Berliner Höhenweg: stoupání k nebesům

Putování po legendární dálkové trase spojující horské chaty, vysokohorská sedla a úbočí pamatující prastaré ledovce v dechberoucí krajině Zillertálských Alp. To je Berliner Höhenweg.

Ve výškách nad 2000 m jsme strávili celý týden a protože bych vám celou trasu rád popsal podrobně, rozdělil jsem ji do tří na sebe navazujících článků, v nichž se podíváme na jednotlivé etapy a jejich záludnosti. Tato vyhlášená dálková trasa totiž není jen fyzickou výzvou, ale duševní očistou a souzněním s rytmem hor, kterým vládne nevyzpytatelné počasí.

Úvodní článek přiblíží Berliner Höhenweg jako celek a první dvě etapy. Ve druhém článku se podíváme na ikonickou etapu na nejvyšší bod stezky a ve třetím článku vám představím nejen náročný traverz v suťových polích, ale také nádherný výhled z konce hřebenu do údolí.


Před pár lety jsme se s partou kamarádů vydali objevovat krásy Zillertálského přírodního parku. Volba padla na Berliner Höhenweg, známý také jako Zillertaler Runde, který patří ke klasickým vysokohorským přechodům v rakouských Alpách. Vede severní částí Zillertalských Alp a z velké části kopíruje jejich hlavní hřeben.

Trasu kdysi zdobily majestátní ledovce, spouštějící se ze severních úbočí, dnes z nich však zůstaly jen zbytky, jež se drží nad vyhlazenými skalami jako memento zašlé slávy. Nic z toho ale neubírá na majestátnosti třítisícových vrcholů, které se rozeklaně tyčí nad hlubokými údolími.


Celý vysokohorský trek se dělí do devíti etap, měří oficiálně 85 kilometrů s převýšením okolo 6800 metrů a obvykle jej lze absolvovat za šest až osm dní. Vzdálenost i celkové převýšení se mohou lišit podle zvoleného způsobu výpočtu a množství odboček na okolní vrcholy, proto ve shrnutí pracuji s údajem 90 kilometrů, který vychází z použitých mapových podkladů.

Nejde o technicky extrémně náročný podnik, přesto kamenitý a skalnatý terén vyžaduje jistý krok a dobrou fyzickou kondici. Většinu času se totiž pohybuješ v nadmořských výškách nad hranicí 2000 metrů, což znamená časté přechody suťových polí, skalních prahů a výběžků; nechybí ani exponované traverzy a úseky zajištěné řetězy.

Zásadní roli hraje také počasí, zejména na dlouhých, až dvacetikilometrových úsecích vedených suťovišti dokáže nečekaná bouřka trek velmi rychle znepříjemnit.

Doporučené vybavení

Na dlouhých traverzech, kde hrozí rychlé změny počasí určitě oceníš kvalitní nepromokavý svršek s dobrou prodyšností. Nemusí to být přímo raketa jako ORTOVOX Westalpen 3L, postačí cokoliv se slušným vodním sloupcem a prodyšností alespoň RET < 6, tedy vyšší než 16 000 g/m2 za 24 hod. Osobně preferuji prodyšnost více než 20 000 g/m2 za 24 hod, ale záleží na tvém stylu chůze. Můžeš třeba vzít Karpos Storm Evo, která určitě splní všechny tvoje požadavky.

K bundě se sluší i pořádné nepromokavé kalhoty. U nich si většinou hlídám stejné parametry, takže je klidně možné vzít kousky ze stejné řady jako bundy, nebo se zaměřit na lehké sbalitelné kalhoty jako třeba cenově dostupné Northfinder NORTHKIT, které sice nedosahují špičkových vlastností, zato však potěší skvělou cenou.


Velkou výhodou Berliner Höhenweg je vynikající dopravní dostupnost a množství únikových variant, které se nabízejí v případě náhlého zhoršení počasí nebo ve chvíli, kdy tě jiné okolnosti donutí sestoupit do údolí.

Celé Zillertálské údolí je navíc dobře pokryto veřejnou dopravou, takže se bez větších komplikací dostaneš tam, kam je potřeba.


Z historického hlediska patří Berliner Höhenweg k tradičním „runde“, tedy okružním přechodům, jaké se v Alpách formovaly s rozvojem alpinismu na přelomu 19. a 20. století. Síť horských chat i značení vznikala postupně již od konce 19. století a úzce souvisela s tehdejším rozkvětem vysokohorské turistiky.

Nejvýznamnější stavbou na trase je Berliner Hütte, založená roku 1879 berlínskou sekcí německého a rakouského alpského spolku. Chata dodnes slouží jako výchozí bod pro horolezecké výstupy na okolní třítisícovky, například III. Hornspitze (Berliner Spitze, 3254 m) nebo Grosser Möseler (3480 m). Od roku 1997 je památkově chráněna, a to nejen díky své historické významnosti, ale také díky jedinečnému architektonickému charakteru.

