Jak jsme nedojeli do Dolomit: Když plán selže, začne dobrodružství

Cesta, která měla původně vést do Dolomit, se nakonec stočila úplně jinam. Místo ikonických vrcholů Cortiny jsme poznali nečekané krásy Slovinska a Itálie – Mangart, Vršič, Pokljuku, Lago del Predil, kouzelné Venzone i legendární Zoncolan.

Vyrážíme

V úterý ráno dobalujeme dodávku – já, žena Anička, mimčo Malina a kamarád Honza vyrážíme směr Planica ve Slovinsku. Náš plán je strávit jeden den na Planici a následně se přesunout do Cortiny d’Ampezzo.


Na místo dorážíme večer. Po cestě se ještě stihneme vykoupat v nedaleké řece a pak už jen rychle spát – zítra nás čeká poctivá cyklistika.

Ubytování s výhledy k nezaplacení

Spíme v dodávce na parkovišti Planica Nordic Center, kde je možnost přespat v autě – ale pozor, není to kemp. Cena je příjemných 3,8 € za 24 h parkování (platí pro auta do výšky 2,4 m) + 2 € turistická daň. K dispozici jsou toalety, pitná voda a také elektřina za 0,5 € / 1 kWh. Auta přeš 2,4 m jsou 18 € za 24 h.

Den první – Mangart a Vršič

První den máme na programu pořádnou klasiku: Mangartské sedlo a průsmyk Vršič. Podle předpovědi má být dnes jediný den bez deště, takže ideální načasování.

Ráno vyrážíme po mírně klesající cyklostezce směrem na Tarvisio. Stezka vede po staré železniční trati – po cestě potkáváme spoustu cyklistů, kteří absolvují známou trasu Alpe Adria.

Z Tarvisia už začínáme stoupat směrem ke slovinsko-italským hranicím (Predil Pass). První kopec je příjemný na rozehřátí, žádné prudké rampy. Na hranicích jen mávneme na hraniční stráž a pokračujeme dál – čeká nás první cíl dne: Mangartské sedlo.

Mangartské sedlo (2 055 m n. m.)

• Délka výjezdu (od odbočky): ~10,1 km
• Převýšení: ~947 m
• Průměrný sklon: 8,8 %

Už od začátku je jasné, že to nebude zadarmo. Cesta se vine serpentinami, pohledy na okolní hory jsou s každým kilometrem hezčí a čím výš jsme, tím víc cítíme, že tohle je opravdové „horské divadlo“ pro cyklisty.


Celý výjezd nám zabral 1 hodinu a 3 minuty – zadarmo to nebylo, ale výhledy nahoře stály za to. Během stoupání jsme potkali jen minimum aut, takže jsme si mohli cestu opravdu užít. Silnice je hodně úzká a v autě bych se tu s protijedoucím asi vyhýbat nechtěl, na kole to ale byla radost.


Nahoře nás čekala odměna v podobě dechberoucích panoramat – Mangart prostě patří k těm místům, která člověk nezapomene. Nahoře se moc dlouho nezdržujeme a hned vyrážíme směrem na Bovec. Cesta je téměř celá z kopce a kilometry tak rychle ubíhají.

Těsně před Bovcem odbočujeme na směr Kranjska Gora a Passo Vršič. Než začneme druhý pořádný výjezd dne, zastavujeme se ještě na krátkou pauzu – poctivé espresso a doplnění vody.

Passo Vršič (1 612 m n. m.)

• Délka výjezdu (od Passo Moistrocca Vršič Pass): ~8,8 km
• Převýšení: ~808 m
• Průměrný sklon: 9,2 %
• Mapa a GPX: Perdel-Mangart-Vršič

Jestli mi Mangart nepřišel úplně zadarmo, tak Vršič byl pro mě už naprosté peklo. Najetých 2 500 km bylo prostě málo, energie rychle docházela a každý další kilometr bolel víc než ten předchozí. V poslední sámošce před stoupáním ještě kupuji kolu, snažím se do sebe dostat trochu cukru a aspoň trochu se nakopnout.

Serpentiny se zdály nekonečné a nohy už protestovaly při každém šlápnutí. Nahoru jsem se tak či tak musel dostat. Vybitý Garmin mi k motivaci nepřidal – co není na Stravě, jako by se nestalo. Po cca 50 minutách se dostávám nahoru. Výhledy tu opět stály za to.

Nahoře ani nezastavuji a rovnou vyrážím dolů. Tenhle sjezd už znám – serpentiny jsou dlážděné kostkami a kvalita povrchu je místy tristní, ale i tak je jízda skvělá. Po cestě se naháníme s motorkáři, kdo má větší odvahu a rychlost.

Z Kranjské Gory nás už čeká pohodový dojezd po cyklostezce. Když konečně zastavujeme, Honzovi na Garminu svítí 116 km a 3 171 m převýšení.


Večer vyrážíme ještě do nedalekého Tarvisia na večeři, kde si užíváme pravou italskou pizzu a zmrzlinu.

