Horal Krejzi - odveta na tatranské legendě

Horal, to je zážitek. Většina trasy Krejzi, což je ta nejdelší a nejtěžší, vede krásným prostředím Nízkých Tater a ta kulisa je prostě epická. Jenomže vloni mi Horal nedovolil dojet do cíle. A letos? Ani letos to nešlo úplně hladce…

Vlastně jsem tu letošní účast na tomto legendárním závodu bral jako odvetu. Krejzi odvetu. Můj jediný cíl byl úplně jednoduchý. Dojet a dokončit příběh, který před rokem zůstal otevřený.


Jak jsem už zmínil v úvodu, vloni, když jsem tady byl poprvé, se mi to nepodařilo (článek i video najdeš tady).

Nejdřív mě hned kolem 20. km zbrzdil defekt, se kterým si ještě poradil tmel. Ale cvaklá bočnice pláště na 72. km ve sjezdu ze Smrečinského sedla už mi dala totální stopku. Knoty to nezachránily a duši jsem neměl, takže jsem se v karbonových tretrách prošel asi 10 km do Liptovské Tepličky, kde mě vyzvedla Evča autem a Horal pro mě skončil.

To snad né, co proti mně ten Horal má?

Takže se mi nemůžete divit, že na toho letošního Horala jsem se v tomto ohledu připravil. Lehce paranoidně jsem sbalil opravnou sadu s knoty, pumpičku, CO2 bombičky, montpáky, náhradní duši i lepení a s pocitem, že už se nemůže stát nic, co by mě zastavilo, jsem se v sobotu 9. srpna postavil na start. Odveta začala v 7:00 hod.


Svižnější začátek, kdy jsem měl čelo na dohled, trochu prachu do očí a do plic, první stoupání a asi po 7 km jsem se stáhl zpátky a zvolnil, abych se neutavil hned na začátku. Přece jen, Horal Krejzi, to je 116 km a skoro 4000 výškových metrů. Žádná sranda.

Na 8. km nás čekal Legendary Hill, prémiový kopec, na kterém všichni zkouší vyjet co nejvýš bez šlápnutí na zem. V závěru má sklon kolem 30%. Jeli jsme ve vláčku, jeden za druhým, takže když šel z pedálů jeden, šli i všichni za ním. Včetně mě. A údajně ho letos nevyjel nikdo.


První sjezdík a po něm nájezd do prvního pořádného kopce se zvláštním názvem - Človečia hlava. Nejdřív asfalt, šlapali jsme údolím pojmenovaným Peklisko. Jelo se mi dobře, točil jsem pravidelně, držel tempo i watty. Ale začal jsem při řazení cítit drobné nepřesnosti. Co se zase děje?

Drobné nepřesnosti přešly do velkých nepřesností, přehazovačka si dělala, co chtěla a nakonec jsem nepřeřadil výš, než do půlky kazety. To snad né, co proti mně ten Horal má? A to byl teprve 19. kilometr…


Zastavil jsem a zkoušel zjistit, v čem je problém. To se mi po chvíli podařilo, tělo přehazovačky bylo posunuté ke spodní vzpěře a rolničky se zakusovaly do kazety a nenapínaly řetěz. Hmmm... tak to je v háji. Co s tím? Malinkým multiklíčem jsem povolil šroub, který drží přehazku na rámu a stočil ji tam, kam patří. Jo, řadím!

Jenomže kvůli tomu, že se to stalo vlastně na začátku závodu, mě předjeli skoro všichni, co byli za mnou. Takže stíhací jízda. Chuť dostat se zase víc dopředu byla, takže se mi podařilo několik borců sjet a až skoro nahoře na kopci, když začaly první výhledy, jsem zase začal přemýšlet. „Když takhle pojedeš dál, zrušíš se. Čeká tě Kráľova hoľa, neblbni.“ Takže klídek, zmírnit tempo, Horal je dlouhý.


Sjeli jsme na bufet do Pustého pole, tam mi kluci na servisu ještě dotáhli ten šroub pořádným inbusákem... a před námi bylo asi 17 km a tisíc výškových metrů stoupání na highlight celého závodu, vrchol Kráľovej hoľe. Lesní cesta, pak prudká lesní pěšina, která nás vyplivla na nový asfalt. Je to tady. U Chaty pod Kráľovou hoľou povzbuzovalo pár fandů a pak už jen poslouchat svůj dech, točit nohama a „užívat si“ ten nekonečný kopec.

Proti nám už občas dolů svištěli ti nejlepší, kteří už měli stoupání za sebou. Mně v hlavě pořád hráli Kabáti, V pekle sudy válej, nevím proč. Vystoupal jsem do míst, odkud už krásně vidíš vrcholový stožár telekomunikační věže, můžeš se kochat výhledy na Tatry lehce schované v oparu, ale víš, že pořád je to sakra daleko.

Vloni porazil Horal mě, letos jsem porazil já Horala.

Ale dočkal jsem se. Vrchol, 1948 m n. m. byl za mnou a já se mohl otočit a užít si ten dlooouhý sjezd. Odměna. Z asfaltu zase na lesní svážnici a přede mnou stoupání do Smrečinského sedla. Věděl jsem, že tam se tlačí. Jsou to fakt prudké stojky, takže žádná ostuda vystoupit občas z kola. Místy pořádná divočina.

Na vrcholu se trať zlomila do sjezdu do Liptovské Tepličky. Krásný, občas kamenitý sjezd, ve kterém pro mě vloni Horal skončil. Letos ne. Letos jsem si ho dokonale užil celý v sedle. Je zajímavé, jak to má člověk v té hlavě nastavené. Tak nějak jsem byl přesvědčený, že když defekt nepřišel tady, tak už nepřijde.

V Liptovské Tepličce začalo další dlouhé stoupání na další hoľu. Tentokrát Panskou. Asfaltová nuda se až nahoře změnila zase v prudkou lesní svážnici a o kousek dál dokonce parádní singláč mezi stromy. Potom strmá louka a na horizontu se otevřel nádherný výhled na celé Vysoké a Západní Tatry. Lahůdkový pohled. Chvíli houpání po hřebeni a dlouhý sešup po kamenité polní cestě. Tatry pořád před sebou.


Když mi na Garminu cinklo 100 km, věděl jsem, že už mě čeká poslední část závodu, Kozie vrchy. Ale i tam byly připravené sice kratší, ale o to prudší výjezdy. Tímto úsekem vedly i kratší trasy, spousta lidí tlačila. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, vydolovat poslední zbytky sil, vystoupat kořenovou pasáž a projet si parádní technický singl úsek před cílem, kdy už už myslíš, že jsi tam, ale trať tě zase ještě pošle do zpátky do lesa.


Až průjezd kolem hřbitova ve Svitu mi dal jistotu, že je konec. Cílovou čáru jsem přeťal v čase 07:47:43 na 101. místě.

Na trase Krejzi zvítězil Samuel Kováč, nejrychlejší z žen byla Hanka Nenadálová.


Co dodat? Já mám splněno. Vloni porazil Horal mě, letos jsem porazil já Horala. Odveta se mi podařila. Nebylo to zadarmo, ale do cíle jsem dojel. A i když pro Horala jsou typické lesní a polní cesty a té techniky na trase moc není, i tak je to těžký závod.

Náročný je hlavně profilem, množstvím výškových metrů, které musí závodníci nastoupat. A je krásný. Zvlášť, když vyjde dokonalé počasí, jako letos. Výhledy, barvy, lesy… prostě Tatry. Takže můžu doporučit. Přijeď a zkus, klidně i některou z kratších tras. Nebudeš litovat.