Tip na výlet: Präbichl – jen tak si odskočit do Alp

Strategická poloha sedla na cestě mezi Grazem a Vídní je ideální jako zastávka při cestě z Chorvatska. Sedlo Präbichl nabízí nejen příkré travnaté stráně, ale také ostré vápencové vrcholy a krásné výhledy.

Jen tak si po cestě z Itálie nebo Chorvatska odskočit do Alp? Klidně i na jeden den, ale na dva dny je to ideální. Sedlo Präbichl nabízí výbornou polohu ve výšce přes dvanáct set metrů nad mořem zhruba hodinu jízdy z dálnice A2. Navíc nabídne rozmanitý terén vrcholů ze dvou různých horských celků Hochschwab a Eisenerzerských Alp.

My jsme se sem vypravili na poslední víkend v srpnu po cestě z Grazu. Hromadnou dopravou cesta zabrala zhruba hodinu a půl. V Leobenu krásně navazoval autobus na vlak, takže tam i zpět jsme se na Präbichl dostali bez problémů. Lokalitu jsme si vybrali nejen kvůli dostupnosti, protože jsme si na hory vyhradili jen jeden víkend, ale také kvůli variabilitě tras, z důvodu nepříznivé předpovědi počasí.

Präbichl (1226 m)

Präbichl je horské sedlo v regionu Leoben v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Rozděluje pohoří Eisenerzer Alpen na jihozápadě od masivu Hochschwab na severovýchodě a propojuje údolí Erzbach (severně) s údolím Vordernbergertal (jižně). Přes sedlo vede důležitá silnice spojující města Eisenerz a Vordernberg.

Místo je také významnou turistickou a rekreační oblastí. Je výchozím místem pro hřebenovou túru po Eisenerzerských Alpách i pro přechody směrem k Hochschwabu. V zimě slouží Präbichl jako lyžařské středisko se šesti vleky a tratěmi pro různé úrovně lyžařů (rodinné svahy, freeride, závodní tratě).

Präbichl je znám již ze středověku. První písemná zmínka pochází z roku 1314, kdy bylo sedlo známé jako mons Prepuhel. Název patrně vychází ze slovanského prepuch (místo vystavené větru). Už v této době sloužilo jako stezka, kterou se přepravovala železná ruda z okolních dolů.

Archeologicky je doloženo, že těžba železné rudy byla aktivní již od začátku 13. století. V oblasti Vordernberg se našly také středověké tavicí pece, tzv. Rennöfen, datované do raného středověku.

Trasa 1: Präbichl (1226 m) – Eisenerzer Reichenstein (2165 m)

První den jsme vyráželi okolo jedné hodiny odpoledne. Plán trasy byl celkem volný, ale cílem byl primárně pozdní oběd na Reichensteinhütte (2136 m) a v ideálním případě také výstup na nedaleký Eisenerzer Reichenstein (2165 m). Počasí nic moc, vrcholky před námi se koupaly v mracích, ale i přesto předpověď nehlásila déšť.

Z Präbichlerhofu jsme vyrazili po sjezdovce a zhruba po 700 m jsme minuli horní stanici lanovky. Z počátku jsme procházeli podél řídkých horských lesíků, ale ty se velmi rychle rozvolnily do hustého porostu kleče, v němž chodník mířil stále přímo vzhůru.


Zhruba po 1 km se cestička začala svíjet, načež se asi po 500 m vyhoupla nad horskou louku s množstvím obrovských závrtů. Kotlovitý tvar dával tušit, že se nacházíme na okraji prastarého ledovcového karu a zvlněné travnaté valy pod námi nápadně připomínaly erodující morény. Takto doba minulá nakreslila místní scenérii.

Ovšem nechyběla ani aktuální tvorba v podobě bezpočtu malých děr od umělce Marmota marmota neboli česky svišť horský. Leč ať již to bylo naší bezvýznamnou přítomností nebo sychravým větrem, ani jeden všivák hlodavý se neukázal.


