Stelvio Bike Day - 550 km, 8 000 metrů a zásnuby v oblacích

Během Stelvio Bike Day se tisíce cyklistů vydají na legendární průsmyk bez aut. My jsme ho zažili během 9denního bikepackingu kolem Dolomit.

Stelvio Bike Day je každoroční akce, během které se pro motorová vozidla uzavírají cesty na ikonický alpský průsmyk Passo Stelvio v severní Itálii. Ten se nachází ve výšce 2 757m n.m. (pro srovnání: Gerlachovský štít dosahuje 2 654m n.m.).

Letní dovolenou jsme přizpůsobili této akci a rozhodli se ji spojit s bikepackingem v regionu Trentino a Südtirol (Trentino-Alto Adige), během kterého jsme za devět dní projeli okruh kolem Dolomit.

Nejhorší dovolená v mém životě?

Dát alespoň jednou v životě Stelvio je snem mnoha cyklistů. Já miluji bikepacking a tak jsme si naplánovali, že projedeme italské Alpy okruhem: Cortina - Passo Giau - údolí Bolzana - Trento - Passo Tonale - Passo Gavia - Bormio - Passo Stelvio - Merano - Bolzano - Brixen - Bruneck. Celkem to bylo přibližně 8 000 výškových metrů a 550 km s naloženými koly za devět dní.

Na své Stravě to partner popsal slovy: Have you ever fallen out of love with cycling?

Před jízdou jsme měli několik pochybností - zejména ohledně počasí, před kterým mám po zkušenosti z Rumunska větší respekt, a také z toho, zda zvládneme náročné kopce. Naložené kolo se stanem a vařičem bez zásadních zásob jídla váží přibližně o 10 kg více. Noci jsme plánovali strávit v kempech, ale do Dolomit proudí v posledních letech velké množství turistů a většina kempů proto nedělá rezervace.

Vyráželi jsme tedy s vědomím, že minimálně první noci možná nebudeme mít kde spát. Navíc jsme slyšeli negativní recenze na provoz na Stelvii, což byl další důvod, proč jsme se rozhodli absolvovat jej během Stelvio Bike Day.

První den jsme začínali ještě v Rakousku, kde jsme nechali auto a dojeli 46 km do kempu nad Cortinou. Ta je centrem výletů po Dolomitech a naštěstí nás ještě před osmou večer do kempu vzali.

V noci bylo asi 6 °C. Pomohla mi izotermická fólie, kterou beru od zkušenosti v Rumunsku na každý výlet a fintu přikrýt se jí na noc jsem si už vyzkoušela - přidá alespoň pár stupňů. Přesto jsme se pod chladnými třítisícovkami moc nevyspali.

Druhý den jsme vyrazili přes Cortinu a nádherné Passo Giau, přálo nám také počasí. Nastoupali jsme 1 491 metrů a ujeli 59 km do dalšího malého horského kempu, kde nedělali rezervace, ale vzali nás. Před další probdělou nocí mě zachránil karton pod nafukovačkou, který jsem si „půjčila“ u popelnic, a také asi o 2 °C teplejší noc.


Třetí den jsme přes Passo Valles nastoupali mírných 1 326 m a ujeli 78 km do mé milované oblasti plné jablek a hroznů v údolí Trenta. Do údolí jsme dlouho klesali a mohli si ho prohlížet z výšky.

Tuto oblast jsme navštívili již v minulosti během bikepackingu z Innsbrucku do Verony. Ubytovali jsme se v kempu u jezera, který jsme znali. Bylo tak teplo, že se dalo koupat a teplotní rozdíl oproti noci v horských kempech byl asi 20 °C.


Čtvrtý den ráno pršelo, takže jsme stan balili v totálním dešti a mokrý putoval rovnou do vaku. Vyrazili jsme směrem na Trento a pro nepříznivé počasí si trasu zkrátili do příjemného Airbnb.

Posledních pět kilometrů jsme brutálně zmokli a potom vše sušili. Hodina ručního praní a další hodina fénování mě úplně odrovnala.

Have you ever fallen out of love with cycling?

Pátý den jsme vstávali ještě za tmy. Po nocích ve stanu se mi z postele vylézalo jen těžko. V 7:15 nám jel vlak, kterým jsme „dohnali“ trasu z předchozího dne. Cesta vlakem zabrala ani ne dvě hodiny a hned po vystoupení jsme cítili horský chlad. V plánu byl náročný den. Museli jsme zvládnout Passo Tonale i Passo Gavia. Dohromady 2 252 m a 63 km.

Při výstupu na Passo Tonale pršelo, ale bylo to snesitelné. Dále na trase při stoupání na Passo Gavia jsme se kochali nádherným okolím: krávy a zelené louky vysoko nad stromy. Asi v polovině cesty vzhůru déšť zesílil. Tentokrát jsme však byli nastavení tak, že to musíme zvládnout. Vrchol byl v nedohlednu.

Přiznávám, tady jsem si trochu poplakala. Náklad na kole a bušení do brutálního kopce, „abychom co nejméně zmokli“ způsobily bolest křížů i mírné zoufalství. Nahoře (2 621m n.m.) bylo něco málo nad 0 °C a my jsme dorazili skoro úplně mokří.

Šílený zážitek, který můj partner před sjezdem trumfnul ještě šílenější nabídkou zásnubního prstenu.

V chatě byla ještě parta italských cyklistů, kteří si stěžovali na neduhy cyklistiky, ale měli „štěstí“ – dolů je bralo auto. I my jsme se chtěli vnutit, ale nevzali nás. Oblékli jsme si všechno, co jsme měli a jeli dolů. Jinak sem jezdí autobus, který bere i kola – poslední jsme nestihli. Cestou dolů začalo padat něco mezi deštěm a kroupami. Ani si nevzpomínám na výhledy, realitu jsem úplně vyblokovala a jela jsem v total survival mode.

