Pro kremžskou hořčici do Kremže a dom

Když kremžskou, tak z Kremže! Nápad na můj další bláznivý cyklovýlet byl takhle jednoduchý. No a co že je to 240 kilometrů?

Když už žiju na hranici, je potřeba prozkoumávat nové kraje za ní. Tak jsem si naplánoval trasu z Mikulova do Krems an der Donau, po našem Kremže na Dunaji, a zase zpátky. A aby to nebylo tam i zpět stejnou cestou, tak to z Kremže vezmu po Dunajské cyklostezce nějakých 45 kilometrů a přes Stockerau zpátky domů, ku Mikulovu.

Potřeboval jsem ujet aspoň 200 kilometrů, protože mi moje statistiky na Statshunters hlásily, že už jsem každej měsíc dvoukilo ujel – s výjimkou ledna. Chtěl jsem si dálkový výlet udělat o nějakém lednovém víkendu, kdy bych jel většinu trasy za světla, ale pomyslný klacek do drátů kola mi strčila chřipka. Takže když přišel čtvrtek 30. ledna a s ním ušetřený půlden, věděl jsem, že teď anebo nikdy. Nebo lépe řečeno teď anebo až za rok.

A že ten čtvrtek 30. nabídl podmínky! Obloha jako vymetená, 10 stupňů… to se to pro hořčici pojede jedna báseň! Vyrážím před druhou odpolední, tak při oblékání přemýšlím – v té zimní bundě se přece teď úplně propotím! Večer má teplota klesat někam k bodu mrazu, ale to už pak přece nějak dojedu, ne?

Takže si beru jen větrovku sbalenou do zadní kapsy a neoprenové zimní návleky na tretry nechávám stát na chodbě. To přece zvládnu jen se zimními ponožkami! Ale zimní rukavice a zimní čepici si přece jen balím, respektive oblékám. Tak a jedem!

Trocha místopisu a historie hořčice

Cestu do Laa an der Thaya už mám najetou, tam mě žádné překvapení nečeká. Jenom ten vítr od jihozápadu by nemusel být tak čerstvý, duje mi přímo do ksichtu. Ale jinak je překrásně, tak mu to odpouštím a jako vždycky doufám, že zůstane foukat i při zpáteční cestě a pomůže mi dostat se lehčeji do cíle.

Zatímco jedu, všímám si poznávacích značek aut, která parkují ve vesničkách a městečkách, i těch, která mě míjí. Potěší mě, když značky začínající MI (okres Mistelbach) vystřídají auta s HL. Znamená to, že jsem přejel do okresu Hollabrunn. A teď nás, milé děti, čeká troška toho dolnorakouského místopisu!

Spolková země Dolní Rakousko (nebo také Dolní Rakousy, po rakousku Niederösterreich) se dělí na čtyři čtvrtě. Tak to označuje Wikipedie, ale já bych se přikláněl k označení čtvrtky – připomíná mi to Tolkienův Hobitín, a právě tak zemědělská krajina téhle části Dolního Rakouska působí.

Takže ty čtyři čtvrtky se jmenují Vinná čtvrtka (Weinviertel), Lesní čtvrtka (Waldviertel), Moštová čtvrtka (dycky Mostviertel) a Průmyslová čtvrtka (Industrieviertel). Ta poslední nám ten Hobitín trošku kazí, ale nebudeme se jí zabývat, protože se rozkládá především kolem Vídně a jižně od ní a tam dnes nejedu.

Kremže se nachází poblíž hranic zbývajících tří čtvrtek, takže de facto uprostřed Dolních Rakous. Zdejší hořčice, kterou znají i v tom nejzapadlejším koloniálu od Aše až po Čiernou nad Tisou, vznikla podle legendy tak, že se do ní kromě octa přidával také vinný mošt, o který v tomto kraji nebyla nikdy nouze. Proto se kremžská horčice řadí do kategorie sladkých hořčic a proto má také vyšší obsah sacharidů než plnotučná (matně si vzpomínám, že jsem to kdysi, když jsem experimentoval s low carb dietou, zjišťoval).