Zpocení jsme došli k rozcestníku nad nejnižším karem. Vlevo vedla sotva patrná stezka do sedla Rottörl a vpravo leželo sedlo Rösselhals. Chmurné počasí a řezající vítr však povzbuzovaly ke kratší a snazší trase, takže jen s drobným váháním jsme se vydali na Rösselhals.

Stezka nejprve vyšplhala po nevelké skalce, poté se trochu srovnala a kopírovala horní hranu svahu, načež se zase zvedla těsně pod vrcholem sedla. Tady nás již definitivně opustila kleč a zůstala jen horská louka.


Vyšvihli jsme se do sedla. Před námi se otevřel nádherný výhled na severní část Ennstalských Alp. Pod námi se rozkládal důl Erzberg, doslova Železná hora, který představuje největší ložisko sideritu (FeCO₃) v Rakousku a jedno z nejvýznamnějších v Alpách. V roce 1890 byl zaveden moderní terasovitý způsob těžby, který postupně horu ohlodává.

V současné době dosahuje Erzberg výšky přibližně 1466 m místo původních 1532 m. Odhadované zásoby rudy jsou kolem 200–235 milionů tun a roční produkce čisté rudy činí přibližně 3,2–3,8 milionu tun.

Rezavá barva železitých hornin se v odkalovacích lagunách mísila se safírovými tóny, v nichž se zrcadlila oblaka nasvícená klesajícím sluncem. My jsme však byli přikryti vířivou dekou těžkých mračen, která se na nás přelévala z nedalekého hřebene na jihu.

Pokračovali jsme dále po zostřujícím se hřebeni, abychom se posléze přehoupli na severní stranu úbočí, kde se nám do cesty postavilo drobné žebro, které jsme museli zdolat přes nevelkou skalku. Železná oka dávala tušit minulou přítomnost jistícího lana, leč v současnosti zela prázdnotou.


Rychle jsme postupovali úzkou stezkou ve strmém travnatém svahu, jehož zbarvení v hustém stínu nabývalo temně smaragdových odstínů. Tu a tam ukápla nějaká ta zlověstná kapka.

Pod nohami nám uteklo 600 m od sedla a stezka se rozdvojila. Vlevo šlo jít příkřejší stezkou po skále u níž však bylo varování před padajícími kameny, takže jsme se rozhodli jít bezpečnější trasou vpravo.

Mírně stoupajícím traversem jsme došli pod serpentiny, které se začaly zvedat 1 km před Reichensteinhütte. Čistě travnatý terén se postupně změnil ve skály hustě porostlé trsy. Prosmýkli jsme se mezi dvěma skalními žebry a zanořili se do husté mlhy. Každý vlas či chlup pídící se po čerstvém vzduchu si během chvíle přisvojil svou kapku vody. Některé si nevystačily jen s jednou.

1,5 kilometru nám zabralo hodinu chůze a ubralo sil za tři.

Oblačná mlha houstla a viditelnost se smrskla na pár metrů. Minuli jsme několik rozcestníků a neúnavně směřovali k chatě. Na hřebenu jsme se dali vlevo a v rozostřených stínech jsme slídili po náznacích stavení.


Rozcestník na hřebeni tvrdil, že k chatě je to 5 minut. Nohy slábly. Červeno bílé tyče udávaly směr, kudy má nešťastník v mlze bloudit. Dalších pár kroků odečetlo metry, které nám chyběly k vytouženému obědu. Stále nic. Náš pohled se upínal k tyčím a s každým krokem jsme hypnotizovali šedobílou prázdnotu.

Tu najednou se v jednom místě zdála mlha být tmavší. S každým krokem obrys nabýval na určitosti, až se během několika kroků zhmotnil v Reichensteinhütte. Vidina teplého jídla zvedla náladu obou dvou příchozích. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na tři.


Dali jsme si zaslouženou nudlovou polévku a kouzelnou houbovou omáčku s těstovinami – ale houby prý nakonec nebyly až tak magické – a zapili to Gösserem a radlerem. Nakonec jsme si před odchodem dali na zahřátí Zirbenschnaps. Zřejmě jsme touto objednávkou udělali na místního chataře dojem, protože jsme do druhé nohy dostali na účet podniku.

