Do Chorvatska na kole. Najednou! (2/2)

Třetí a poslední den mé 850kilometrové cesty z Mikulova do Zadaru, kterou jsem se rozhodl absolvovat bez luxusu noclehu. Nasedat a jedem!

První část si můžeš přečíst tady.

Jsou skoro 4 hodiny ráno. Nacházím se ve Slovinsku u vesničky Povžane, kde jsem se před necelými dvěma hodinami rozhodl dát si voraz. Sedl jsem si do (ne úplně suché) vysoké trávy, zády se opřel o jablůňku a na chvilku vypnul tělo. Hlavu vypnout nešlo, ta jela dál. Rozhodně ne na plnej výkon, ale jela. To bylo pro mě vůbec nejzajímavější a byl to taky jeden z důvodů, proč jsem chtěl celou cestu urazit bez plnohodnotného spánku.

Lákalo mě zkoumat, co krátkodobá spánková deprivace dělá s mozkovou činností. Ale teda musím vám něco říct – sice si pamatuju, že to byla jízda, ale to je tak asi všechno. Nic konkrétního mi v hlavě nezůstalo. Pamatuju si na vizuální věci, většinou v podobě rychle se pohybující malé šmouhy na silnici, jako by přes cestu přebíhalo nějaké zvíře, ale vždycky to byl jen klam.

No a pak všelijaké myšlenky nebo třeba věty, které se mi objevily v hlavě bez jakéhokoli smyslu. Bylo to… inu, zajímavé a poučné.

Každopádně teď pojďme z mé hlavy zpátky na silnici. Na východním obzoru konečně svítání prořízlo do tmy malou škvíru, kterou se jemně, pozvolna a jakoby nesměle začíná do noční krajiny vlévat světlo. A s ním optimismus, že bude brzo tepleji a budu moct jet.

Je neděle, já jsem na cestě od pátečního dopoledne a do konce dnešního dne bych měl dorazit do cíle. V nohách mám 587 kilometrů, což je zatím nejvíc, co jsem najednou ujel. A do cíle v Zadaru mi zbývá ještě přes 260. Teda, raději si říkám UŽ JEN 260.

V navigaci mám cestu rozdělenou na dvě části – první část končí v přístavu Prizna, kde se nalodím a překonám tři kilometry na ostrov Pag. V tamním přístavu Žigljen začíná druhá část navigace s cílem v Zadaru o délce nějakých 86 kilometrů. Teď tím pádem v navigaci vidím už jen psychologicky povzbudivých 177 kilometrů do přístavu. A celej dlouhej den před sebou. Takže jo, dneska to dojedu!

Dobro došli u Hrvatsku!

Na slovinsko-chorvatské hranici jsem za hodinku. Je pět ráno, přechod to není dálniční a navíc je Chorvatsko už pár let součástí Schengenského prostoru. Z těchto indicií můžete udělat správný závěr, že nikde ani noha. Jen ty moje dvě trošku jetý párátka. Tak dobrodošli u Hrvatsku!


Při cestě do prvního přímořského města – Rijeky – mě navigace posílá na klidnější, ale o pár kilometrů delší silnici. Navíc mám podezření, že byla i kopcovatější. No a co! Je ráno, vypadá to na hezký den a to vždycky vygumuje spoustu negativních věcí. Vypínám a uklízím čelní světlo, abych ho někde nevytřepal, a pouštím se do dalšího kopce.

Za další hodinku jsem na předměstí Rijeky. Tak hurá, dojel jsem k moři! Protože supermarkety i benzinky mají v neděli v 6 ráno ještě zavřeno, hledám pekárnu – to je v Chorvatsku cyklistova záchrana od hlaďáku, jak jsem se na vlastní kůži naučil vloni. Zanedlouho opravdu najdu pekárnu a jen doufám, že budou brát karty, protože s sebou odvážně nevezu cash.

Cítím se jak šťastnej rybář, protože ano – berou! Kupuju čtvrtku pizzy, burek s višnjami a samozřejmě chlazenou colu. Všechno si to hážu na záda, protože snídat se bude na pobřeží!