Po nekonečném sjezdu jsme v první vesnici totálně promočení zastavili. Třásla jsem se zimou. Dalších 20 km do plánovaného kempu bych nezvládla a v horském kempu bych celá mokrá „umrzla“. Prohlásila jsem, že jedeme do hotelu.

V prvním se nám vysmáli a poslali nás do nechutného, ​​zakouřeného, ​​starého hotelu, kde kromě nás asi ani nikdo jiný nebyl. Všechno jsem hodila na postel, vysoušeč vlasů se nedal používat – šel z něj cigaretový smrad. Oblékala jsem se a lehla do postele, kde jsem se ještě několik hodin třásla. Půl hodinku jsem si v zoufalství poplakala a říkala si, že tohle je nejhorší dovolená v mém životě.

Partner podal stejné zhodnocení a dodal, že jedeme domů, stačilo. Na své Stravě to popsal slovy: Have you ever fallen out of love with cycling?

Víte, co bylo nejhorší? Neměli jsme se odsud jak dostat. Byli jsme obklopeni horami, nejezdil sem ani vlak a cesta vedla jen zpět přes Passo Gavia nebo přes Passo Stelvio, jedno horší než druhé.


Další den navíc kvůli Stelvio Bike Day nejezdily ani autobusy, mělo pršet a já už bych stejný zážitek znovu mentálně nezvládla. Na víc než na tom, že až ráno uvidíme, co dál se životem, jsme se neshodli. V noci nás vzbudilo šramocení, tipovala jsem, že to mohl být i potkan v pokoji. Ale bylo to jen zvíře, které si za oknem přišlo vyzvednout naši nedojedenou šunku i jogurt.

Šestý den bikepackingu: Stelvio Bike Day

Ráno mi partner poslal fotku zasněžených vrcholů a živé panorama ze Stelvia, které bylo celé pod sněhem. Vyrazili jsme směr Stelvio.

I kdybychom chtěli cestu ukončit, museli jsme se vydat tímto směrem. Organizátor večer informoval, že akce se bude konat podle počasí a zatím nepršelo.

Start v Bormiu byl rozpačitý stejně jako počasí, ale už když jsme se přibližovali, potkali jsme jiné cyklisty. Vidět desítky a stovky cyklistů směřujících nahoru na několikahodinový výšlap mě z nějakého důvodu uklidňovalo.

Stoupání nemělo konce. Silnice byly uzavřené, takže nás alespoň nestresovala auta. Potkali jsme cyklisty všeho druhu – na elektrokolech, horácích, s dětmi ve vozících – to bylo super. Když jsme vystoupali asi první třetinu, ukázaly se zasněžené vrcholky. Celou dobu jsem měla obrovský (posttraumatický) stres, jestli bude pršet.

Sledovala jsem každý bod, který by posloužil jako úkryt. Okolí bylo nádherné, nic takového jsem ještě neviděla. Počasí tomu dodalo další rozměr. Za pěkného počasí a bez brašen by to byl zase úplně jiný sportovní zážitek.

Už v posledních zatáčkách pod vrcholem se mi chtělo brečet štěstím. Navíc v 16:00 jel ze Stelvia autobus naším směrem, který bych určitě stihla. To mě velmi uklidňovalo.


Nahoře byl extrémní nátřesk, ale na všech byla vidět radost, že to zvládli. S ostatními cyklisty jsem využila chodbičku jakéhosi informačního centra, kde jsme se převlékli do suchého, zrecyklovala jsem izotermickou fólii, kterou jsem namotala kolem sebe, oblékla si vše, co jsem měla a jeli jsme dolů. Šílený zážitek, který můj partner před sjezdem trumfnul ještě šílenější nabídkou zásnubního prstenu.

Bylo to neuvěřitelné, ale Stelvio jsme zvládli tak rychle, že jsme se rozhodli potáhnout více km, než jsme měli naplánováno. Abychom nemuseli mrznout v dalším kempu rovnou pod horami, jeli jsme níže do údolí. Tady už bylo teplo a volný kemp jsme našli snadno.


Sedmý den bylo krásně a my jsme se rozhodli, že trip zvládneme o den rychleji. Dali jsme 120 km do Bolzana.

„Každý bikepacking mi připomene, že i běžný komfort je obrovský dar.“

Jako by to nestačilo

Osmý, poslední den nás čekalo kolem 70 km. Poslední dny mě však trápila jakási otrava jídlem a pro nesnesitelné křeče jsme si poslední km zkrátili vlakem.

Proč si to dělám?

V situacích, jaké jsem zažívala na tomto bikepackingu, se často ptám sama sebe, proč to dělám. Odpovědí mi je každý den při popisování nepopsatelných zážitků, když si vděčná lehám do pohodlné postele, probouzím se pod teplou peřinou a sprchuji se v teplé sprše jak dlouho jen chci (s ohledem na šetření přírodních zdrojů). Protože mi to vždy připomene, jaké mám štěstí a v jakém pohodlí žiji.

Co si s sebou vzít na bikepacking

Naše výbava na 9denní bikepacking kolem Dolomit zahrnovala stan, vařič, nafukovací karimatky, spacáky do 10 °C, 2 krátké kalhoty, 2 krátké dresy, 2 dlouhé dresy, tenká péřová bunda, nepromokavá bunda, mikina, legíny, šortky, krátké funkční tričko, dlouhé funkční tričko, rukavice a čelenku, šátek, 280 g kávy + skládací dripper, powerbanky, foťák, čelovku, lékárničku, něco málo k jídlu, základní servis kol. V polovině cesty jsme kupovali nové brzdové destičky.