První kroky mířící k 300 m vzdálenému vrcholu Eisenerzer Reichenstein (2165 m) byly veselé a hbité. Po hřebeni vedla asi metr široká stezka, která těsně před vrcholem zmizela ve spleti pěšinek stoupajících po malé skále.

Vrch připomínal kamenný krtinec. Kochali jsme se výhledem na všudypřítomnou oblačnou mlhu. Rychlý zápis do vrcholové knihy a rychle dolů. Čtvrtá hodina již odbila a do půl sedmé na nás čekala večeře.


Z vrcholu jsme ještě veselí došli k místu, kde v prudkých serpentinách padá zkratka na stezku. Většinou se tudy chodí nahoru, ale z hladových důvodů jsme volili první návštěvu chaty před vrcholem.

Skákali jsme dolů po strmé zmijovité stezce. Po chvíli delší než očekávané jsme stanuli na známém kamenitém chodníku. Opět jsme zavrhli odbočení na horní stezku obávajíc se padajících kamenů.


S plnými břichy nám cesta utíkala. Tu a tam, když se nám hlava dostala z oblaků, jsme před sebou zahlédli zářivé svahy dolu nebo v dáli jiskřící vápencové štíty Haller Mauern, dalšího pohoří, které náleží do celku Ennstalské Alpy.

Eisenerzské Alpy se oproti zbytku Ennstalské skupiny (Haller Mauern, Gesäuseberge) tvořené převážně vápencem skládají z droby. Tento druh pískovce mající šedou barvu vzniká na mořském dně, na místech, kde se rychle sesouval pevninský materiál.

Na rozdíl od čistých pískovců droby obsahují směs křemene, živce i úlomků jiných hornin v původně jílovité hmotě, které drobám propůjčují jejich zbarvení a strukturu.


Po půl hodině jsme již opět stáli na sedle Rösselhals a čekalo nás, dnes již mohu říct, osudné rozhodnutí. Jít dolů po stejné trase nebo si vycházku o něco prodloužit a vydat se vlevo směrem k železnému dolu a obejít Rössel (1855 m) zleva? Čas jsme měli dobrý, takže padlo rozhodnutí, že si cestu prodloužíme.

Stezka již od prvního pohledu vypadala nepoužívaně, ale průsek nízkou vegetací dával tušit alespoň prozaickou snahu o její údržbu. Svažitý terén bez jasného chodníku nás začal téměř okamžitě otravovat.

Klopýtali jsme o čerstvě ořezané pahýly, klouzali po mazlavém blátě a nezřídka lstivá ruka kořene zachytila nohu v tu pravou chvíli, kdy ji člověk chtěl odlepit ze země. Jeden a půl kilometru nám zabralo hodinu chůze a ubralo sil za tři.

Ale hurá, vždyť již stojíme na pěkné kamenité cestě – tady by se pelášilo na gravelu. Metry opět začaly ubíhat pod nohami a cíl v podobě teplé večeře se začal přibližovat. Chmury, které nás trápily při sestupu, že ani tu večeři nestihneme, se rozptýlily.

Dorazili jsme na okraj dolu, v němž se každoročně v květnu či červnu koná motocyklový závod Erzberg Rodeo. Klání řvoucích dvoustopých bestií je věhlasné pro svou mimořádnou náročnost a obtížný terén.


Nyní o sobotním pozdním odpoledni leželo všude ticho, kterým z dáli probublávalo mručení aut razících si cestu přes Präbichl. My stáli na cestě a smutně shlíželi na úzkou lesní stezku, kam nás směřovala místní turistická značka. Marasmu opět vstříc.

Tentokrát se naštěstí nekonal žádný prudký sestup a blátivý chodník pouze traversoval svahem. Vlnil se mezi kmeny stromů a občas nabídnul nějaký ten dostihový přeskok padlého kmene. Na konci traversu nás čekal prudký pád o cca 30 m dolů na další lesní cestu. Nezáživný pochod mezi mladými břízami utnula odbočka vpravo, kterou jsme úspěšně minuli.