Bacha na Rijeku! Nevzdávej se lehkovážně nadmořské výšky

S pocitem vítěze sjedu až do centra na nábřeží. Kdybych věděl, co mě čeká jen o pár desítek minut později, možná bych si to odpustil, ale zatím to nevím a tak v blažené a euforické nevědomosti snídám. Na to, že ještě nebylo sedm ráno, začíná být pěkný vedro. Inu, přímořské slunce má sílu.

Posilněn sedám na kolo a vydávám se na cestu. Ta mě po chvíli driftování kolem pobřeží navádí do kopce. Ale do jakýho! Příštích 10 kilometrů je peklo, protože se musím dostat zpátky do nadmořské výšky, kterou jsem tak lehkovážně opustil. V číslech to nevypadá tak hrozně – z 0 do 250 metrů nad mořem během 10 kilometrů nezní nijak zabijácky, průměrný sklon někde kolem 6,5 % taky ne, ale některé úseky měly 15 %, a to už po dvou dnech v sedle štípne.

Za každou zatáčkou už vyhlížíš kýženej sjezd k moři. A on furt nikde! Jenom další kopec.

Během stoupání z Rijeky mě předjede holka. Šlape krásně frekvenčně a navíc má kolo naložený na bikepack. Stydím se jen trochu, nejsem šovinista. Občas ji zahlídnu před sebou, do kopce to jde líp jí, z kopců zase mně, takže se nakonec sjedem a zapředem hovor. Holka se jmenuje Jenny, je z Velké Británie a je na cestě do Istanbulu. Pokračujeme spolu asi patnáct kilometrů a celou tu cestu prokecáme.

Jenny byla poprvé na bikepackingu před dvěma lety, když projela celý Japonsko. To teda jakože wow. „Nedáme pivo?“ ptám se, když míjíme otevřenou zahrádku. Aha, nepije. Sakra, měl jsem ji pozvat na kafe. Naše společná cesta končí stejně nenadále, jako začala. Na křižovatce v Križišći zjistíme, že jedeme každý jinam, tak si navzájem přejeme štěstí a vyrážíme svou cestou. Ta moje vede do pekla jménem Jadranská magistrála…

Tryzna do Prizny

Na slavnou pobřežní tepnu najíždím kolem deváté ráno. Provoz tu je. Sice žádné kolony, ale auta tu sviští rychle a krajnice tu moc neřešili. No, nevadí, jedem! Lumineo, ergo sum – dokud mi funguje zadní blikačka, mám aspoň psychologické brnění.

Zastavuju v nedaleké Crikvenici, je opět potřeba doplnit zásoby tekutin. Tady se konečně uspokojím chlazenou Jamnicou! O cukry se postará Coca-cola a o všechno ostatní RedBull. Drobky z burku hážu rackovi, ale slítnou se i holubi. Koukám, že od rána už jsem z porce zbývajících kilometrů ujel skoro stovku. Na to, že je pořád ještě 9 ráno, to není špatný.


Něco přes hodinku na magistrále – většina aut naštěstí proudí opačným směrem – a jsem v Senji. Rozhodl jsem se, že si to poslední den užiju, zastavuju v kavárně na nábřeží a poručím si kafe a pivo. Tekutiny je potřeba doplňovat a v Chorvatsku je tolerance 0,5 promile.

Navíc mě čekají, pokud si to dobře pamatuju z loňské cesty v opačném směru, kopce. Před odjezdem ještě vyplením supermarket, dejte sem colu, RedBull, vodu a nanuka! Jadranské slunce opéká neúprosně.

Následující dvě a čtvrt hodiny můžu s klidem nazvat nejnáročnějšími z celé cesty. Silnice stoupá od hladiny moře sice jen do nějakých 350 metrů a v nekonečných ostrých zatáčkách se zařezává do pobřežního masivu. Těchhle 50 kilometrů bylo hodně psychicky náročnejch, protože za každou zatáčkou už vyhlížíš kýženej sjezd k moři. A on furt nikde! Jenom další kopec nahoru.

Čepice se mi propotila tak, že už neudrží pot, který mi teče do očí – musím na nejbližším odpočívadle zastavit, abych ji trochu vyždímal a vytřel si štiplavý pot z očí, je to stejný, jako když se ti do očí dostane mýdlo, fuj!

