Do Chorvatska na kole. Najednou! (1/2)

Jet na dovolenou k moři z Česka na kole je bláznivý. Ale jet to na jeden zátah – to už je totální magořina! A právě proto jsem se to rozhodl vyzkoušet.

Spousta cyklistů-hobbíků, které mám ve svém okolí, sleduju je na sociálních sítích nebo je tu a tam zaslechnu v nějakém podcastu, se párkrát za sezónu postaví na start závodu a poměří síly s ostatními. Vítězové získají slávu a pozornost, poražení jsou rádi, že dojeli. Vyhrát v nějakém závodě může být cesta, jak začít spolupráci s nějakou cykloznačkou, jak se stát ambasadorem, případně se dostat blíž k profesionální cyklistice.

Tyhle příběhy jsou super inspirativní, ale já to mám jinak.


S cyklistikou jsem začal až po čtyřicítce, na starý kolena, čili typickej MAMIL (kdo neví, kdo je to MAMIL, vygoogluje si). Na nějaký závodění s ostatníma nemám nohy a ani povahu, prostě mě neláká se s někým předjíždět. Závodím tedy hlavně sám se sebou. Trasu závodu si naklikám v Mapách.com (ano, bývalých Mapách.cz), občerstvovací stanice si určuju sám a ovace fanoušků si užívám jen pod storičky na sociálních sítích. A samozřejmě pod články na MTBIKER.cz! Díky všem, kdo je čtete.

A kromě toho všeho je pro mě kolo prostředkem pro objevování, poznávání, získávání zkušeností a vytěžování endorfinů.


Jako vrchol své letošní (celoroční) cyklistické sezóny jsem si vymyslel šílenost, jakou jsem ještě neabsolvoval. Vícedenní non-stop ride z Mikulova do chorvatského Zadaru. Od moře do Česka už jsem jel vloni, ale tehdy to bylo nadvakrát, s jedním přespáním. Kdybyste potřebovali osvěžit paměť, články o tom najdete tady (1. etapa) a tady (2. etapa). A protože se člověk má snažit ve svých výkonech posouvat, bylo jediným logickým krokem to zkusit bez přespání.

Ještě trošku k terminologii. Jízdou non-stop rozhodně nemám na mysli, že bych celou cestu mezi moravským Mikulovem a chorvatským (resp. dalmatským) Zadarem ujel bez sesednutí. To je – minimálně pro mě – fyziologicky nemožné. Ale nechtěl jsem se po cestě zastavovat na nocleh. Jednak nebyl čas a jednak by to nebyla ta správná výzva. (Zdřímnutí vsedě na lavičce autobusové zastávky za nocleh nepovažuju.) Takže už víme, o co se asi budu snažit, jo?

Cestu jsem plánoval takto

Start je v Mikulově, to je jasný. Dalším bodem je sedlo Seebergsattel na rakousko-slovinské hranici. Nejvyšší bod celé trasy v nadmořské výšce 1215 metrů, kde také leží hraniční přechod mezi oběma alpskými zeměmi. Bod číslo 3 leží kousek od italského Terstu v městečku lahodného jména Prosecco. Jo, dát si skleničku perlivého vína v Proseccu je stylovější než lejt Braníka na Proseku.

Itálii jsem si na trasu kliknul čistě jen z plezíru. Je to drobná zajížďka, ale ještě nikdy jsem nebyl na kole v zemi, kde se jezdí Grand Tour, takže jsem prostě musel, chápete, ne?

Čtvrtým bodem trasy je nutná návštěva dalšího z partnerských měst Mikulova – chorvatské Novalje ležící na severozápadním konci ostrova Pag. Ten je sice spojený s pevninou mostem, ale kdybych ho využil i pro cestu do Novalje, prodloužím si trasu o dalších 150 kilometrů, takže volím tříkilometrovou cestu trajektem z pevninské Prizny do ostrovního Žigljenu.

No a z Novalje už je to kousek (ano, po tom mostě) do cílového Zadaru. Suma sumarum na mapě nějakých 835 km. (Kdybyste si tu trasu chtěli hledat, tak sdílím první část do Prizny a druhou část ze Žigljenu do Zadaru.)

Jestli jsem si před startem byl jistej, že to dám? Vůbec ne! Sice jsem relativně zvyklej jezdit ve dne v noci, ale moje prozatím nejdelší cesta měřila nějakých 550 km. A tady je to o skoro 300 km víc.