Skrytý chodníček v ohbí cesty nás zase měl poslat o pár metrů níže. Bahnitá serpentinka neznačící žádné nebezpečí. A bylo to. Bum. Prásk a hýžďové svaly záhy okupovaly zem v pozici nedůstojné. Smích o několik lopuchů výše značil, že trapná situace nezůstala bez povšimnutí. Sic však utrpěla pouze hrdost, mohl jsem s hnědým flekem pokračovat směle dál.


Po 700 m se stezka zase jala uhnout z cesty a směřovala ke vstupu do lomu a dále k sedlu Präbichl. Čas nás již trochu tlačil a mapové podklady jasně ukazovaly, že pokud se budeme držet vcelku obstojné lesní cesty zakousnuté do svahu ve vrstevnici, tak dojdeme těsně pod ubytování.

Svižným krokem jsme se vlnili v úbočí a postupně se nám před námi otevíralo údolí. Žádná oslnivá panoramata se však nekonala, protože polovinu okolních hor požírala těžká mračna.

Symbolické jištění starým elektrickým kabelem namotaným v železných okách mě nepřekvapilo.

Na ubytování Präbichlerhof jsme dorazili včas. Zasedli jsme rovnou ke stolu a po chvíli před námi přistálo ručně psané menu o čtyřech chodech. Dokonce jsme si u každé položky mohli vybrat ze dvou až tří možností z tradiční rakouské kuchyně. Rozhodli jsme se, že si každý dáme něco jiného, abychom toho vyzkoušeli co nejvíce a nelitovali jsme. Nad dezertem jsme už vyhráli jen silou vůle.

Trasa 2: Präbichl (1226 m) – Leobner Hütte (1582 m)

Probudili jsme se do krásného rána. Mlžná oblaka se valila ze severu přes sedlo a v hebkých vlnkách se spouštěla po úbočích do údolí. Předpověď počasí byla nejistá a všechny modely signalizovaly méně či více vydatný déšť okolo oběda a potenciální výskyt bouřek také nepřidával na klidu.

Původní plán, vystoupit na Polster (1910 m) a po hřebeni přejít do sedla Hirscheggsattel (1699 m), odkud je to již kousek na chatu Leobner Hütte, jsme zavrhli již u snídaně. Místo toho jsme zvolili snazší trasu traverzem přímo k chatě.

Vyrazili jsme za svitu ranního slunce. Prošli jsme pod lanovkou a hledali stezku, která měla mířit doleva vzhůru. Vykácená plocha rozježděná od těžké techniky nás trochu odrazovala od přímé linie, a tak jsme využili lesní cesty, která o pár set metrů výše odbočovala správným směrem a vyrazili jsme po ní.


Pohled shůry nám odkryl klikatící se pěšinku stoupající mezi pařezy, a nakonec to vypadalo, že by to nemuselo být až tak bahnité dobrodružství, jak to vypadalo ze spodu. Došli jsme k místu, kde turistická značka křížila naši cestu a odbočili jsme po ní do vzrostlého lesa, kterým jsme vystoupali až do ohbí sjezdovky.

Vstoupili jsme na promáčenou louku a za zády se nám otevřelo nádherné divadlo mraků, hor a slunce. Dramatické stíny vyrýsovaly protější vrcholy, kudy jsme se včera ubírali, do mnohem svalnatějšího tvaru, než tomu bylo ve skutečnosti.

Krásné počasí se stády nikoliv oveček ale gigantických ovcí nad hlavou lákalo k výstupu na vrchol. Zakolísali jsme. Přešlapovali na místě a zkoumali počasí a mapy. Jeden a půl kilometru nahoru a 500 výškových metrů. A co na to počasí? Změna žádná – okolo dvanácté, děj se vůle Thórova.


Nuže nakonec převládlo rácio nad afektem a vydali jsme se traverzem k chatě. Přešli jsme sjezdovku a zabořili se do traverzu v řídkém lese vyhřátém pozdním letním sluncem. Na červené železité půdě se vyhřívali motýli. Příjemně jsme se vlnili svahem a užívali si nádherné výhledy na vrcholy jižního úpatí pohoří Hochschwab.