Cvičím na hrazdě

Po rovině a při jízdě z kopce zalehnu do hrazdy (když nejsou moc velký zatáčky). Zapomněl jsem o ní napsat hned na začátku v prvním díle, tak napravuju teď díky upozornění od camillia. Hrazdu jsem dostal na otestování od kamaráda Petra, že se mu to válí doma a nemá pro to využití. No tak jo, vyzkouším.

Při dlouhých cestách nejde ani tak o zvýšení rychlosti, ale zvýšení počtu možností posedu. Nejvíc ti za hrazdu poděkujou tvoje zápěstí, kterým opření na předloktí dopřeje odpočinek. A to na dlouhé cestě prostě chceš. Odteď už bez hrazdy nedám ani ránu při cestách nad řekněme 250 km.

Naposledy jsem jedl snad v 9 ráno. Teď je 8 večer a já ani nevím, jak se jmenuju.

Ale zpátky na trasu. Vím, že trajekt jezdí zhruba každou hodinu, takže nemusím nikam spěchat, ale stejně jsem rád, když se za zatáčkou s pořadovým číslem asi 362 objeví odbočka na Priznu. Tak jo, teď mě čeká sjezd k moři a pauza.

Vamos a la playa

Kupuju si lístek na trajekt (5 EUR), předjíždím frontu aut a jdu si dát zase jedno vychlazené. Ptám se barmana, kdy přijede trajekt – prej je to různý. Fronta za mnou utěšeně narůstá. Čas běží, ale v baru je stín, tak se to dá přežít.

Konečně trajekt vyplouvá zpoza pobřežních skalisek. Stoupnu si s kolem těsně před závoru po bok dalšího cyklisty. Ha, další bikepacker! Po nalodění se dáváme do řeči. Kluk se jmenuje Roman, je z Frankfurtu a letos odmaturoval.

Z domova vyrazil sám před 11 dny a jeho konečným cílem je můj cíl dílčí – město Novalja na konci ostrova Pag. Až přistaneme na ostrově, bude tenhle kluk mít před sebou posledních 10 kilometrů. Na rozdíl ode mě. Já to z Novalje do Zadaru mám ještě 85 kiláčků. Tedy samozřejmě „už jen“ 85. Chápeš, poslední 1/10 cesty! A navíc už je vzdálenost jen dvouciferná!

Oslavím to i s Romanem příjezdem na pláž a prvním fyzickým kontaktem s Jadranem. Roman se na rozdíl od Jenny pozvání na pivo nebrání. No, tak bylo to příjemné, ale já musím dál, ztratil jsem tu skoro hodinu a půl, a i když jsou dny dlouhé a noci krátké, nechce se mi už moc ponocovat.

Loučím se (Romana můžeš sledovat na jeho Instagramu) a vyrážím. Ještě udělat rychlou fotku u novaljské radnice, další partnerské město Mikulova si můžu odfajfkovat! A rychle pryč. Časomíra při výjezdu z města ukazuje 18:30 a do cíle 80.

Tak a teď je potřeba nasadit časovkářské tempo! Nebo aspoň časovkářskou pozici. Zalehnu a šlapu jak ďas, pohání mě jak vidina, že už to budu mít za pár hodin za sebou, i vidina klesajícího slunce (naštěstí ho mám většinou za zády, tak do něj nemusím mžourat).

Krize!

O hodinku a půl později projíždím městem Pag. Tady přichází krize – uvědomil jsem si, že jsem naposledy jedl snad v Crikvenici v 9 ráno. Teď je 8 večer a já skoro ani nevím, jak se jmenuju. Poslední sjezd z kopce mám v mlze. Projel jsem ho kontrolovaně, bezpečně a vědomě, ale po pár minutách si ho prostě nepamatuju.

Vypnu navigaci – už to přece zvládnu bez tebe! Díky tomu jednou zabloudím...

Únava a hlaďák mi vzpomínku vygumovaly z hlavy. „Tak takhle si s tvou hlavou hraje únava!“ dělám si další mentální poznámku do svého experi-mentálního deníčku. A je mi jasný, že když teď nezastavím a nenadopuju se, tak prostě nedojedu.