Etapa 1: Finkenberg – Gamshütte aneb stoupáme k nebesům

Na parkovišti v zatáčce nad kapličkou Au, ve vesničce Finkenberg ve spolkové zemi Tyrolsko, se ze středně velkého SUV vysypalo pět chlapů. Neptejte se mě, jak jsme se tam všichni vměstnali a přežili osmihodinovou cestu, ale nějak jsme to zvládli.

Ještě lehce omámení z dlouhého přesunu jsme se kolem čtvrté hodiny odpolední vydali z parkoviště husím pochodem po hlavní silnici směřující do známého lyžařského střediska Hintertux.


Zhruba po kilometru jsme odbočili vpravo k legendárnímu Teufelsbrücke (Ďáblovu mostu), který už od roku 1876 spojuje břehy řeky Tuxbach zaříznuté do sedmdesát metrů hluboké soutěsky. Protože nás tlačil čas, nevěnovali jsme téhle dřevěné stavbě přílišnou pozornost. O její skutečné významnosti jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy píšu tyto řádky. Nu což.

Kozy se dosoukaly k našim batohům a už jsme nesvačili my, ale svačily kozy.

Po překročení Tuxbachu nás rozcestník navedl vpravo na trasu 543, která vede skrze místní část Dornau. Po zhruba šesti stech metrech, v pravotočivé zatáčce, u níž se na okraji lesa krčí fotbalové hřiště, nás stezka svedla vlevo z asfaltu. Odtud už začalo ostré stoupání, které nepolevilo až k chatě. Pět a půl kilometru před námi, tisíc výškových metrů nad námi.


Lopotili jsme se po lesní stezce, metr za metrem. Po necelých dvou kilometrech výstupu, v jednom z mála míst, kde cestička traverzuje k okraji skalnatého srázu, se však dřina začala vyplácet. Les se rozestoupil a otevřel se výhled do okolní krajiny, který dodal novou energii unaveným nohám.

Zanedlouho jsme dorazili k sympatickému přístřešku přikrčenému u skalní hrany. Času ale nebylo nazbyt, a tak jsme místo rozjímání pokračovali dál. Pot z nás lil v neustávajících proudech. Otevřený terén postupně vystřídal řídký les, který nás doprovázel téměř až k chatě. Pod ní stromy definitivně ustoupily a vládu převzaly horské louky.

Gamshütte (1921 m) patří k tradičním horským chatám Zillertalských Alp. Je známá především ikonickou venkovní sprchou, která přežila i její rekonstrukci a zůstává drobným, ale milým symbolem horské jednoduchosti.

Etapa 2: Gamshütte – Friesenberghaus aneb pod balvanem se neschováš

Ráno jsme se hned za chatou zakousli do strmého travnatého svahu a vyrazili po červeně značené trase 536. Poctivých sto výškových metrů na čtyřech stech metrech délky – ideální rozcvička hned po ránu.

Minuli jsme odbočku na nad námi se tyčící Vordere Grinbergspitze (2765 m), jejíž vrchol s křížem se skrýval za skalnatým hřebenem, a pokračovali dál travnatým traverzem. Tenhle úsek je zrádný a za deště nebo při podmáčení terénu se sem důrazně nedoporučuje vůbec pouštět. Riziko uklouznutí a pádu do údolí je zde reálné a čas od času zde dochází k fatálním pádům.


Nám počasí zatím přálo, a tak jsme se po třech kilometrech vyšvihli na žebro Graue Platte (cca 2160 m). Odtud je v případě nouze možné sestoupit dolů do vesnice Ginzling. My jsme ale pokračovali dál a začali mírně klesat přes pole obrovských balvanů, které se po chvíli opět přelilo v travnatý svah.

Počasí se začínalo nenápadně kazit, ale čas oběda velel k doplnění energie. Nedaleko se páslo stádo koz. Začali jsme do sebe soukat zbytky svačin z předešlého dne. Stádo se začalo soukat k nám. Než jsme svačiny dosoukali do vlastních žaludků, kozy se dosoukaly k našim batohům. A už jsme nesvačili my, ale svačily kozy.


S mírnou dávkou neústupnosti jsme je přesvědčili, že naše zásoby nejsou tak chutné, jak vypadají, přesto jsme nezabránili rohatému průniku do jednoho z batohů. Kozy vyhrály a my jsme se v rychlosti sbalili za zvuku nesouhlasného mečení a vyrazili dál.

Petersköpfl (2679 m) ve stínu nedalekého Hoher Riffleru (3231 m) působil téměř jako nenápadný kopeček.

Za nedalekým ohybem kopce jsme narazili i na sídlo kozího regimentu – salaš Pitzenalm. Odtud jsme se znovu vyškrábali zhruba dvě stě výškových metrů zpět nad hranici 2000 m. Bylo lehce po poledni a nacházeli jsme se přibližně v polovině etapy. Radost nám ale kazila mračna hromadící se na jihu. Jejich tiché bobtnání občas doprovodilo dunivé zaburácení. Vypadalo to, že nás to nejhorší mine, přesto jsme raději přidali do kroku.