Abychom se ale vrátili kolama na zem, tak dnes už se kremžská v Kremži nevyrábí, i když tu kdysi fungovalo hned několik hořčičných manufaktur. Ani žádný památník této pochoutky jsem při hledání v mapě nenašel, tak jsem se ve svých plánech spokojil s tím, že prostě přijedu do Kremže, vlítnu do prvního supermarketu, který se mi postaví do cesty, nakoupím kremžskou a pomažu zpátky. Ale to trošku předbíhám…

Tak tedy poté, co jsem už nějakou dobu potkával auta registrovaná v Hollabrunnu, jsem do tohohle městečka konečně dojel. Těsně předtím jsem úsek mezi Aspersdorfem a Hollabrunnem jel po sice relativně rovné, ale zato nevyasfaltované cyklostezce, tak si dělám v mentální mapě nesouhlasnou vlnovku s tím, že to musím nahlásit do OpenStreetMaps jako chybičku.

V Hollabrunnu mám za sebou 60 kilometrů, což znamená, že jsem zhruba ve čtvrtině své cesty. Je kolem čtvrté hodiny odpolední a sluníčko se pomaličku chystá na kutě. Zastavuju u místního nádraží a navlíkám větrovku (doteď jsem jel jen v zimním baselayeru a merinovým dresu) a taky rukavice. A rychle dál, bo (jak říkají Ostravaci) neni čas!

Kurvenrajch

Za Hollabrunnem se krajina začíná vlnit. Né že by to doteď byla úplná placka, ale kopce nabývají na výšce a na délce. Je prostě potřeba překonat jedno dvě údolí, než se dostanu do toho správného, dunajského. Po cestě narážím na značku upozorňující, že následující úsek je bohatý na zatáčky. Českému oku (spojenému s mozkem obsahujícím stopové množství němčiny) nicméně nápis „Kurvenreich“ evokuje něco jako Říši lehkých děv, tak se směju a fotím.

Kdybyste náhodou měli nápad, že si tuhle trasu chcete taky vyzkoušet, dejte si velkej pozor při příjezdu do Ruppersthalu. Úzká silnička vedoucí v tomhle úseku z kopce tam ústí na hlavní tak nečekaně! Značky STOP jsou tam sice dvě, ale oproti českým stopkám jsou mnohem menší, takže jsem je zaregistroval až v poslední chvíli. Nalevo stojící dům a napravo zeď neumožňovaly sebemenší výhled, jestli za stopkou něco jede, tak okamžitě na brzdy a do (kontrolovanýho) smyku.

Když jsem posvačil, sundal jsem tretry, nohy v ponožkách šup do pytlíku a tretry zpátky na nohy.

Ubrzdil jsem to, ale opotil jsem se řádně. Ještě jsem trnul, aby to ubrzdilo i to auto, který jelo za mnou, ale řidič byl asi naštěstí místní, tak to znal. Navíc ho asi varovalo moje zadní světlo, které má v sobě nějakej gyroskop či co, takže pozná, když kolo brzdí, a imituje brzdové světlo. To je super vychytávka. „Blbečku, směješ se tady kurví říši jak puberťák, místo abys dával pozor, kam jedeš!“ peskuju sám sebe. A začnu se zase pořádně dívat kolem sebe.


Najednou všechno kolem končí na „am Wagram“. Copa to asi je? Doma mi Wikipedie prozrazuje, že Wagram je sprašový hřbet, který se táhne na levém břehu Dunaje od Kremže po Stockerau. Hned za Ruppersthalem stoupám silničkou vedoucí v zářezu do sprašového kopce, ve kterém je sklepní ulička. Hmm, tak sem bych se někdy zajel podívat a pokoštovat místní vína. I když sklepy nevypadají moc používaně. No, tím líp!