Naštěstí je tu otevřená benzinka. Beru cokoli, hlavně ať v tom jsou sacharidy, proteiny, kofein a taurin! Mají tu vše a naštěstí i v uživatelsky příjemné formě – cola, Jamnica, RedBull a nějaký sendvič s kuřetem (myslím). Natlačím to do sebe závodním tempem jak v závodní jídelně, protože musím letět dál. Tachometr ukazuje, že mi zbývá jen pár kiláčků do pokoření osmisetkilometrové hranice. Do cíle zbývá něco přes 50 kiláků. Namontuju světlo a jedem!

Silnice je rovná, takže ležím v hrazdě, vychutnávám si večerní jízdu. Když zapnu světlo, místo svícení začne jen mžourat. „Ty blbče! Neměl sis ze světla dělat powerbanku pro nabíjení mobilu!“ Jestli mi světlo úplně zhasne, jsem v loji, protože powerbanka už je prázdná a záložní světlo nemám. No tak ještě zhasnem, dokud nebude větší tma. Zadní blikajda funguje a to je hlavní.

Ještě pár vesnic a už je tu most, který mě převede z ostrova zpět na pevninu. 300 metrů na délku a 35 metrů nad hladinou moře. Ohlédnu se a za sebou vidím poslední zbytky dne, krajina se halí do modré deky postupujícího večera a chystá se na noc. Já dělám přes rameno poslední fotku dne a šlapu.


Je noc. Je tma. Světlo mžourá, ale zatím nezhaslo. A dokud nezhasne, pojedu dál. Už jsem odbočil ze silnice vedoucí do Posedarje (kdysi jsme tam jezdili pro pršut do místní pršutárny) k jihojihozápadu – směr Zadar.

Na cestu vidím jen tak trochu, tak se modlím, aby v silnici nebyly nějaké velké díry. Pomáhají mi projíždějící auta, díky nim vidím aspoň na chvilku souvislý úsek silnice. Cesta houpe nahoru a dolů, ale jsou to jen takové krátké kopečky. Pokaždé, když se objeví světla nějaké vesničky, říkám si, že už je to možná Zadar. Ale není.

Konečně Zadar!

Ale nakonec se přece jen objeví. Je to tu! Z-A-D-A-R! Město, kde konečně hodím záda! Milé světlo, teď už můžeš zdechnout, už to dám i bez tebe. Jsem tak bohorovnej, že vypínám i navigaci – už to přece zvládnu bez tebe! Díky tomu jednou zabloudím, ale pak už naberu správnej směr do starýho města, kde na mě čekají holky.

Píšu jim, ať mě přijdou vyzvednout na molo. Po cestě do přístaviště nechci jet v koloně za autama, tak je normálně předjíždím, sorry, borci, já finišuju dvouapůldenní závod sám se sebou. Dojíždím na molo, holky už tam čekají, všechno dobře dopadlo.

„Ty vole! Tys to fakt dal!“ Cítím euforii, která je sice utlumená únavou, ale přesto se dere na povrch. Experiment dopadl dobře, pokusný subjekt přežil a splnil cíl, který si vytyčil. Dám rychlou sprchu, a protože noc je v prázdninovém Zadaru v 11 večer ještě mladá, vyrazíme do mramorem dlážděných ulic ještě po česku „na jedno“.

A protože narazíme na hospodu, která má vlastní malopivovar, tak nejsme naštěstí odkázaní ani na Karlovačko. Po návratu do apartmánu už ale únava udělá svoje, takže se brzy ráno budím na pohovce – do postele už jsem se nedostal.

Link na Stravu máš tady.

Moji drazí a milí, na konec tu mám prosbu. Spousta z vás mi pod články dává lajky, ale redakční systém MTBIKERu mi neukazuje, kdo mi palec dal. A já jsem zvědavej tvor. Proto bych chtěl poprosit každého a každou – jestli jsi dočetl(a) až sem, smekám svou propocenou čepičku a moc prosím, abys mi k lajku nechal(a) i krátký komentář.

Jednak to bude důkaz, že jsi to zvládl(a) přečíst celé (a že podobně dlouhatánský články někdo fakt čte), a jednak mě potěší, když uvidím konkrétní lidi. Tak díky!

Zpátky se vydávám za necelý týden po příjezdu. Jedu taky na kole, tentokrát přes Bosnu a Maďarsko, ale i teď to bude na jeden zátah. A článek? Bude!