
Z Bratislavy do Vídně s děckem ve třech etapách (3/3)
Čeká nás popis poslední etapy naší třídenní cesty z Bratislavy do Vídně, kterou jsme vloni v létě absolvovali s dcerou.
Jestli jsi nečetl(a) první a druhou etapu, můžeš si to doštudovat (doporučeno autorem). Spaní v penzionu u princů bylo úžasné zvlášť díky venkovní roletě v okně. S ní by měl člověk půlnoc i v poledne. Ale my se už těšíme na snídani, tak se vykopeme z postele a ještě před osmou už si dáváme do nosu. Snídaně má všechno, co má mít. Včetně příjemného servisu zosobněného přímo paní Prinzovou (aspoň myslím).„Pořádně se najez, ať nemusíme hned zastavovat kvůli jídlu.“
„Tak jo!“
Matylda se snídaní umí pracovat výborně. Asi trénink z lyžařských zájezdů. Na horách vždycky vydatně posnídá a pak je schopná bez přestávky klidně do dvou brousit alpské svahy.
„Tatí?“
„No?“
„Můžem si vzít tuhle buchtu s sebou?“
„Ne, to nemůžem.“
„Ale proč?“
„Protože Ježíš tě vidí – koukej.“
Jasně, Ježíš jako hlídač, aby lidi neodnášeli jídlo od snídaně, to mě hodně pobaví. Přemýšlím, kde by se dala tahle vizuální blbůstka všude využít. Třeba u nás v Mikulově na hlavním náměstí máme takový koutek, kterému místní neřeknou jinak než „čurací kout“. Tak tam bych tohohle Ježíše umístil.
Balíme se. Už naposled, dneska večer budeme v Brně. Pokud všechno dobře pojede, včetně vlaku. Na cestu se dáváme tak jako včera před desátou hodinou. Do cíle nám zbývá 60 kilometrů a převýšení je prakticky nula nula prdlačky.
„Fouká docela silnej vítr od severozápadu. Až přejedeme most přes Dunaj, bude to až do cíle proti větru. To si máknem.“
„Hlavně když to nebude do kopce!“
„Bylo by jednodušší to za řekou otočit na východ a skončit zpátky v Bratislavě, s větrem v zádech by to jelo samo. Ale já bych radši jel do Vídně.“
„Já taky!“
Fotr neumí trendy
První hodinku jízdy nám zabere cesta k Dunaji, převážně severovýchodním směrem. Vítr je opravdu dost silný, ale zatím nám nefouká do ksichtu. Zastavujeme na vrcholu posledního dnešního kopce u poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie (Wallfahrtskirche Mariae Himmelfahrt) a pořizujeme dokumentační foto.„Tvař se vážně, tati.“
„Proč?“
„To je teď takovej trend.“
„Jakej trend?“
„Ééé… to je jedno.“
„No tak snad jsem to moc nepokazil…“
Krátký sjezdík a už najíždíme na most Andrease Maurera přes Dunaj. Je to mimochodem jedno jediné místo mezi Vídní a Bratislavou, kde je možné tenhle veletok překonat suchou nohou. Most měří úctyhodných 1800 metrů, i když přímo nad řekou vede jen 366 metrů. V provozu je od roku 1973 a jméno dlouholetého dolnorakouského hejtmana nese teprve od roku 2012.
My ale při přejezdu nekoukáme ani tak na informace o parametrech a historii mostu. Mnohem víc nás zajímá větrný rukáv ukazující směr a sílu větru. Síla je okometricky měřeno značná a směr zcela jednoznačný – až za mostem zahneme doleva a pustíme se po Donauradweg, bude svištět přímo proti nám.
„Ještě pořád to můžeme otočit a jet na Bratislavu.“
„Ne!“
„OK, tak jedem!“
Po Dunajské cyklostezce
Čeká nás asi 40 kilometrů proti větru. Potkáváme celou řadu cyklistů – výletních i silničních. Drtivá většina z nich to drtí opačným směrem. Aby ne! S podporou větru to dneska na trase Vídeň–Bratislava vypadá na super časy, velká šance si udělat osobáček. My se pereme s protivětrem a přitom se snažíme kochat krajinou. Řeku, kterou máme po levé ruce, nevidíme. Před našimi pohledy ji chrání vzrostlé stromy, které musejí mít několik staletí.Já už tuhle trasu jednou jel, ale pro Maty je to poprvé.
„Je to tady hezký, že?“
„Docela jo.“
„Tak se ale připrav na to, že to úplně stejně bude vypadat ještě dost dlouho.“
Asi o hodinu později:
„Hele, tady je odbočka k Dunaji. Nepojedem se tam podívat?“
„Ne!“
„Je to jenom kousek…“
„Ne, nechci!“
„Okej.“
Odpočíváme, tlačíme poslední banán koupený ještě v Bratislavě a sbíráme morální síly na pokračování v boji s větrem. Tu opravdovou motivaci šlápnout ze všech sil nám dodá až o skoro další hodinu později pohled na radar.