Plán vyrazit ve čtvrtek večer mi snad už tradičně kazí bouřky procházející po většině Česka (což mi nevadí, protože v domovské zemi budu jen prvních 10–15 minut), ale taky Rakouska (což je horší, tam pobudu naopak docela dlouho). Nezbývá než start odložit. I tak bych měl mít slušnou rezervu – setkat se v Zadaru s rodinou bych měl někdy v průběhu pondělka.

Co si sbalit?

Na týden k moři toho moc nepotřebuju – sbalil jsem se do podsedlové brašny a do brašny na řídítka. Vezu si dvě trička, jedny kraťasy, nějaké to spodní prádélko a plavky. K tomu cyklooblečení na noc – krátkej merino baselayer, merino dres s dlouhým rukávem a návleky na holena a koleně (nebo naopak). Z elektroniky jsem si vzal mobil, sluchátka, nabíječku, power banku a přední a zadní světlo.

Výbava: nářadí a lepení, zámek na kolo, náhradní řetěz (mám nasazenej novej, tak kdyby se mu třeba nechtělo sžít se s už přeci jen trošku sjetou kazetou). Samozřejmě olej na řetěz, dva velký bidony nabitý na startu sladkou vodou. Jo a ještě na zádech táhnu musettku a v ní počítač. Přece reportáž od moře nebudu datlovat do mobilu! Jídlo neřeším, zásobím se po cestě.

Jde se!

Časomíra začíná běžet v pátek v 9:43 dopoledne. O šest a půl minut později už mám zdolanou první hranici – jo, bydlet v Mikulově má mnoho výhod. Zato v Rakousku strávím skoro 30 hodin a urazím tam 420 kilometrů. To ale ještě zatím nevím, tak nebudu předbíhat.


Navigace mě vede přes Vídeň. Nejsem z toho nadšen, hrozně mě to zdrží. Ale nechce se mi na dálkové trase řešit pár kilometrů, tak dávám Mapám plnou důvěru (a zodpovědnost). Cesta vede po známé silnici 7 až kousek před Vídeň, kdy mě zavádí na nějaké místní cyklostezky.

Zábavné to bylo, ale začíná být vedro, které samozřejmě ještě značně zesílilo po příjezdu do rakouské metropole. Mám za sebou po necelejch 3 hodinách 70 kilometrů, tak to by mohla být nějaká svačinka, ne? Zaparkuju před nejbližší Billou, beru tam nějakou jejich bagetu, pytlík Haribo medvídků a 6 banánů – budou se na cestě hodit.


I se svačinkou mi Vídeň na prahu prvního prázdninového víkendu vezme tři hodiny, zatímco na tachometru svítí, že jsem zdolal první stovku. No tak to se fakt vyplatilo. Ale neremcám – viděl jsem zase trošku jinej kus Vídně, povozil se po zdejší fajnové cykloinfrastruktuře (cyklostezka vedoucí kolem vyvýšené železniční trati byla super). Doplňuju tekutiny v dalším supermarketu a těším se, že za chvilku skončí fádní rovina a přijdou nějaké ty kopce. Už je vidím před sebou, jak se pomalu přibližují.

Na svých dlouhých cestách jezdím na kombinaci voda + Coca-Cola. Na téhle extra dlouhé cestě se rozhoduju přidat do mariáše pitného režimu třetího hráče. Dáme si malou lehkou hádanku, jo? Jde o energy drink, který je titulárním sponzorem cyklistického world tour týmu, za který jezdí Primož Roglič. Je to navíc rakouský drink a taky moje oblíbené oživovadlo na cestách k moři (i když dosud jsem je jezdil autem). Bylo to lehký, žejo?


Podjíždím dálnici vedoucí na jih, po které v následujících hodinách a dnech projede snad půlka Čechů a čtvrtina Poláků na cestě k Jadranu. Dělám zastávku v Neunkirchenu. Za chvilku všechny supermarkety zavřou a já se musím zásobit minimálně do zítřejšího rána, abych měl čím doplňovat energetický výdej.

Bagety z místní Billy s 50% předzavíračkovou slevou jsou super řešení. Velkou Coca-Colu si hodím na záda, ta by mi taky mohla do rána vydržet. A jedeme dál podél říčky Schwarza vstříc prvnímu stoupání, které bude stát za řeč. Jmenuje se Semmering…


Zhruba desetikilometrovej kopec mi trvá necelou hodinku, nahoře jsem těsně před setměním. Dělám vrcholové foto a vzhůru dolů – teď to se mnou půjde pěkně z kopce asi 60 kilometrů. Je taky čas vytáhnout světlo. Před cestou jsem si pořídil osvědčené dělo – Gaciron Raptor 3000. Doufám, že mi baterka vydrží celou cestu.

