Race through Slovakia 2024 - ultrazávod očima cyklisty se silným srdcem

Náročná Velká Javorina v teple, kouzelné Beskydy, dechberoucí Pieniny a gravelové sjezdy v Levočských vrších – malá ukázka toho, co čekalo 87 sólo cyklistů a cyklistek a 17 dvojic na letošním Race through Slovakia.

RTSK je náročný i pro zdravé. Ledajaká zdravotní obtíž vám může závod výrazně zkomplikovat. O to víc, když se jedná o operované srdce. Toto jsou zápisky cyklisty Tomáše Vronky (#56), který tento náročný závod dokončil po operaci srdce. Varování: mějte po ruce kapesníky.

Za vším hledej ženu. Když jsem si na konci minulého roku přečetl na MTBIKERu reportáž od Lucie Fabiánové o nultém ročníku tohoto závodu, věděl jsem, že se ho budu muset zúčastnit. Problémem by se někomu mohla zdát má plánovaná operace srdce hned na začátku roku, hlavně mojí ženě a ošetřujícímu lékaři, ale rozhodně ne mně. Byl jsem prostě rozhodnutý se zúčastnit za každou cenu.

Nikomu jsem ale pro jistotu nic neřekl a druhý den po operaci jsem z nemocničního lůžka poslal přihlášku. To byla ta snadnější část plánu. Ať jsem chtěl nebo ne, mojí drahé polovičce jsem to přece jenom musel oznámit, zvlášť po tom, co jsem měl nařízeny 1–2 měsíce rekonvalescence.

Race through Slovakia 2024
A do startu zbývaly necelé 4 měsíce. S pravdou ven jsem musel už týden po operaci, když si žena uvědomila, že se něco děje. Ven na kolo by mě nepustila, takže když jednou kurýr dovezl trenažér Tacx, nezbývalo nic jiného, než se přiznat.

Výsledek? Dva týdny tiché domácnosti. A když říkám tiché, tak fakt tiché. A pak měsíc výčitek a rozmlouvání. Ale to už jsem, ze začátku po malých dávkách, každý den dupal do pedálů. Na konci února jsem se konečně dostal na kolo i ven, ale nebylo to nic moc. Nastaly stavy, kdy jsem dával za pravdu své ženě a chtěl to o rok odložit. Nedokázal jsem ujet víc jak 50 km, přece jenom to byla pro srdce velká zátěž. Ale nevzdal jsem se a jezdil a jezdil, chodil na pravidelné kontroly k internistovi a doufal, že to nějak dopadne. Pár dní před startem jsem to oznámil i doktorce na poslední kontrole. No, nadšená nebyla, ale všechny výsledky vypadaly ok, tak stejně jako má žena, i ona rezignovala.

Ale s poznámkou ať si to hlavně užiju a nehrotím to do extrému. Klidně ať to vzdám, když bude třeba. Se slibem, že tak určitě, jsem byl připraven dát do toho vše.

S čistým svědomím, že jsem pro tento svůj sen udělal vše, co se dalo, jsem v pátek 3. 5. 2024 odjel do Bratislavy na registraci a druhý den jsem stál na startu tohoto závodu.

1. den

Plný nervozity a obav z následujících dní jsem v cca 7:00 vyrazil na start. Cesta ulicemi Bratislavy v doprovodu policie probíhala v klidu a dobré náladě. V Rači už však začalo jít do tuhého. Stoupání na Bílý Kříž otestovalo mou připravenost. Bylo to zatím celkem o. k., přece jenom jsem plný síly a odhodlání.

Race through Slovakia 2024
Cesta přes vojenské lesy probíhala v klidu až po pro mě nešťastný 69. kilometr, kdy jsem měl nehodu. V plné rychlosti jsem vletěl do takové drbnuté jámy, až mě to vyhodilo z biku. Jsem ale celkem o. k., jen trochu v šoku. Co je horší, že jsem při tom urval nosič s brašnou. Ale kolo vypadá, že je v pořádku. Kdybych nemohl pokračovat, bylo by to pro mě obrovské zklamání.

