Prima Cup Stolové hory - drsná prověrka

Tušil jsem, že závod Stolové hory ze série Prima CUP nebude jednoduchý. Ale i tak mě překvapil svou drsnou krásou…

„Stolovky“ se jezdí netradičně v neděli na česko-polském pomezí Stolových hor. Dle propozic 68 km a 2180 výškových metrů. Jejich letošní ročník byl pro mě premiérou. V pozvánce bylo uvedeno, že je to jeden z nejmalebnějších závodů seriálu Prima CUP, takže jsem se těšil na poznání neznámého.

Na Náchodsko to mám asi 3 a půl hodiny cesty, proto jsme s celou rodinou na místo přijeli už v sobotu, ubytovali se v krásném penzionu Adler v Policích nad Metují, dali krátkou zajímavou procházku nedalekým skalním městem v Adršpašsko-teplických skalách, odpoledne jsem v Machově vyfasoval startovní číslo 249 a po naprosto nesportovní večeři (čti pořádný hambáč) jsem večer usínal natěšený na nedělní závod.


Celý večer i v noci drobně poprchalo, ale ráno už mě budilo slunce. Akorát teda teplota nebyla úplně jarní - asi 4°C a do toho studený vítr. To zas bude problém, co na sebe... Z ubytka jsem to měl na start do areálu skokanských můstků v Machově asi 10 minut autem, takže rychlý přesun, krátká zahřívací projížďka, chycení fleku ve startovním koridoru tradičně dost vzadu a v 9:00 odpočet a start naší trasy A.


A jak jinak než hned do kopce. Stoupání na Bor. Počáteční boj o prokousávání se dopředu jsem rychle vzdal, protože z polní cesty jsme po chvilce sjeli na cestu vydlážděnou kameny, po kterých to jelo o poznání hůř. Kopce mám rád, ale ne hned na začátku trasy, to mě vždycky sejme. Potřebuju se nejdřív rozdýchat a rozjet.

Takže jsem zvolnil a jel si svoje. A začal se propadat dozadu, protože moji strategii evidentně nikdo další nechtěl respektovat. Takže zase zatopit, abych hned na začátku nezůstal na konci. Sklon lítal od 10 do 22%, žádné mazlení.


Na dalších kilometrech jsem konečně pochopil, o čem to dnes bude. Technický složitý terén, pořád nahoru, dolů, kameny, kořeny, prudké stojky, náročné šutrovité sjezdy, kolmé singláče, kde kvůli chybě jednoho musí z kola všichni za ním a kde se předjíždět prostě nedá. Neustálé soustředění, čtení a výběr nejlepší trasy a stopy a samozřejmě dávat bacha, abych nesroloval borce před sebou.

Obrovskou výhodu měli závodníci vepředu a ti, kteří trasu měli najetou a znali ji. Protože jet to na oči, navíc když přede mnou pořád někdo byl a na trasu jsem přes něj neviděl, bylo sem tam trochu „o hubu“.


Ale mě tohle baví, užíval jsem si to a dokonce jsem občas stíhal vnímat tu nádhernou jarní přírodu kolem. A CHKO Broumovsko a Stolové hory, to je zajímavý kousek světa. Jediný, ale zásadní problém byl, že nohy nechtěly jet a s dechem to taky nebylo úplně ok. Funěl jsem jak lokomotiva.

Takže… první stoupání kousek po hřebeni Bor a přejeli jsme do Polska, kde nám svoji rozmanitost předvedl Park Narodowy Gór Stolowych. Traily, místy dost složité, přes velké balvany - obrovská zábava. Na pár místech bylo potřeba i vycvaknout a sejít po svých, protože v tom vláčku závodníků se to sjet nedalo.

I tak jsem v jednom takovém místě za sebou slyšel „jedu, jedu!“ Borec nás s bloklým zadním kolem předsáňkoval a 3 metry přede mnou to poslal mimo trať. Okomentoval to vtipně „tak už nejedu“.