A kdyby ne, snad pomůže powerbanka. S čím jsem laboroval nejvíc, byl úchyt na hrazdu. Nakonec jsem na besedě o bikepackingu v Laosu potkal kamaráda Martina Svobodu a ten mi držák vytiskl na 3D tiskárně. Stálo mě to stovku za materiál a jednu cestu do Vyškova. Martine, díky!

(Martin zrovna teď objíždí Českou republiku po hranicích na bajku, sledovat ho můžeš na jeho Instagramu.)

Déšť mě pronásleduje

Je asi 22:30, já jsem v Kindbergu a začíná kapat. Nejsem z cukru, ale po několikerém utopení elektroniky v dešti nejezdím. Leze to do peněz a je prostě jednodušší na chvilku zastavit a počkat, než to přejde.

Přejezd přes Drávu mi trochu připomíná Novomlýnské nádrže u nás pod Pálavou.

Nacházím autobusovou zastávku, sedám na lavičku a koukám na radar. Hmm, nebude to žádnej liják, ale vytrvalej deštík. Posedím si něco přes hodinu, než to přejde. Pauzu využívám k večerní svačince a převlečení do pyžamka (tak říkám nočnímu teplejšímu oblečení). Takových posezeníček na zastávkách mě čeká ještě několik.


Nejvíc se zadrbu v Leobenu, městě, odkud pochází pivo Gösser. Tohle město mě prostě nechce pustit ze svých spárů, pokaždé, když se rozhodnu pokračovat dál a ujedu sotva pár set metrů, déšť se spustí znovu a já musím zase hledat úkryt. Takže mezi 1:30 a 4:30 ujedu asi tak dva kilometry. Pak už ale pozoruju pomalu světlající východní obzor a svět nabírá růžovější barvy – metaforicky i doslovně.


Druhej kopec téhle bláznivé etapy vypadal hůř v mapě než ve skutečnosti. Šlo o mírný konstantní stoupání, za kterým silnice padá dolů do spolkové země Korutany. A při sjezdu už vidím další horskej hřeben – za ním už je Slovinsko!


Je sobota, chvilku před polednem a já zastavuju v posledním větším rakouským městě Völkermarkt. Cola, RedBull, voda a nanuk. Začínám nenávidět bagety, ale na teplý jídlo zastavovat nebudu – to si schovám až jako odměnu v cíli. Přejíždím řeku Drávu, která se pod Völkermarktem rozlévá doširoka, přejezd přes most mi trochu připomíná Novomlýnské nádrže u nás pod Pálavou. Akorát ta voda je tu světle modrá, až do tyrkysova.

Docela bych se smočil, ale nechci ztrácet čas a výškové metry, které bych pak musel namáhavě získávat zpět, čímž by se efekt krátkodobého zchlazení rozplynul jako náskok Mathieu van der Poela po první horské etapě Tour de France.

Na hranici

Je vedro. I po vyjetí z města. Dělám krátkou zastávku, jen abych si trochu orazil ve stínu. A taky trochu přemáznul p*del. V nohách mám 390 km a na cestě jsem skoro 28 hodin. Kilometrově budu za chvilku v půlce!

Stoupání do sedla Seebergsattel začíná v Bad Eisenkappel. Jsou tu už dvojjazyčné německo-slovinské nápisy, takže se dozvím, že se vesnice jmenuje taky Železna Kapla. Z 560 metrů nad mořem stoupám až na kótu 1215.

Data na segmentu jsou: 626 metrů převýšení na 14,48 km, průměrný sklon 4,3 %, v nejprudší pasáži 14 %, kategorie stoupání 2. Trvá mi to hodinu a dvacet minut. Strava říká, že tady trénoval Tadej Pogačar (čas 38:14) i Matej Mohorič (48:48), oba to sem měli kousek.


V sedle lepím samolepku Mikulovských cestovatelů na značku a konečně opouštím Rakousko. Slovinsko mě vítá dlouhým sjezdem z hor do údolí řeky Sávy, ve kterém leží i hlavní město Ljubljana.


Potřebuju pít, jíst a vůbec udělat si radost v supermarketu nějaké jiné společnosti než Billa. Billo to fajné, ale Billo toho už dost. Při sjezdu z hor ale žádné obchody, natož supermarkety nejsou.

První nacházím až za Šenčurem – je to trochu zajížďka, ale já jsem potřebný, tak nehledím na metry. Mám chuť i na pivo. Trošku mě rozladí, že v obchodě nemají chlazené, ale žízeň je silnější než cokoli jiného. Koneckonců proti venkovnímu hicu je v klimatizovaném obchodě zima, takže i to pivo trochu chlazený je.