Dál tedy jedu jen s nejnutnějšími věcmi a bohužel nosič s brašnou a taky spacák a karimatka musí zůstat na místě a po závodě se pro ně vrátím. Tím se mi řeší i spaní. Musím hledat penziony. Cesta přes Senici a dál na Sobotište, Myjavu, Starou Turou, a hlavně Velkou Javořinu mi dala slušně zabrat, ale na cyklostezce Povážím se mi zase vrátila víra v sebe, že aspoň do Žiliny to nějak dotáhnu a pak to klidně zabalím. Dnes tedy končím v Púchově. Celkem 233 km, dvakrát jsem zmokl, celý mokrý, unavený, ale šťastný, že ještě žiju. Ráno vyrážím dál, uvidím, kam dorazím a kde budu spát.

Trenčiansky hradVeľká Javorina

2. den

Jedním slovem hrůza. Hned na úvod stoupání na Kohútku. Po včerejšku jsem myslel, že bude po mně. A to jsem jen mlhavě tušil, co mě ještě čeká. Prudký sjezd do Karolinky, kde jsem původně chtěl skončit včera, ale nakonec jsem rád, že jsem to sjížděl za světla, protože za tmy bych se tam asi zabil.

Race through Slovakia 2024
Když se mě jeden osadník zeptal, jestli mu neprodám kolo, začal jsem dupat do pedálů jako o život.
Hned za Karolinkou mě zlomilo stoupání na Soláň. Nebylo moc prudké, ale zato nekonečně dlouhé. Po sjezdu ze Soláně přišel zlatý hřeb dne – stoupání na Pustevny. 13 km pekla. Tam mi došla všechna sprostá slova, tak jsem začal vymýšlet nová. Pustevny jsem vyšlapal jen proto, abych je sjel dolů a hned začal stoupat na Bařiny. Další očistec. Tady mi došla i ta vymyšlená sprostá slova. Pak sjezd do Čeladné a jak jinak – přes kopec na Ostravici.

Když jsem začal stoupat po úbočí Lysé Hory, chtělo se mi plakat. Věděl jsem, že cyklistika bolí, ale že tak? Ještě štěstí, že ta trasa nevedla přes její vrchol. Tady jsem to vážně chtěl vzdát. A to jsem ještě nevěděl, že mě čeká další stoupání na hraniční přechod Bílá–Klokočov. To byl zážitek. Volal jsem s kamarády, že ten Liesek, kam jsem původně chtěl dorazit, je sci-fi, že to prostě nedám.

Zařídil jsem si ubytko v Oravské Lesné, do které jsem se musel z Vychylovky dostat přes sedlo s příznačným jménem Jamy. Minulý rok jsem toto stoupání se synem šlapal hodinu a deset minut, dneska 37 minut, protože v penzionu jsem musel být do 21:00. V sedle se mi chtělo zvracet, naštěstí nebylo co. Takže dnes podle Garmina „jen” 205 km, zato 4230 výškových metrů.

3. den

Dnes ráno jsem vstával s obavou, jak na tom bude moje tělo po té včerejší tortuře. Musím se přiznat, že kolena a krk na tom nejsou moc dobře a taky zadek vypadá jako paviánova řiť, ale jinak to bylo v pohodě. Hned z rána jsem si naběhl na vidle, když jsem na poslední chvíli změnil trasu na Černý Dunajec a Nový Targ. Místo původní přes Trstenou a Vitanovou, jak jsem plánoval měsíce dopředu, jsem zvolil cestu přes Námestovo. Většina tudy jela, tak jsem tomu dal šanci. Netušil jsem ovšem, že to jsou asi ještě větší masochisti než já. Místo toho, abych jel po relativní rovince přímo do Nového Targu, tak tušíte správně, já si to hodil přes kopce. Sice ne velké, prostě taková cesta z HC do Topolčan. Furt nahoru a dolů.