Den druhý – změna plánů

Původní plán byl ráno vyrazit směr Dolomity do Cortiny d’Ampezzo, ale předpověď na Dolomity je bídná a i tady od rána vytrvale prší. Měníme proto plány a rozhodujeme se zůstat na Planici o den déle. Po včerejší náloži volíme něco lehčího – a vyrážíme do biatlonového areálu Pokljuka, zhruba 120 km a 1 500 m převýšení.

Tajně jsme doufali spíš v opalování na jedné z mnoha pláží u jezera.

Kolem poledne déšť konečně ustává a mezi mraky začíná vykukovat slunce. Z Planice sjíždíme dolů na cyklostezku, která příjemně klesá až k odbočce v Mojstraně. Odtud už využíváme boční cestu vedoucí pod kopec na Pokljuku. Cesta je nádherná – úzká silnice, krásné výhledy a louky rozprostřené pod majestátním Triglavem. Provoz skoro nulový.


Za Mojstranou na kopci míjíme pár cyklistů, kteří zrovna mají technickou pauzu. My pokračujeme dál, ale za chvíli nás dojíždějí zpátky. Skáčeme jim do háku a poctivě střídáme – tempo postupně roste až pod samotný kopec. Tam si s kluky popřejeme šťastnou cestu a loučíme se. My míříme dál směrem na Pokljuku.

Při cestě nahoru potkáváme dva švýcarské bikepackery. Ti se nechtějí nechat zahanbit a přidávají se k nám, takže se opět jede poctivá cyklistika – skupinové tempo, střídání, žádné šetření. Společně to táhneme až na vrchol.

Na Pokljuce nás zase začínají skrápět kapky deště, takže rychle sjíždíme dolů, abychom si stihli užít sjezd ještě na suchu. Dole pod kopcem doplňujeme jídlo a vodu v obchodě, protože nás čekají ještě necelé dvě hodiny cesty zpátky. Podle radaru se blíží vytrvalý déšť – za sjezdem u Jesenice už prší naplno.


Z Jesenice vede cyklostezka až na Planici. Máme před sebou zhruba hodinu jízdy téměř po rovině, lije jako z konve, držíme spodky a jedeme tempo jen proto, abychom nepromrzli. Honza jede jako bůh – z háku jsem mu vylezl snad jen dvakrát na pár minut, jinak to celé odtáhl a dostal mě zpět až na Planici.

Nakonec máme v nohách 4 hodiny 15 minut jízdy a podle mého Garminu 1 586 m převýšení. Honza má na svém Garminu 1 857 m, takže těžko říct, kde je pravda – jisté ale je, že druhý den nebyl žádná odpočinková vyjížďka.


Večer ještě přejíždíme do Itálie, nedaleko k Lago del Predil, kde doufáme, že si konečně užijeme trochu odpočinku u vody. V Itálii je přespání v autě povolené v podstatě kdekoliv, kde to není výslovně zakázané – je ale potřeba dát si pozor, protože za kempování už hrozí pokuta.

Den třetí – zase prší, pohoda u jezera se nekoná

Ráno se probouzíme do krásné mlhy a lehkého deště. Atmosféra je sice kouzelná, ale tajně jsme doufali spíš v opalování na jedné z mnoha pláží u jezera. Místo toho si dáváme krátké ranní plavání – voda je pořádně fresh, v horkých dnech by ale byla dokonale osvěžující.


Pak míříme do místní hospůdky na ranní presso a přemýšlíme, co dál, když nám počasí úplně nepřeje.

Při ranní kávě finálně rozhodujeme, že do Dolomit nedojedeme – předpověď ještě horšího počasí nás odradila. Místo toho vymýšlíme náhradní plán – Monte Zoncolan. Po dopití kávy se přesouváme do regionu kolem Monte Zoncolanu a cestou navštěvujeme malou malebnou vesničku Venzone.


Venzone je nádherné středověké městečko v regionu Friuli Venezia Giulia. Po ničivém zemětřesení v roce 1976 bylo město znovu postaveno kámen po kameni a dnes láká návštěvníky úzkými uličkami, historickými hradbami a krásným náměstím.

Ve městě stojí za pozornost Duomo di Sant’Andrea Apostolo, gotická katedrála ze 14. století, a krypta s unikátními mumiemi, které jsou fascinující historickou raritou. Venzone je ideálním místem na krátkou zastávku, procházku a načerpání atmosféry před pokračováním do hor.

V hlavě mi hned bliká myšlenka, že bych nejradši slezl z kola, ale ego mi to prostě nedovolí.

Doporučuji navštívit místní Caffè Vecchio, kde se mísí příjemná italská pohoda se skvělou kávou a zmrzlinou. Když si chci objednat, barman se jen usměje a říká: „Vydrž, nejprve musím dopít sklenku vína s přáteli.“ Ten moment mě úplně uchvátil – jen jsem se zastavil a pozoroval neuvěřitelnou pohodu místních, jejich klid a radost z každodenního života. Byla to chvíle, kdy člověk zpomalí a opravdu si uvědomí, proč má smysl cestovat a zastavit se i na krátký okamžik.