Nuda v Polsku určitě nebyla. Borek, Závrchy a jako bonbónek stoupání skanzenem na Pstrążnou po „kolmé“ luční cestě s kamennými příčnými prahy k mlýnu wiatrak Koźlak.


Mezitím jsem si musel i hlídat čas, který ubíhal rychleji, než by se mi líbilo. Na 30. km se totiž projíždělo prostorem startu a cíle v Machově do druhé poloviny závodu a původně avizovaný časový limit průjezdu do 13:00 hod. byl na startu změněn na 11:20 hod. A mně to nejelo a k tomu jsem nevychytal stravu a dostal jsem hlaďák.

Normálně jsem se vyvrátil na bok. Ano, ve stoupání.

Moje blbost, prostě nebyl čas a prostor něco zobnout. Tak aspoň gel SiS, to mě na chvíli nakoplo a Machovem jsem po rozdrncaném sjezdu projel včas. Vyšťavený a s kacířskou myšlenkou v hlavě, že to zabalím.

Usadil jsem se na bufetu a cpal do sebe všechno možné, kapsy naplnil banány, do ruky vzal povidlový koláček…ještě to zkusím. Rodinku u trati jsem málem přehlédl, Evči jsem jenom suše oznámil, že už nemůžu. Ale i to, že jsem je viděl, byl pro mě doping. Takže, „frčím“ dál, to dám!


Kousek za Machovem se mi ještě podařilo zabloudit, nejdřív jsem ani nezaregistroval, že mi navigace řve, že jedu blbě, takže jsem si mírným klesáním sjel do Machovské Lhoty. Až tam jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Takže zpátky nahoru. Dokonce jsem s sebou stáhl další dva borce, kteří jeli za mnou a šipky si taky nevšimli.

Takže zpátky na trať a znovu do Polska, před námi bylo pětikilometrové stoupání kolem kopce Ptasia Skala směrem na Karłów. Asfaltové, juchů, odpočinek, i když do kopce. Skupince, se kterou jsem do stoupání najížděl jsem se lehce trhnul, což mě nastartovalo a už jsem se těšil zase do terénu. Zhruba na 43. km jsme se definitivně vrátili do ČR.


Ta druhá polovina mi celkově přišla jednodušší, i když ani tam nebyla o krkolomné technické výjezdy i sjezdy mezi balvany nouze. Mezi nimi přibylo úseků, kde se dalo, na tuto trasu pohodlně, svézt po polních a lesních cestách, trasa vedla mezi zajímavými skalními útvary kolem Božanovského Špičáku, až jsme dojeli ke stoupání z Horního Božanova na Machovský kříž.


„Poslední prasečina“, jak to nazval jeden z mých „spolusoupeřů“. Jo, ty procenta tam byly slušné, stoupalo se korytem mezi šutry, někteří se na to už vykašlali a odevzdaně tlačili. Já nějakou sílu ještě našel, takže jsem jel.

No a když už jsem byl skoro nahoře, kousek pod sedlem jsem si najednou ustlal. Normálně jsem se vyvrátil na bok. Ano, ve stoupání . Červený Scotťák, který mě tam předjel, poznamenal, že jsem vypadal nadějně, že to vyjedu. Na to se nedalo nic říct.


Nasedl jsem a dojel to poctivě v sedle, pak už jen několik houpaček v typickém stolovkovém terénu, lesní cesta na uklidnění, sjezd po louce a cíl. Vytoužený cíl. Čas 04:45:08 a 76. místo celkově není k chlubení, ale byl jsem rád, že jsem dojel. Na trase A zvítězil Filip Rydval a nejrychlejší ženou byla Terka Tvarůžková.


A resumé? Nádherný, náročný, technický závod v krásné krajině, který mi dal zabrat. Neměl jsem svůj den, nohy neposlouchaly, zabloudil jsem, chytl hlaďák a občas křeče… o to víc se těším na další závod. Ten bude v podobném duchu a možná ještě o něco těžší. Prima Cup Dolní Morava. Tak s kým se tam potkám?