Výhled na Tatry
Zbytek trasy Polskem byl o. k., jen ta paviánova řiť se ozývala víc a víc. Po přejezdu na SK hned, abych nevyšel ze cviku, 12 procentní stoupání. Pak, aby mi zchladil hlavu od nervů, začal liják. Cesta přes Jurské a Ihlany se mi taky vryje do paměti. Hlavně Jurské je romská osada a já si připadal jako na dojezdu horských etap Tour de France. Celá osada se kolem mě seběhla a všichni křičeli. Když se mě jeden osadník zeptal, jestli mu neprodám kolo, začal jsem dupat do pedálů jako o život. Ještě jsem jim chtěl říct, že to není železo, ale karbon, ale bál jsem se, že tam mohl být někdo, kdo si karbon vyloží jako uhlí a bajk mi spálí. Pak stoupání Kamennou dolinou.

Závěrečné dva kilometry jsem musel tlačit, protože to byla fakt stěna. Sjezd rozbitými cestami do Levočské doliny byl dlouhý a pomalý, takže jsem dokonale promrzl. Připadal jsem si jako nanuk. Na závěr už jen dojezd do Levoče na hotel v centru. Děkuji všem za podporu. Bez ní a vašich zpráv bych to nedal. Dneska celkem jen 181 km a 2380 výškových. Zatím za tři dny mám tedy 618 km.

Centrum Levoče

4. den

Ráno budíček 4:30. Kouknu z okna a tam liják jak z filmu o potopě světa. Ale Aladin píše, že v Levoči neprší, tak není důvod k panice. Paniku chytal akorát recepční v hotelu, když jsem mu odevzdával klíče od pokoje a on viděl, že se chystám ven a ještě k tomu na kole. Než jsem dojel na konec Levoče, tak tu paniku jsem začal cítit i já. Začínal jsem tušit, že dnes to bude hlavně o mentální odolnosti. Nevadí mi déšť, když vím, že na konci dne přijdu do tepla a sucha. Ale předcházející dny silně nahlodaly moje odhodlání závod dokončit.

Race through Slovakia 2024
Cesta přes Spiš až na hranici Slovenského ráje byla v pohodě. Pak jsem vjel do Pilské doliny a začalo nekonečné stoupání do sedla Kopanec. Ten název tomu vážně odpovídá. V hustém dešti to byl fakt kopanec přímo mezi nohy. Aspoň tak jsem se cítil, když jsem do něho dorazil. Vidět bylo tak na 10-20 metrů, vlastně jsem ani nevěděl, kam jedu.

Race through Slovakia 2024

Pak následoval sjezd do dědiny Stratená, který byl ještě horší, než ten výšlap nahoru. Hledal jsem mezi místními pomoc, ale nenašel se nikdo, komu by se chtělo. Odvraceli ode mě tváře, jako bych byl malomocný a rychle zavírali dveře. Byl jsem úplně na pokraji svých sil a nevěděl jsem, jak to dopadne. Pokud bych se zastavil, určitě bych umrznul. Kdyby se v té chvíli dalo, teleportoval bych se nejraději na Enterprise a pak zapnul kvarkový pohon a zmizel z této galaxie. Ale byl jsem v dědince Stratená tak dokonale ztracený, že mě z můstku nemohli zaměřit.

Nezbývalo než vyrazit dál. Poprvé v životě jsem byl asi šťastný za nekonečné kopce, které následovaly, protože mě aspoň trochu zahřály a rozproudily krev v žilách. Než jsem dorazil do motorestu Mrázik před Hnilčíkem. Fakt super název. Připadal jsem si jako v té pohádce. „Je ti teplo cyklisto? Co chceš? Zbláznil ses? Ruce i nohy mi mrznou.“ Ale vážně. Tak ochotné lidi jsem dlouho nepotkal. I když už měli kuchyni zavřenou, rychle mi udělali něco teplého k snědku, čaj a hlavně dotáhli elektrický radiátor, kolem kterého jsem se omotal jak anakonda. Takto jsem strávil něco přes hodinu.