Kirchberg am Wagram, Fels am Wagram a to nejlepší nakonec – Wagram am Wagram! Neboli opakování je matka redundance. To už se šero mění v regulérní tmu, tak přepínám světlo z mžourání na svícení. Teplota jde rychle dolů a já poprvé začínám pochybovat o svém rozhodnutí nechat návleky na tretry doma. Zatím ale šlapu dál, však ono nějak bude.

Trošku zabloudím v zámeckém parku v Grafeneggu, protože mě navigace vede do nějaké uzavírky. S tím jsi, holka, nepočítala, co? No nic, tak to objedeme po silnici, jen mi prosímtě furt neříkej, že jedu blbě a ať to otočím.

Na svých delších cestách si s paní z hlasové navigace Mapy.cz občas užiju docela srandu, zvlášť když zaimprovizuju a vymyslím něco, na co ona odmítá přistoupit. Pak mi co deset sekund trpělivě opakuje, ať se pro všechno na světě otočím a vrátím se na trasu, kterou mi tak hezky určila. Teď se naštěstí rychle zorientuje a mou změnu hned akceptuje, takže mě její doporučení neruší v poslechu muziky.

Hele, támhleto velký svítící město – to už musí být Krems! No jo, taky mám v nohách už stovku kilometrů. A na značkách aut už nějakou dobu vidím písmena KR. Je asi sedm večer a mně se najednou nechce zajíždět do centra a motat se tam přes milion semaforů. Nene, tady je Billa, tady nakoupím a hurá zpátky!

Hra v kremžským supermarketu

Zaparkuju před Billou, vlítnu dovnitř a přemýšlím. Potřebuju hořčici, potřebuju doplnit sacharidy, potřebuju vymyslet, jak zachránit nohy před zmrznutím... a to všechno potřebuju pořídit co nejekonomičtěji. Je to takový můj sport. Nakupuju v akcích, kdykoli je to možné. Jednak mě to baví a jednak ušetřím. Protože díly na kolo jsou drahé, že áno...

Takže můj nákupní seznam čítá dva banány, litrovku Coca-Coly (modlím se, aby ji měli i mimo lednici, a jsem vyslyšen), jednu kaiserku plněnou extrawurstem ve večerní 50% slevě… a hned tři tuby kremžské – dvě od Mautner Markhof a jednu od firmy Ramsa. Větší výběr kremžských hořčic neměli, ale to mi jako trofej stačí. Na pokladně platím 9,02 EUR.


Bystřejší z vás si teď možná říkají: "Ten blbec si zapomněl koupit něco, aby mu nezmrzly nohy!" A už se těší na to, jak to celé dopadne. Koneckonců už jste si tu mohli přečíst, že ne každý bláznivý cíl se mi povede splnit (třeba když jsem si chtěl dát podzimní čtyřkilo z Brna do Českých Budějic a zpět a nakonec jsem se zpátky vezl vlakem a busem). Ale nebojte, nezapomněl jsem.

Zrovna jsem nabral rychlost, muzika v uchu vyhrává nerušena navigací když v tom se na stezce z mlhy vyloupne obluda.

Banány jsem si totiž záměrně vzal dva a každý jsem nacpal do jednoho igelitového pytlíku. Paní na pokladně se dívala trochu nechápavě, proč někdo takhle plýtvá igelitem, ale já jsem věděl, že mám vyhráno. Když jsem posvačil, sundal jsem tretry, nohy v ponožkách šup do pytlíku a tretry zpátky na nohy. Igelit mě ochrání před větrem a nepustí ven to málo tepla, které mi do noh napumpuje srdce. Větrovka sice nezahřeje, ale aspoň neprofoukne, takže když budu pořádně makat, zatopím si – to už mám vyzkoušené.

