Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (1/3)

„Tak jo, tati, pojedu s tebou na kolo. Ale nesmí to být do kopce!“ Tak zněl základní (a vlastně jediný) požadavek patnáctileté dcery, když jsem ji opatrně lámal, jestli se mnou nechce vyrazit na pár dní na cyklovýlet.

Je to zhruba rok a půl od chvíle, kdy dostala svou první silničku, ale od té doby na ní seděla jen párkrát, tak jsem s tím v létě chtěl něco udělat.

Plány se mění

Hmm, no dobře, ale odkud kam se vydat tak, aby to byla cesta na několik dní a přitom to nebylo do kopce? Jako první mě napadla Donauradweg – cyklostezka vedoucí kolem Dunaje. Dojedeme vlakem někam třeba do Lince a odtamtud se za několik dní dostaneme do Vídně. A když zbude čas, dáme si poslední etapu z Vídně do Brna. Tam sice pár kopečků je, ale je to poslední etapa, tak to snad už děcko ujede.

No ale pak přišla zpráva z tábora – Matylda si zvrtla kotník. A bylo jasné, že z ambiciózních plánů bláznivýho fotra musíme trošku slevit. Nakonec se nám výlet zredukoval na tři dny, a to se jezdit vlakem z Brna do Vídně a pak přes půl Rakouska nevyplatí. Tak mě napadlo, že na to půjdeme sice taky od řeky, ale z druhé strany.

„Pojedem vlakem do Bratislavy a skončíme ve Vídni, okej?“ nadhazuju.
„Jsou tam kopce?“ přijde okamžitá reakce.
„Nee… No, vlastně, vypadá to, že tam jeden je. Ale má jen dva nebo tři kilometry na délku. A to se na trasu dlouhou přes 250 kilometrů dá, ne?“
„No tak jo,“ dává mi Maty důvěru.

Trasa

Trasu jsem rozvrhl do tří dnů. Není to přímá cesta Bratislava–Vídeň, to bychom sfoukli s prstem v nose za den. Objedeme Neziderské jezero (Neusiedler See). První noc přespíme v Maďarsku kousek od jihovýchodního konce jezera. Druhý den dokončíme obrat a uvidíme, kde skončíme. No a třetí den už to dorazíme do Vídně. Nocleh si najdeme v nějakém penzionu podle toho, v jaké budeme kondici. Telefon s datovým roamingem je řešení na všechno. Nebo skoro všechno.

Vyrážíme

Na cestu se vydáváme v pondělí ráno. Je druhá polovina srpna, takže s sebou nepotřebujeme žádnou velkou garderobu. Cyklověci máme na sobě, takže jen sbalíme do podsedlové brašny něco na převlečení, kartáčky na zuby, nějaké tyčky, kdyby nás po cestě ohrožoval nenadálý hlaďák… a jedem z Bystrce na hlavní nádraží na rychlík do Blavy.

Matylda bude mít na konci dne v nohách svou první poctivou stovku v životě.

Je 10 dopoledne a my už na Slovensku nasedáme. Bratislavou jsem zatím na svých cestách projížděl jen jednou, ale ne úplným centrem. Navíc cítím pochopitelnou odpovědnost, abych nás nedostal na nějakou moc rušnou silnici s velkým provozem, tak se několikrát zamotáme. Ale zase si aspoň trošku užijeme památky.

„Hele, támhle to je Bratislavský hrad! Tam sídlí slovenská prezi… no, vlastně už slovenský prezident.“ Navíc jsem zjistil, že hlava slovenského státu nesídlí jako ta česká na hradě, ale v paláci. Před kterým úplnou náhodou stojíme, když se díváme vzhůru na hrad.

Pak už nabereme správný směr, poprvé přejíždíme Dunaj po Starém mostě, fotíme si UFO reštiku na Mostě SNP a míříme do Petržalky. Tam koupíme svačinkooběd v místním supermarketu a jedeme si ho sníst na nějaké klidné místo u řeky.

„Tak co, dobrý?“ ptám se co chvilku.
„Dobrý!“

I když nejedem žádným závratným tempem, pořád je ještě srpen a proto je potřeba dávat pozor na vedro. Naštěstí nejsou žádné tropy, když jsme dopoledne vyjížděli, bylo příjemných 21 °C. Po poledni se udělalo o něco tepleji, ale vítr teplotu pocitově sráží dolů.

