si dnes nejsem jist. Počítám kilometry a čas. Pod 50 hodin to nestihnu, ale pod 60 snad už ano. Stačí jet. Posouvat se vpřed, i kdyby jen rychlostí 20 km/h.

Následuje několik dlouhých kopců, které mě dostanou na plošinu, kde leží Dreux, a tedy i poslední kontrola před cílem. 30 km do Dreux už jedu prakticky po rovině. Vítr nefouká a konečně je i teplo, takže se svékám jen do kombinézy. Asfalt, přesně jak si ho pamatuju, vydrncaný hrbolatý a nejezdivý. Roviny jedu kolem 30 na nízké watty a šetřím koleno. Díky absenci kopců se mi daří držet bolest v mezích. Dojíždím i nějakého borce, se kterým se posledních 10 km víceméně střídáme - když už fakt nemůžu, pošlu ho na chvilku dopředu.

Poslední kontrola v Dreux. Konečně. 42 km to go. 42? Asi má někdo smysl pro humor. Zajímavé, jak moc mě tohle konečně dvouciferné číslo nabudí. A nejsem sám. Najednou se závodí. Sice jsou to závody trosek, ale závodí se. Po rovinkách 35. Do brdků před cílem na velkou pilu. Ta vidina je prostě mocná a dělá s psychikou všech divy.

Poslední kilometry. Jedeme v malé skupince. Střídáme se na špici, ale jedeme docela pomalu. Příjemný ranní chládek střídá pekelné vedro a dusno. A nebo se mi to jen zdá. Kolega, Francouz, se mě neustále ptá, kolik kilometrů do cíle, a mně v tu chvíli přijde, že se zastavil čas. Že jedem v nějakém jiném vesmíru, kde prostě vůbec neubíhá čas a jezdíme dokola. Dokonalé deja vu. Trvá to 10 minut, než se z toho stavu, kdy mi přijde, že se pohybuju v nějakém želé, dostanu. Jsem fakt hodně unavený.

Chvilkový návrat koncentrace a jasné mysli mě přivádí na myšlenku, že do cíle je to blízko a čas mám jen málo pod 55 hodin. Měl bych přidat a dojet pod touhle magickou cifrou. Zvedám se ze sedla , zkouším jet ostatním špic, ale nikdo se už ani v nejmenším nechce chytit. Nedá se nic dělat, dotáhnu to sám. Nasazuji tempo, o kterém se mi ještě před deseti hodinami ani nesnilo. 30 až 35 kopec nekopec jedu určitě víc než deset minut. Najednou sjezd, kostky, organizátor ukazující doprava a šotolina k zámku. Jsem tu a nechápu to, nedochází mi to. Cestu mám sám pro sebe, tak si vychutnávám dojezd. Ozývá se potlesk a pokřikování pár fandů kolem trati. Gratulace v cíli. Nic velkého, ale jsem dojatý.

Odevzdávám brevet kartu a orazítkovanou ji dostávám rovnou zpět spolu s medailí. Pořád nemůžu uvěřit, že už jsem v cíli. Konečně. Po 54 hodinách a 50 minutách po 1228 kilometrech po 2 nocích v sedle a 30 minutách spánku konečně v cíli. Šťastný a spokojený s tím, co jsem zajel. Nával endorfinů mě pohání, takže necítím únavu ani bolavé koleno.


Vysvětluji kolegům ze skupinky, se kterou jsem jel před cílem a která mezi tím dorazila, proč jsem jim na konci ujel. Nechávám kolo v depu a jdu se najíst a napít. Za poukázku dostanu předkrm, hlavní jídlo, zákusek a pití. Sice na papírových talířích, ale výborné chutné jídlo. A neříkám to proto, že bych byl extra hladový, ale prostě francouzi umí. Kupuji místní cider na oslavu, až dojede Katka, a jedu pro auto a autem na hotel. Dobrou noc.

Po závodě - Katka

V cíli se ještě chvíli plácáme, asi po půl hodině si pro mě přijel Tomáš. Uděláme pár fotek, rozloučím se s Andrewem, naložíme kolo do auta (ne že bych těch 30 km na ubytování nezvládla dojet, konečně se mi podařilo pořádně zahřát svůj diesel a dostat se do tempa, ale když už tím autem stejně přijel...) a můj další checkpoint má jméno Postel. Ještě před ním teda přibrzdím ve vesnici jménem Sprcha a někde mezi ní a Postelí si dám ještě něco k jídlu. Pravděpodobně ze sebe soukám nějaké nesouvislé myšlenky, vzpomínky nebo zážitky, zároveň posílám fotky do Festky a ukládám „vyjížďku“ na Stravu. Na Whatsappu objevuju spoustu podpůrných zpráv, které jsem dostávala během posledních kilometrů PBP, ale odpovědět už na ně nejsem schopná, stejně už všichni vědí, že jsem v cíli. Tímto se vám všem omlouvám za nulové reakce a děkuji za podporu, vážím si toho, že jste sledování mého postupu věnovali čas. Vzhledem k tomu, že se zítra samozřejmě chystám na kolo, napíchám ještě většinu přístrojů do nabíječek a kolem poledne konečně upadám do kómatu, ze kterého se kolem příštího poledne probouzím připravená sčítat škody. Že mě brní ruce, mě nijak nepřekvapuje, to jsem celkem čekala - dost kopců jsem jela vestoje a zápěstí dostala zabrat. Postupně zjišťuju další újmu v podobě odřené pravé páky, uraženého kusu radaru a podivných ďobanců na podsedlové brašně, ke kterým ani nevím, jak jsem přišla. Asi se budu opakovat, ale to musela být divoká party!