K večeru se přesouváme do cílového místa na přespání – Lago di Verzegnis. Nádherné jezero s křišťálově čistou vodou. Skvěle připravená místa pro přespání u jezera.

Den čtvrtý – vyždímat co v nás zbylo

Ráno se zase probouzíme do deště, ale podle předpovědi má kolem poledne přestat. Dopoledne trávíme pohodou v dodávce a detailním plánováním trasy. Už je skoro poledne a počasí se stále nelepší, takže vyrážíme i přes déšť – přece jen je poslední den našeho výletu a není na co čekat.

V plánu máme zhruba 100 km s více než 3 000 m převýšením – i když počasí není ideální, těšíme se na poslední dávku horské cyklistiky a krásných výhledů.

Od startu nejedeme přímo pod Monte Zoncolan. Nejprve vyrážíme na menší kopec Sella Chianzutan (954 m), hned u jezera. První kilometr je nelidsky prudký, ale poté stoupání příjemně zvolní a serpentiny příjemně stoupají. Nahoře nás přivítá déšť a chlad, takže při sjezdu nasazuji nepromokavou bundu – i když už jsem durch mokrý, chci si alespoň trochu udržet vnitřní mikroklima a nepromrznout.


Po sjezdu nás čeká nádherná deset kilometrů dlouhá cesta, která se vine mezi skalami a zelenými loukami. Nad nimi stoupá pára a po cestě míjíme i pár vodopádů. Silnice je úzká, klikatá a působí skoro zapomenutě, jako by vedla jen pro nás. Cesta je zde úplně bez provozu. Po tomhle úseku se dostáváme do vesnice Preone, kde se trasa zase trochu uklidní a my si užíváme klidný přejezd před tím, než přijde to hlavní – výzva jménem Monte Zoncolan.


Před samotným výjezdem ještě doplňujeme v místní hospůdce nutnou dávku kofeinu. Zoncolan má pověst jednoho z nejtěžších kopců Evropy.

Monte Zoncolan (1 773 m n. m.)

• Délka výjezdu (Ovaro): ~10 km
• Převýšení: ~1 200 m
• Průměrný sklon: 12,1 %
• Mapa a GPX: Strava

Gilberto Simoni popsal kopec slovy: „It’s like a slow execution; the easiest part of the Zoncolan is harder than the most difficult at the Tour.“

Prvních pár stovek metrů je překvapivě příjemných, ale už v první zatáčce přede mnou stojí strmá přímka, která vypadá skoro nereálně. Honza mi okamžitě odjíždí a já s převody 39×34 jsem rád, že vůbec protočím kliky.

V hlavě mi hned bliká myšlenka, že bych nejradši slezl z kola, ale ego mi to prostě nedovolí. Dojíždím k první serpentýně a tam na mě vykoukne první obrázek slavných cyklistů, kteří Zoncolan pokořili. Naskočí mi husí kůže – tohle prostě musím vyjet.


V hlavě si nastavím jednoduché pravidlo: „Jen šlapej. Nebude to víc než hodina a půl – kvůli tomu jsi sem jel.“

Po nějaké době, kdy strmé stoupání konečně trochu povolí, kouknu na Garmin – už 45 minut za mnou. Najednou se začínám cítit překvapivě dobře, nohy si na sklon zvykly a hlava ví, že cíl už není tak daleko.


Díky bohu – čím blíž jsem vrcholu, tím je sklon mírnější. Po hodině a dvaceti minutách jsem nahoře. Neskutečně šťastný. Těžší kopec jsem v životě nejel, ale pocit na vrcholu byl k nezaplacení.


Pod kopcem, ve vesničce Paluzza, si dáváme zasloužené kafe a housku se šunkou. Debatujeme o tom, co bylo na Zoncolanu nejhorší – jestli nekonečné rampy, nebo spíš ta bezmoc, když už není kam řadit. Čeká nás poslední kopec, jen 6 km s průměrným sklonem kolem 6 %, takže proti Zoncolanu vlastně odpočinek.


Za posledním výjezdem již klesáme podél řeky až do Tolmezza, odkud to máme necelých 10 km domů. Dojíždíme spokojeně, vyčerpaní do posledního kilometru. V posledním dni jsme nechali opravdu všechno, a teď můžeme vyrazit domů bez výčitek.

Nezbývá než říct, že pro nejkrásnější místa a nejtěžší kopce nemusíte jezdit až do Dolomit. Do regionu Friuli-Venezia Giulia se určitě ještě někdy vrátíme. Spousta malých hospůdek se skvělou kávou a nespočet míst k přenocování, s minimálním provozem na cestách, dělají z tohoto kraje ideální cíl pro každého cyklistu.