Slovensko-maďarsko-rakouské trojmezí

Ještě chvíli jedeme po cyklostezce kolem dunajského kanálu nebo ramene a pak už: „Hele, jsme v Maďarsku!“ Uhýbáme od řeky a zamíříme k první z dnešních atrakcí – slovensko-maďarsko-rakouskému trojmezí. Tam žádá dítě odpočinek. „Proč? Vždyť máme za sebou teprve dvě a čtvrt hodinky a nějakých 30 km!“ divím se.

Ale půlhodinku si dáme. Přece jen bychom asi měli šetřit ten nedávno zvrtnutý kotník. A neosezenej zadek asi taky umí po pár hodinách v sedle udělat svoje. Však nikam nespěcháme.

Přejíždíme do Rakouska a tady velmi brzo přijdeme na skvělou místní infrastrukturu. Mezi vesničkami vede hned vedle silnice asfaltka pro traktory, po které se dá jet pohodlně a přitom bezpečně. Maty je v klidu a já tím pádem taky, můžeme jet vedle sebe a povídat.

Překvapí nás chlápek, který sedí u piva se svým mazlíčkem, kterým je…

V některých pasážích cítím dost silný protivítr od západu. Hmm, tak to abychom tu cestu bez kopců a po rovině neměli úplně zadarmo. Snažím se přizpůsobovat tempo, ale postupně si všímám, že jedeme čím dál pomaleji a únava se projevuje. „No nic, tak pojedem tadyhle do městečka do obchodu a koupíme nějakou zmrzku, co?“ Návrh je přijat.

Po občerstvovačce ve Frauenkirchenu (Matyldě prospěje už jen chvilkový pobyt mezi regály v klimatizovaném supermarketu) pokračujeme dál na jih. Jsme zhruba ve dvou třetinách cesty, za sebou máme fakt hnusnej protivítr a před sebou posledních 30 kiláků.

Konec dne se blíží

Mezi vesničkami a městečky pokračujeme po traktorových silničkách, neženeme se, nejhorší by bylo přepálit první den. Když započítám i brněnský transfer na nádraží, budeme mít na konci dne v nohách poctivou stovku – Matylda svou první v životě. A dalších celkem ještě asi sto šedesát před sebou. S těmito myšlenkami v hlavě a v roli domestika se blížím k rakousko-maďarské hranici, za kterou nás čeká náš cíl.

Ten penzion ve vesničce Sarród jsme si vybrali jednak kvůli tomu, že se nám líbily fotky, jednak kvůli ceně. Přespat na maďarské straně je zkrátka o dost ekonomičtější.

Po cestě se ještě koukneme na zámek ve vedlejším Fertödu a pak už hurá na poslední úsek na ubytko. Při komunikaci s panem ubytovatelem (kterému musím volat, protože na zvonek nikdo nereaguje) zjišťuju, že budu muset velmi rychle oprášit svoje zbytky němčiny, protože anglicky tu nemluví ani mladí – ke kterým tenhle pán rozhodně nepatří – a maďarsky to prostě nedám. I když po cestě jsem potkal pár nápisů, kterým jsem rozuměl – například dům s cedulí Posta nebo plakát s nápisem Tánctábor.

Večeře za odměnu

Ubytováváme se. Je to tady vážně hezké, krásně zrekonstruovaný venkovský dům, zřejmě bývalý statek. Na nějakou svatbu jako dělané. My ale potřebujeme především doplnit kalorie. Na Googlu vybíráme pizzerii v asi 2 km vzdáleném Fertödu. Na mou otázku, jestli pojedeme na kole, dostávám rezolutní zápornou odpověď. No dobře, tak se pošnečíme pěšky. Nevzal jsem si boty na přezutí (nevešly se už), tak celou cestu cvakám v tretrách.

Na zahrádce pizzerie nás dost překvapí chlápek, který tam sedí u piva se svým domácím mazlíčkem, kterým je… sokol sedící s čepičkou na mladíkově předloktí. Inu, jiný kraj, jiný mazlíček. Dáváme pizzu (já) a burger (Maty). Zkouším to zase anglicky, ale ani mladá holčina, která nás obsluhuje, se netváří, že by rozuměla. No nevadí, hlad je nejlepší… překladatel do němčiny.

Po návratu si na mobilu pouštíme netflixovej seriál o Movistaru. Ale jsme unavení, tak rychle vytuhnem.

Záznam ze Stravy najdeš na tomto odkaze.