Příjemný traverz se postupně měnil v nekonečné vlnění. Nahoru, dolů, přes zvrásněné úbočí, občas přerušené skalním žebrem. Zhruba tři kilometry za Pitzenalmem jsme znovu prudce spadli o sto výškových metrů k další salaši a sérii rozpadlých základů a kamenných ohrad. Nad nimi leží pozůstatky zaniklé Rifflerhütte, která sloužila alpinistům v letech 1888–1945 a kdysi byla konečnou zastávkou trasy dnes známé jako Berliner Höhenweg.

Nás však hnala blížící se bouře a nebyl čas na delší otálení. Přehoupli jsme se přes výrazný skalní hřeben a dosud dominantně travnatý chodník, místy zpevněný kamenným dlážděním, se změnil v téměř souvislé kamenné pole. Čekaly nás čtyři kilometry v suťovištích, v nichž se velikost kamenů měnila od drobných úlomků až po balvany velikosti menšího autobusu.

V dálce se objevila přehrada Schlegeisspeicher a nad ní se zvedal majestátní hřeben Hochfeileru (Gran Pilastro, 3509 m), jemuž vizuálně dominuje zejména Hochfernerspitze (Gran Vedretta, 3463 m). Výhledy byly nádherné, ale mysl už pomalu vypínala. Stále jsme se vlnili nahoru a dolů a v hlavě se rozlévalo ticho. Vítr postupně sílil.


Další skalní výběžek. Za ním se otevřelo dosud největší suťovisko celé etapy – kilometr široké kamenné pole. Sotva jsme do něj vkročili, dorazila bouře. Zdálo se, že nás zasáhla jen okrajem, ale dunivé hromy na otevřené pláni bez možnosti bezpečného úkrytu nepůsobily zrovna uklidňujícím dojmem.

Obří balvany nenabízely mnoho míst k ukrytí, byť slabší povahy z nás je nabízely k úkrytu ostatním. S tichou duší jsme pokračovali dál s většími rozestupy a doufali, že to brzy přejde. Déšť postupně slábl do jemné přepršky a hromy, byť neochotně, začaly ustupovat do pozadí.


Najednou se před námi vylouplo jezero Wesendlkarsee, ležící v srdci bývalého ledovcového kotle. Prošli jsme se po jeho hraně a vystoupali na poslední skalní žebro, nad nímž se tyčil Petersköpfl (2679 m). Ve stínu nedalekého Hoher Riffleru (3231 m) působil téměř jako nenápadný kopeček.

Těsně pod vrcholem žebra stál rozcestník, odkud bylo možné seběhnout dolů do údolí. K chatě Friesenberghaus (2498 m) to však byl už jen kilometr a mírné klesání o pár desítek metrů.

Bylo půl páté odpoledne. Seděli jsme na lavičce před chatou, popíjeli zrzavý nápoj a sušili pláštěnky, které za poslední desítky minut stihly docela dobře proschnout. Přemítali jsme nad tím, co všechno máme dnes za sebou.

Závěr

První dvě etapy se nesly v duchu zcela rozdílném. První den jsme si dali vertikální kilometr, v odpoledním slunci, zatímco druhý den jsme se vlnili nekonečným traverzem, který nás postupně z terénu horských řídkých lesů a luk přivedl na suťoviska charakteristická pro vysokohorské prostředí. V dalším článku, který v magazínu MTBIKER najdete již brzy, budeme pokračovat třetí etapou.

Itinerář

V této části:

• Etapa 1: Finkenberg – Gamshütte (6,8 km, 1000 m / 0 m, 3,5 h)
• Etapa 2: Gamshütte – Friesenberghaus (14,8 km, 1100 m / 550 m, 6,5 h)

V druhé části:

• Etapa 3: Friesenberghaus – Olpererhütte (4,5 km, 170 m / 260 m, 2 h)
• Etapa 4: Olpererhütte – Furtschaglhaus (10,5 km, 490 m / 590 m, 4 h)
• Etapa 5: Furtschaglhaus – Berliner Hütte (8,5 km, 920 m / 1170 m, 6 h)
• Etapa 6: Berliner Hütte – Greizer Hütte (10,8 km, 1250 m / 1070 m, 6,5 h)

V třetí části:

• Etapa 7: Greizer Hütte – Kasseler Hütte (9,6 km, 670 m / 710 m, 4,5 h)
• Etapa 8: Kasseler Hütte – Karl-von-Edel-Hütte (16,6 km, 1260 m / 1190 m, 7 h)
• Etapa 9: Karl-von-Edel-Hütte – Mayrhofenu (7,6 km, 0 m / 1570 m, 3,5 h)

Shrnutí

• Název: Berliner Höhenweg
• Lokalita: Zillertal, Rakousko
• Značení: červená značka
• Omezení: dostupné červen-říjen
• Ubytování: Alpské chaty dle itineráře
• Náročnost: 5/5
• Trvání: 7-9 dní
• Parametry: Berliner Höhenweg (90 km, 6900 m / 7050 m, 43 h)
• Typ: vícedenní trek s prvky vysokohorské turistiky
• Možnost parkování/spoje: Parkoviště v obcích Finkenberg nebo Mayrhofen, obě obce propojeny autobusovou linkou (4104 Mayrhofen Bahnhof – Hintertux Gletscherbahn)
• Trasa: mapy.com