Oblast Hochschwabu tvoří nejvýchodnější část Severních vápencových Alp, která je pojmenována podle nejvyššího vrcholu Hochschwab (2277 m). Masiv je tvořen převážně vápencem, což mu propůjčuje výrazný krasový reliéf s rozsáhlými plošinami, strmými stěnami a četnými jeskyněmi. Hochschwab je známý také jako důležitý zdroj vody, kterou zásobuje až 60 % potřeby Vídně prostřednictvím tzv. prvního vídeňského vodovodu vybudovaného roku 1910.


Po 1,2 km nás čekalo skalní žebro, které přetínalo jinak souvislý travnatý svah. Symbolické jištění starým elektrickým kabelem namotaným v železných okách mě sice nepřekvapilo, ale vždy se nad ním mírně pozastavím. Člověk přece jen čeká spíše ocelové lano nebo řetěz, přestože půlpalcový drát obalený tlustou bužírkou udělá parády víc než dost.

Na této lehké skalce by snad ani nemusel být, ale v létě za hezkého počasí je místní chodník poměrně využívaný, takže své opodstatnění pro méně zdatné turisty jistě najde.

Přehoupli jsme se přes skalku a pokračovali dál travnatým traverzem. Po dalším výběžku hřebenu se před námi otevřel výhled na ohbí údolí a vlevo od něj se již tísnila Leobner Hütte, malá chaloupka, k níž jsme mířili.


Posledních 200 metrů uběhlo neskutečnou rychlostí. Slunce stále mezi mraky malovalo po okolních horách, ale již mu pomalu docházela barva a nejbližší vrcholy stále častěji pohlcovaly odstíny oblačné šedi.

Malé stavení spíš připomínalo venkovský statek nežli horskou chatu, ale jeho historie sahá až do roku 1926. Malou útulnu vybudoval místní horský spolek Alpenverein Leoben, sekce rakouského ÖAV jako základnu pro další cesty na místní vrcholy.

I v dnešní době, poté co chata prošla mezi lety 2013–2014 nutnou rekonstrukcí, bylo její vybavení skromné a dýchal z něj punc počátku 20. století let. Žádné výčepní zařízení, žádný bar, jen dveře do malé kuchyňky, kde praskal oheň v kamnech, na nichž se hřála polévka a voda na čaj.

Dali jsme si tradiční Käspressknödelsuppe, piškotovou buchtu zalitou vaječným likérem a čokoládový řez. Vše bylo výborné. Nechyběl ani místní Zirbenschnapss, který byl spíše likérem nežli ostrou kořalkou, zato však příjemně pohladil v krku.


Půl jedenácté a předpověď nehodlala ustupovat ze svých nehezkých vyhlídek. Vítr se začal opírat do holých travnatých strání a na obřích stožárech elektrického vedení rozehrával všelijaké kvílivé písně. Po cestě kopírující konec údolí jsme se stáčeli zpět k Präbichlu a nechávali za sebou chatu i útulné posezení doprovázené tichým praskání ohně z kuchyně.

Místní kravky líně přežvykovaly a vrhaly na nás důležité pohledy. Sestup po cestě nebyl náročný. Na dně údolí značka odbočila přes potok na méně udržovanou lesní cestu a začala se mírně stáčet vpravo kýženým směrem. Potkali jsme druhé přežvykující stádo, načež jsme vstoupili do smrkového lesa.

Z pohodlné procházky pro celou rodinu se rázem stane solidní celodenní trek pro otřelé horaly.

O pár set metrů dál na nás vykoukla spodní stanice zásobovací lanovky, u níž leží odbočka na stezku vedoucí do sedla Lamingsattel (1677 m). My však pokračovali stále rovně a po chvíli jsme se začali nořit do hustšího porostu, z něhož jsme se opět vynořili na okraji velké pastviny. Za ní je potřeba držet se vpravo, protože jakmile se cesta opět vnoří do lesa, tak z ní odbočuje trasa vedoucí níže do údolí do vesnice Vordernberg.