„Od západu se blíží déšť. Tady se není kde schovat, pod stromy na nás stejně bude pršet. Musíme dojet do Vídně – tam najdeme nějakej úkryt.“
„...“
„Cože?“
„TAK JO!“
Ve Vídni
Protože déšť je mírný, pokračujeme kolem rafinérie po břehu Nového Dunaje. Za příznivého počasí je to o víkendech oblíbené piknikové místo pro rodinky s grily, teď tu není ani noha.V rychlosti hledám místo, kde bychom se mohli schovat a zároveň koupit něco k snědku, protože hodina pokročila a něco do žaludku by nám zvedlo náladu. Volím nejbližší Billu. Sice je to taková ta Billa na benzince, ale co už, je potřeba se schovat, ten déšť má být za půl hodiny pryč. Promotáme se přes víceproudou silnici (na slušňáky po přechodu) a jsme pod střechou.
Jsme skoro v cíli, tak tentokrát ignoruju Matyldin toužebný pohled na láhev energetické okeny. Než sníme svačinku, je po dešti, takže se můžeme už úplně volným tempem vydat na projížďku do Vídně. Při šlapání vzpomínám na svou zatím poslední návštěvu rakouské metropole. Byla půlnoc zhruba v půlce července, já měl za sebou nějakých 200 km cesty ze slovinských hranic a před sebou ještě 140 dalších. Prokrosil jsem tehdy v noci Vídeň tak, jak bych se za dne neodvážil.
A v tu dobu jsem ještě nevěděl, že už o hodinu později se budu schovávat před letní bouřkou v průjezdu jednoho vesnického stavení jen kousek za Vídní. Dvě hodiny mě tam tehdy ta bouřka držela. Přečíst si o tom můžeš tady, stejně jako o etapě, která tomu předcházela a která vedla z chorvatského ostrova Murter přes rodnou vesnici Tadeje Pogačara až na ty slovinsko-rakouské hranice.
Teď ale nebude žádný krosení, teď se pojede na klid! Užijeme si spirálovitý výjezd pro cyklisty na most přes Dunaj a přejedeme přímo do Prátru. Dneska tu ale nebudeme chodit po kolotočích, míříme do centra, přesněji řečeno do gastronomického břicha Vídně.
O Naschmarktu jsem slyšel vyprávět legendy už mockrát, ale nikdy jsem se tam ještě nedostal, protože obvykle jsem byl ve Vídni v neděli, kdy mají zavřeno. A teď byl čas si tržiště obchůdků s jídlem a restaurací projít hezky pečlivě. Bylo k tomu potřeba jediné – získat souhlas Maty, která nebezpečně pošilhávala po McDonaldu. Je pravda, že jsem se nechal nalomit a v nějaké slabé chvilce prohlásil, že s ní do tohohle (jinak mnou okázale ignorovaného) chrámu fastfoodu půjdu.
„Ty chceš vážně do toho mekáče?“
„Jo.“
„A co si tam chceš dát?“
„Hmm… Nevím. Já vlastně moc nemám hlad.“
„Aha! Tak víš co? Zajedem se podívat na Naschmarkt (není to daleko) a potom, když budeš chtít, můžem jít do meka.“
„Tak jo.“
Tisíc chutí a vůní
Odpolední doprava ve Vídni všedního dne je až zběsilá, navzdory oddělené cykloinfrastruktuře musíme dávat dobrý pozor. A nejhorší jsou… cyklisti. Mladí Vídeňáci na kolech nás předjíždějí zleva zprava, kličkují mezi chodci, no hotoví cyklozm*di. Ale halt velký město – velká doprava. Za pár kilometrů jsme na Naschmarktu. Zamkneme kola u zábradlí a vyrazíme mezi stánky. Z kuchyní jsou tu snad všechny – Thajsko, Korea, Japonsko, Vietnam, nechybí samozřejmě ani Wiener Schnitzel.„Tak na co máš chuť?“
„Nevím, na nic.“
„Neblázni. Když už jsme tady, tak si něco dáme.“
„Ale já fakt nemám hlad.“
Kupujeme nějakou exotickou limonádu v krámku s korejskými potravinami. A korzujeme dál. Nakonec zakotvíme na zahrádce hospody, která se jmenuje moc lákavě – Bierhalle. Dáváme křídla s hranolkama napůl a byla to dobrá volba. Pak už nevíme co by, tak se sbíráme a jedeme poslední kousek na nádraží, odkud nás vlak odveze až do Brniska. Máme dost času, tak chvilku zevlujeme před nádražím, necháváme si udělat závěrečnou fotku a pak už jen čekáme, až vyhlásí naše nástupiště.
Epilog
„Tak jsi to se mnou zvládla! Super! Jak se ti to líbilo?“„No párkrát jsem tě chtěla zabít. Ale jinak dobrý.“
„Takže příští rok vyrazíme zase?“
„Tak jo. Ale nesmí tam bejt kopce!“
Vemte taky děcka na kolo. Je to super! Přizpůsobte trasu jejich věku a potřebám. Udělejte jim to zábavný. A hlavně jim kolo zkuste neznechutit. Vrátí se vám to.

Záznam na Stravě najdeš tady.