Bohužel nic netrvá věčně, ani přátelství se Sovětským svazem, a tak jsem musel vyrazit dál. Cesta přes Hnilčík, Nálepkovo, Smolnické Huty, Smolík až po Úhornou je jako z postapokalyptického světa. Samé romské osady, vše zničené, lidi bez budoucnosti. Osady odsouzené k zániku.

Race through Slovakia 2024
Aspoň tak to vidím já. Až tady si člověk uvědomí, že by měl být vděčný za vše, co má. Ti lidi tam mají fakt těžký život. Za obcí Úhorná přišel top okamžik dnešní etapy. Stoupání do Úhornianského sedla. Takové slovenské Passo dello Stelvio. Tři kilometry 18 procentního stoupání a šest po sobě následujících 180stupňových vraceček. Bez mučení se přiznám, že jsem to dal jen mezi druhou a třetí a tam mě vyplo.

Utěšoval jsem se představou, že nic horšího už nejspíš nebude.

Ze sedla pak už jen 7 km sjezd do Krásnohorského Podhradia. Ještě štěstí, že jsme to nejeli do toho sedla z této strany, to bych se prošel ještě víc. Sjezd a zatáčky byly tak prudké, že i když jsem držel brzdy svými zkřehnutými prsty na doraz, kolo furt jelo docela svižně dolů.

Aspoň že konečně přestalo pršet. Zajistil jsem si ubytko v Revúcej, kam jsem nakonec po dalších 55 kilometrech dorazil za tmy okolo 21:15 úplně vyčerpaný a s kolem zralým na odpis. Jen doufám, že vydrží i snad poslední den a nenechá mě někde ve štychu těsně před cílem. Začínám vidět světlo na konci tunelu. Suma dnešního dne 170 km a 2850 výškových. Celkem za čtyři dny necelých 800 km a asi milion výškových metrů, a hlavně miliony zážitků.

5. den

Ráno v Revúcej mi na mobilu budík zvoní v 5:00. Vztekle ho chytím a mobil letí na druhou stranu pokoje. To mě ale dokonale probralo, jaký že jsem to debil. Jestli jsem ho rozbil, přišel jsem o navigaci a kontakt se světem. Naštěstí byl o. k. Dopsal jsem report předešlého dne, trochu se pohrabal s nastavením kola a okolo 7:00 jsem vyrazil plný odhodlání směr Muráň.


Stoupání na Muráňskou planinu bylo jedno z nejtěžších, jaké jsem zatím jel. Utěšoval jsem se představou, že nic horšího už nejspíš nebude. Chyba, ještě jsem nevěděl, co jsou to Šachtičky. Muráňská planina je nádherná, ale přivítala mě silným větrem, jako by mi chtěla naznačit, že zas tak lehké to poslední den nebude. Jak jsem byl zpocený z předchozího stoupání, dokonale mě ten ledový vítr zmrazil a výsledek toho se měl brzy dostavit. Zatím se ale vše zdálo v pořádku.

Sjezd do obce Červená Skala a následná cesta Horehroním byly jakoby za odměnu za útrapy předešlých dní. Valkovňou jsem pro jistotu, z obavy před místními osadníky, co nejrychleji proletěl a letěl jak vítr směr Brezno. Jediné, co kazilo tuto dokonalou pohodu bylo, že byl státní svátek a vše bylo zavřené. Marně jsem hledal nějakou pumpu, kde bych si koupil mou „milovanou” bagetu. Nic. Na Horehroní asi stále jezdí na vozech tažených koňmi.