Nám chůze odsýpala, až na pár výstražných kapek se slunce stále dralo ke slovu nedbaje předpovědí hlásících plačící nebe. Lesní cesta nabyla kvalitnějšího povrchu a začala velmi mírně stoupat. Po pár set metrech jsme došli na okraj asfaltové cesty vedoucí k lanovce a sedlu. Ťapání po tvrdém černém povrchu nebylo nikterak záživné a do toho se čas od času ozvalo několik velkých kapek, které stále upozorňovaly na hrozící neštěstí.

Minuli jsme lanovku a došli na vrchol sedla, který střeží mohutná budova s věží – torzo jedné z prvních velkých větrných elektráren v Alpách – jejíž potomky je vidět jižně na konci údolí, kde ční z vrcholu plochého kopce.


Zbývalo posledních 800 m k ubytování. Velké náhodné kapky se střídaly s malými přeprškami, ale po pořádném dešti ani památky. Nakonec jsme došli téměř suchou nohou a v klidu pokoje sledovali divadlo mraků na vrcholu Polster.

Celé odpoledne se počasí drželo, takže se v hloubi duše ozvalo drobné mrzení, že jsme nepostupovali podle původního plánu a na Polster nešli. Nu, co už. Další večeře o čtyřech chodech nám vyhnala z hlavy chmury a závěrečný Zirbenschnapss, tentokrát něco mezi oběma předešlýma, s jemně trpkou notou jehličí a pryskyřice nás odeslal do lože a měkkých snů.

Závěr

Präbichl, podobně jako třeba Seewiesen nebo vzdálenější Hohentauern, jde využít jako snadné odskočení z trasy Graz – Vídeň. Ubytování v sedle je ideální, jestliže cestujete autem a jednodenní vycházky s chatou po cestě jsou zase ideální, jestliže chcete jít opravdu na lehko. Ke sbalení všech nutných věcí skvěle poslouží například batoh deuter Trans Alpine Pro 28l nebo VAUDE Brenta 24.

Místní svahy jsou poměrně exponované a často na nich fouká ostrý vítr, takže i za pěkného počasí silně doporučuji mít s sebou nějakou kvalitní bundu, kterou neprofoukne. V ideálním případě rovnou nepromokavou bundu, protože zejména v letních měsících je četnost srážek v okolí Präbichlu enormní.

Například v červnu spadnou alespoň nějaké srážky 24 dní z 30. Skvěle poslouží například bunda Karpos Storm Evo nebo pokud trváš na nízké hmotnosti (240 g) a Goretexu tak Haglöfs L.I.M GTX Active.


Rovněž se dá v mnoha případech vybrat trasa podle požadované obtížnosti, takže z pohodlné procházky pro celou rodinu se rázem stane solidní celodenní trek pro otřelé horaly. Okolní hory jsou stezkami prošpikované důkladně a fantazii se meze nekladou. Možnost variovat s obtížností trasy byla také důvodem, proč jsme sem jeli my, abychom i v případě nepříznivého počasí dokázali vymyslet nějaký výlet.

Shrnutí

• Lokalita: Štýrsko, Rakousko
• Značení: červená značka
• Omezení: dostupné červen–říjen / celoročně se zimní horolezeckou výbavou, ideální na skialpy
• Ubytování: Präbichlerhof 1260 m (celoročně)
• Náročnost: 2/5
• Trvání: 2 dny
• Parametry:
  Trasa 1: Präbichl (1226 m) – Eisenerzer Reichenstein (2165 m) 11,6 km/900 m/5,5 hod.
  Trasa 2a (plán): Präbichl (1226 m) – Polster (1910 m): 11,2 km/727 m/4,5 hod.
  Trasa 2b (lehčí): Präbichl (1226 m) – Leobner Hütte (1582 m): 9,5 km/410 m/3,5 hod.
• Typ: jednodenní výstupy
• Možnost parkování/spoje: Parkoviště před Präbichlerhofem nebo jinde v sedle Präbichl, autobus linka 820 (Leoben – Eisenerz)
• Mapa a GPX: trasa 1, trasa 2a, trasa 2b