Sedám na kolo a čeká mě skoro 50 kiláků po rovině kolem Dunaje. Pro větší efekt jsem zahrnul i dvakrát přejíždění přes most. Tak to budou necelý dvě hodinky svižnýho tempa a další úsek Donauradweg, kterej si projedu. Rovina kolem řeky je pro mě nudná, kdybych ji měl jet celej den (nebo nedejbože několik dní), ale takovej úsek mě nezabije – naopak. Když budu před Stockerau řeku opouštět, namísto aktuálních 130 km do cíle mi bude zbývat už jen nějakých 85.

Na delších trasách si při šlapání pořád kiláky do cíle v duchu odpočítávám, je to taková mentální hra. Dneska to bylo: už to není ani 200, už to číslo začíná jedničkou, to je dobrý. Teď při odjezdu z Kremže je to 129 přede mnou a 107 za mnou. No tak to budu za chviličku v půlce!

Vymotám se od obchoďáku, chvilku jedu podél říčky Krems a po několika kilometrech jsem na Dunajské cyklostezce. Řeku moc není vidět, je tma, ke které se tady na břehu přidala i mlha. Ale hned po 2,5 kilometrech je tu most a paní říká, že mám přejet.

Je to vysoký most a cyklostezka se spirálovitě vine po jednom z jeho pilířů. Když tam vyšlapu, přejíždím řeku po zavěšené lávce pod vozovkou. Nade mnou občas zahučí nějaké to osamělé auto, jinak je klid. Přes den to tady musí být impozantní pohled na evropský veletok, který sice nemá tu šířku jako o kus dál ve Vídni nebo ještě dál v Bratislavě (dál po proudu jsem Dunaj ještě neviděl), ale i tak to je jiný kafe než brněnská Svratka se Svitavou nebo Dyje v Břeclavi.

Děsivý obr u Dunaje

Sjedu dolů a pokračuju po pravém, jižním břehu. Rovné úseky střídají techničtější segmenty meandrující lesem. Lesní pasáže jsou plné klacíků, tak je potřeba tu dávat pozor. Ale zase je v lesíku řidší mlha. Takhle ujedu 30 kilometrů a pak vjíždím do dalšího okresního města – Tulln an der Donau. Teď už jsem zase bezpečně ve Vinné čtvrtce, na autech převládají značky s písmeny TU.

Tulln je hezké městečko – fotím si tu sochu boha Merkura v centru (je to mimo jiné i bůh cestování, takže vlastně můj patron), ale protože se blíží devátá večerní a mě čeká ještě 90 kilometrů, tak se moc nezdržuju. Je čas přejet most opět na levý břeh.


Udělám to, vyjedu z města a... pak se to stane. Zažil jsem až moc blízké setkání s bobrem. Zrovna jsem nabral rychlost, muzika v uchu vyhrává nerušena navigací, protože paní nakázala „Pokračujte 14 kilometrů“, když v tom se na stezce z mlhy vyloupne obluda.

Bobr, ale bez nadsázky obr, hrubým odhadem bude mít kolem 20 kilo. Zaječím tak, že by se za to nemusela stydět ani hlavní hrdinka v béčkovým hororu. Na modlení, abychom se nesrazili, nezbývá ani troška času. Jestli mi tam vleze, tak máme oba problém – já teda určitě.

Celá ta situace v reálu trvá okamžik – určitě ne tak dlouho, jak jste přečetli předchozí odstavec. Naštěstí (b)obr ukázal, že je starej mazák, a když ho překvapilo světlo, prostě zůstal stát jako chodec, který přechází silnici a najednou si všimne blázna v autě, kterej si to kalí stovkou. Objíždím ho těsně před čumákem a pomyslím si, že cyklostezku na tomhle místě budou muset opravovat, protože ten kámen, který mi spadl ze srdce, měl určitě aspoň půl tuny. Merkur stál při mně.