Když jsem konečně v Polomce jednu našel, nic k jídlu neměli. Vše doslova vyžrané těma, co dorazili přede mnou. Těsně před Breznem mě konečně doběhly všechny útrapy z předchozích dní i vítr z Muráňské planiny a seklo mě v krku tak, že jsem nedokázal držet hlavu zvednutou a pokračovat jsem mohl jen tak, že jsem jel jen podle namalované krajnice. V Breznu jsem si chtěl trochu pospat na náměstí na lavičce, ale přilehlý parčík byl plný podivných individuí, které se podezřele začaly motat kolem mě. Tak z obavy, aby nenaskočili na můj bajk jako na nějakého mustanga a nezmizeli v prérii, jsem raději vyrazil dál směr Čierny Balog. Cestu přes sedlo Tlustý Javor jsem pro šílenou bolest krku, hlad a celkové vyčerpání ani nevnímal.

cesta mezi Heľpou a Zavadkou nad Hronom
V Hriňové jsem konečně našel otevřenou pumpu a hlavně jídlo, které bylo první za tento den. Pak už to bylo jen a jen utrpení až do Banské Bystrice. Když už jsem si myslel, že cíl je na dosah a horší to už být nemůže, přišlo závěrečné stoupání na Šachtičky. Kdo nezkusil, nepochopí.

Těsně před závěrečnými 3,5 km mě však čekal – v té chvíli jsem si to aspoň myslel – nejemotivnější okamžik celé tour, když zpoza zatáčky vyběhla Biba s Katkou a Zoranem a začali mě povzbuzovat do závěrečných kilometrů. Bohužel tělo a už i mysl byly proti a po jednom kilometru brutálního převýšení jsem musel sesednout a tlačit. Cestou do cíle jsem měl dojem, že mě ještě předjížděl na Rangeru Vilo, což se v cíli taky potvrdilo. Když jsem zaslechl z megafonu hlas „cyklista v dohledu“, musel jsem prostě znovu nasednout a poslední metry do cíle zdolat na kole. A tady mě právě čekal ten skutečně nejsilnější zážitek celého závodu.

Race through Slovakia 2024

Vše, co jsem dosud v sobě držel, všechna ta bolest a utrpení, radost a všechny ty emoce už nešly zadržet a jako hráz, co nevydrží příval vody, i já nevydržel a plakal jako malý chlapec. Vůbec to nešlo zastavit. Až po čase mi asi dojde, co jsem si sám sobě dokázal. Za 79 € startovného jsem dostal něco neskutečného. Dostal jsem zážitek, který si ponesu po zbytek života. Jak se říká, že na konci života vám celý proběhne před očima, věřím, že až přijde můj den, tak s posledními údery srdce a posledními nádechy a výdechy bude má mysl patřit především rodině a přátelům a taky těmto 5ti fantastickým dnům.

Uvidíme se příští rok.
Zdroj fotografií: archiv autora
report_problem Našel (našla) jsi v textu chybu?
Orech1971 
clear
Proč se Ti článek nelíbí?
Odeslat zpětnou vazbu
Formulář se odesílá

Komentáře

Abys viděl(a) celou diskusi, musíš být přihlášený/á.
Formulář se odesílá
Přidej komentář
Formulář se odesílá

Podobné články

Rohálovská 50: Jarní srdcová záležitost

Rohálovská 50: Jarní srdcová záležitost

Jedním z nejoblíbenějších a nejvyhledávanějších bikemaratonů ve Zlínském kraji je RAAB FORCE Rohálovská padesátka.
Paris Brest Paris - nejstarší cyklistický podnik očima prvních českých účastníků

Paris Brest Paris - nejstarší cyklistický podnik očima prvních českých účastníků

1200 km dlouhá trasa není nikdy snadná. Nekonečný příděl prudkých a ještě prudších kopců na francouzském venkově prověří odhodlání každého cyklisty. Únava, spánková deprivace, osamění, výkyvy teplot i nálad, ale i čirá radost z cyklistiky. O tom všem v reportáži Katky Rusé a Tomáše Vitvara, prvních českých účastníků.
Jak jsem se nestal mistrem světa

Jak jsem se nestal mistrem světa

Nevím, kdo všechno si jako předmět své první zahraniční zkušenosti zvolil závod mistrovství světa masters, ale mě to v roce 2019 přišlo jako ten nejlepší nápad.
keyboard_arrow_up