Dvoustovka na vyjetí

To, že chci jet hned druhý den na kolo, Tomáše nejspíš ani nijak neudivuje, stejně jako mě neudivuje to, že on to „nechce přehánět“. Vyrážíme spolu do boulangerie v nedaleké vesnici, kde se rozloučíme a každý si regenerujeme po svém. Nemám žádnou trasu připravenou, tak prostě jedu podél nějaké řeky s tím, že až ten hřeben po mé pravé ruce bude menší (nebo ideálně zmizí úplně - to se bohužel nestalo), přejedu ho k druhé řece, podél které se vrátím, a 200 km by mi to mělo hodit. Jako dílčí cíl jsem si stanovila průjezd městečkem Plaisir, protože to přece musí být učiněná radost Sice jsem v něm zabloudila, ale aspoň tu ceduli jsem tam nakonec našla, přestože ani to nebylo samozřejmostí, když jsem vjížděla i vyjížděla po cyklostezce... Běžně si dávám dvoustovku jen tak z plezíru, tentokrát přes Plezír Stavím ještě v jedné cukrárně, kolo musím nechat venku, tak ho lehce vystresovaná opírám o průhlednou výlohu a zapínám na Garminu alarm. Než si stihnu vybrat zákusky, jedno nekontrolovatelné dítě celou svou vahou narazí do výlohy, čímž funkčnost mého alarmu prověří. Tak ještě vyběhnu, abych Garmina uklidnila, a pokračuji v objednávce. Venku žádné židličky nejsou, tak se rozplácnu na trávu přímo před cukrárnu. Nejradši bych si došla ještě pro nášup, ale to bych tam taky mohla být do večera a pak bych se neodkulila. Zákusky totiž vypadaly tak lákavě, že bych ten výřad vzala pěkně zleva doprava a přeskakovala jen ty kávové

Bez podpory, ale přesto s podporou

Takže když to shrnu, největší rozdíl oproti běžnému dovolenkovému režimu byl v tom, že jsem měla minimum spánku. Když těch 3,5 dne strávených na trati „rozsekám“ po půlnocích, vychází mi to na 435+347+316+131 km, což je jen o trochu víc, než bych jela normálně Teda za předpokladu, že bych každý den vstala dřív než v poledne, což se mi moc často nepodaří. I proto se mi původně ani moc nechtělo jet, nepovažovala jsem to za něco až tak mimořádného, abych kvůli tomu musela jezdit do Francie. Nakonec to ale přece jen mimořádný zážitek byl a na některé okamžiky budu jistě vzpomínat dlouho. Přestože jsem se po celou dobu akce musela spoléhat sama na sebe a na věci, které jsem si vezla s sebou v brašnách, bez supportu ze strany Festky v podobě parádního stroje, na kterém jsem celou akci objela, by mě to určitě bavilo o dost méně. Přece jen - vyhrabat se z vyhřátého spacáku s tím, že bych měla sedat na nějakou těžkou plečku, by bylo o dost těžší, takhle jsem se vždy měla na co těšit Mé díky patří i prodejně led-expert.cz za poskytnutí dostatečně výkonného předního světla na to, abych s ním zvládla bez dobíjení odjet tři noci, a dostatečného množství zadních blikaček, abych se nemusela zdržovat ani nabíjením těch. V neposlední řadě samozřejmě děkuji i Tomášovi za zajištění hladkého průběhu celého výletu a za to, že mi ušetřil stres s formalitami ohledně prezentace, přihlašování, vyzvedávání atd. Kdybych na místo prezentace před akcí přijela sama, asi bych zase rychle utekla, protože tam bylo strašně moc lidí a hrozný frmol, což já opravdu nerada!

Po závodě - Tomáš

S odstupem několika týdnů vím, že se chci vrátit. Vím, jak těžké to letos bylo. Vím, že jsem si to sám udělal těžší tím, že jsem jel bez podpory. O to víc si ale cením dosaženého času a o to víc zpětně oceňuji úsilí a odříkání, které k němu vedlo. Stejně jako tyhle pocity a vjemy mi ale na mysli stále zůstávají noční vyjevy fandících vesnic i jednotlivců. Skvělá atmosféra ve skupinkách, ve kterých jsem občas jel. Krásná architektura vesnic v Bretani. Vlnící se lány polí a políček s nekonečnými stíny při západu slunce. Ranní teplé croissanty v boulangeriích. Housle udávající melodii písni o Paříži, kterou si zpívala celá kontrola v Tinténiac někdy v podvečer po Brestu. Momenty hluboko v noci, kdy jedu sám a najednou míjející auto zpomalí, otevře se okénko a z něj vám fandí. A jako každá obtížná věc, kterou úspěšně zvládnu, i dokončení PBP je pro mě obrovskou satisfakcí a motivací se za 4 roky znovu pokusit dokončit legendární monument ve světě cyklistiky.


Třeba přemýšlíte, jestli to nezkusit také. Za 4 roky máte možnost. První brevety můžete jet už příští rok. Nejen kdekoli na světě, ale i v ČR. Navštivte za pár týdnů Randonneurs.cz, kdy už budeme mít vypsané termíny na příští rok.

Zajímavé odkazy

• Reportáž z prvního ročníku Paris Brest Paris - 1891
• Paris-Brest-Paris randonnée - diskuse na Bike-forum.cz
• Homepage Paris Brest Paris
• Randonneuring, brevet, audax - vysvětlení pojmů na Wikipedii
• Strava.com - záznam Paris Brest Paris - Tomáš Vitvar
• Strava.com - záznam Paris Brest Paris - Katka Rusá