„Co se divíš? Velká řeka, velcí bobři!“ říkám si, když se vzpamatovávám z toho šoku. Hypnotizuju okraj mlhy a přeju si, aby to byl můj poslední dnešní kontakt s bobrem. Moje noční silniční setkávání se zajíci a srnkami vedle příhody se zástupcem druhého největšího hlodavčího druhu na světě (kapybaru tady snad nepotkám) blednou jako alkoholikovy vzpomínky na poslední flám.

Naštěstí byly moje prosby vyslyšeny a žádný další bobr (ani jiná bestie) už cyklostezku nepřechází. Světlo raději přepínám na mód „dálkový“ – čím víc bobrů oslní, tím míň mi jich zkříží cestu.

Kopec na konec a fialový nohy

„Teď odbočte vlevo,“ rozkazuje paní z navigace a já vím, že skoro padesátikilometrová jízda z mírného kopečka končí. Zakousnu se do prvního kopce, který začíná hned za Stockerau, ale to je jen předehra. Těším se, že snad konečně skončí ta protivná mlha válející se v údolí Dunaje. A na zvlněný profil se těším – aspoň se při stoupání zahřeju. Ne, že by mi byla úplně zima, ale ta zimní bunda by se hodila.

Nebudu to protahovat a dramatizovat. Mlhu vypnuli až po nějakých 25 kilometrech. Předtím jsem musel přejet nejvyšší bod trasy (srandovních 400 metrů nad mořem). Ale netrvalo dlouho a mlha byla zpět, navíc s jedním dost nepříjemným přívlastkem – mrznoucí! Led ve vousech mi nikdy nevadil, ale to, že budu muset škrábat brejle, abych něco viděl, to se mi stalo poprvé.

Navíc jsem se trošku bál, že mi vlhkost začne namrzat a dělat neplechu v řazení a brzdách, ale naštěstí přehazka i brzdy fungují spolehlivě (jen brzdy trochu hlasitě, takže průjezdy k spánku se ukládajícími rakouskými vesničkami měly občas nádech dramatičnosti).

Provoz je minimální. Sem tam projede auto, ale je jich málo, takže jedu skoro pořád na dálkový světlo. Občas kontroluju, jestli zadní blikačce nedošla šťáva. Přestat být vidět zezadu by mohlo mít fatální následky. Ale dobrý, bliká spolehlivě, dal jsem si majzla a před cestou obě světla nabil, takže mě teď snad nevyšplouchnou.

Ještě se nechám provléct nějakým nevyasfaltovaným lesním úsekem, ale pak už se blížím do míst, která znám. Ha, tohle je Neudorf im Weinviertel (něco jako Nová Lhota ve Vinné čtvrtce). Kdybych se tady dal doprava, dojedu na ten pěknej kopec u Falkensteinu! Ten si ale dneska nedám, mířím nejkratší cestou domů, však je už půlnoc.

Paní z navigace mi ještě provede takovej malej naschváleček, když mě mezi Kirchstettenem a Neuruppersdorfem protáhne polňačkou. No tak to si budu pamatovat a příště po silnici. Pak už je tu ale Pottenhoffen – poslední rakouská vesnice před hranicí. Tak to vypadá, Šmikmátore, že to nakonec dáš! Vymyslíš si na leden nesmyslně dlouhou trasu, navíc se oblečeš jako na začátku března, ale ujels to, ty magore!


Je 0:43 a já před domem v Mikulově tahám z kapsy klíče. Koukám na boty a vidím zmrzlé tkaničky. Když se doma zouvám, zjišťuju, že se mi špičky po cestě proklubaly z igelitové ochrany ven. Ale hlava to naštěstí nevěděla, jinak by si možná uvědomila, že je nohám zima. Ani nemám pocit, že mi chodidla mrznou, ale když sundám i ponožky, mají nějakou divnou fialovou barvu. Tak takhle vypadají omrzliny? No nic, ve sprše to snad rozchodím. Pak si namažu chleba hořčicí. Kremžskou. Z Kremže!


Obligátní link na Stravu je tady.