Usedám s kořistí do stínu před obchod a doplňuju vypocené tekutiny. Zastavuje přede mnou bílé auto s logem na dveřích a já se začínám smát. Na nákup sem přijel někdo z fotbalového klubu FC Komenda! Což je rodná vesnice Tadeje Pogačara, kterou jsem navštívil vloni. Vlastně to odsud není až tak daleko, takže to není nic nelogického, ale mně to dodá energii.

S pánem prohodím pár slov, říká, že Komenda je nejlepší fotbalový tým na světě. Tak určitěěě! Ale líheň na sportovní talenty světové úrovně (teda aspoň na jednoho) – to Komenda je beze sportu.

Do Ljubljaně přijíždím chvilku před sedmou večerní. Ještě píšu kamarádovi, který tu bydlí, jestli by nešel na pivo, ale odpovídá, že je zrovna někde mimo. No aspoň se nezdržím. Průjezd hlavním městem Slovinska trvá o dost kratší dobu než průjezd rakouskou metropolí.

Na cyklisty tu pamatují – o tom jsem se rozepisoval v loňském článku, v prvním dílu cesty od moře domů. Z Ljubljaně pokračuju na jih – vede tam vedle silnice cyklotrasa D1, což každého člověka z Česka musí pobavit. Asi dvacet kiláků vede ještě po rovince, než začne silnice z Vrhniky stoupat nahoru do Logatce.

Logatec je evidentně satelit lidí, kteří se z hlavního města toužili přestěhovat blíž k přírodě, ale protože se tam přestěhovali všichni, tak jim to moc nevyšlo. Začíná se (už zase) smrákat, tak za městečkem zastavím, nasadím světlo a převlíknu se do pyžamka. Čeká mě druhá noc v sedle.


V obci jménem Planina nějak blbě odbočím (nebo spíš neodbočím), takže se mi cesta trochu prodloužila. Projedu Postojnou, kde je krásná jeskyně Postojna jama (kdo zná naše jeskyně v Moravském krasu, tak mu to nebude tak vzácné, ale hezký to tam je). Jedu potmě, nahoru, dolů, ale spíš nahoru. Nový řetěz si na starou kazetu ještě úplně nezvykl, ale už jsem si našel převody, na kterých nepřeskakuje. Věřím, že to během cesty přestane.

Vesnice Senožeče není významná vůbec ničím, pro mě je to ale zásadní milník. Právě tady mi Strava tachometr ukazuje 552 ujetých km. A to znamená, že odteď je tahle jízda mou dosud nejdelší! Jak dlouho ještě ujedu? Jízda nocí má tu výhodu, že organismus tolik netrpí vedrem. Koukat na silnici ale znamená větší nároky na pozornost, a udržet pozornost po 38 hodinách od startu není sranda. Ale jo, furt to jde a furt jedu.

Konečně Itálie!

Je 0:30, neděle. Už před nějakou dobou jsem vzdal nápad dojet do Prosecca a dát si tam skleničku. I když Italové jsou noční tvorové, tak nebudu riskovat, že si zajedu dalších 20 km a pak nenajdu žádnej otevřenej podnik. Takže svou návštěvu Itálie zkrátím na minimum, vyfotím si v dálce svítící Terst a zanedlouho opět přejíždím hranice Slovinska.


Proč se první slovinská vesnice jmenuje Krvavi Potok, nad tím radši vůbec neuvažuju. Když dojedu do Koziny, cítím, že potřebuju odpočinek, ale na místní benzince a parkovišti u supermarketu se mi nedaří najít vhodný koutek k odpočinku. Je tu moc světla, málo soukromí a jezdí tu auta. Tak se posunu někam dál.

Navzdory pokročilé hodině mě za chvilku předjíždí banda cyklistů na bajcích. Je jich tak deset a všichni slušně zdraví. Hlavou mi běží, že bych nejradši jel s nimi někam na nocleh. Ale kousnu se a pokračuju ještě dalších dvacet minut, než najdu u silnice ve vysoké trávě strom. Tak, tady se opřu a budu odpočívat a čekat na svítání! Usnout mi moc nejde, v okolí je moc zvuků. Jednou vyplaším srnky, pak se mi zdá, že slyším pochrochtávání, ale je mi to jedno.

Po necelých dvou hodinkách vyrážím vstříc poslednímu dni cesty. Čeká mě Chorvatsko a moře!

Dokončení příště. A link na Stravu najdeš tady.